Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 23. kapitola

05.05.2012 (10:45) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2425×

Edward

Těch pár kousků svého oblečení jsem poskládal do bedny a zalepil ji. Oddechl jsem si a řekl si, že půjdu vyklidit máminu ložnici. Měl jsem z toho trochu obavy, nebyl jsem tam od doby co... Zhluboka jsem se nadechl, zvedl jsem se ze své postele a šel do její ložnice.

Velká postel zůstala ustlaná, na skříňkách byla vrstvička prachu. Zatažené závěsy a tudíž nedostatek světla měly za následek to, že obvykle prosvětlená místnost působila depresivně. Přešel jsem k oknu a roztáhl je. Do očí mě udeřil paprsek dopoledního světla, ztlumený všudypřítomnou mlhou. Otočil jsem se zpátky do místnosti a přemýšlel, čím začnu. Na nočním stolku jsem uviděl stát dva rámečky s fotografiemi. Přešel jsem přes pokoj, sedl si na postel a vzal jeden rámeček do rukou. Byl jsem na ní já s babičkou a dědečkem ještě jako mimino. Fotka už byla trochu zašlá, přesto z ní byla cítit láska.

Babička zemřela, ještě když jsem byl hodně malý, a moc jsem si ji nepamatoval. Dědeček se z její smrti zhroutil, přestěhoval se na druhou stranu Států a ztratili jsme s ním kontakt. Po nějakých letech nám přišlo parte. Věděl jsem, že to nebylo moc vhodné, ale tím, že jsem je skoro vůbec neznal, neměl jsem na ně žádné vzpomínky, tak jsem po nich nesmutnil tolik jako moje mamka. Až teď jsem pochopil, co to pro ni muselo být, když jí zemřela její matka. I když už byla dospělá, tyhle věci se nemění. Znovu se mi vrátil ten smutek po ní. Položil jsem fotku zpátky na své místo a vzal jsem si druhou. Na té jsem byl já, už starší, s mojí maminkou, jak stojíme v ZOO před klecí s gepardem. Vyděšeně jsem stál u mamky a držel jsem se jí za nohu. Ona mě ochranitelsky držela blíž u sebe. Za ty roky se vůbec nezměnila, jenom jí přibylo pár vrásek.

Když jsem ji znovu takhle viděl, začaly mě pálit oči, moje vidění se rozostřilo. Přiložil jsem si fotku k srdci a zavřel oči. Strašně moc mi chyběla. Kdybych nepočítal Erica, tak to byl můj nejlepší přítel. Byla jistota. Zdálo se být nemožné, že by mohla zemřít. Vždyť rodiče přece neumírají... Jo, bohužel. Realita je jiná. Vrátil jsem fotografii na své místo a šel pro krabice. Tohle bude těžký.

Snažil jsem se její věci balit mechanicky. Neprohlížet si je, prostě je vyndat ze skříně a dát je do krabice. S oblečením to nebylo tak těžké, nebylo s ním spojeno tolik vzpomínek. Zalepil jsem třetí a poslední krabici, napsal na všechny „Oblečení – M“ a přesunul je pod okno. Další na řadě byla skříňka s knížkami a fotoalby. To už bylo o poznání těžší. Musel jsem se přemlouvat, abych ani jedno album neotevřel a nezačal si v něm listovat. Knížky jsem bral po několika, snažil jsem se nekoukat se na jejich názvy, protože bych mezi nimi určitě poznal některou matčinu oblíbenou.

Jedna kniha mi ale vyklouzla z ruky a spadla na zem, rozevřená, stránkami dolů. Vzal jsem ji, ale na podlaze zůstala ležet fotografie. Zvedl jsem ji a prohlédl si ji. Byl na ní Morren, tak o dvacet let mladší. Podíval jsem se, z jaké knížky vypadla. Romeo a Julie. Jak příhodné. Odhodil jsem fotku i knížky do krabice. Došlo mi, že ho zřejmě nepřestala milovat. Aspoň do určité míry. Proto si nenašla někoho jiného, proto zůstala jenom se mnou. Přepadl mě hněv. Kdyby ji ten idiot miloval tak, jako ona milovala jeho, snažil by se zjistit, proč s ním už nechce nic mít! Začal jsem hlasitě a rychle dýchat, zatínal jsem zuby, pěsti. Zavřel jsem oči a začal se tahat za vlasy. Na tohle nemám. Odešel jsem z ložnice, zabouchl dveře a šel si nalít minerálku. Opřel jsem se o linku, cucal vodu a snažil se uklidnit. Tohle nezvládnu. Vždyť si stejně odsud nic nevezmu. Maximálně nějaký hrnce, talíře a svoje věci. Dohodnu se s Carlislem, aby si to vyklidil sám. Na tohle opravdu nemám žaludek.

Vzal jsem velkou cestovní tašku a začal do ní dávat hrnce, pánvičky a všechno možný z kuchyně. Bylo to neskutečně otravný a zdlouhavý. Nejradši bych s tím praštil. Nedá se nic dělat, rozhodl ses, že se budeš stěhovat, tak tady to máš, říkal jsem si. Talíře, skleničky a hrnky jsem jenom vyndal na linku, s těma si poradí Bella. Příbory, vařečky a podobné náčiní jsem zabalil do utěrek a naskládal do igelitek. Jak jsem o tom teď přemýšlel, tak jsem si nebyl jistý, jestli bylo nutné nejít dneska do školy. Šlo to přece jenom rychleji, než jsem čekal. Ale upřímně, kdo by se neulil, když může.

Když byla kuchyň hotová, přemýšlel jsem, co budu balit dál. Řekl jsem si, že se ještě podívám k sobě, jestli jsem na něco nezapomněl. Když jsem vešel a viděl jsem piano, neodolal jsem tomu, ventilovat své pocity skrz hudbu. Sedl jsem si na stoličku, otevřel ho a začal vybírat pár tónů, jen pravou rukou. Nebyly ani smutné, ani veselé. Prostě takové neutrální. Po pár opakování jsem přidal i levou ruku, píseň začala lehce gradovat, nabírat veselejší tón. O jednu klávesu jsem se přehmátnul, ale i přesto to nepůsobilo rušivě, jenom mě začala napadat jiná melodie. Pomalejší, pochmurnější. Mé ruce se líně pohybovaly po klávesách, hrály těžkou muziku. Uprostřed taktu jsem cítil ve své kapse, jak začal vibrovat mobil. Jedna příchozí zpráva. Byla od Belly.

Ahoj, milacku. Doufam, ze Ti baleni jde a ze Te to jeste neotravilo. Prijdu Ti po skole pomoct, strasne moc mi chybis. Libam Te, Bella.

Zahřálo mě to u srdce. Rozplýval jsem se nad esemeskou, potom jsem se pozastavil a znovu sáhl po těch černobílých klávesách. Tentokrát jsem s jejich pomocí vytvářel o poznání veselejší a rychlejší melodii, laskavější. Jak jsem tak hrál, tak mi došlo, že je to v podstatě melodie mého dosavadního života. Vždy byl nemastný neslaný, nemohl jsem si na nic stěžovat, ale zároveň jsem neměl nijak skvělý život. Potom se objevila Bella a hned druhý den jsem cítil změnu, zlepšení. Pak jsem přišel o matku a všechno se zhroutilo. Bella se ovšem prodrala do mého života a celý ho zase prozářila.

Hodil jsem poslední DVDčko do krabice. Sice jsem si říkal, že si toho nechci brát moc, jenom své věci, ale docházelo mi, že by ten nový byt byl prázdný. Ještě zbývala půlhodina, než přijde Bella, řekl jsem si tedy, že se půjdu trochu projít. Vzal jsem na sebe bundu, boty a vyšel ven. Překvapivě pršelo. Kapuci jsem nechal dole, déšť mi nijak nevadil. Za těch pár let, co tu bydlím, byly chvíle, kdy jsem ho měl dokonce i rád. Šel jsem za dům, směrem k lesíku. Vracela se mi ta vzpomínka, kdy jsem běžel jako o život a snažil se uniknout realitě, kdy jsem si vyřvával hlasivky, kdy jsem klečel na kolenou.

To stěhování bylo psychicky mnohem těžší, než jsem čekal. Do tohohle domu jsme se přestěhovali, když mi bylo nějakých pět šest let. Měl jsem na něj spoustu vzpomínek, dobrých i špatných. V poslední době bylo těch špatných mnohem víc. Bez maminky byl ten dům prázdný, pochmurný. Už to nebyl domov. Nechápal jsem, proč jsem se nepřestěhoval už dřív. Na druhou stranu to bylo dobře. Bůh ví, jak dlouho by mi jinak trvalo si vzpomenout, po tom úraze. Měl jsem pocit, že ten byt mě zpomaluje, drží mě na tom samém místě. Tam se nedokážu pohnout, nikdy se ani z poloviny nevzpamatuju z její smrti. Kdyby mě, nedej Bože, Bella opustila, tak bych tam nepřežil, to je mi jasné.

Nejdřív jsem nevěděl, jestli si chci pročistit hlavu a chvíli na nic nemyslet, anebo naopak, vracet se ke všemu. Myšlenky se mi rozutíkávaly všemi směry, než jsem stačil jednu dokončit, přišla další. Byl jsem asi na půli cesty do lesa, přesto jsem se posadil na zem do trávy, bylo mi jedno, že bylo mokro a bláto. Nohy jsem pokrčil, ruce spojil před nimi a koukal do deště. Sledoval jsem každou kapku, co mi padla před oči. Vnímal jsem každou kapku, co se mi vkradla do vlasů, každou kapku, která zvlhčila moji tvář. Moji hruď rozvibrovaly dva trhané nádechy, po tváři mi stekla kapka, která nepřišla z nebe. Vzpomínal jsem na všechny krásné chvíle s mojí matkou. Jak mě vedla poprvé do školy, jak mi pomáhala s úkoly, jak si se mnou hrála, jak mě utěšovala, když se mi nepovedla písemka, když jsem si rozbil koleno. Jak byla nadšená z každé písně, co jsem zahrál na piano. Sklonil jsem hlavu, zavřel oči a začal jsem si palcem a ukazováčkem třít kořen nosu. Cítil jsem, jak na moji ruku padly další dvě kapky. Pustil jsem všechny pocity, všechnu bolest, co jsem tak pracně dusil v sobě poslední měsíc. Chyběla mi... Dalo by se říct, že jsem se na ni zlobil, že mě na tomhle světě nechala samotnýho. Zvedl jsem hlavu k nebi, v duchu říkal to, co bych jí řekl, kdybych ještě mohl.

I když pozdě, chci se s tebou rozloučit. Ty víš, že v mém srdci zůstaneš. Děkuji ti, že jsem měl tu čest mít tě za mámu. Byla jsi ta nejlepší. Byla jsi přítel, autorita, opora, prostě vše, co má být rodič pro své dítě. Nikdy nezapomenu na všechno, co jsi pro mě dělala, děkuji ti, že jsi mě vychovala tak, jak jsi mě vychovala. Dala jsi mi to nejcennější – život. Ty víš, že tam nemůžu zůstat. Ty víš, jak moc mi chybíš. Ty víš, že neodcházím proto, abych zapomenul, ale proto, aby to tolik nebolelo. Ty víš všechno. Ty víš, že tě nikdy nepřestanu mít rád. Jestli mi to moje štěstí s Bellou zařizuješ ty seshora, tak jsem ti neskutečně vděčný. Doufám, že se za mě nikdy nebudeš muset stydět, že ti budu dělat jenom radost. Sbohem...

Zvedl jsem se z mokré země, ještě se naposled podíval na nebe a otočil se směrem k domu. Když jsem viděl, že nejsem ani zdaleka tak blízko, jak jsem si myslel, bál jsem se, aby na mě Bella už nečekala. Když jsem uviděl její červený náklaďáček a ji nikde, trochu jsem se nad tím pozastavil, ale otevřel jsem dveře a uviděl jsem její boty u dveří. Hmm... Vešel jsem dál, ale nikde ji neviděl.

„Edwarde?! Kde jsi?!“ slyšel jsem, jak odněkud volá.

„V obýváku, lásko!“ zakřičel jsem nazpátek. Bella se vyřítila z koupelny, skočila mi kolem krku, i když se tak musela namočit o mé oblečení.

„Co se děje?“ ptal jsem se jí zmateně.

„No promiň. Máš si balit, já přijedu, nikdo mi neotevírá. Vzpomenu si, že mám klíč, tak si odemknu a bojím se, v jakém stavu tě najdu,“ podívala se mi do očí. Pohladila mě po tváři. „Co se stalo?“

„Nic? Proč se ptáš?“

„Tvoje oči... Jsou úplně červené,“ sdělila mi a přísně si mě měřila.

„Ale... Nějak na mě dolehlo to stěhování,“ pokusil jsem se o úsměv a sklopil oči.

„Pojď sem,“ řekla a objala mě, hladila mě po vlasech. Já jsem do těch jejích zabořil nos. Opět ke mně přicházely slzy. Popotáhl jsem a pustil ji.

„Měl bych k tobě prosbu. Myslíš, že bys mohla zabalit věci, co jsou v...“ Cítil jsem, jak mě zklamává hlas, a tak jsem se odmlčel a odkašlal jsem si.

„Matčině pokoji? Určitě, lásko,“ soucitně se na mě podívala.

„Děkuju,“ usmál jsem se na ni. „Chceš udělat kafe? I když... Kromě hrnků už mám všechno zabalený...“

„To nevadí. Kdyžtak mi jenom natoč vodu,“ poprosila mě, líbla na rty a odešla do ložnice máti.

Vzal jsem sklenici a podržel ji pod kohoutkem. Šel jsem za ní do pokoje a vodu jí položil na skříňku. Právě dobalovala knížky. Řekl jsem jí, že budu v koupelně a raději jsem odešel.

Když jsem uviděl svůj odraz v zrcadle, lekl jsem se. Jak Bella řekla, oči jsem měl rudé jako králík, všechno oblečení skrz na skrz promočené a z vlasů mi odkapávalo trochu deště. Vypadal jsem jako zmoklá slepice. Vzal jsem ručník, který ještě visel na věšáku a snažil se jím vlasy trochu usušit. Z vlasů mi už sice neteklo, byly ovšem rozházené a rozcuchané všude kolem. Ještě chvíli jsem se pozoroval v zrcadle a nakonec jsem se rozhodl, že si dám sprchu.

Svlékl jsem ze sebe mokré oblečení a vlezl do sprchového koutu. Pustil jsem na sebe vařící vodu a prohříval zmrzlé kosti. Chvíli jsem zůstal stát pod vodou, pak jsem si na ruku vystříkl trochu šamponu a vetřel ho do vlasů. Všechnu pěnu jsem smyl, vypl vodu a vyšel do zamlžené koupelny. Kolem pasu jsem si obtočil ručník, utřel jsem rukou zrcadlo a pročísl si vlasy. Až teď mi došlo, že nemám nic, do čeho bych se mohl oblíct. Super! Otevřel jsem dveře a rozhlédl se, jestli Bella není v obýváku. Nikde jsem ji neviděl, a tak jsem proklouzl do svého pokoje, stále si přidržujíc ručník. Otevřel jsem skříň, ve které samozřejmě nic nebylo, protože jsem všechno zabalil do krabic. Ohnul jsem se k jedné s nápisem „Oblečení“, začal ji otevírat, pustil ručník a bojoval s izolepou oběma rukama. Slyšel jsem, jak se otevřely dveře, v ten moment mi ručník sklouzl ke kotníkům a já stál v pokoji u krabice a před Bellou na Adama. Pustil jsem izolepu na krabici, abych se zakryl. Bella se začervenala a otočila se.

„Promiň, šla jsem si pro další krabici,“ řekla roztěkaně.

„Dej mi momentík,“ trhl jsem s izolepou, konečně otevřel krabici, vzal jsem z ní jedny boxerky, radši i jednu košili, vše na sebe navlíknul. „Už můžeš.“ Váhavě se otočila, pořád trochu stydlivě, což jsem moc nechápal. Když už, tak bych se měl stydět já.

„Podáš mi, prosím tě, tu krabici?“ pořád uhýbala pohledem.

„Jojo,“ vzal jsem poslední prázdnou a podal jí ji. Bella propichovala zem a jako kdyby se bála podívat se mi do očí. „Lásko?“

„No?“ řekla a konečně se na mě podívala. Pohledem rychle sjela níž, pak se na chvíli zastavila a zase skončila na zemi. Začal jsem se smát. Moje Bellinka se mi nechce podívat do očí, protože mě viděla nahého, ale klidně mi propaluje boxerky. Přišel jsem k ní, vzal její obličej do dlaní a zadíval jsem se do těch hlubokých, čokoládových studánek.

„Klid, Bello. Podívej se mi do očí.“ Zvedla oči, podívala se konečně do těch mých. Usmál jsem se na ni. „Nevím, proč tak šílíš, vždyť o nic nejde,“ palcem jsem přejel přes její dolní ret.

„To víš, jsi tak sexy, že mě přivádíš do rozpaků,“ zasmál jsem se, Bella mě políbila.

„Budeš chtít s něčím pomoct?“ zeptal jsem se opatrně.

„Ne, já to zvládnu. Ty se oblíkni. Pořádně! Až to doděláme, tak půjdeme k nám, udělám večeři. Co říkáš?“ nabídla mile.

„To zní skvěle.“

„Poslyš, co chceš udělat s těma věcma?“

„Nevím, asi to všechno vyhodím...“

„I ty knížky? A fotky?“ Přikývl jsem. „Neblázni, zlato. Za pár let si to budeš vyčítat. Aspoň ty fotky. Někam je uklidíme, ať je nemáš na očích, ale vyhazovat je? To by byla škoda,“ přemlouvala mě sladce.

„Jak myslíš, nechám to na tobě,“ začal jsem ji líbat, přitáhl jsem si ji blíž, hladil jsem ji po zádech.

Po chvíli rozpojila naše rty. „Ne že by mi vadilo, že tu chodíš jenom v rozepnutý košili a boxerkách, je pravda, že pohled je to pěknej. Ale abys mi nezmrzl,“ zasmála se.

Vyštrachal jsem v krabici kalhoty, navlékl jsem si je a šel pro mokré oblečení do koupelny. Každý kousek jsem přehodil přes dveře. Snad do zítra uschnou.

S Bellou jsme všechno dobalili, ještě chvíli se dívali na televizi a pak šli k Charliemu. Bella nám udělala vynikající domácí hamburgery, Charlie měl zase svou, v poslední době obvyklou, dobrou, švitořivou náladu a skvěle nás bavil. Přál mi do nového bytu hodně štěstí, ať se mi tam líbí. Je skvělý, že už na mě není jak na psa... Nebo vlka. Dneska jsme se konečně podívali na zápas a já se vracel domů asi až kolem jedenácté.

Poslední noc ve starém nebyla vůbec klidná. Pořád jsem se převaloval, všude bylo cítit, že jsou skříně prázdné, že jsou po celém bytě tašky a krabice. Než jsem usnul, vzpomněl jsem si na to, jak se Bella styděla, když mi spadl ručník. Zase jsem se trochu pousmál. Nevím, proč se tak chovala. Mně nepřišlo, že bych se měl za co stydět.

Poslední tašku, co se vešla do auta, jsem dal do kufru a zavřel ho. Carlisle ještě něco domlouval se stěhovákama, kteří mi balili piano, Bella seděla na místě spolujezdce a čekala. Vzal jsem svůj svazek klíčů od tohodle domu, z kapsy vyndal ty Belliny náhradní a šel za Carlislem.

„Tak... Tady máš klíče a hezky si to tu s Esmé zařiďte.“

„Edwarde, ty děláš, jako kdybychom se viděli naposled. Za chvíli za váma dorazíme s tím pianem.“

„Jo! Kolik to bude stát, Carlisle?“

„S tím si nedělej hlavu, říkal jsem ti, že je to náš známý,“ usmíval se na mě.

„Dobře, tak za chvíli u Steavensonových.“ Mávl jsem na pozdrav a šel do auta. Nastartoval jsem a vyrazil jsem směrem k novému domovu.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 23. kapitola: