Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 26

14.11.2009 (13:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1943×

26. DALŠÍ SEN

Stále příběh na srdci, stále v hlavě… stále myslí putuje a spát mi ani nedá. Ten sen mě jen dál a dál usvědčuje, že něco není v pořádku…

*

,,Oba jsme oficiálně neexistovali a existovali zároveň. Čas běžel dál, ale my tu zůstávali. Jako ledové kameny jsme se nikdy nezměnili a tak to bude navěky…‘‘

---

Spala jsem a nespala zároveň. Vnímala jsem, ale byla jsem taky úplně mimo. Na cokoliv se mě někdo zeptal, nereagovala jsem. Stále jsem se matně vzpamatovávala z to vyprávění, ale nešlo to úplně podle představ.

Prohrábla jsem si vlasy a stále se válela v posteli. Pomalu mi docházelo, že víc a víc chci spát ve dne a v noci poletovat venku, sledovat nebe a smát se nad svou absurditou.

,,Ťuk, ťuk, ještě spíš, Bello?‘‘ Uchichtl se Emmett s Esme, kteří vcházeli zrovna do mého pokoje. Zamručela jsem a vyburcovala se do sedu.

,,Už ne.‘‘

,,Nevadí, asi tak za hodinu zaleze sluníčko, takže budeme moct rozhrnout závěsy.‘‘ Zasmála se Esme a přiskočila ke mně do postele. Emmett k nám pomalu došel.

Už mi to pomalu docházelo. Já už neuvidím nikdy východ ani západ slunce. Ne tak, abych to rozhodně přežila.

Trochu jsem posmutněla, dokud mě Esme neobjala kolem ramen. ,,Nebuď smutná, má to i své výhody mít konečně tmavé záclony! Víš jaká nevýhoda to byla v hotelech? S Emmem jsme dost často nemohli najít ani vhodný pokoj!‘‘

,,A to jako spíme potom v rakvích?‘‘ Zašeptala jsem a jejich oči se rozšířily. ,,Co jsem řekla špatnýho?‘‘ Emmett propukl v nemožný smích. Řechtal se na celý pokoj a Esme se snažila alespoň smích zadržet.

,,Ta měkkost mi určitě- haha- chybí!‘‘ Vyškytl ze sebe a zase se začal otřásat. ,,Jaká měkkost?‘‘ Esme pozvedla jedno obočí a dala mu pohlavek. ,,Nechovej se jak tele, ona nic neví!‘‘

,,Promiň.‘‘ Zaškytl a Esme se na mě pomalu otočila. ,,My jsme v těch hotelech spali celí zabalení v dekách, aby se nás ani nejmenší paprsek slunce nedotkl. Ne, v rakvích spát nemusíme, pokud… pokud nejsme až příliš na tradice…‘‘ Zamračila jsem se.

,,Žádný rakve?‘‘ Zamumlala jsem naoko zklamaně.

,,Ne, ale jestli chceš, jednu ti koupíme, myslím, že se bude na jistou dobu hodit.‘‘ Zase jsme se začali smát, než jsme slyšeli hlasité zívnutí.

,,Aha, Jasper se nám probral z letargie. Včera měl celkem špatnou náladu.‘‘ Emmett je hotový práskač.

,,Letargie?‘‘

,,Jo, Alicino letadlo mělo zpoždění.‘‘ Podivně se podíval na Esme.

,,Měla by tu být až za půl hodiny.‘‘ Povzdechla jsem si. Smířila jsem se s myšlenkou, že Jaspera ztratím, ale čím dál víc mi připadá, že se mi i Edward vzdaluje. Bylo to až znervózňující. Nechtěla jsem ho ztratit. Edward byl jako chybějící část mého já. Puzzle, která jako jediná mezi milióny kousíčky zapadá a činí mě… dokonalou. Kdyby mě opustil… nejspíš bych skočila, zabila se…něco bych vymyslela.

,,Je tu.‘‘ S těmihle slovy jsem upadla do temnoty.

* V nedaleké budoucnosti*

Netušila jsem, jak moc mě tahle dvě slova zamotají život. Nebo spíš osoba, která přijela. Možná bych se měla zahrabat do země a nikdy nevylézt, ale otec mě učil bojovat, tak bojovat budu.

Moje vzpomínky byla jedna z mála věcí, která mi zbyla po tom všem. Neberu vůbec v potaz to, co jsem zdědila po otci, ale všechny tyhle věci přebila svou důležitostí jedna osoba, která se mi v téhle době temna stala útěchou.. podporou.

Má malá Elisabeth- Eli.

Vzpomínala jsem na její ohnivé vlasy a karamelové oči. Byla oproti mě tak jiná, ale zároveň stejná. Teď se chudák určitě bojí. Zlatíčko moje. Snad jí nic neudělají. Vypadala na pět let, ale chytrá a vnímavá byla dost. Občas se sice chovala jako nevychované děcko, které mi lezlo krkem, ale i tak jsem ji milovala. Milovala jsem ji víc než sebe. Proto tady jsem. Proto jsem se už dávno nezabila. Proto tady trpím všechny věci.

Ale její čas ještě nepřišel. Nemusíte taky vědět vše. Tím, že se dozvídáte o mé minulosti se dostáváte taky do situace, ve které jsem já. Uvězněná, vystrašená a prosící, aby Elisabeth nechali na pokoji a nechali ji jít. Ještě se proto nedozvíte chviličku o tom, kdo moje Eli je.

Najednou vrzly dveře. Do mého pokoje tiše vstoupila osoba v kápi. Sklopila jsem pohled na své bosé nohy. Nechtěla jsem znát tvář, nechtěla jsem znát tu osobu, která mi nosí jídlo a pití, abych alespoň přežila.

Pomalu ke mně došel. Už z té vůně jsem poznala, že to žena být nemůže. Lehký závan sladkého mužského parfému byl sotva znatelný, ale přesto. Pomalu ke mně došel a prstem mi nadzvedl bradu. Kápě mu zakrývala celou tvář.  Zamračila jsem se a strupy na mé tváři mě bolestivě zatahaly.

V jedné ruce držel talíř a v druhé lžíci. Takže bude polívka… super… Slyšela jsem, jak si povzdechl a nabral na lžíci trochu té tekutiny. Často mi ji smíchávali s krví, ale bylo to málokdy. Prý je to moc energie- říkala mi Esme. Poslušně jsem otevřela pusu a polykala. Něco na něm bylo, ale nevím co. Snad ty klidné, pomalé pohyby? Snad ten povzdech? Či snad nápis na jeho zápěstí? Hlásalo to: ,I love Rosalie‘

Bylo to napsané červenou fixou a nezdálo se, že ho příliš těší, že je to zrovna na jeho ruce. Když skončil s krmením mé osoby, zvedl ukazováček, jako kdyby chtěl něco dodat a zmizí za dveřmi. Absolutně nic jsem nechápala, dokud s ním nepřišla i ta malá- Jane a… a…

,,Eli!‘‘ Vyhrkla jsem a malá, uplakaná holčička přiběhla ke mně. Vzlykala a popotahovala. Objala mě kolem pasu a přitiskla svoje něžné, malé tělíčko ke mně.

Vděčně jsem se podívala na osobu v kápi a sledovala podezřívavý pohled Jane. Snažila jsem si uvolnit paže, abych ji alespoň objala, ale nešlo to. Nemohla jsem.

,,Prosím, chci jen obejmout svou dceru!‘‘ Zaprosila jsem a trhalo mi to srdce. Malé slzičky jí kanuly po tváři a její karamelová očka byla jako celý oceán. Jane se podívala na tajemného a ten po chvíli přikývl.

,,Někdy tě vážně nechápu.‘‘ Zamumlala pro sebe svým zvonivým hlasem a došla ke mně. Klíčky otevřela zámek, který s dunivou ranou dopadl na zem.

Padla jsem na kolena a pevně objala Eli.

,,Miluju tě, zlatíčko.‘‘ Zašeptala jsem a vtiskla jí polibek do vlasů.

*Zpět v naší minulosti*

Pomalu jsem otevřela víčka a zírala do očí Edwarda. Nic. Nemrkl, nepohl se…Byl strnulý… Moje hruď byla přetížena neznámými závažími. Moje ruce byly horké… někdo na ně lil snad vodu? Ne, bylo to hustší…. Čokoládu? Pomalu s námahou jsem zvedala svou ruku a zírala na… karmínově červenou!

,,Á!‘‘ Začala jsem pištět jako šílená. Krev! Krev! Všude okolo jen krev! Edward měl v hrudi zaražený dřevěný kůl, v puse měl nacpaný česnek a jeho vytřeštěné černé oči zíraly na těla. Těla na mé hrudi! To byla ta tíha!

Začala jsem ze sebe strhávat ta zkrvavená těla. Třásla jsem se strachy a nemohla jsem dýchat. Bledá, tuhá, ledová těla s dvěma rankami na krku. Kvílela jsem, omylem nehty zasekla do nějakého z těl a škrábla. Sotva jsem se osvobodila, rychle jsem se postavila a běžela.

Bylo mi jedno, že mi mezi prsty u nohou zasychávala krev.Bylo mi jedno, že mrznu díky mé nahosti.

Ledové stěny okolo mě se zbarvovaly krví z mých dlaní a zanechávaly viditelnou stopu. Z hrdla se m vydral děsivý výkřik bezmoci. Pomalu mi to začalo docházet. Edward! Je mrtvý! To ne… Je mrtvý, mrtvý, mrtvý! Kůl…česnek! Nééé! Padla jsem na  kolena a další prudká bolest mi zachvátila hruď. Kolena jsem měla odřená, ruce podrápané a… a… v hrudi…Ruce jsem si přitiskla k ní a zírala na dřevo v ní. Při sebemenším pohybu se pohla a způsobovala bolest.

Tři páry děsivých půlnočních očí na mě zíraly… Edward? Ne… to nemůže být on! Ne to nesmí být Edward! Vedle něj… vedle něj… Aro a poslední… krásou, dech beroucí  blondýna. ,,Rose, dohraj si.“ Zašeptal Aro a-

Objevila jsem se jinde. Mé tělo se zmítalo silným tíživým pocitem deja vu. Tohle jsem už někdy zažila! Tentokrát jsem stála v potrhaném oblečení před honosným trůnem. Kulatá místnost ozdobená soškami, obrazy… vším honosným mě překvapovala a také pár osob netrpělivě pochodujících přes místnost.

Všechno bylo v prapodivné mlze. Jako kdyby někdo schválně pokryl podlahu i nedůležité detaily bílým, hustým, neproniknutelným kouřem.

Obrátila jsem se a na rukách mě zachrastila nějaká železa- pouta. Zavrtěla jsem hlavou. Všechno bylo.. bez smyslu! Věděla jsem, že některé věci jsou důležité, jen jsem nevěděla, co se snažím vysledovat.

Místnost křižovali muži i ženy. Mezi nimi se objevili i kluk s holkou, kteří pevně drželi za paže malou rozkošnou  holčičku- sotva šestiletou. Její ohnivé vlásky se jemně vlnily do půlky zad a medová očka se se strachem vpíjela do mých.

Mimovolně jsem si vzpomněla na svého otce. Ten by nejspíš chápal, co se tu děje… oproti mě.

,,Isabello!‘‘ Zavrčel muž a já poznala osobu, která se najednou objevila na trůně. Aro.

Najednou se vedle něj zase objevila ta krásou- dechberoucí- žena. Rose. Najednou jsem znala i její jméno.

,,Mám ji donutit  poslušnosti? Vůbec tě neposlouchá.‘‘ Zasmála se a okolo pasu ji objaly dvoje paže.

,,Nemusíš, zlatíčko moje.‘‘ Pousmál se a blondýna se prohla v pase, zaklonila hlavu a vydechla. Žaludek se mi zhoupl. Nic nevím. ,,Isabello, ptám se tě naposledy! Kde je-‘‘

---

S křikem jsem se probrala, když jsem narazila do tvrdého těla a někdo mě objal.

,,Pšt Belli, pšt, byl to jen sen.‘‘ Třásla jsem se v Edwardově náruči a vzlykala. ,,Promiň, Alice, poslední dobou to má hodně těžké a začínají se jí zdát i noční můry.‘‘ Třel mi záda a líbnul na krk sotva promluvil. Jeho rty se jemně otřely tím i o rány na krku. Dvě malé ranky symbolizující, kdo jsem.

,,Chápu, nemusí se za to omlouvat. Ale- páni…‘‘ zašeptala po chvíli a já se na ni nechápavě podívala. Její oči byly zaseklé v těch mých a byly přeplněné nevěřícností. ,Řekni mi to.. řekni  to Alice, co si myslíš, nad čím uvažuješ?‘ Našeptávala jsem jí.

,,Alice, co je?‘‘ Zašeptal Edward. Střelila po něm pohledem a on občas přikyvoval.

Sedla si vedle mě na postel. Stihla jsem postřehnout, že ani Esme, ani Emmett tu nejsou.  Kam zmizeli?

Alice jemně svou malou dlaní obkreslila mou tvář. Její ruka se mě nedotýkala, ale i tak jsem cítila chlad z ní. ,,Ta aura. Panejo….Edwarde, necítíš z ní ten temperament? Necítíš její vůli? Touhy? Přání? To, čím by mohla i zabíjet, kdyby to byla její moc?‘‘

,,Alice, ber v potaz to, že ti absolutně nerozumím.‘‘

,,V tom případě jsi buď hloupý, nebo slepý… nebo obojí.‘‘ Dodala a usmála se. ,,Ona totiž není sama. Vím, kdo v ní vyvolává ty sny… no, ale není to jistota. Vždyť mě znáš!‘‘ Povzdechla si po chvíli a podívala na Edwarda.  Zazubila se nevině na něj a najednou se cukla. ,,Ups, na něco jsem zapomněla. ,,Ahoj, Bello, ráda tě zase vidím.‘‘

,,Ahoj, Alice. Tady Bella Nechápavá. Asi se nedočkáme vysvětlení, že?‘‘ Na tváři jí pomalu vyrážel úsměv, ale pak pohasínal.

,,Sakra, ty to ze mě vydoluješ! Určitě! Ha! Už to vidím! To modré světlo! Bello, nedělej to!‘‘ Prosila, ale to už jsem se zase soustředila na to, že chci, aby mi to řekla a hypnotizovala ji pohledem.

,,Bello…‘‘ Zašeptal Edward a jeho paže mě pevněji objaly kolem pasu a chytily moje ruce, které se snažily přilepit svévolně na Aliciny spánky. Tenký hlásek mi v hlavě našeptával, ať toho nechám. Byl tak líbezný, tak dokonalý… Určitě Edwardův. Moje vůle pomalu opadávala. Přestávala jsem toužit po tom, abych znala celou pravdu. Celou skutečnost. Alice zatínala zuby, ale pak najednou její křečovitý výraz povolil a podívala se na Edwarda.

,,Edwarde? Tos byl ty?‘‘ Zašeptala nevěřícně a já se unaveně opřela o jeho prsa.

,,Bello, ty jsi hotový mistr. Tohle ses naučila kde?‘‘ Natočila jsem k němu hlavu a podívala se do jeho tváře. Byla zamyšlená, láskyplná, ale zároveň umučená.

,,Kde jsem se naučila co?‘‘

Snad se tahle kapitolka líbila.

Komentáře, kritiku, názory...

Prosím všechny o nárory... ať kladné či záporné, sem s nimi.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 26: