Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj velkej bráška 1. část

11.12.2011 (15:00) • EvuLa15 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1856×

‚Ještě chvilku a budu zase s bráškou,‘ usmívala jsem se při té myšlence. Je to skoro dva roky. Ještě deset dní a budou to dva roky. Jak já se na něj těším!

Abyste byli v obraze. Můj bráška je zavřený v Seattlu. Dali mu dva roky po tom, co skoro zabil jednoho chlapa, co mě otravoval. Bylo mi tehdy čtrnáct a on mě bránil. Jenže ten chlápek řekl policajtům takový blbosti, že bráchu nakonec zavřeli. A tak nějak sama přežívám v Port Angeles. Do té doby jsem měla aspoň jeho. A teď jsem celou tu dobu sama. Rodiče nám totiž umřeli při bouračce, už když mi bylo dvanáct, a od té doby jsem byla s Emmem a schovávali jsme se, aby nás nedali do děcáku. A já pořád utíkám před policajty, aby mě nechytili a nezavřeli – jak už jsem říkala - do děcáku. Je mi šestnáct, a tak nějak jsem vlastně bezdomovec. Ne doslovně. Přespávám u své kámošky Kristen. Je to holka mého bráchy. Tedy aspoň byla, než ho zavřeli. Teď nevím, jak na tom jsou. Ale je strašně hodná. Můžu u ní přeci jen ‚bydlet‘, ale nikdo o tom nesmí vědět. Takže tu pokaždé lezu oknem z koupelny, které vede do takové té malé uličky mezi domy. A do takových uliček moc lidí nechodí, takže mě ještě nikdo neviděl. Kristen dělá dlouho do noci v jednom baru jako servírka.

Zrovna dneska byla venku šílená bouřka. Vyšplhala jsem do okna koupelny jako každý den a ihned šla do sprchy. Oblékla jsem na sebe tepláky a obyčejné triko. To promočené oblečení jsem nechala sušit i s baťohem, zkontrolovala jsem, jestli můj mobil – z roku raz dva – ten déšť venku přežil a šla si udělat něco k jídlu. Kristen mi řekla, že si kdykoliv můžu vzít, co budu potřebovat. Ale já nejsem ten typ, co tohle bere doslova, takže jsem se snažila – jídlo, nebo cokoliv – moc toho nebrat. Radši jsem si ho pořídila sama. Ať už ukradla, nebo tak něco. Po jídle jsem si šla lehnout. Byla jsem utahaná, protože jsem dneska byla celý den v trapu. Sice to nebylo nic neobvyklého, ale dneska jsem byla extrémně unavená. Netrvalo dlouho a usnula jsem.

Probudil mě nějaký hluk. Rozespale jsem otevřela oči a všimla si, že venku něco bliká a mrkla na displej mobilu, který hlásil 3:08.

„Super!“ zanadávala jsem. Jenže najednou mi došlo, co to slyším a co to bliká. Potřebovala jsem se ale přesvědčit, tak jsem zautíkala k oknu do kuchyně. Měla jsem pravdu. Před domem stály dvě policejní auta. Sice jsem nevěděla, jestli jdou po mně, ale na nic jsem nečekala. Tryskem jsem popadla mobil, mé oblečení – triko, ještě jedny kalhoty a mikinu –, zautíkala jsem do koupelny, tam taky popadla oblečení, které jsem nechala sušit a všechno to narvala do baťohu. Ani jsem se nepřevlíkla, jen jsem nazula boty a hodila na sebe bundu. Ještě jsem popadla kartáček a pastu – já vím, že je to blbý, ale já bez kartáčku nevydržím moc dlouho –, hodila jsem bágl na záda a už šplhala z okna ven. V tu dobu, kdy jsem okno do koupelny dovírala, začal na dveře někdo zběsile bouchat a řvát.

„Isabello Swanová, tady policie! Ihned otevřete!“

Tím pádem jsem ještě víc přidala na tempu, skoro seskočila z toho třetího patra, kde Kristen bydlí, a vzala to na opačnou stranu uličky, než byl vchod do domu. Utíkala jsem, co mi síly stačily. Neotáčela jsem se, protože mi bylo jasné, že mě budou hledat a já se musím schovat. Vzala jsem to další postraní uličkou a nezastavovala se. Vůbec jsem nevěděla, kde se mám schovat.

„Do prdele!“ zanadávala jsem celá udýchaná a promočená. Skoro nic jsem neviděla, protože začínalo pršet čím dál víc. Vběhla jsem do další uličky, ježe co se nestalo. Byla slepá. Na jejím konci byl plot. Na nic jsem nečekala a rozhodla se, že ho přelezu. Jenže jsem si nevšimla, že nahoře je ostnatý drát a rozřízla si o něj ruku. Nijak jsem to nevnímala, dostala se přes plot a utíkala dál. Netušila jsem, jak jsem mohla uběhnout tak daleko, ale ocitla jsem se na silnici, která vedla směrem do Seattlu. Neměla jsem tam namířeno – takový blázen zas nejsem -, ale schovala jsem se pod jedním mostem, přes který vedla cesta.

„Super, Bello! Vidíš, kam jsi to dopracovala? Pod most! Úžasný!“ nadávala jsem nahlas. Byla mi strašná zima a byla jsem unavená.

„Pokud tohle přežiješ, tak můžeš být ráda!“ nadávala jsem dál, protože jsem věděla, že budu docela hnusně nemocná.

„A kde pak najdeš doktora, co tě vyléčí, no? Samozřejmě půjdeš do nemocnice! Jo! Vždyť mě skolí každá blbost. Ale ne. Pokud dostanu zápal plic, nebo něco, tak umřu. Snad předtím ještě uvidím Emma.“ Můj hlas se uklidňoval. Jenže palčivá bolest v ruce nepřestávala a začala mě bolet i hlava. Jenže pod mostem byla taková tma, že jsem sotva viděla metr od sebe. Neměla jsem ani tak strach, že jsem sama pod mostem někde mimo dosah lidí. Spíš jsem se bála toho, že mě najdou. Nevím ani jak, ale podařilo se mi usnout.

Probudila jsem se, až když bylo světlo. Byla jsem promrzlá ještě víc než předtím. Vytáhla jsem tedy z baťohu věci, které byly celkem suché, a převlékla se. Bylo mi o něco tepleji, ale pak jsem se podívala na moji ruku, a sekla jsem sebou, protože se mi zatočila hlava.

„Kurva, au!“ zařvala jsem. Nejen, že mě bolela hlava a ruka, ale teď dokonce i celé tělo kvůli dopadu na beton. Znovu jsem koukla na mou ruku a zvedl se mi žaludek. Kolem rány, která vedla přes zápěstí, byla zaschlá krev. Rána byla hluboká a dostala se mi do ní nějaká infekce. Vypadalo to hrozně.

„Tak teď mi ještě upadne ruka!“ začaly mi po obličeji téct slzy, ale pak jsem šeptem dodala: „S tímhle budu muset něco dělat.“

Vytáhla jsem z baťohu šátek, který jsem si obvykle dávala do vlasů a ránu s ním zavázala. V puse jsem měla totální pachuť, tak jsem si vyčistila zuby. ‚Holka pod mostem s mokrými vlasy, co má kruhy pod očima a vypadá jako bezďák a čistí si zuby!‘ napadlo mě a zašklebila jsem se nad touhle myšlenkou. Rozhodla jsem se vylézt z mého ‚úkrytu‘ a jít do města. Zbylo mi trochu peněz, takže si koupím něco na jídlo, ale pak musím ihned vypadnout. A ještě k tomu dávat bacha na policajty. Šla jsem tedy.

Než jsem se dostala do části města, kde se kupovalo oblečení a bylo tam celkem dost lidí, nasadila jsem si kšiltovku a kapuci mikiny. Pro jistotu jsem se rozhlédla, jestli někde nejsou policajti, a měla v plánu přejít přes tuto část města – neboli centrum – tak rychle, jak jen to půjde. Jasně, že jsem mohla jít jinudy, ale bylo to delší a některá místa mi naháněla hrůzu.

Zrychlila jsem tedy krok, ale omylem jsem do někoho narazila. Spadla jsem přímo na tu poraněnou ruku, takže jsem sykla bolestí. Z hlavy mi spadla kapuce, šátek na ruce se částečně odkryl, ale já na nic nečekala a kapuci nasadila zpět. Pomalu jsem se zvedla.

„Omlouvám se, neviděla jsem vás,“ řekla jsem potichu a podívala jsem se, do koho jsem to vrazila.

„Nic se neděje,“ řekl – doslova – anděl, co stál přede mnou. Byl tak krásný a vedle něj stála - už od pohledu - strašně milá a taky krásná žena. Ihned jsem pohled sklopila a chtěla zamířit dál, ale on mě zastavil.

„Máš něco s rukou?“ zeptal se mě a já moji ruku ovázanou šátkem schovala do kapsy.

„Ne, to je v pohodě,“ řekla jsem.

„Podle toho, jak jsi na ni dopadla a skoro zařvala, to jen tak něco nebude. Už to viděl doktor?“ zeptal se – vážně to moje ‚au‘ bylo tak nahlas? - a já jen zavrtěla hlavou.

„Ukážeš mi to? Jsem taky doktor,“ řekl mile. A já mu nemohla říct ne. Sice jsem nevěděla proč a bála jsem se, aby mě nechytili, ale přikývla jsem.

„Pojďme někde stranou, prosím, nejsem moc ráda v okolí tolika lidí,“ špitla jsem a on se na mě nechápavě podíval. Zvedla jsem k němu obličej a na chvíli se střetla s jeho pohledem. Ta žena vedle něj se nepříjemně ošila.

„Dobře,“ řekl pouze, a tak jsme šli. Došli jsme do parku, který byl sice kousek od centra, ale moc lidí sem nechodilo. Ani nevím proč, když to tu bylo pěkné.

„Tak ukaž,“ pobídl mě a já k němu napřáhla ruku. Šátek odkryl a já na mou ruku opět vykulila oči. Bylo to ještě horší než předtím. Moje ruka byla celá napuchlá a prostě odporná.

„Pane Bože,“ šeptla žena vedle něj a hypnotizovala mou ruku.

„Co se ti stalo?“ zeptal se mě ten anděl.

„Já vám to nemůžu říct.“ Snažila jsem se mu vytrhnout, jenže mě za ruku držel tak pevně, že to prostě nešlo.

„Pokud tu ruku nechceš později amputovat, měla bys zajít ihned k lékaři,“ řekl a já se vyděsila.

„Já nikam nemůžu!“ řekla jsem, pořád celá vyděšená. Nechápavě se na mě podíval. Nechápala jsem proč, ale chtěla jsem to jemu i té ženě všechno říct. Vypadali tak mile a tak božsky!

„Já… chytli by mě,“ zašeptala jsem tak, že to nemohl slyšet, ale mýlila jsem se.

„Jak to myslíš?“ zeptal se mě.

„Policie,“ řekla jsem opět potichu.

„Tys něco provedla?“ řekla ta žena tak mateřsky, až jsem se podivila. Jen jsem zakroutila hlavou.

„Víš co? Když nemůžeš k doktorovi, pojeď se mnou a s mou ženou Esmé. Bydlíme sice až ve Forks, ale jsi celá pobledlá a s tou rukou musíš něco dělat. Já jsem Carlisle. Můžeš nám všechno říct po cestě,“ řekl mile. Strašně jsem chtěla jít s ním. Něco mi říkalo, že je hodný. Vůbec jsem se nebála, že by mi ublížili. Ta Esmé, jak říkal, vypadala jako fantastická maminka a on jako táta. Sice hodně mladí rodiče, ale vypadali tak. ‚Závidím jejich dětem,‘ pomyslela jsem si, ale tuhle myšlenku ihned vypudila z hlavy.

„To nejde,“ řekla jsem ihned.

„Proč by ne? Rádi ti pomůžeme,“ řekla Esmé. Koukla jsem na ni a v jejím starostlivém pohledu viděla tolik důvěry, až to nebylo možné. Polovina mého já řvala, ať jdu s nimi, že mi pomůžou, že jsou určitě hodní. A ta druhá řvala, ať ihned vypadnu, že mě napráskají. Jenže potom, co se na mě Esmé povzbudivě usmála, jsem se překonala.

„Tak dobře, ale pak hned vypadnu,“ řekla jsem. Usmála se na mě a napřáhla ke mně ruku.
„Sice už to víš, ale představím se sama. Jsem Esmé.“ Nezbývalo mi nic jiného, než ji ruku stisknout a všimla jsem si, že ji má ledovou. 
„Bella,“ řekla jsem tiše a sklopila pohled.

„Tak pojď s námi,“ vyzval mě Carlisle. Tak jsem tedy šla.

Došli jsme k jejich autu a já musela zamrkat. ‚Ti musí být bohatí!‘. To auto, co tam stálo, byla taková pětimístná limuzína. Nevím, co to bylo za auto – moc se v nich nevyznám –, ale bylo luxusní. Esmé mě vyzvala, ať si sednu dozadu a já ji poslechla.

V autě jsem jim řekla, co se stalo. Od toho, kdy mi umřeli rodiče, až po to, co se stalo do dnešního rána. Esmé každou chvíli říkala „To je mi líto.“ „To je hrozné.“ „To snad ne.“ A byla ke mně strašně milá. Ale byla z mého příběhu zaskočená. Taky mi pak o sobě něco řekli. Že mají čtyři nevlastní děti, které adoptovali, kolik jim je, jak se jmenují a další věci.

„Musíš mít hlad,“ řekla, jakmile jsme odbočili na nějakou lesní cestu. Na chvíli mi hlavou proletěla myšlenka, že mě někde hluboko v lese zabijí, ale tu jsem ihned z hlavy vyhnala. Esmé mou nervozitu asi nějak vycítila, protože řekla: „Neboj, náš dům je v lese. Aspoň není tolik lidem na očích.“

Já se zmohla jen na němé přikývnutí.

A po chvíli jsme dojeli k vile. Jedním slovem nádherné! Nic tak krásného jsem v životě neviděla – tedy ano, viděla, a to Esmé a Carlislea . ‚Tady bydlet, tak slintám,‘ zamyslela jsem se. Musí to tu být úžasné. Bože. Takový ráj. Sen!

Až když se Esmé i Carlisle zasmáli, jsem si uvědomila, že na dům koukám s otevřenou pusou. Ihned jsem ji tedy zaklapla.

„Je nádherný,“ vykoktala jsem.

„Děkuju,“ usmála se Esmé a mě v tu chvíli došlo, že to ona na něm má dost slušnou zásluhu. Už stáli oba u dveří a Esmé mi rukou naznačila, ať jdu taky. Vevnitř to bylo ještě krásnější než z venku. Tolik oken. Ten nábytek a to uspořádání! Jak to všechno ladilo. Opět mi to vyrazilo dech.

„Tak pojď, uděláme něco s tou rukou,“ kývl na mě Carlisle a vyšel po schodech.

„Udělám ti mezitím něco k jídlu,“ usmála se na mě Esmé. Sice jsem jí řekla, že to není třeba, že stejně hned půjdu, ale ona si stála za svým. ‚Jsou tak milí.‘ Pousmála jsem se. Z tak pokaženého dne, jako byl včerejšek, se stal tak příjemný, až se mi to nechtělo věřit.

Carlisle mě vedl do své pracovny, a když jsme vešli, už mě ani neudivovalo, jak nádherně to tam vypadá. Tolik obrazů a knih.

„To jste všechno přečetl?“ Otočila jsem se na něj. On mi ukázal na židli, kterou měl u stolu, a já se na ni posadila.

„Ano, všechno. A prosím, tykej mi. Zas tak starý nejsem,“ zasmál se, já zčervenala a pouze přikývla.

Znovu se mi na tu ruku zadíval. Já radši odvrátila pohled, protože bych mu tam omdlela, kdybych to viděla znovu.

„Trochu to zabolí,“ řekl a já čekala bolest. Protože tohle mi většinou říkali doktoři, kteří mě chtěli uklidnit, ale pak to bolelo jako čert. Semkla jsem tedy k sobě pevně víčka a čekala. Jenže jsem cítila jenom lehké štípnutí.

„Necháme to chvíli zapůsobit a pak se do toho pustím. Musím ti to vyčistit, vydezinfikovat a pak zašít,“ řekl a já se na něj koukla. Držel v ruce injekci. Kterou pokládal na stůl.

„To je všechno? To bylo to ‚trochu to zabolí‘?“ Při slově zabolí, jsem do vzduchu udělala zdravou rukou uvozovky. On přikývl a nechápavě se na mě zadíval.

„Všichni doktoři, u kterých jsem byla kdy předtím, při slově ‚trochu to zabolí‘ měli na mysli něco, co bolelo tak moc, že jsem vždycky brečela.“ Sklopila jsem hlavu. On jen chápavě přikývl.

Uběhlo asi pět minut a já už necítila ruku ani trochu. On se tedy pustil do práce. Zavřela jsem oči, ať se na to nemusím dívat.

Neuběhlo ani deset minut a řekl „Hotovo.“ Já jen zírala na mou ruku, která byla obvázaná. Tak nějak jsem nechápala, jak to mohl tak rychle stihnou, aniž by mě něco bolelo. Usmála jsem se na něj a poděkovala mu.

„Nemáš zač. Rád jsem pomohl.“ Opětoval mi úsměv a řekl, ať s ním jdu dolů. Vešli jsme do kuchyně a já ucítila tak krásnou vůni jídla, jako snad nikdy v životě. Esmé se na nás přes rameno ohlédla, protože zrovna něco kuchtila na plotně.

„Právě včas,“ usmála se a donesla na stůl hromadu jídla. Usmála se a řekla, ať si sednu. Vzala talíř, naložila na něj spoustu jídla a postavila ho přede mě. Vytřeštila jsem oči.

„To všechno je pro mě?“ zeptala jsem se.

„No. Vlastně všechno, co jsem uvařila, je pro tebe. My s Carlislem už jsme jedli ve městě,“ usmála se na mě. Přehrála jsem si její slova, jestli jsem se náhodou nepřeslechla, ale ne. Ona opravdu tuhle kopu jídla udělala pro mě! Tolik jsem toho nesnědla za celý týden, natož abych to zblafla naráz.

„Není toho pro mě trochu moc?“ zeptala jsem se a Esmé svraštila obočí. Nechtěla jsem, ať se takhle dívá, tak jsem dodala, „ne, že bych něco z toho nejedla, nebo tak. Ale tolik jídla by pro mě bylo normálně na týden,“ zasmála jsem se.

„Na týden? Bello, děláš si legraci?“ zeptal se mě ihned Carlisle.

„Moc peněz nemám. Oblečení,“ zatahala jsem se za vytahanou mikinu, co jsem měla na sobě, „taky nic moc, takže…“ Pokrčila jsem rameny.

„Esmé toho sice udělala trošku víc, než bylo třeba, ale normálně má tohle člověk sníst tak za dva dny. Ne za týden.“ Kroutil nevěřícně hlavou. A co je na tom, že nejím, sakra? Moc se mi do toho prostě nechce.

„Já vím, že jídlo člověk potřebuje. Ale když dokáže vydržet i měsíc o hladu… Podle mě je to jen přítěží pro člověka. Jídlo jen zbytečně zdržuje,“ řekla jsem své myšlenky nahlas. Esmé i Carlisle se na sebe podívali a pak se zasmáli. Ani jsem nevěděla čemu, protože nijak vtipné to nebylo.

„Je to velmi zajímavá teorie, ale co máš, to máš,“ řekl Carlisle.

„Vy vážně nebudete?“ Zamračila jsem se na tu hordu jídla.

„Ne. Jen jez. Potřebuješ to,“ usmála se na mě Esmé. Byla pravda, že jsem měla hlad jako vlk, takže jsem se do toho pustila. Ze začátku jsem jedla pomalu, ale pak jsem do sebe začala jídlo házet. Ani jsem ho moc nepokousala a už mi zmizelo z úst. A i když nevím, kam se to jídlo do mě dostalo, snědla jsem skoro všechno.

„Bylo to výborné, paní Cullenová,“ usmála jsem se.

„Takže mému manželovi říkáš jménem a já tu budu nějaká paní?“ zasmála se.

„Dobře, dobře. Esmé,“ usmála jsem se. Ona mi vzala talíř, a i když jsem řekla, že ho umyju sama, že toho udělala už dost, ona jen kývala hlavou. A najednou bouchly dveře. Otočila jsem hlavu po tom zvuku a všimla si, že tu už není Carlisle. Tak jsem se tedy podívala opět na Esmé.

„Děti přišly ze školy,“ usmála se. A najednou vypadala, jako by jí něco došlo.

„Ty nechodíš do školy?“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou.

„Od té doby, co mi umřeli rodiče, ne. A jo, máš pravdu. Jsem blbá,“ zamračila jsem se a koukla na stůl.

„To si nemyslím!“ řekla ihned, ale pak dodala „takže, tys nedochodila ani sedmou třídu?“ posmutněla a já nechápala proč.

„Ne,“ řekla jsem jen a pořád hypnotizovala stůl.

„Esmé, moc tobě i Carlisleovi děkuju, ale už bych měla jít. Udělali jste toho pro mě už tak hodně,“ řekla jsem a pomalu se zvedla. Jenže za mnou se opět objevil Carlisle.

„Na to ihned zapomeň. Nějakou dobu tu s námi musíš zůstat. Ta ruka se musí převazovat,“ řekl klidně.

„To nejde!“ namítla jsem ihned.

„Ale jde. Prostě tady zůstaneš,“ rozhodl za mě. A najednou mi začaly téct slzy po očích. Ani Esmé, ani Carlisle nechápali.

„Takže vy jste už volali na policii?“ řekla jsem zlomeně. Došly jim moje obavy.

„V žádném případě. To bychom neudělali. Prostě to nechceš, tak tam volat nebudeme. Jediné, co, prosím, teď udělej, tak tu s námi zůstaň, ať se ti ta ruka zpraví,“ řekl mile Carlisle. Já na něj mohla pouze a opět civět.

„To nejde!“ řekla jsem znovu, „tolik jste toho pro mě už udělali a teď bych tu ještě bydlela? To prostě nejde!“ dodala jsem ihned. Pouze se usmál.

„Budeš mít pokoj pro hosty,“ usmála se Esmé. Já jen kroutila hlavou. ‚Bello nemůžeš tu zůstat! Tohle se ti určitě jen zdá. Probudíš se a zjistíš, že ležíš na betonu pod mostem, kam jsi včera šla, a bude ti to líto!‘ Opět mi ukápla slza.

„Tohle se mi zdá, že jo? Tohle všechno. Vy dva, tak strašně milí a hodní. Tohle všechno.“ Hodila jsem rukama kolem sebe. Esmé se pouze zasmála.

„Nezdá,“ usmál se na mě Carlisle. Ale já pořád věřila v to, že se prostě probudím. Bylo to až moc pěkné a hodné a milé na to, aby to byla skutečnost.

„Co se to tu děje?“ slyšela jsem z chodby a pak do kuchyně přišla dívka s klukem. Nevěřila jsem svým očím. Byli taky tak nádherní, jako Esmé a Carlisle. A i když mi Esmé říkala, že je adoptovali, mně přišlo, že si jsou strašně podobní. ‚To je blbost, Bello!’ zařvala na mě moje myšlenka. Po mně řvou už i mé vlastní myšlenky! To jsem se to dopracovala.

„Tohle je Bella,“ přiskočila ke mně Esmé a usmála se, „bude u nás teď nějakou dobu bydlet.“

„Já jsem Alice!“ řekla ta dívka s nadšením a stiskla mi ruku. Pousmála jsem se na ni. Přistoupil ke mně kluk a taky mi stiskl ruku.

„Já jsem Jasper,“ řekl.

„Bella,“ kývla jsem na něj. A pak do kuchyně přišli další dva. Opět dívka a chlapec. Jenže ti byli tak krásní, že jsem na moment přestala dýchat. Vím, že i ostatní jako Esmé, Carlisle, Alice a Jasper byli krásní, ale tihle… Byli dokonalí.

„Tohle je Rosalie a Edward,“ řekl Carlisle a ukázal na ně. Rosalie na mě jen kývla a Edward se na mě zvláštně zadíval.

„Jsem Bella,“ řekla jsem a sklopila pohled. Zase jsem se červenala. Pak jsem si něco uvědomila.

„Ale co brácha?“ Koukla jsem na Carlislea.

„Kdy přesně ho pustí?“ Pohlédl na mě.

„Za devět dní,“ odpověděla jsem mu.

„Tak tě za ním zavezeme a pak něco vymyslíme,“ řekl a povzbudivě se na mě usmál.

„Tohle pro mě nemůžete dělat.“ Zatřepala jsem hlavou.

„Přesně tak, má pravdu!“ řekla Rosalie trpce. Alice do ní dloubla a protočila oči.

„Neposlouchej ji. Neví, co mluví. Moc často si odbarvuje vlasy, leze jí to na mozek.“ Přistoupila ke mně Alice a mrkla na mě. Potlačila jsem zasmání. Asi se mi to zdálo, ale Rosalie jakoby zavrčela.

„Pojď se mnou,“ pobídla mě Alice a chytla mě za ruku. Táhla mě po schodech nahoru a u toho štěbetala: „Když už tu u nás nějakou dobu budeš, ukážu ti pokoj a dám ti nějaké oblečení.“ Došly jsme do jednoho pokoje a já opět užasla.

„To je tvůj pokoj?“ zeptala jsem se. Ona jen zavrtěla hlavou.

„Ten je teď tvůj,“ usmála se a mě spadla brada až k zemi.

„Tohle?“ Koukala jsem se po pokoji. Bála jsem se, abych neupadla do šoku.

„Sebou toho máš asi hodně málo, že? Pojď. Teď půjdeme ke mně a já ti dám nějaké oblečení, které si pak můžeš nechat,“ usmála se, ale já se zamračila.

„Hele, aby bylo jasno. Nejsem žádná chudinka, která potřebuje plno věcí. Stačí mi to, co mám,“ vysvětlila jsem jí nasupeně.

„Tak a co tady s sebou máš?“ Pozvedla obočí. Za námi se odněkud vynořil Carlisle a jako na zavolanou sebou nesl můj baťoh. Já se na něj děkovně usmála.

„Tohle.“ Ukázala jsme na můj baťoh rukou a převzala ho od Carlislea.

„Tak mi ukaž, co v něm máš,“ mrkla na mě a zamířily jsme do jejího pokoje, který byl milionkrát hezčí než ten ‚můj‘. Vysypala jsem své věci z batohu na zem. Alice se jen vytřeštěně koukala na ty hadry, co jsem s sebou měla.

„To, doufám, nemyslíš vážně?“ Třeštila na mě oči.

„No to teda myslím! Hele, já nejsem bohatá jako ty. Jsem ráda za to, co mám,“ řekla jsem a sklopila pohled.

„Promiň,“ řekla, „já jsem prostě zvyklá na něco úplně jiného,“ dodala.

„No jo. Jde to vidět.“ Kývla jsem hlavou směrem do pokoje. Řekla mi, ať chvíli počkám a pak zmizela v šatníku a donesla hromadu oblečení.

Postupem času – netuším, kolik hodin uběhlo – mě pořád navlíkala do dalšího a dalšího oblečení. Mluvily jsme o spoustě věcí a začala mi přirůstat k srdci. Pověděla jsem jí o tom, jak jsem do teď žila, pak o mém bratrovi a ona byla nadšená, že ho taky pozná. Takže se z nás staly kamarádky. Potom – i s kopou oblečení a větou „Zbytek ti doneseme s Jasperem.“ – mě konečně pustila.

Když jsem konečně zapadla do pokoje, znovu jsem si všechno prohlédla. Bylo to tu krásné. Nechápala jsem, jak jsem se tu mohla dostat. Jak jsem mohla mít takové štěstí.

„Celý život mám jen smůlu a teď tohle? To není možné,“ zašeptala jsem do ticha pokoje. Tohle byl takový můj zlozvyk. Mluvit sama se sebou. Protože jsem teď dva roky byla skoro pořád sama. S kamarády jsem se nestýkala, protože by mě mohli napráskat. Jediný člověk, se kterým jsem udržovala kontakt, byla právě Kristen. S tou to sice taky nebylo nic slavného, ale aspoň něco. Takže ta má ‚samomluva‘ pro mě byla docela fajn. Ale strašně mě mrzelo, když jsem šla po městě a viděla bandu kamarádů, jak jsou šťastní, skvěle se baví a já nic. Vlastně jsem celý život byla tak nějak zamlklá a ani moc těch kamarádů neměla. Proto jsem se docela divila, že jsem se s Alicí tak rozkecala. A že vůbec s Cullenovými jsem se tak nějak rozvyprávěla. Za celý život jsem toho nakecala nejvíc s bráchou a taky s ním vyváděla ty největší blbosti na světě. Na chvíli jsem se zasnila na ty společné chvíle, kdy mě bral všude možně. Byl skoro o tři roky starší než já, takže za chvíli bude slavit devatenáct. A když mně bylo dvanáct – v době, kdy naši rodiče ještě žili – mu bylo patnáct, takže mě bral do kina, ven s kamarády a tak. Ale vždycky mě chránil, ať už před čímkoliv. Rozuměla jsem si s ním tak hodně, až si říkám, jestli to vůbec bylo možné. Pousmála jsem se nad těmi krásnými vzpomínkami. Zašla jsem dát věci do šatny a uložila je tam. Pak jsem se vrátila zpět do pokoje.

Koukla jsem na hodiny a zamrkala. Vážně už bylo deset večer. Šla jsem se osprchovat. Sundala jsem si obvaz a nechala se kapkami hřejivé vody umýt. Ruka sice ze začátku trochu pálila, ale pak to přestalo. Sice bylo velmi lákavé zůstat ve sprše dlouho, ale byla jsem utahaná. Vylezla jsem tedy ze sprchy, osušila se a znovu si – vypadalo to, jako by to dělalo dítě – obvázala ruku zpět do obvazu. Po takhle náročném dni, kdo by nebyl utahaný? A navíc jsem skoro nespala. Těch pár hodin, co jsem spala pod mostem mě – aspoň podle mě – vysílily ještě víc, než kdybych vůbec nespala. Vyšla jsem tedy jen v ručníku ze sprchy a šla si obléct nějaké pyžamo. Šatna už byla plná dalšího oblečení.

„Snad tu někde bude pyžamo,“ pousmála jsem se. Po tom, co jsem tady našla jen takové ty luxusní noční košilky, co zakrývaly sotva půl zadku, jsem to vzdala a oblíkla si jen kalhotky a jedno volnější triko, které jsem měla dlouhé do půlky stehen. Šla jsem zpět do pokoje, zhasla velké světlo a lehla si. Spokojeně jsem zamručela, protože to bylo tak nádherně pohodlné.

„Tohle se mi musí zdát,“ zasmála jsem se. Už jsem usínala, když mě probralo zaklepání. Zvedla jsem se na loktech a rozsvítila malou lampičku, co byla na nočním stolku.

„Jo?“ řekla jsem jen. Přece nebudu říkat ‚Dále.‘ Nebo jo? Měla jsem to říct? Ne. To by bylo divný. To je, jako kdyby mi to tady patřilo, ne?

Proud mých stupidních myšlenek zastavil Edward, který se objevil ve dveřích.

„Ahoj,“ usmál se na mě. Rozbušilo se mi srdce. On byl tak nádherný. V životě jsem někoho tak dokonalého neviděla.

„Čau.“ Oplatila jsem mu úsměv.

„Chci napravit naše první setkání. Ani jsem se sám nepředstavil. Promiň,“ usmál se pokřiveným úsměvem a mně vynechalo srdce.

„V pohodě.“ Mávla jsem rukou v gestu ‚že to ještě řešíš‘ (Další můj zlozvyk. Házení rukama, nohama, hlavou a vším, čím se dá).

„Tak znovu jo? Já jsem Edward.“ Přišel ke mně a natáhl ke mně ruku. Já si sedla a ruku mu stiskla. Byla stejně studená jako předtím ta Carlisleova. Nechala jsem to plavat a odpověděla mu: „Bella.“

„Carlisle mi o tobě říkal. Prožila sis toho hodně.“ Naklonil hlavu. Pokrčila jsem rameny. Co jsem mu na to měla říct? ‚Jo máš pravdu, ale co se dá dělat?‘ Asi těžko.

„Promiň. Asi tě otravuju, co? Klidně řekni, já půjdu,“ řekl a otočil se k odchodu.

„Ne!“ řekla jsem až moc rychle, „nechoď, to je v pohodě,“ dodala jsem. Otočil se tedy zpět a přišel až k posteli. Uhnula jsem mu a on se posadil.

„Lehký jsem to neměla. To máš pravdu. Vlastně se divím, co pro mě tvoje rodina dělá,“ pousmála jsem se.

„To ano. Ze začátku jsem to taky nechápal, ale pak mi to došlo. Když ti něco povím, budeš mlčet?“ Pozvedl obočí. Já horlivě přikývla. Měl tak krásný hlas!

„Esmé a Carlisle uvažovali, že by o tobě řekli policii,“ vytřeštila jsem na něj oči, „ale ne proto, aby tě odvezli do dětského domova.“

„Tak to pak nechápu proč,“ skočila jsem mu do řeči.

„Nepřerušuj mě,“ řekl a já sklopila hlavu, „chtějí tě adoptovat, jako nás,“ řekl a já vytřeštila oči.

„Cože si to právě řekl?“ Určitě jsem se přeslechla!

„Chtějí tě adoptovat, pokud budeš chtít i ty,“ zopakoval.

„Ale co můj brácha?“ uvědomila jsem si najednou.

„Toho taky,“ řekl Edward.

„Vždyť mu je osmnáct. Je dospělej,“ kývala jsem hlavou.

„Pokud nebude chtít napsat na Esmé a Carlislea papíry o adopci, může tady bydlet s tebou, dokud nebudeš dospělá taky. Pak by tě mí rodiče nechali jít, pokud bys chtěla,“ řekl a opět mi vyrazil dech.

„To nejde.“ Sklopila jsem hlavu. Tuhle frázi dneska říkám nějak často. Pořád něco nejde. Sakra!

„Proč by to nešlo? Ty nechceš?“ zeptal se mě Edward šeptem.

„Chtěla bych, ale co když bráška ne? Mám ho až moc ráda na to, abych nebyla s ním,“ odpověděla jsem také šeptem.

„Proč by nechtěl, Bells?“ zeptal se mě Edward a pohladil mě po ruce, která byla kousek od něj.

„On má svou hlavu. Je to prostě můj velkej brácha, kterej si myslí, že mě musí pořád bránit a tak,“ zakroutila jsem hlavou, „takže určitě nebude chtít.“

„Aha,“ řekl Edward. Vsadila bych se, že jsem slyšela zklamání! Ale proč? „Už asi půjdu. Musíš být unavená,“ řekl, zvedl se a byl na odchodu.

„Sladké sny, Bello,“ řekl a zaklapl dveře. „Dobrou,“ zašeptala jsem do ticha pokoje a konečně se ponořila do hlubokého spánku.

Takhle uběhl celý týden a zítra měli pouštět bráchu. Už jsem se na něj strašně těšila. U Cullenů jsem si zvykla – až moc, řekla bych – a Alice se stala mojí nejlepší kámoškou. Edward se mnou už moc nemluvil. A Rosalie se ke mně chovala pořád stejně odměřeně. Esmé a Carlisle, jako by byli mí rodiče a já prožila nejlepší týden v mém životě. No ne nejlepší. Nejlepší by byl, kdyby tu se mnou byl i brácha.

„Bello! Bello!“ Přiletěla ke mně Alice, když jsem se koukala na televizi.

„Jo?“ usmála jsem se na ni. Přiběhla ke mně a přisedla si.

„Hele, já se nudím. Pojď se mnou.“ Vzala mě za ruku. Já se tedy s povzdychem zvedla a zamířila za ní nahoru do jejího pokoje.

„Něco jsem ti koupila,“ řekla se zářivým úsměvem, ještě než jsme vešly do jejího pokoje. Donesla ke mně krabičku a nařídila, ať ji otevřu. Poslechla jsem ji tedy. Ruku už jsem měla docela zdravou. I když jsem na ní měla jizvu – a to dost velkou.

Zasunula jsem prst pod stužku a trhla. Jenže moje ohromné ‚štěstí‘ se opět ukázalo a já se řízla do prstu, až začala téct krev.

„Sakra, teče mi krev. Máš tu nějaký kapesník?“ zeptala jsem se a koukla na Alici. Stála jako sloup, oči měla úplně černé a naháněla hrůzu. „Alice?“ řekla jsem rozklepaně. Neměla se k pohybu, tak jsem si prst strčila do pusy, aby krev neskápla na zem a neušpinila její krásný koberec. Absolutně jsem nechápala, co se děje.

Chtěla jsem se znovu kouknout na Alici, ale ona už byla pryč. Nestála naproti mně, ale slyšela jsem, jak silně bouchly dveře od pokoje. Byla jsem vyděšená, co se to děje.

„Alice?“ zašeptala jsem. Skočila do koupelny a nechala prst pod vodou, aby krvácení přestalo. Když se mi to povedlo zastavit, chtěla jsem ji zkusit najít. Jenže jakmile jsem vyšla z jejího pokoje, přišlo mi tam něco absolutně zvláštního. Úplné ticho.

„Je tu někdo?“ zavolala jsem do domu. Ale nikdo se mi neozval.

„Co se to sakra děje?“ zašeptala jsem si potichu pro sebe. Zapadla jsem do pokoje, lehla si na postel a přemýšlela, co se stalo s Alicinýma očima, jak se tak rychle dostala pryč, a kde jsou všichni ostatní. Carlisle byl v práci a Esmé taky. Jenže byla sobota, takže kde byli všichni ostatní? A proč se Alice zachovala tak divně kvůli kapce krve? Z myšlenek mě probral pohyb mojí matrace, na kterou si zrovna někdo sedl. Ihned jsem se otočila a vystřelila do sedu.

„Promiň, Bello,“ usmívala se na mě Alice a její oči byly opět zlatavě-hnědé.

„Za co? Co se stalo? Kam si zmizela?“ sypaly se ze mě otázky jedna za druhou, ale Alice mě utnula.

„Udělalo se mi špatně. Asi jsi nepostřehla, že jsem z pokoje vyletěla. Taky mi to připadalo nějaké zběsilé,“ usmála se. Co se mi to tu snaží namluvit sakra?

„A co tvoje oči?“ zeptala jsem se pochybovačně.

„Co s nimi?“ Koukla se na mě výrazem ‚nechápu‘.

„Byly černý. A teď maj zase jinou barvu,“ vysvětlila jsem jí.

„To je blbost,“ řekla divným tónem.

„No není! Zčernaly, když jsem se řízla!“ přesvědčovala jsem ji. Tak nejsem blbá, ne? No blbá jsem, ale ještě vidím!

„No a co ten dárek? Líbí se?“ odskočila od tématu.

„Na ten jsem úplně zapomněla, protože jsi mě dost vyděsila. A neodbíhej od tématu!“ řekla jsem zvýšeným tónem. Ona se zvedla, a i když jsem se jí ptala, kam jde, nic neřekla. Prostě odešla. Po zbytek dne jsem nevylezla z pokoje a jen ležela a přemýšlela. Zašla jsem si do sprchy, a když jsem se vrátila zpět do pokoje, na posteli jsem měla ten balíček od Alice. Přišla jsem k němu a otevřela ho. Byl v něm luxusní mobil. Takový ten typický pro Američany - myslím pro ty zazobané Američany. Jak ho mají všichni ve filmech. „Nemůžu si ho nechat,“ pomyslela jsem si a chtěla ho vrátit zpět do krabičky a zanést. Jenže v krabičce byl ještě papír, na kterém bylo něco napsáno.

Ať tě ani nenapadne mi ho vracet. Je to dárek pro tebe. Kdybys mi ho vrátila, neměla bych ho k ničemu a vrátit bych ho určitě nešla! Takže si ho prostě nech. Ten tvůj super mobil určitě umírá stářím.

Alice

Pousmála jsem se. ‚Když myslí. Budu ho mít teď, dokud tu budu, a pak až odejdu, ji ho tu nechám. Ať ji aspoň udělám radost.‘

Zalehla jsem do postele a během pár minut usnula. Zdál se mi podivný sen.

Byla jsem u Alice v pokoji a ona mi podávala ten balíček s dárkem. Já se řízla o stužku a začala mi téct krev. Jí zčernaly oči, vycenila na mě upírské zuby – nekecám! – a skočila mi po krku. Mé mrtvé tělo o chvíli později dopadlo na zem. Byla jsem naprosto bledá. Aliciny oči rudě plály a koukaly se na mou mrtvolu na zemi. Vypadala tak děsivě!

Vystřelila jsem do sedu. Koukla jsem na hodiny. Bylo něco málo po třetí ráno. Otřela jsem si zpocené čelo.

„Bože Bello. Ty seš blbá. Takový sny!“ okřikla jsem se šeptem a spadla znovu do polštářů. Vstávat se mi nechtělo, ale byla jsem celá rozklepaná z toho snu. Po nějaké době se mi ale podařilo znovu usnout a probudila jsem se až v devět.

Oblékla jsem se, provedla ranní hygienu a zamířila na snídani. Po včerejšku, kdy jsem z pokoje téměř nevylezla, jsem měla docela pořádný hlad. Když jsem vešla do kuchyně, byla tam jako vždy Esmé, která už pro mě měla nachystanou snídani. Po dvou dnech, co jsem ji neustále říkala, že mi jídlo dělat nemusí, že si ho umím udělat sama, jsem to vzdala. Ona si prostě stála za svým, že jsem něco jako jejich ‚host‘ a o toho se musí starat.

Sedla jsem si ke stolu a ona přede mne šoupla talíř se snídaní.

„Děkuju,“ usmála jsem se na ni.

„Nemáš vůbec zač,“ mrkla na mě a odešla z kuchyně. Pustila jsem se do jídla a v momentě to do sebe naházela. Těšila jsem se na bráchu tak, jako se dítě těší na Vánoce – možná ještě víc.

Vzala jsem talíř, že ho umyju, ale to už přicházela Esmé a vzala mi ho. Jen jsem poraženecky sedla zpět na židli.

„Vážně bych to udělala,“ kývla jsem na její ruce, které umývaly talíř.

„Víš, co jsem ti říkala,“ mrkla na mě, „za tvým bratrem pojedeme v jedenáct, ano? Carlisle volal do věznice, v kolik ho pouští. Cesta tam trvá zhruba hodinu a stavíme se ještě na oběd. V jednu tvůj brácha může jít, takže na něj počkáme na místě,“ usmívala se. Já jen přikývla a odešla do svého pokoje. Měla jsem víc než hodinu, než pojedeme. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu do sprchy. Umyla jsem si vlasy a pak si ještě vychutnávala to teplo. Nakonec jsem vylezla, zabalila sebe i své vlasy do ručníku a odpochodovala do šatny. Oblékla jsem se a skočila si vyfénovat vlasy. Koukla jsem na hodiny a akorát zjistila, že je čas jet. Vylezla jsem tedy z pokoje a zamířila do obýváku. Už tam na mě Esmé a Carlisle čekali.

„Můžeme?“ zeptal se mě Carlisle s úsměvem a já přikývla. Nastupovali jsme do auta, když se za námi objevil Edward.

„Klidně pojedu taky, jestli chceš,“ usmál se na mě.

„Jsi hodnej, ale nemusíš.“ Vrátila jsem mu úsměv a nastoupila.

„Tak jo. Uvidíme se odpoledne.“ Kývl na mě a já zabouchla dveře. Pak jsme konečně vyjeli.

Byla jsem tak nadšená, že konečně uvidím brášku, že jsem měla chuť zpívat si s rádiem, které měl Carlisle potichu puštěné. Jeli jsme asi dvacet minut a Esmé na mě promluvila.

„Bello? S Carlislem jsme uvažovali,“ hned mi docvaklo, oč jde, „že bychom tě adoptovali, kdybys chtěla,“ pokračovala. Jsem docela dobrá herečka, takže jsem zahrála, že jsem absolutně překvapená.

„Cože?“ vykulila jsem na ně oči. Vlastně jsem to ani moc hrát nemusela. Tak nějak jsem na to za ten týden zapomněla, a když už jsem si na to vzpomněla, řekla jsem si, že Edward si určitě vymýšlel.

„Pokud bys chtěla, jak už jsem říkala,“ usmála se. Ale v jejím hlase byla cítit nervozita.

„Ale co brácha?“ zeptala jsem se stejně, jako předtím Edwarda.

„Na toho bychom nechali napsat papíry o adopci, kdyby chtěl. A pak, jak bys byla už plnoletá, mohla bys jít s ním, kam by se vám zachtělo,“ řekl Carlisle.

„Chtěla bych, ale nevím, co na to brácha. Řeknu mu to a uvidíme ano?“ Nechtěla jsem říct ihned ne, nebo ano. Tohle bylo neutrální. Nebylo to pevné rozhodnutí.

Už v tichosti jsme dojeli do Seattlu a zašli jsme na oběd. Já jediná jedla. Oni prý neměli hlad. A pak jsme se konečně vydali za bráchou.

Autor: EvuLa15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj velkej bráška 1. část: