Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj život po 5. kapitola

15.05.2009 (14:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2113×

Rozhodnu se, že prve pojedu domů se převléknout. Sportovní hry jsem teď milovala, protože jsem moc nezakopávala a běh mi šel. Nadlidskou rychlostí jsem vyběhla k sobě do pokoje. V domě nikdo nebyl, všichni šli na louku s těmi známými. Najdu svoje oblečení na baseball, což jsou staré rifle s dírami na kolenou, velké vytahané tričko s dlouhým rukávem, které si vyhrnu, moji oblíbenou kšiltovku a černé botasky. Pak ještě najdu svoji pálku. Vlasy si rozpustím, trochu pročísnu a než by se člověk nadál, byla jsem venku a běžela jsem. Všimla jsem si, že naše auta jsou venku, až teda na Tomův a Alanův Mercedes, kterým tam zřejmě jeli. Motorku jsem taky nechala venku, i když bude pršet, mě to nevadí. Za deset minut jsem u louky. Všimnu si sedmi osob, kteří stojí zády ke mně. Tom si mě všimne a na tváři se mu objeví velký úsměv. Zamává na mě. Sedm neznámých osob se otočí. Ztuhnu. A sedm osob taky. Nejsou neznámé, já je totiž znám. A až moc dobře. „Čau Bello," pozdraví mě Tom a lehce mě obejme. Zmůžu se jen na to, že se na něj chabě usměji. Pomalu dojdeme k nim. „Bello, tohle jsou Cullenovi. Cullenovi tohle je Bella, náš nový člen," představí Peter. „My...my se známe," vykoktám. „Opravdu?" zeptá se Zoe překvapeně. Prkenně přikývnu. „Tak se dáme do hry, ne?" vykřikne nadšeně Tom. „Jasně! Tak jdeme na to děcka!" přidá se Alan. „Nejsme děcka!" vykřiknu společně se Zoe a Verou. Tom, Ross a Rachel se začnou řechtat. Stella se ujme rozdělování. Peter šel dobrovolně ke Cullenovým a Anna se rozhodla dělat rozhodčího. „Počkat, počkat! Tady s Bellou ještě nemám dohráno,... z minula," vzpomene si Tom. Protočím oči. „Nechto plavat, Tome," zamumlám. „To teda ne," zavrtí Tom hlavou. Přemlouvá tak dlouho, až kývnu. Tom se vítězně usměje a podá mi mou pálku. Zatímco se chystám na odpal, Tom si něco šušká s Alanem a Rossem. Vím, že mě Cullenovi pozorují. Kouknu na ně a hned zase pohledem uhnu. „Můžeme?" zeptá se Tom. Kývnu. Tom hodí míček, já ho skvěle odpálím a co nejrychleji se rozeběhnu. Když proběhnu druhou metou, tak mě Alan a Ross chytí kolem pasu a začnou mě lechtat. Začnu se řechtat na celý les. „Ne...nechte...to...ho," bráním se, ale kluci mají větší sílu než já. Nakonec mě pustí omylem pustí a já se dám do běhu. Jenže bych to nebyla já, kdybych nezakopla a nespadla. Alan, Ross, Tom a ostatní se začnou smát a vsadím se, že kdyby mohli plakat, teď by brečeli smíchy. Já můžu a taky pláču. Chvíli jen prostě na zemi ležím, nakonec však usoudím, že bych se měla zvednout. Opatrně stoupnu a když uvidím Alanův obličej, jdu do kolen znova. Díky bohu má Peter dost rozumu a uklidní nás. „Jsme tu proto, abychom si zahráli, na abychom se tu váleli smíchy," otočí se na mě a já znovu vyprsknu smíchy. Peter jen protočí oči. „Chováte se jako puberťáci," zavrtí hlavou. „Ale my jsme přece...," začnu, ale nedořeknu to, protože strnu. Peter si toho všimne. „Co se děje?" zeptá se. Nepromluvím a trhnu sebou. Začnu zrychleně dýchat. „Bello, co se děje?" zeptá se Rachel. Znovu sebou trhnu. Kouknu na nebe. Všichni jsou zticha. Polknu. Kouknu se na Cullenovi. Na Esme, Carlisle, Emmetta, Rose, Jaspera, Alici a Edwarda. Ti na mě vyjeveně koukají. Neví totiž, že takhle se někdy chovám, když slyším nebezpečí hodně, ale hodně blízko, nebo, když se týká nás. „Bello, zlatíčko, kdo je v nebezpečí?" zeptá se jemně Anna. Polknu. „Cullenovi," zešaptám a všichni ztuhnou a otočí se na zmiňované. „Víš to určitě?" zeptá se Alan. Přikývnu. „Můžete nám někdo říct, co se tu sakra děje?" vzpamatuje se jako první Emmett. „Teď není ten správný okamžik," odpoví Stella. Mám lepší čich, sluch a zrak než ostatní, takže uslyším kroky za námi. Rychle se otočím. „Někdo sem jde. A není jich málo," zašeptám. Najednou se z lesa vynoří asi deset osob. Jsou to asi tak dva kilometry, ale i tak je poznám. „A do hajzlu. David," informuji. Znova ztuhnu. „A nejde po nich..." dodám. „To je dobře," oddechne si Anna. „...ale po mě," dořeknu. „Co-cože?" vykoktá Tom. Než se nadějeme, David a jeho muži stojí naproti nám. Na tváři má škodolibý úsměv. Stoupneme si naproti nim. „Rád vás zase vidím," zasměje se David. „Nazdar," vyštěkne Tom. „Bylo nádherné, jak sis myslela, Bello, že jdu po těch vegetariánech. Ale ty ses to stejně dozvěděla, že?" usměje se David. „Co chceš?" zeptám se ho. David se ušklíbne. „Neříkej mi, že to nevíš, Isabello. Tvůj druh se musí vyhubit," vysvětlí. „Nejsem sama, kdo je takový jako já," ušklíbnu se. „A ty taky budeš hledat?" „Možná jednou. Ale mě...mě budeš prozatím stačit ty. Víš co, uděláme takový malý obchod. Co ty na to?" „Jaký?" David se ušklíbne ještě víc. „Necháme tvé přátele, tvou rodinu na pokoji, ale za to, za to mi dáš sebe," nabídne David a natáhne ke mně svou pravou ruku. „Co ty na to?" Skloním hlavu. Pak se kouknu na Petera, Annu, Toma, Stellu, Zoe, Alana, Veru, Rosse, Rachel a pak na Carlislea, Esme, Emmetta, Rose, Jaspera, Alici a nakonec na Edwarda.Najednou mě napadne geniální plán. Kouknu se do Edwardových zlatých očí a pousměji se. Otočím se zpátky na Davida. „Dobře," hlesnu. Vím, že teď Edward musí slyšet jejich naříkání a jiné věci.Davidovi se na obličeji objeví velký úsměv. Pomalu k němu natáhnu ruku. Když jeho ruku držím, rychle škubnu, takže se mu ruka utrhne od těla. Rodina pochopí co jsem udělala a vrhnou se po ostatních. Ross založí oheň. Rychle utrhnu Davidovi hlavu a hodím ji do ohně. Zatnu ruce v pěsti a snažím se udělat štít kolem svých přátel. „Bello, pozor!" křikne Tom. Otočím se. Stojí tam upír, který je připraven k boji a cení zuby. Chce na mě vyskočit, ale já se mu kouknu do očí a hned se zklidní a udělá to, co chci. Pousměji se. Všimnu si upíra, který míří k Edwardovi, který bojuje s jedním upírem. Rychle na upíra skočím a zakousnu se mu do krku. Pak ho začnu trhat na kusy. Kouknu se na Edwarda. Ve tváři má nechápavý obličej. Jen se pousměji a jdu pomoct Veře. Všimnu si, že Anna a Stella zmizeli společně s Cullenovými.

Když za půl hodiny dorazíme domů, nejdu za ostatními, ale do svého pokoje. Nechci nikoho vidět. Kvůli mně zase někdo mohl přijít o život. Osprchuji se, dám si na sebe černé triko s dlouhými rukávy a černé tepláky. Sednu si do svého křesla a pustím si hi-fi. Nehnutě sedím asi tak hodinu. Pak mi zakručí v břiše. Pomalu se zvednu a sejdu dolů do kuchyně. V kuchyni narazím na Annu, Esme, Alici, Jaspera a Edwarda. „Ahoj," zamumlám pozdrav a zamířím k lednici. „Bello, zlatíčko, netrap se. Ty za to nemůžeš," pohladí mě Anna po rameni. „Nemůžu? Anno, já za to můžu. Kdybych nebyla to, co jsem, kdybych tu s vámi nebyla, neměli byste tolik potíží," řeknu a z ledničky si vyndám mléko a do toustovače dám dva krajíce chleba. „Bello, ty nemůžeš za to co jsi," zopakuje Anna. Zavrtím hlavou a vyndám chléb. V lednici najdu máslo a jahodovou marmeládu. Rychle si natřu chleby, dám je na talířek, který vezmu do jedné ruky, do druhé dám sklenici mléka. „Obávám se, že můžu za to, že jsem poloupír," hlesnu a odejdu z kuchyně.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj život po 5. kapitola: