Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 28

20.11.2009 (15:45) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2053×

28. PROMIŇ

Dobře, skutečnost, že já jsem náladová a on tajemný taky nejvíc nepomáhá naší situaci. Eli problém nedělá. Alice vypadá, jako kdyby kula pikle. Co se to tu sakra děje!

*

,,Její matka zemřela… Podchlazení.‘‘šeptala jsem. ,, vzala jsem si ji. Postarám se o ni. Já to zvládnu Edwarde.‘‘ Šeptala jsem.

,,Bell…‘‘

,, Na medailonu- na její fotce- je napsáno: Elisabeth. Tak se jmenuje.‘‘ Řekla jsem s jistotou a malá se zívnutím usnula. ,,Já tě ochráním Eli.‘‘

---

Toho večera, když jsme se vrátili, jsem už s Edwardem nepromluvila. Esme napustila trošku vanu a já musela vykoupat malou Eli.

,,Jmenuješ se Elisabeth?‘‘ Usmívala jsem se na ni. Ruce se mi stále trošku třásly, ale už jsem částečně pozapomněla na příhodu s vlkem. Holčička jen zatleskala a usmála se na mě droboučkými zoubky.

,,Kolik ti je?‘‘ Zeptala jsem se a pomalu ji vysvlékávala z ledového, vlhkého oblečení. Vytáhla jednu ručku a koukala se chvíli na prstíky. Najednou se usmála, pravou rukou si začala pomáhat a ohýbala pomalu prsty na levé. Nakonec vítězoslavně vypískla a ukázala mi tři prsty.

,,Či.‘‘

,,Dobře…‘‘ Zasmála jsem se a chytla ji, abych ji mohla dát do vany. Padla hned na zadeček a vzhlížela ke mně. Nechápu, jak si ke mně najednou vypěstovala takovou důvěru. Je to podezřelé. ,,Teď si sedni.‘‘ Neměla jsem absolutní potuchy, jak na ni mluvit. Skřípala jsem skoro zuby, když jsem musela něco vymýšlet.

,,Hačí!‘‘ Opravila mě. Začala se čvachtat ve vodě a pozpěvovala si. Šíleně mi tak usnadnila práci.

,,A teď zvedni nahoru ručičky, abych ti je mohla pořádně umýt.‘‘ Hned nato začala do výšky natahovat svoje baculaté pacičky a já se mohla jen přiblble usmívat. Začala jsem jí mydlit ruce a špína pomalu padala dolů. Její dříve hnědé byly teď krásně čisté. Umyla jsem jí vlásky,  vyčistila tvářičky od hlíny a pak dala vypustit vanu.

Voda, která odtékala byla snad černá. Špinavá. Vyndala jsem ji z vany a ručníkem osušovala. Natáhla ke mně ručičky a chytla mi pramen vlasů, který se mi kroutil z drdolu. Hrála si s ním a obdivně na něj koukala. Pak chytla svoje mokré vlásky a zamračila se. ,,Neboj se, až uschnou, budou stejné.‘‘ Zasmála jsem se a zvedla ji do náruče.

,,Papat?‘‘

,,Ano, přinesu ti něco k jídlu, co máš ráda?‘‘ Objevila se vedle nás Esme a dívala se na ni.

,,Včetko!‘‘ Roztáhla ručky a obtočila mi je kolem krku, div mě neuškrtila.

,,Bello, dej ji do toho pokoje vedle tebe. Už jsem tam všechno připravila, než jsi ji vykoupala.‘‘

,,Vážně?‘‘ Vykulila jsem oči.

,,Vážně.‘‘ Přikývla jsem ji a pomalu nesla Eli do pokoje.

,,Zůstanes se mnou?‘‘ Zeptala se nevinně.

,,Jestli chceš?‘‘

Když se najedla… usnula mi v náruči. Byla jsem z toho tak paf! Objala jsem ji ještě druhou rukou a obě usnuly.

Začalo svítat. Esme ten pokoj dokonale vymyslela. Závěsy byly těžké, tmavé a i kdyby se Eli probudila uprostřed dne, tak by jimi nepohla natolik, aby se mě sluneční paprsky dotkly.

Slyšela jsem, jak někdo vchází do místnosti, ale bylo mi šumafuk, kdo to je. Bylo mi jedno, jestli je to Emmett, nebo masový vrah, chtěla jsem hlavně spát. Upírovi se zachtělo spát. Přitiskla jsem si Eli blíž k sobě a zabořila jí obličej do rudých vlásků.

Probudilo mě až její vrtění. Povzdechla jsem si a otevřela oči. Cukla jsem s sebou, když jsem viděla její oči. Byly tak blízko!

,,Mami! Kto?‘‘ Kdože? Cože? Celá se třásla. Až pak jsem si uvědomila, že kouká za mě. Okolo mého pasu byla obtočená paže a na zádech jsem cítila něčí dech. Pootočila jsem hlavou. Kdo je tak troufalý? Prozradily ho až bronzové vlasy. Edward.

Pousmála jsem se a pohladila Eli po vlasech.

,,To je Edward.‘‘ Zašeptala jsem.

,,Táta?‘‘ Nechápala jsem, jak k nám mohla chovat tolik důvěry. Děti mě začínají šíleně překvapovat. Hlavně ona. Mlčky jsem přikývla. Lhát mi nikdy moc nesvědčilo. Věděla jsem, že ona to ale pozná, ale bude mlčky souhlasit.

Edward si mě přitáhl ještě pevněji do náruče a já vyplazila na Eli jazyk, jakou silou si mě k sobě přitiskl. Ona se tomu tiše zachichotala dětským hláskem. Její malá očka byla tak krásná. Rozzářeně nás sledovala a zase mi vytáhla jeden pramen vlasů. Já se zatím opatrně natáhla volnou rukou za sebe, abych ho pohladila po vlasech. Doufala jsem, že by mě snad tímhle mohl trochu pustit. Jen dostatečně na to, abych zabránila, aby mě umačkal láskou.

,,Mmmm…‘‘ Zamručel, když jsem ho ¨probudila¨.

,,Lásko, doslova mě drtíš.‘‘ Cukl s sebou.

,,Promiň.‘‘ Zašeptal a zvedl se na loktě.

,,Tata!‘‘ Vypískla malá holčička, pustila můj pramen vlasů a skočila mu kolem krku.

,,Co?‘‘

,,Myslí si, že jsem její máma a ty její táta.‘‘

,,Ale-‘‘

,,Vadí to?‘‘ Zarazila jsem ho. Chvíli přemýšlel a taky ji objal a hladil po vláskách. Neodpovídal. Zvedla jsem se do sedu.

Koukala, jak, jakoby Edwardovo netlukoucí srdce, ale mnohem výkonnější mozek, pracovaly… pracovaly na otázce- táta.

Měla jsem pocit, že vidím skrz jejich těla do duše…

Elina duše byla dětská, milující, důvěřující… Edwardova pomalu pookřívala, protože Eli uměla stejně jako Esme lásku rozdávat plnými doušky, což umí jen málo osob. Bylo to… neuvěřitelné. Jak jedno dítě dokáže změnit člověka. Co když jsem s ní byla celou dobu nějak propojená? Co když mě volala o pomoc? Ne, to je blbost. Bello, tvoje úvahy jsou totálně mimo.

,,Taky tě mám rád, Eli.‘‘ Zašeptal a líbnul ji na líčko. Dokonale mě překvapil. Seděla jsem nevěřícně vedle nich a koukala, jak si každého dokáže ta maličká získat. Oči mě začaly pálit z toho, jak moc chtěly slzy ven.

Přidala jsem se k nim a oba je objala. Byli jsme alespoň pro teď jedna velká, šťastná rodina. Já jsem byla máma, Edward táta a Eli naše milovaná dceruška- teda, to jsem si asi myslela…

Dny začaly pomalu plynout jako proud říčky. S lehkostí, grácií a dokonalostí… Vznášela jsem se s Eli v náruči na těch vlnkách a Edward tiše po našem boku. Lehký, letní, teplý vánek se mi vplétal do vlasů, cuchal je a já si plnými doušky dokázala vychutnat ráj na zemi. Ráj? Vždyť já jsem osoba, která posílá mafiány, zlodějíčky… různé osoby přímo na smrt! Zastřelením, uškrcením, utopením, umučením… je tolik technik! Jak bych se já mohla dostat do ráje!

Jsem špatná osoba… ty sice mají obvykle krásný, usměvavý, hříšný život, ale zato se většinou věčnost dusí a pečou v pekle. Já to ale nikdy nepoznám… ani mi ta představa nechybí.

Mohla bych spočítat, kolikrát se stavili za mnou nějací muži o svolení, ale většina začali používat moderní techniku.

Mezi všemi bodyguardy, kteří tu zůstali jsem- jako člověku- nejvíc věřila Tylerovi. Byl to vysoký, statný, svalnatý kluk. Bohužel vyrostl víc, takže už je mužem. Vždy jednal na rovinu a líbil se mi na něm i jeho smysl pro detail, smyslnost a pořádek.

Do téhle branže jsem ho vlastně dostala já. Byl to malý kluk, když mu matku i otce zabili a on se k nám s prostřelenou nohou dostal. Bylo mu dvanáct. Jen o rok mladší. Otec mě v té době vychovával ve velkou mafiánku. S otazníkem v očích se na mě táta podíval a já jen přikývnutím ukázala na Paula s Demetrim. Chvíli jsem sledovala tátu a pak jen sledovala, jak volá doktora pro chlapce a pár bodyguardů, aby se ujali jeho výchovy. Ale minulost je minulost.

Někde hluboko uvnitř jsem měla takové… jak bych to nazvala? Páčidlo? Prostě něco mě nutilo, abych měnila nálady, rozhodnutí a ponoukalo mě to k dalším věcem. Ten výbuch vzteku byl zapříčiněn asi tam, protože jinak si to neumím vysvětlit.

Tohle ‘páčidlo‘ mě jaksi ponouklo i napsat závěť… závěť, kde veškerý svůj majetek odkazuju Eli a dokavaď jí nebude sedmnáct, bude jejím opatrovníkem Tyler.  Nevím proč, nevím… nic. Proč jsem nenapsala, že vše odkazuju Eli a opatrovníkem je Edward? Nevím. Prostě moje intuice pracovala za mě. Vše jsem odkázala Tylerovi a Eli. Závěť jsem odeslala jistému právníkovi a zase se pohroužila do myšlenek.

Zdálo se mi, jako kdyby se proti mně celý svět spikl. Esme s Emmettem byli stále spolu, Alice s Jasperem a hodně často i Edwardem taky!

Zbývala mi už jen Eli společně s celým sborem bodyguardů, kteří tu zůstali, aby mě hlídali a ochraňovali. Ti stejně buď hráli karty, leštily zbraně, nebo chodili párkrát za den na hlídky. Ale u nich jsem neměla takové starosti.

Něco mi tu rozhodně nesedlo. Nesedlo mi, proč se rozdělili jakoby do dvou oddílů…Proč když se náhodně potkají na chodbách na sebe prskají a vrčí, proč se občas ozývají hádky z pokojů.  Jednou, když jsme všichni tři usínali v objetí mi Edward tajemně zašeptal divnou větu…

,,Bello, kdybych… kdybych ti někdy něco udělal… odpustila by jsi mi to, kdybys věděla, že tě miluju? Že tě miluju víc, než kohokoliv na téhle planetě? Že tě miluju víc než svou nežijící rodinu… své vzpomínky… všecičko? Ne, neodpovídej… je to zbytečný… stejně mumlám asi ze spaní.‘‘ Políbil mě a oba jsme usnuli.

Jsem osoba, která ráda ví, co se okolo ní děje a tohle jsem totálně nesnášela. Nesnášela jsem nevědět nic z toho, co se okolo mě děje! A kdy mě Edward konečně potřetí kousne?

Přitiskla jsem si malou Eli blíž k hrudi. Potřebovala jsem jí cítit. Ona byla taková… ona byla můj bezpečný přístav, jak by řekli námořníci. Vím, cítím to z ní, že mě nikdy nenechá. Nikdy mě nezklame. Jako kdyby nás záhadná síla k sobě připoutala.

Věděla jsem dokonale, kdy něco chce, kdy se jí něco líbí, kdy jí něco schází, kdy chce být sama- což nebylo snad skoro vůbec- a kdy chce jen obejmout.

,,Mami…‘‘ Zašeptala. Zase jsem se jako první den pousmála. Na krk jsem jí sice dala ten přívěšek, ale jí nevadilo nazývat maminkou i mě.

,,Neboj andílku, jsem tu.‘‘ Zašeptala jsem a políbila ji do vlásků. Rostla mi jako z vody… byla tak hezká, malá, křehká… Nikdy ji nechci ztratit.

Eli spala vždy chviličku v noci. Brala to- jako lidské děti- za jakýsi odpolední spánek. Jinak si zvykla na můj režim spaní přes celou dobu, co sluneční paprsky venku řádí.  Zase upadla do spánku a v tu samou chvíli se mě dotkly dvě ledové paže. Věděla jsem, čí jsou.

,,Pojď se se mnou projít.‘‘ Zašeptal Edward.

,,Ale…‘‘

,,Ne, ještě se nevzbudí.‘‘ Opatrně jsem vstala z postele a stoupla si proti Edwardovi. Opatrně mě objal. Zase jsem chápala velký kulový. Chytl mě do náruče a vyskočil otevřeným oknem na spodní balkón a ještě jednou seskočil. Tiše jsme dopadli na zem. Postavil mě zpátky na zem a ruku v ruce jsme šli kousek k lesu.

,,Co se děje, Edwarde?‘‘

,,Bello, je mi to líto…‘‘ Zašeptal. Co se děje? Začínala jsem mít strach. Doprdele, doprdele! Tady něco nehraje!

,,Co?‘‘ Pak jsem si všimla maličkosti. Auto? Na co je tu to auto?

,,Miluju tě.‘‘ Silně si mě k sobě přitáhl a přes ústa i nos…Zalápala jsem po dechu, když jsem se nadechla  lehce nasládlé vůně z vlhkého hadříku.

Máte otázky? Já taky xD

Jste překvapení? Nejste sami...

Mám pohnout zadkem a makat na pokráčku?

Kometáře, kritiku... xD

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 28: