Tak a je tu další kapitola! Moc moc vám děkuji za komentáře! Hned se všechno píše lépe!
14.05.2009 (12:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2105×
Uběhlo pár týdnů, co jsme se zabydleli a tak jsme začali žít jako lidé. Peter si našel práci na dětském oddělení - ano, Peter byl lékař, tak jako Carlisle -, Rachel si našla místo na psychiatrii, Ross v advokátní kanceláři a my děti jsme začali chodit do školy. Já, Vera a Zoe jsme si hrály na šestnáctileté puberťačky a Alan, Stella a Tom byli sedmnáctiletí studenti. Anna, naše máma zůstala doma a starala se o ten zmatek, stejně jako Esme. Rodina Blacků mi Cullenovi hodně připomínala, ale jinak byli odlišní. Obě rodiny fungovali úplně jinak, ale přesto stejně. Tak třeba Alan a Stella mi strašně připomínali Emmetta a Rose. Alan byl nejsilnější a Stella strašně ráda opravovala auta, jako Emmett Rose. I když jsem si s Rose napadla do oka, strašně mi chyběla. Lidi kolem nás si mysleli, že jsem nádherní. Ano, dokonce i já. Jistě, díky tomu, že jsem poloviční upírka, trochu mi to krásy přidalo, ale na Veru jsem neměla. To vím jistě. Na obědě jsem jako jediná své kulisy jedla, zatím co ostatní z mé rodiny je vyhazovali. Někdy jsem snědla i to jejich. Poloupírství má totiž jednu výhodu - netloustnete, i kdybyste chtěli.
Bylo samozřejmé, že se do jednoho auta nevejdeme a tak jsme jezdili dvěma. Jedno auto bylo Alana, černý Mercedes třídy ML. S Alanem jezdila Stella, Zoe a Tom. A pak tu bylo moje autíčko. Můj červeno - bílý Mini Cooper. Se mnou jezdila jen Vera. Milovala jsem rychlou jízdu, takže jsem si pořídila i motorku - stříbrná Honda VFR 800. Krásná a rychlá. Pak jsme v rodině ještě měli dvě auta. Peter měl černý Mercedes třídy S. Tom měl taky Mercedes, také černý, ale třídy GLK terénní. Stejně jako Cullenovi, jsme prostě milovali rychlou jízdu. Často jsem jezdila po okolí, buď autem, nebo na motorce a přemýšlela. Skvěle se u rychlé jízdy přemýšlí. A hlavně nevzpomínáte.
„Vstávat ospalče," zašeptala jemně Anna. Díky bohu, že je to Anna. Všichni ostatní by mě buď polili vodou, nebo začali křičet jako blbí. Anna mě budí s citem, ale mě se stejně z vyhřátého pelíšku nechce. Převalím se na druhou stranu a něco zamumlám. Anna se potichu zasměje. „Bello, vstávej, za pět minut máš být ve škole," řekne. Rychle otevřu oči a vyskočím z postele. Kouknu na hodiny. No jistě. Anna kecala, ona ví jak na mě. Mám ještě nejméně půl hodiny čas. Anna se začne smát a já protočím oči. Prohodíme spolu pár vět, nakonec mě pohladí po tváři, jak to často dělávala a odešla. Upíří dotyk totiž pro mě už nebyl studený až ledový, ale normální. Moje kůže se vždy přizpůsobila, takže se mě klidně mohl dotknout člověk a on nic nepoznal. Otevřu velkou skříň, kde mám oblečení. Vezmu si černé rifle, k tomu černé tričko s krátkým rukávem a černo - bílé conversky. Pročešu si vlasy a stáhnu je do culíku. Otevřu jedno z velkých oken, aby sem šel čerstvý vzduch. Dnes to vypadá na hezké počasí, takže se rozhodnu, že pojedu na motorce. Popadnu batoh, helmu a klíčky od motorky a sejdu dolů. „Dnes na motorce?" zeptá se Stella, když si všimne helmy. Přikývnu a zakousnu se do topinky, kterou mi dal Peter. Aha, takže dnes vaří on. Oni se totiž střídají, strašně je baví vařit, zatím co mě to už opustilo. „Díky," zahuhlám s plnou pusou. „Nemluv s plnou pusou," napomene mě Tom. Polknu sousto. „Tak to taky někdy zkus," zakřením se. Všichni se zasmějí. Snídani zapiji pomerančovým džusem. „Tak, děcka, musíme jít," křikne Alan ode dveří. „Jaký děcka?" ohradí se Zoe. Všichni se rozřechtají. Pravda, nejmladší je Vera, které je navždy sedmnáct, pak já, Zoe a Stella, nám bude navždy osmnáct, Tom a Alan je devatenáct, Rossovi je jednadvacet a Rachel dvacet. Peterovi je třicet tři a Anně třicet pět. Opravdu tu žádné děti nejsou. Rozloučíme se a jdeme do garáže. Peter s Rachel jdou taky. Náš dům je v lese, kousek za městem, takže k domu vede jen lesní cesta. Až když vjedeme do města se Peter od nás odpojí. Za chvíli jsme u školy a já motorku zaparkuji vedle Alana. Jako vždy čekáme u auta. Zazvoní. „Nezapomeň, Bello, že dneska přijedou Peterovi dávní známí," křikne na mě Alan. Dnes mám totiž školu z nich nejdéle. Přikývnu a odejdu na svou hodinu.
Jsem zrovna v knihkupectví, když mi zazvoní mobil. Rychle ho najdu. Tom. „Ahoj Tome, co se děje?" zeptám se a vezmu jednu knížku, která mě zaujala. „Vlastně nic, jen dorazili známí. Jo a bude bouřka," řekne Tom. „No a?" nechápu. „Bouřka," řekne ještě jednou Tom. Až teď mě to napadne. „Joo, aha. Takže jdete hrát, co?" zeptám se a knížku zase uklidím. „jo, jdeme. Peter ti vzkazuje, že máš pohnout. Budeme na tý velký louce, tak za námi pak přijď, jo? Tak se měj. Čau ségra," vyhrkne rychle Tom a hovor ukončí. Mobil hodím do batohu. I když tam jsem ještě čtvrt hodiny, stejně si nic nenajdu.
Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Můj život po 4. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!