Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat Jane! - 16. kapitola

25.12.2010 (17:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2476×

16. kapitola – Rodina

(pohled Belly)

Zbytek cesty jsme nepromluvili, jen se ještě chvilkami potichu smáli. Když jsme přijeli před jejich dům, jen jsem zírala. Vypadal skoro stejně jako ten ve Forks. Byl ohromný, prostorný a celá jedna jeho strana byla prosklená. Okolo byly bohaté lesy, ideální na lov. Koutky mi samovolně vyjely nahoru.

„Líbí se ti tu?“ ptal se mě Edward, pozorujíce můj výraz.

„Jo, strašně. Připomíná mi ten ve Forks.“

„Nám se tam také moc líbilo, tak Esme zrekonstruovala dům, aby byl co nejvíce podobný tamtomu. Taková připomínka domova.“

Pak se ke mně otočil zády, vystoupil a vyšel k domu. Také jsem vystoupila a udiveně ho pozorovala. Kdepak je ten gentleman? Jako kdyby mě slyšel (což není možné, mám štít pod kontrolou), otočil se, omluvně se usmál a nabídl mi rámě. Zachichotala jsem se a s úsměvem ho přijala. Před dveřmi jsem se zhluboka nadechla, rukou si přejela před obličejem a nasadila vážnou masku. Mrkla jsem na Edwarda. Ten se jen ušklíbl a napodobil mě. Takhle jsme vešli dovnitř. Na gauči seděla Alice, Rose a Nessie. Esme stála s Carlislem za gaučem a u opěrek stáli Jasper s Emmettem. Esme se tvářila šťastně, ale jako kdyby nevěděla, jak se chovat. Odrazovaly ji moje rudé oči.

Divila jsem se, kde je Jake, neříkal Edward, že teď s nimi žije?

A pak jsem si ho všimla. Stál skoro hned u dveří a nadechoval se k proslovu.  Nemám zdání, co mi chtěl, ale mně se opět vybavila scéna z lesa a já to nemohla vydržet. V tu ránu byla všechna vážnost ta tam. Vybuchla jsem. Začala jsem se smát a Edward se mnou. Byla to úleva se po těch letech naplno smát… Bez ostychu, ne když vám někdo poručí.

Také jsem byla ráda, že se můžu Edwarda držet, jinak už bych byla na zemi. Smích ale neustával a ani Jazzovi uklidňovací vlny nepomáhaly. Edward už to neustál, sesul se ke zdi a po ní sjel pomalu dolů. Já s ním. Jake na nás koukal jak na šílence, Emmett se dobře bavil, Jazz i když ne moc dobrovolně, ale také, Nessie se na nás starostlivě koukala a Carlisle s Esme a Rose se na nás koukali, jako když neví, co si o tom mají myslet. Nedivila jsem se jim.

Ness už nás nevydržela jen tak pozorovat a přišla až k nám.

„Mami? Tati? Není vám nic?“ ptala se starostlivě. Ne, nic nám nebylo, ale po těch letech jsme si ten odlehčený smích oba užívali, ale kdo to pochopí? On měl také spoustu starostí…

Měla jsem pocit, že Jake by od nás nejraději Nessie odtáhl pryč. Kdyby jen věděl, že se vlastně smějeme jemu.

Snažila jsem se uklidnit a pomalu se vysoukala nahoru. To bylo poprvé, co jsem jako upír neměla jisté nohy. Pokud tedy nepočítám začáteční tréninky svého daru. Edward se stále svíjel v křečích smíchu na zemi. Měla jsem ten dojem, že kdyby nebylo Nessie, nebyla by to nejspíš jen naše představa.

„O-omlou-vám s-se. T-to nebylo dvakrát z-zdvořil-lé. Jsem ráda, že vás zase vidím.“ Poslední větu už jsem byla schopná říct bez větších potíží. Edward už se také zklidňoval. Postavil se vedle mě a já si všimla, že mu stále cukají koutky. Tenhle Edward se mi líbil.

Než jsem se stihla vzpamatovat a než jsem to vůbec stačila postřehnout (což muselo být velice rychle, po výcviku z Volterry), drtila mě Esme v objetí.

„Ráda tě… zase vidím… Esme,“ vyrážela jsem ze sebe a snažila se nadechnout.

„Bello! Tak jsi nám všem chyběla!“

„Vy mně také.“

Pak jsem putovala z náruče do náruče. Emmett mě dokonce vyzdvihl do vzduchu a párkrát se mnou zatočil.

„Chybělas mi, sestřičko,“ řekl s úsměvem.

„Ty mně také, bratříčku,“ zasmála jsem se a všichni s námi.

K mému údivu, i Rose mě lehce objala. Bylo to zvláštní, ale i ona mi byla vděčná. Mým odchodem získala dceru. Carlisle mě také objal a pak už jsem si sedla na gauč a Nessie ke mně na klín. Vyprávěla mi ovšem, co si pamatuje. O Charliem, dětství, smečce a hlavně o Jakovi. Jenom jsem přitom zatínala zuby. Edward se na mě chápavě a povzbudivě usmál a Nessie si buď ničeho nevšimla, nebo už byla zvyklá. Kdo ví.

Jake se zase nadechoval k tomu, co mi chtěl říct už při našem příchodu, když mi zapípal mobil. Opatrně jsem sundala Nessie a vrazila ji do náručí Edwardovi. Koukla jsem se na číslo a vypískla radostí. Zvedla jsem to.

„Deme! Jsem ráda, že ses ozval!“ V pozadí jsem uslyšela hlas, říkal něco v tom smyslu: Vidíš, já říkal, že bude nadšená.

„Bello! Tak rád tě slyším! Jak se tam máte? A co dieta?“

„No, nebudu ti lhát, dieta nic moc, ale jinak je to tu super. Myslím, že i Jane už si zvykla. A co vy tam?“

„No, nic moc, bez vás je tu nuda. Marcus zase jen bloumá po hradě, ne jako když jsi tu ty. S Arem je to k nevydržení a Caius se to všechno snaží nějak urovnat. Znáš ho, ale nedaří se mu to… jo a má tě pozdravovat od Felixe.“

„On tam je? Dej mi ho, prosím,“ zaškemrala jsem.

„Dobře, tak zatím ahoj, Bello.“

„Ahoj, Deme.“ V mobilu to zarachotilo a už se ozval Felixův hlas.

„Ahoj, krásko, jak je?“

„Skvěle, rozhodně se tu nenudíme, ale víc vám řeknu, až se zase uvidíme, bylo by to na dlouho.“

„V tom případě mám pro tebe dobrou zprávu!“

„Jo a jakou? Hořím nedočkavostí.“

„Ptal jsem se Ara a o Vánočních prázdninách vás přijedeme navštívit!“

„Ano, no to je skvělé. Kdo všechno?!“

„Já, Demetri, Renata a Gianna.“

„A Heidy?“

„Ta chtěla, ale Aro ji nepustil, neměl by jim kdo shánět potravu.“

„Pitomec.“

„To jo.“

„Víš co, Felixi? Tak tam všechny moc pozdravuj a Heidy vzkaž, že když se neuvidíme o vánočních, že nakonec přijedeme my za vámi o jarních, ano?“

„To je skvělé! Už se moc těším.“

„Vždyť je to ještě daleko.“

„To se může zdát tobě, jsi mladá, pro mě je to jen krátký časový úsek. Velice krátký.“

„Tak fajn.“

„Hele, Dem mi říká, že nás volá Aro, už musím. Pozdravuj Aleca a Jane.“

„Budu, tak ahoj.“

„Ahoj.“

„Omlouvám se, ale musela jsem to vzít, kdyby něco pot –“

Otočila jsem se a nestačila se divit. Bylo mi jasné, že všechno slyšeli. Naproti mně stálo sedm upírů a jeden vlkodlak s otevřenou pusou. Nessie vypadala, že nic nechápe.

„Tobě volal Demetri? A Felix?“ ptal se mě Emmett nevěřícně.

„Ano, to byli oni. Nikdo z nich není takový, jak se zdá, až na Ara a Caia. Ty nemá nikdo rád. Marcuse mám z nich nejraději. Ve Volteře ho beru jako svého otce. Pak jsou tam strážní, ti se s nikým nebaví, tak je to těžké posoudit. Ale ostatní jsme tam jedna taková velká rodina. Osobně si myslím, Emmette, že ty by sis s Demetrim a Felixem rozuměl. Jsou to taky takový vtipálci, jako ty.“

Uznale písknul.

„To by do nich neřekl. A na Vánoce přijedou?“

„Ano. Asi to bude ještě zajímavé.“

„To si piš.“

„Nemám kam.“ Zářivě jsem se usmála a pak se otočila na Nessie.

„Konečně poznáš zbývající strýčky a tetičky z Volterry. Teda... až na Heidy.“

„Těším se, mami.“

Ostatní z toho nebyli zrovna dvakrát nadšení.

„Bello? Mohla bys jít se mnou? Potřeboval bych s tebou mluvit,“ vyzval mě Carlisle. Ou… že bych řekla něco špatně?