Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vlastní svět - 9. kapitola

05.06.2011 (12:15) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1138×

9. KAPITOLA

Poté, co jsem se konečně odlepila od Edwarda – ne že by se mi chtělo, ale málem jsem se udusila -, jsem zanechala Charliemu vzkaz, aby věděl, kde jsem, a odjeli jsme.

Když Edward zastavil před Cullenovic domem, nevědomky jsem mu stiskla ruku.

„Máš strach?“ zeptal se starostlivě. Neměla jsem přímo strach, jen jsem netušila, jak se budou chovat Rosalie s Jasperem, až se objevím u nich doma.

Zavrtěla jsem záporně hlavou a otevřela si dveře sama. Poprvé jsem byla rychlejší než Edward, ačkoliv jsem si byla jistá, že kdyby o mém úmyslu věděl, předběhl by mě.

„Ani trochu,“ řekla jsem, ale můj hlas se proměnil v tichoučký šepot kvůli knedlíku, který jsem měla usazený v krku. Nezněla jsem moc přesvědčivě, ale Edwardovi to prostě musí stačit.

„Dobře,“ prohodil jako by nic a uvedl mě do obrovského proskleného domu. Takhle nějak jsem si představovala dům rodiny Cullenů z mé knihy.

Když jsme stoupali po schodech, byly slyšet z horního patra hlasy. Strachy plná jsem poznala Rosaliin naštvaný, silně protestující hlas.

„... znovu opakuji, že je to opravdu nebezpečné.“

„Pst!“ sykl na ni někdo. No jo, určitě slyšeli, že už se k nim blížíme. Byla jsem vcelku ráda, že Rosalii zastavili, nerada bych si vyslechla něco, co rozhodně nepotřebuji slyšet.

Vešli jsme do obrovské kuchyně, která byla rozdělená na dvě části. V jedné byly praktické věci, které se v kuchyni objevují. V druhé zase jídelní stůl, ačkoli ten zajisté není potřeba.

Trochu jsem se přikrčila, když se na mě všichni členové, kromě Alice a Jaspera, kteří v kuchyni nebyli, podívali. Pro tentokrát mi ruku stiskl Edward, abych neměla strach. Hnědovlasá žena – nebo spíše dívka, tak okolo pětadvaceti - k nám přistoupila s jediných zaváháním, aby mě nevystrašila.

„Jmenuji se Esmé, jsem Edwardova matka,“ představila se. Šlehla pohledem po Edwardovi takovou rychlostí, že by to člověk nezaznamenal, kdyby netušil, kdo doopravdy je a nedíval se na ni. Pak se zase podívala na mě a chvíli mě pozorovala. Došlo mi, že bych asi měla něco říct.

Nervózně jsem si pohrávala s prstýnkem. „Bella,“ řekla jsem prostě. „Ráda vás poznávám, Esmé.“

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě nadšený hlas doktora Cullena.

„Dobrý den, doktore,“ řekla jsem slušně. Nevěděla jsem, jestli zrovna toto oslovení bylo vhodné, ale v téhle situaci jsem rozhodně nebyla ta starší, abych nabízela tykání. Doktor to ovšem zařídil za mě.

„Prosím, tykej mně i mé ženě.“

Podívala jsem se na Esmé a ta souhlasně přikývla. V duchu jsem si několikrát řekla doktorovo jméno, abych byla připravená.

„Ahoj, Bello,“ řekl Emmett s úsměvem. Upíří rychlostí schody seběhl – byla jsem ráda, že nemá žádné zábrany, a je přede mnou sám sebou, ale tohle mě trochu vyděsilo – a objal mě.

„Emmette,“ pozdravila jsem a také jsem se pousmála.

Rosalie o seznámení se mnou evidentně moc nestála, ale když se objevil Jasper s více než nadšenou Alicí, trochu povolila a podala mi alespoň ruku. Měla pevný stisk a já jsem si byla jistá, že by mou ruku nejraději rozdrtila na malinké kousky. Ovšem věřila jsem, že nechce Edwardovi ublížit, což by určitě tohle vyžadovalo – Edwardovu bolest, zlobu, nenávist…

Když odešla Rose s Emmettem ven – Rosalie byla po chvíli zase plná vzteku – a Carlisle s Esmé se plně věnovali něčemu důležitému, co jsem nepostřehla, přisedla si ke mně Alice.

„Bello,“ začala. „Nechci ti nijak narušovat plány, ale když mi Edward pověděl o tvých... problémech s rovnováhou, nemohla jsem jinak, než ti to povědět. Příští týden budete hrát basketbal, takže bych ti vřele doporučovala omluvit se z hodiny, nebo vymyslet nějakou slušnou omluvenku.“

Byla jsem zmatená. Trenér Clapp se ještě nezmiňoval o svých plánech na příští týden. „Jak…?“ začala jsem otázku, ale po chvíli jsem zmlkla. Plácla jsem se do čela, když mi konečně všechno došlo. „Copak jsem opravdu trefila i tvůj dar?“

Alice přikývla. „Ano, trefila. Nikdo z nás netuší, jakou shodou náhod se tohle mohlo stát, ale už je to tak. Jen máme starost, abys neprozradila mnoho…“

Edward si odkašlal a Alice proto přerušila svoje hlasité přemýšlení. Byla jsem na sebe rozzuřená; nikoho jiného by taková smůla nepotkala, mě ovšem ano. Zrovna já musím vymyslet příběh, který se omylem stane skutečným. Když jsem málem vybuchla vzteky, zaplavila mě vlna klidu. Zděšeně jsem se podívala na Jaspera, protože tentokrát už jsem věděla, co to je.

„Jaspere?“ zeptala jsem se. Jeho kývnutí mě usvědčilo v tom, že ani v jeho daru jsem se nemýlila. „Skvělé!“ zaúpěla jsem. „Ještě mi řekněte, že hrajete baseball, existují Volturiovi a Alice je blázen do nákupů!“

Otočila jsem se po Cullenových. V tu chvíle by se ve mně krve nedořezal. Všichni na mě zírali. A když říkám všichni, tak myslím opravdu všichni. Rose s Emmettem už se vrátili a právě teď na mě udiveně zírali.

„Ne! Ne, ne a ne!“ křičela jsem hystericky. Jasper na mě opět použil svou schopnost a já se uklidnila. „To není fér! Proč já? Takže… hrajete baseball, Volturiovi existují a Alice… je blázen do nakupování?“

Edward se přisunul blíž ke mně a pohladil mě po ruce. „Je to tak, Bello.“

Zpět se vrátila všechna krev a nahrnula se mi do hlavy. Okamžitě jsem zrudla a nejraději bych se propadla. Vždyť jsem řvala jako hysterka kvůli tak ubohé věci – ba ubohé, příšerné!

Už jsem chtěla pronést něco dalšího, abych si ještě trochu zastěžovala na svůj neférový život, ale v tom si před Edwarda stoupl Carlisle a předal mu nějaký dopis. „Na, synu, čti.“

Edward si převzal dopis a rychle očima přejel těch několik řádků. Byla jsem hodně blízko něj, ale neodvážila jsem se číst s ním. Na to jsem byla až moc zbabělá a ne tolik drzá.

Když dočetl, což mu netrvalo tak dlouho jako normálním lidem, vyděšeně vzdychl a zoufale pohlédl do obličejů všech ze své rodiny, nakonec skončil u mě. Přemítala jsem, jestli už mě také počítá do své rodiny.

„Edwarde?“ zašeptala jsem vyděšeně. „Co se stalo? Neříkej, že Volturiovi. Aro, Caius, Marcus!“

Carlisle na mě překvapeně zíral. „Bože můj, ona je vážně neuvěřitelná. Podle mého názoru máš nějaký nepochopitelný dar.“ Mé obavy se potvrdily – trefila jsem dokonce i jména!

Edward se cynicky pousmál, nemohl uvěřit stejně jako já, že je to opravdu možné. Pak se zatvářil tak, že jsem nepoznala, co se mu právě honí hlavou nebo jaké emoce se za jeho dokonalou tváří schovávají.

„Sofie přijede.“

Místností se rozlehlo sedm povzdechů. Čtyři překvapené, které patřily Alici, Rose, Emmettovi a Jasperovi, dva souhlasné – Esméin a Carlisleův – a můj zmatený. Kdo je Sofie?

Chtěla jsem žádat o vysvětlení, ale Edward mě popadl za ruku, přehodil si mě na záda a upíří rychlostí zamířil do svého pokoje. Byla jsem trochu zmatená, vyděšená z té neuvěřitelné rychlosti. Točila se mi hlava a lapala jsem po dechu. Edward mě posadil na svou pohovku a posadil se vedle mě. Čekala jsem, až začne mluvit. Seděli jsme mlčky, ani jeden z nás se neodvážil promluvit první.

Nadechla jsem se, abych se znovu pokusila zeptat, kdo je Sofie, ale Edward mi přiložil prst na rty. „Já začnu.“

Pokrčila jsem rameny a opřela se o opěradlo, abych mohla pohodlněji poslouchat. Bála jsem se, co se dozvím, ale zároveň jsem byla neuvěřitelně zvědavá, abych odmítala vysvětlení.

8. kapitola ♦ 10. kapitola

Omlouvám se za takhle krátkou kapitolu, ale poslední dobou vůbec nestíhám přidávat nové články. Přemlouvám se, že je to tím, že máme hodně písemek a zkoušení. Ano, i to je důvod. Jenže další důvod je ten, že jsem neměla nápady. Nechtěla jsem, aby má kapitolová povídka byla stejná jako samotné Stmívání. Teď už vím, jak ji změnit. Mám všechno naplánované. Teď se budu snažit přidávat kapitoly rychleji.

Děkuji a obdivuji ty, které čtou mé povídky. J

Nejsem vyděračka, takže vám nebudu hrozit tím, že pokud nepřidáte deset komentářů, nebude další kapitola, ale nějaký ten smajlík, který by mě informoval o tom, že se vám to alespoň trochu líbí, by neuškodil. ;-)

Vaše twimaja

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vlastní svět - 9. kapitola: