Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - Epilog

08.05.2012 (07:00) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 4823×

Bella

„Bello, prosím tě, ano, slíbila jsem ti, že ti pomůžu, a dělám to ráda, ale musíš trochu spolupracovat!“ lehce mě umravňovala Alice.

„Promiň, nechala jsem se trochu unést.“ Podívala jsem se na její odraz v zrcadle. „Co mám dělat?“

„Prostě jenom seď a nehýbej se,“ usmála se na mě. Narovnala jsem se a snažila se zkamenět.

Stejně tomu nemůžu uvěřit. Už je to sedm let, co jsem se přistěhovala za svým otcem do Forks, sedm let, co znám mého božského pianistu. Ano, na začátku našeho vztahu jsem doufala, že spolu vydržíme, ale stejně ve mně hlodal červík nejistoty. Už mi stačilo jenom to, že Eric a Angela – na škole snad nejslavnější pár, který působil nerozdělitelně – se rozešli hned první týden na univerzitě. To mě dost vystrašilo. Ještě teď si vzpomínám, jak jsme s Edwardem seděli naproti sobě u stolu, každý se snažil věnovat pozornost své látce, i když nám to moc nešlo, a mobil mi oznamoval, že mi volá Angela.

„Bello, Eric mě nechal!“ brečela mi do telefonu.

„Cože? Co se stalo?“

„Asi má jinou nebo já nevím. Ale kdybys věděla, jak to udělal! Nechal mi dopis na rozloučenou. Že prý je rád, co jsme spolu prožili, ale že už mě nemiluje!“ řvala přes slzy.

„Ang, dýchej, já za tebou přijedu, jo?“ Zavěsila jsem.

„Co se děje?“ ptal se Edward starostlivě.

„Eric se rozešel s Angelou,“ odpověděla jsem mu a začala si sbírat telefon, klíče a peněženku.

„Chceš k ní hodit?“ nabídl se mi velkoryse.

„Myslím, že teď není vhodné, aby se potkala s jakýmkoliv zástupcem mužského pohlaví. Nerada bych tě vezla do nemocnice, miláčku.“ Líbla jsem ho na rozloučenou a vyrazila směrem k autu.

Vsadila bych se, že kdyby se potkala s Ericem teď, tak by mu ještě poděkovala. Díky němu se seznámila s Arturem, svým nynějším a dlouholetým přítelem. Byly jsme zapíjet rozchod s Ericem a on jí poslal drink. V lehkém stavu opilosti mu dala své číslo, ale neplánovala s ním nic víc. Díky tomu, že se nenechal zastrašit jejím aktuálním, nepříliš vlídném vztahu k mužům, mu nakonec po půl roce uhánění podlehla. Prý má pocit, že ji brzo požádá o ruku. Už ale plánuje, že si bude užívat pozici snoubenky hodně dlouho.

Do místnosti vešel můj otec se Sarah.

„Běžte pryč! Bella musí mít na přípravu klid!“ vyhazovala je Alice dřív, než stihli vůbec vstoupit.

„Alice!“ okřikla jsem ji.

„Má pravdu, Bello, jenom jsme se šli ohlásit, že jsme dorazili.“

„Sluší ti to, Bells,“ dodal můj papá. „Mohla bys takhle chodit i mezi lidi, určitě by to někdo ocenil.“ Za ta léta se ale vůbec nezměnil. Od té doby, co je se Sarah, je z něho znovu puberťák. Ale svědčí mu to, jen co je pravda. Docela mě mrzí, že se nechtějí brát. Ráda bych jim šla za družičku. Charlieho postoj k dalšímu ženění je ovšem jednoznačný:

„Rozvod mi stačil jeden. Žít na psí knížku mému věku stejně přísluší lépe. Kdybych já šel před oltář, ještě by si mě spletli s knězem!“

Trochu se obávám toho, jak bude na to vše nové okolo Charlieho reagovat moje matička. Za těch posledních sedm let neměli moc možností se vidět. Děsí mě představa toho, že se zamiluje do toho starého puberťáka kvůli jeho znovuobjevenému elánu. Kombinace mého pubertálního tatínka a mamči je téměř explozivní. Je dobře, že každý si našel protějšek, který je trochu krotí. Aspoň ve společnosti.

Při bloudění tím, co jsme prožili za těch sedm let, jsem nemohla vynechat chvíli, kdy mi Edward pravděpodobně zachránil život. Kdy se postavil tváří v tvář o hlavu vyššímu Jacobovi a bránil mě před ním. Teď už vím, že ty dvě jizvy, co mu tehdy Black způsobil, ty, které si ponese do konce života, mi stejně tak dlouho budou připomínat, že se mě vždy zastane, položí za mě svůj krk, bude mě bránit. Nic nepřináší takový pocit bezpečí, než mít v tomhle jistotu.

Alice se mi štrachala ve vlasech, a tak jsem se opět vrátila zpět do minulosti. Nevím ani proč, ale vybavila se mi chvíle, kdy jsem se stěhovala k Edwardovi. Nebo respektive, kdy jsem to oznámila mému ctěnému otci. Bylo to v den, kdy jsem se vrátila z oslavy mých osmnáctin. Přišla jsem, nebo jsem spíš byla dotlačena Edwardem, s doznívající kocovinou do obýváku, kde se jako vždy Charlie koukal na zápas. Tentokrát se Sarah.

„Tati?“ začala jsem nejistě. „Budu se stěhovat k Edwardovi.“ Přitiskla jsem se blíž k Edwardovi a čekala na odpověď. Už se Charlie připravoval k odpovědi, zřejmě nepříliš příjemné, když ho Sarah chytla za rameno. Pod jejím dotykem se zklidnil.

„Tak na co ještě čekáš? Běž si balit,“ zahlásil rezignovaně a otočil se zpátky k zápasu.

Stěhovala jsem se tedy ještě ke Steavensonovým. Do té doby jsem u Edwarda trávila povětšinou víkendy, středy a čtvrtky, které trávila Sarah u nás. Ne že bych se jí vyhýbala, ale chtěla jsem jim nechat soukromí. A právě to nenápadné plížení se zadním vchodem k Edwardovi do bytu mě přestávalo bavit. Paní Steavensonová říkala, že dokud nám oběma nebude osmnáct, nechce nic vidět ani slyšet. Samozřejmě vše viděla a slyšela, ale dělala, že o ničem neví. Ne že by mě neměla ráda nebo nám něco nepřála, ale její muž byl zarytý věřící, a tak se na povrch snažila působit velmi přísně. Edwardovi bylo osmnáct asi čtyři měsíce přede mnou, takže nemělo cenu otálet. Našla jsem si brigádu, abych Edwardovi přispívala do domácnosti. O tom taky byla naše první hádka. Teď, s odstupem času, se tomu musím smát.

„Já tě prostě nenechám, abys u školy dřela jako kůň! Nájem nám v podstatě platí Carlisle a já se svou brigádou a příspěvky pokryju všechno ostatní!“

„Takže ty si můžeš dřít jako kůň, já se musím dívat na to, jak jsi kolikrát tak ztahanej, že jenom padneš do postele a usneš?! A nenapadne tě třeba, že je mi to blbý?!“

„Tobě vadí, že padnu do postele a spím?! Chceš tím snad říct, že tě dostatečně neuspokojuju?!“ Jeho zvýšený hlas přeskočil, díval se na mě vykulenýma očima, s nakrčeným obočím a našpulenou pusou. Kombinace toho všeho způsobila nekontrolovatelný výbuch smíchu. Edward se po chvíli uklidnil a se smíchem se ke mně přidal.

Tenkrát jsme udělali ten kompromis, že se budeme střídat. Já budu pracovat jeden týden a Edward ten druhý. Dohromady jsme si vydělali o trochu míň, než kdybychom oba chodili pravidelně, ale nemuseli jsme se hádat kvůli tomu, že jeden přispívá míň a druhý víc. Edward si přivydělával jako číšník v jedné restauraci a já pomáhala ve zverimexu s krmením a čištěním zvířat.

Ach, naše první společné zvíře. Bylo to poslední rok na střední škole. Pořád jsme se dohadovali, jestli si pořídíme nějaké zvířátko, anebo ne. Jednoznačně proti čemukoli chlupatému byla paní Steavensonová – byla alergička. Tak jednoho dne Edward přitáhl domů zlatou rybku v kulatém akvárku. Že prý se na něj přes to sklo ve zverimexu, kam mě šel omluvit, protože jsem byla nemocná, tak smutně koukala, že ji tam nemohl nechat. Naše Zlatka s náma vydržela asi dva měsíce, zesnula kvůli přehřátí. V zimě jsme začali topit a vůbec nám nedošlo, že má Zlatka akvárko přímo na topení.

Z myšlenek a vzpomínek mě vrátila zpět do přítomnosti esemeska. Jak jinak než od Edwarda.

Strasne se mi styska, lasko moje. Doufam, ze nemate zadne problemy. Tesim se na Tebe. Miluji Te, pac a pusu.

Proč se mnou nemůže být zrovna v ten nejdůležitější den, tu nejdůležitější noc? Jednodenní odloučení je pro nás dost i po těch letech. Nejhorší odloučení co jsme zažili, bylo pár let zpátky, ve třetím semestru na vysoké. Byla jsem na dvouměsíční stáži ve Francii. Prvních sedm nocí bez něj jsem strávila v slzách. Nikoho jsem tam neznala, neuměla jsem francouzsky a byla jsem tam úplně sama – spolubydlící se mnou moc nekomunikovala, byla to nějaká Němka. Když se to dozvěděl, trval na tom, že si každou noc před spaním budeme volat, že mi bude hrát na piano. Největší krize přišla po měsíci. Zjistila jsem, že se mnou je ve Francii ještě jeden student od nás, z Ameriky. Nikdy by mě ale ani nenapadlo být Edwardovi nevěrná. Jednou jsme si zašli na vínko a docela po mně jel. Naštěstí jsem nebyla opilá a rozloučila jsem se s ním a odešla na ubytovnu. Dole jsem našla Edwarda, jak na mě čeká. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím.

„Edwarde?“ Zvedl hlavu, usmál se na mě pokřiveným úsměvem, rozeběhla jsem se a skočila jsem mu kolem krku. On se mnou točil, líbal mě na rty, tváře, uši. Pak mě položil. „Kde se tady bereš, lásko moje?“ ptala jsem se zmateně.

„Carlisle říkal, že plánují s Esmé výlet do Paříže na víkend, tak jestli bych se k nim prý nechtěl přidat,“ informoval mě vesele.

„Jedeš za mnou takovou dálku kvůli jedné noci?“ Líbala jsem ho po každém slově.

„Když pominu to, že jsi mi strašně chyběla, tak když jsme si před pár dny volali, přišla jsi mi strašně smutná. Takovou jsem tě ještě nezažil. I kdyby sem Carlisle s Esmé nejeli, tak bych za tebou přijel.“

„Já si tě nezasloužím, lásko. Mám toho nejúžasnějšího muže pod sluncem a vůbec netuším, jak je to možné.“

„Nejvíc jsi mě milovala ve chvílích, kdy jsem si to nejmíň zasloužil. A právě tehdy jsem to potřeboval nejvíc. Teď ti to jenom vracím.“

Ještě že tu noc moje spolubydlící byla někde pařit. Vrhli jsme se do pokoje, začali se svlékat už u dveří a rovnou skočili do postele. Mám takový pocit, že přítomnost kohokoli jiného by nás nezastavila. Ze stáže jsem nakonec utekla asi o dva týdny dřív, zahrála jsem to na vážné rodinné problémy. Déle bych to opravdu nevydržela. Myslím, že ani Edward. Když jsem přijela, čekalo mě obrovské překvapení. Nedošlo mi, že když zavolám Charliemu, aby předstíral, že má vážné zdravotní problémy, kvůli kterým se vracím, že to hned vyslepičí Edwardovi. Jakmile jsem otevřela dveře na kolej, místo mé spolubydlící jsem našla v pokoji Edwarda. A nejenom jeho. Všude byly desítky svíček, růžové plátky, celá postel byla zavalená růžemi, na kterých ležel spoře oděný Edward.

„Máš čůrací přestávku,“ zahlásila Alice. Zvedla jsem se ze židle v koupelně a přeběhla na záchod. Vykonala jsem potřebu a vrátila se zpátky na své místo.

Co asi tak můj drahý dělá teď? Určitě ho netrápí tak, jako mě. Možná se vzpamatovává z kocoviny nebo mu Charlie vyhrožuje a dává rady. Bůhví. A bůhví, co všechno včera prolejzal za pajzly. Nevím, jestli byl dobrý nápad nechávat ho s jeho bratry Emmettem a Jasperem. Za těch sedm let se z Cullenů opravdu stala jeho, čili i moje, rodina. Carlisle ho bral jako svého syna, Edward bral Carlisla i Esmé jako rodiče. Byli pro něj opora i podpora. Když jsem já jezdila za Charliem, on jezdil za Carlislem. I k jeho adoptovaným dětem jsme si našli vztah. Já jsem si nejvíce rozuměla s Alicí, vždycky mi radila, co na sebe, jak si upravit vlasy a podobně. V tomhle byla jako starší sestra. Kolikrát jsme spolu byly na nákupech. Většinou jsme nakupovaly i pro její bratry a i pro Rosalii, se kterou jsem moc nevycházela. Zřejmě jsem pro ni byla nižší liga. Snad už se to změnilo. Edward získal místo manažera v jedné právnické firmě a já jsem grafička v reklamní agentuře.

Do koupelny vešla moje máti. „Ahoj, děvčata, tak já vám jdu pomoct,“ usmívala se. „Sluší ti to, zlato,“ chválila mě.

„Děkuji, mami,“ pohladila jsem ji po ruce. Na větší pohyb jsem neměla prostor.

„Můžu ti říct, že tvůj tatínek je pěkný zvíře!“ žertovala.

Tatínek... S Edwardovým „tatínkem“ jsme si taky něco málo užili. Když Edwardovi před dvěma roky přišla zpráva, jestli by mu mohl dát adresu, že s ním potřebuje naléhavě mluvit, Edward mu ji dát nechtěl, tak se domluvili, že se opět sejdeme v kavárně. Vypadlo z něj, že má dluhy a jestli bychom si na něj nemohli vzít půjčku, že nám to hned vrátí, že čeká jednu velkou zakázku. Téměř synchronizovaně jsme se mu vysmáli. Edward mu zopakoval, že pro něj není rodina a ať se o svůj krk postará sám, stejně jako se on s Elisabeth museli postarat o ty své. Opět mu důrazně řekl, aby ho neotravoval a dál předstíral, že neexistuje...

Na zem spadla kosmetická taštička a já jsem se pro ni automaticky sehnula.

„Bello, dávej na sebe pozor! Už je vás pořádnej kus, tak by sis mohla pamatovat, že teď máš na starosti ještě někoho navíc,“ hubovala mi maminka.

„Zvedni ty ruce, ať ti můžu obléct ty šaty,“ poroučela Alice.

Před třemi měsíci...

Vyděšeně jsem se koukala na těhotenský test. Byl pozitivní. Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva. Je pravda, že jsme se o dětech s Edwardem nebavili. Ale už máme po škole, sice nejsme úplně finančně zajištění, máme na krku hypotéku, ale tu by stejně ještě pár let trvalo splatit. Pak mi to ale došlo. Budu mít dítě s Edwardem. Z vyděšeného výrazu se stal úsměv a já jsem s radostí vyhodila test do koše. No jo, ale jak mu to řeknu? Vyšla jsem z koupelny do obýváku a posadila se na gauč. Edward pracoval za stolem o pár metrů dál. Nechala jsem se unášet představami o tom, že se nám narodí holčička, že budeme tři.

„Bello?“ oslovil mě Edward.

„Bello?!“ zvýšila na mě hlas Alice.

„No?“ začala jsem reagovat.

„Vnímáš mě?“ řekla už tišeji.

„Jo, promiň. Co potřebuješ?“

„Už je čas, zvedej se,“ mrkla na mě a pomáhala mi ze židle. I přesto jsem pokračovala ve své vzpomínce.

„Ano?“ odpověděla jsem s cuknutím, které mě vrátilo do přítomnosti.

„Máš zítra čas?“ zeptal se mě s úsměvem na rtech.

„Pro tebe vždy, lásko.“ Zvedla jsem se z gauče a šla ho políbit.

„Co bys řekla tomu, kdybychom vyzkoušeli tu novou restauraci, tady za rohem?“ lákal mě.

„Oni tam otevřeli zase novou restauraci? Vždyť před měsícem tam byla nějaká čína, ne?“

„Jo, jo. To víš, New York, žijící organismus,“ zasmál se.

„Tak dobře, budu se moc těšit.“

„Koukej, kam šlapeš, Bello!“ varovala mě Alice, a tak mě na chvíli vyrušila ve vzpomínání.

Dodělávala jsem si make-up v koupelně, přitom slyšela netrpělivé kroky v obýváku. Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle, a když jsem usoudila, že to není tak hrozné, vyšla jsem z koupelny do obýváku. Edward se zastavil a zůstal na mě koukat téměř s otevřenou pusou.

„Hvězdičko, dneska nebudeš zářit jen pro mě. Jsi nádherná.“

„Děkuji.“ Líbla jsem ho na tvář.

„Můžeme?“ nabídl mi rámě a už už chtěl vyrazit.

„Můžeme?“ nabídl mi rámě můj otec. Já ho přijala, ale zůstala stát.

„Ještě chvilinku, tati, pár vteřin.“ Nadechla jsem se a vrátila se do vzpomínky, o pár chvil později, kdy jsme měli těsně před dezertem.

„Už to déle nevydržím. Jsi dneska opravdu okouzlující. Kdybych byl chorobně žárlivý, tak tu má každý muž přeražený nos.“ Zasmáli jsme se. „Víš... Něco jsem si uvědomil, lásko. Každá vteřina, co jsem s tebou, mě přesvědčuje o tom, že tě miluji každou buňkou svého těla, každým dnem čím dál víc. Nemůžu věřit tomu, že mě má někdo nahoře tak rád, že mám takové štěstí, že jsi moje. Věř mi, když ti teď řeknu, že jsi pro mě ta jedna jediná na celém světě. Ať se stane cokoliv, chci ti stát po boku, ať budeš prožívat cokoliv, chci být u toho. Chci se dělit o tvou radost, o tvůj smutek, o tvůj strach. Potřebuju tě vedle sebe. Jsi všechno, co já nejsem. Když jsme spolu, věřím tomu, že překonáme Everest, že zvládneme všechno, co nám osud nachystá. Děláš mě neskutečně šťastným, díky tobě má můj život smysl. Na svou duši ti přísahám, že tě budu milovat až do konce svých dnů, možná i déle.“ Zvedl se ze židle, zaštrachal v kapse a klekl si na jedno koleno. Mé oči začaly být zaplavovány slzami štěstí. „Dopřeješ mi tu neskonalou poctu a vezmeš si mě?“ Otevřel přede mnou krabičku, ve které se třpytil nádherný prsten. Chytla jsem se za své břicho, podívala jsem se na něj, pak zpátky na Edwarda. Ten vypadal trochu zmateně.

„Ano, a ty si nás vezmeš?“ Jeho oči se rozzářily, nasadil mi prsten a zvedl mě ze židle. Začal se mnou točit, ale hned se zastavil.

„Promiň, lásko. Nechtěl jsem vám ublížit.“

„Ty jsi nám neublížil. Ty jsi z nás udělal ty dvě nejšťastnější bytosti na světě.“

„Tři, hvězdičko, tři,“ řekl a začal mě líbat.

Mimo mou hlavu uběhlo jen pár vteřin. Pevně jsem se chytila za tátovu ruku a vykročila jsem s ním ze dveří. Vedl nás na zahradu, kde bylo nanesených pár laviček, pro nebližší. Ulička byla zasypána bílými květy a na konci ní na mě čekala moje láska. Už z dálky se na mě usmíval, já se usmívala na něj. Chtěla jsem se rozběhnout a skočit mu do náručí. Charlie mě ale zpomaloval. Nakonec jsem se dočkala a octla jsem se kousek od něj. Pustila jsem Charlieho ruku, pohladila jsem své rostoucí bříško a postavila se naproti mému snoubenci. Kněz začal svou řeč, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Všechnu jsem směřovala k mému zelenookému pianistovi.

„Já, Edward Masen, odevzdávám se tobě, Isabello Swanová, a přijímám tě za manželku. Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí,“ odříkával svůj slib a navlékl mi snubní prsten.

„Já, Isabella Swanová, odevzdávám se tobě, Edwarde Masene, a přijímám tě za manžela. Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí,“ opakovala jsem. Vzala jsem druhý snubní prsten a navlékla ho na jeho prsteníček.

„Prohlašuji vás za muže a ženu. Nyní si můžete dát první novomanželský polibek.“ Edward mě objal kolem pasu a začal mě líbat. Ten polibek byl tak jiný. Byl plný hrdosti a pýchy, ale i odevzdanosti a lásky. Byl to náš první novomanželský polibek... Začátek další éry našeho společného života...

Vsadim se, že už mě dobře znáte, takže víte, že si neodpustím „pár" slov. Můžu vám říct, že kdyby mi někdo na začátku řekl, že napíšu 25 kapitol, přibližně 47 900 slov, 201 stránek (A5), a to za něco málo přes dva měsíce, tak bych se mu vysmála. No, vysmála asi ne, ale rozhodně bych mu nevěřila. Jsem moc ráda, že jste přetrpěli moje začátky tady a doufám, že jsem vás až moc nenudila. Asi je to klišé, ale neodpustim si poděkovat všem, co mi nějak pomáhali.

V první řadě patří díky vám, čtenářům. A o to víc těm čtenářům, kterým nebylo líto zanechat mi u téměř každé kapitoly aspoň smajlíka. Patříte k ním vy - leluš, domik, alicecullenhale2, kiki, Eleonor, jully221, BellaEdward, LoveUfo, terka, paulus, AddyCullen, JanaZ,  Irmicka1, cechovicovam.

Nebojte, nezapomněla jsem na vás blázínky, co jste pro mě hlasovali v Nejlepší povídce měsíce. Nevěřím tomu, že jste takhle vyhodili jeden hlas, proto vám musím poděkovat! =D U této „kategorie“ patří dík maily1709, Adus15, Klausule.

Vzhledem k tomu, že jich nebylo málo, tak musím poděkovat mým korektorkám eMCullen, Kika57, FriendToRain a SaDiablo.

Ještě nejsme u konce, dámy a pánové. Chci poděkovat váženým adminkám, kteří mi články opravovaly dřív, než jsem si sehnala korektorku(y), a vůbec, vždyť díky nim povídka vycházela! =D

A ještě tu mám poznamenané (v hlavě) dvě osůbky, co si zaslouží dík. Skvělé autorce Jessy, která mi pod snad každou kapitolku napsala sloh (ne, nenazvu to jinak =D) objektivní a povzbuzující kritiky a pomáhá mi i s ostatními povídkami. Dokonce patří k blázínkům, co pro mě hlasovali (dokonce dvakrát! =D). Jsem strašně ráda, že jsme se přes pianistu spřátelily. =)

A poslední dík, ovšem o nic menší, si zaslouží moje anti-twiligtová několikaletá přátelkyně Lizí, která trpěla a trpí bombardaci a rozplývání se nad vším okolo tohoto šílenství.

Pokud jsem na někoho zapomněla, což bych velmi nerada, tak mi to promiňte, jsem přece jen člověk a ne upír. =D

Můžu vám říct, že to všechno na mě dolehlo ne v momentě, kdy jsem dopsala poslední větu, ale ve chvíli, kdy jsem to sem kopírovala, označovala text kurzívou a u toho poslouchala písničku, která byla u Edwardova vyznání. V tu chvíli jsem neměla moc daleko k pláči. =D A to nejsem žádná dojímací citlivka, ale přes dva měsíce je přes dva měsíce. Nevím, jak vám, ale mně se po Pianistovi a Hvězdičce bude stýskat. =D =)

Takže abych to shrnula. Užila jsem si s vámi pěkné dva měsíce a doufám, že se ještě u mé „tvorby“ potkáme. =)  
(Těch pár slov je hodně i na triple drabble, ale co už. =D)

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - Epilog: