Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 21. kapitola

20.03.2011 (10:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2588×

21. kapitola – Lov

(pohled Jane)

Příště se tak zase nechám k něčemu ukecat! Už potřetí za mnou dnes byla Alice a líčila mi, jak bude vše probíhat, a tak. Tak jestli takhle na lidi taky působím, no… radši nemyslet.

„Alice, jestli jsi nezapomněla, jsem upír zrovna jako ty a vlastně ještě déle než ty… Paměť mi ale ještě slouží. Mohla bych už jít? Začíná mi totiž hodina!“

Odkdy já se někoho na něco ptám? No jasně, od té doby, co znám Culleny! S nimi se mi život obrátil o 180 stupňů.

Alice přikývla a já se jí konečně vytrhla. Svalovec, který nás sledoval z povzdálí dostal dneska už několikátý záchvat smíchu. Přestala jsem to počítat a snažila se uklidnit.

Je to Belly bývalá, ale i současná rodina. Klid, Jane, použití moci na nějakém ubožákovi studentíkovi by ti stejně moc nepomohlo, připomínala jsem si.

Hodinu jsem měla společnou právě se svalovcem a tím blonďákem. Najednou jsem byla v naprostém klidu a pohodě. Blonďák na mě mrkl a svalovec spustil další příval smíchu. Bezva, teď jsem pro srandu vegetariánům! Ale nedokázala jsem si z toho lámat hlavu v přítomnosti blonďáka, který podle Belly uměl ovládat emoce. Asi se fakt budu muset naučit jejich jména. Večer se zeptám Belly.

*      *       *

Když jsem odcházela na parkoviště, dohonil mě Edward. Proboha, co zase chce? Usmíval se, ale když uviděl můj výraz, úsměv mu zamrzl na rtech.

„Alice už se k tobě dostala, viď?“

„Ta malá, neustále se opakující repro-bedna? Jo.“ Neměla jsem náladu na nějaké vykecávání. Teď tu nebyl žádný z Cullenů, aby mi hlídal emoce, tak jsem si mohla svobodně užívat své zkažené nálady.

„Jo, ta,“ zakřenil se. Pak zvážněl. „Díky, Jane, že to pro mě uděláš.“ Mávla jsem nad tím rukou a počkala, jelikož mi otvíral dveře, abych se mohla nadechnout čerstvého vzduchu na parkovišti. No, čerstvého…

„Hele, neuraz se, ale jakže se jmenuje zbytek tvých sourozenců? Pamatuju si jen Alici a tebe s Nessie. Ostatní jména mi nějak utekla.“

„Ten blondýn je Jasper, svalovec je Emmett. Emmettova drahá polovička, ta blondýna, to je Rosalie. A ten kluk, co neustále chodí s Nessie, je Jacob.“ U posledního jména se zatvářil, jakoby chtěl někoho tady a teď zamordovat. No, asi to nebylo jednoduché, mít pětiletou dceru, za kterou už vám lezou nápadníci okny i dveřmi do domu.

„Aha… a proč Jacob tak strašně smrdí? Copak to Nessie necítí?“ Tahle otázka mi vrtala hlavou od té doby, co jsem si k němu stoupla na pět metrů. Blíž ani o krok -  už nikdy.

„Jacob je vlkodlak, my mu také nevoníme. Nessie to nevnímá, on je její druhá polovička, asi se to nějak vynulovalo.“ No bezva, i pětiletá holka, co vypadá na patnáct, už si našla svoji pravou polovičku. Mě táhne na pět set let a moje druhá polovička pořád nikde. Začínám si vážně připadat jako jeptiška v celibátu. Nejdelší vztah jsme měla s Demetrim a než se to vůbec mohlo prohloubit, skončilo to. No, fajn, skončila jsem to já. Nebyl pro mě ten pravý, to jsem poznala skoro hned.

S podobnými myšlenkami jsem dorazila k autům, kde se všichni ještě bavili. Nessie se přihnala ke mně.

„Jane, dneska jedu s vámi a budu u vás až do lovu, není to skvělé?“

„Jo, super.“ Nessie se zamračila, asi jsem do toho nedala moc nadšení. Alec ji začal uklidňovat.

„Neboj, ona někdy mívá takovéhle nálady. To ji zase přijde a vrátí se stará, dobrá, nevrlá Jane.“ Vyplázla jsem na něj jazyk.  „No? Co jsem říkal.“

Nessie to asi utěšilo, a tak nasedla dozadu do auta k Belle a bráškovi. Také jsem nasedla a sledovala Nessie, jak mává zbytku Cullenů, kteří ještě stáli na parkovišti. Zvrtala jsem se hlouběji do sedačky a nechala své myšlenky volně plynout, dokud jsme nezastavili.

Pak jsem zase nasadila tu svoji nepřístupnou masku kvůli hostům. Nessie se na mě vyjeveně podívala. Mrkla jsem na ni.

„Máma ti to vysvětlí. Někdy,“ špitla jsem chladným tónem, nespokojená, že ho musím používat na někoho, jako je Ness.

Vyšla jsem z garáže a zamířila do domu. Tašku jsem si dala do pokoje a slítla do kuchyně, odkud jsem slyšela hluk. Stál tam bráška a otevíral si láhev krve. Vedle nás se najednou objevila Nessie. Oči měla černé. Alec jí němě nabídl jednu láhev. Polkla a podívala se na láhev v jeho ruce. Proboha, co to dělá? Vždyť Nessie je vlastně vegetarián. Jakmile mi to docvaklo, vytrhla jsem mu flašku z ruky a zavřela ji urychleně do lednice. Směrem k Alecovi jsem si zaťukala na čelo. Omluvně se na Nessie usmál a naznačil: Mě to nedošlo, promiň.

Nessie ale stále hypnotizovala očima ledničku. Aj, to ne, to není dobré. Popadla jsem Ness okolo ramen a sílou ji vyvlekla z domu, bránila se totiž. Dotáhla jsem ji, až do lesa snažila se ji uklidnit.

„Klid, Nessie, nadýchej se čerstvého vzduchu! Dýchej! Víš, jak by reagoval Edward? Nebo kdokoliv z té vaší famílie?!“ Nessie se začala pomalu uklidňovat. Až budeme doma sami, bráška to pěkně schytá. Na co myslel proboha?

„Díky, Jane. Už jsem v pohodě. Půjdeme?“ Usmála jsem se na ni a vyrazila zpátky. Doma jsem si opět nahodila tu masku a snažila se nevšímat Tanyiných zvědavých a opovržlivých pohledů. Tohle bude ještě dlouhý týden.

Vzala jsem Ness k sobě do pokoje, pustila nahlas muziku, abychom se mohly normálně bavit a usmála se.

„Skoč pro mámu, vystrojíme se na večer,“ zazubila jsem se a už letěla do šatníku.

Za chvilku tu byla i Bella a my rozjely takovou menší dámskou jízdu. Aleca jsme mezitím předhodili lvům – patří mu to.

Bella si oblečení přinesla a já s Nessie jsme měly stejnou velikost, tak si mohla vybrat oblečení z mého šatníku, stejně bylo všechno nové.

„Boty na podpatku se asi nehodí, co?“ ptala se Bella a já zakroutila hlavou. Botky na jehlách tak letěly do kouta.

„Co tyhle, mami?“ usmála se Nessie a hodila po ní rudé balerínky.

„Pěkné, ale musíme ještě něco sehnat k tomu,“ okomentovala jsem to a začala se jí v hromadě oblečení, co si přinesla ke mně do pokoje. „Co tohle?“ Poukázala jsem na červený top s výstřihem a bílo šedivé kalhoty s šátkem místo pásku. K tomu ještě doplňky.

„Hm, to by šlo… díky, Jane. A účes?“  Bylo mi jasné, že chce vypadat lépe než Tanya, čistě z principu.

Mrkla jsem na Nessie a dala se do práce, zatím co ona se stále pokoušela vybrat si něco vhodného na sebe. Zhruba po půl hodině úprav jsem byla hotová. Bella vypadala úžasně. Účes její oblečení skvěle doplňoval.

„Dobře, teď pomůžeme Nessie a pak ty!“ poručila Bella a já neprotestovala. Vybraly jsme jí fialové tričko, bílé kraťásky a k tomu jí udělaly slušivý účes a líčení. Moc jí to slušelo.

Nakonec přišla řada na mě.

„Co tohle, Jane?“ ptala se Ness a ukazovala na jedno vážně odvážné tričko.

„Nessie! Já se ti nepokouším tátu svést, já tam jdu za trest!“ vyjekla jsem šokovaně. Bella se málem složila na zem v záchvatu smíchu.

„I kdyby ses o to snažila, nevadilo by mi to, ale stejně myslím, že by ti to slušelo.“

„Já se svou dcerou souhlasím,“ přidala se Bella. To nemyslí vážně!

„Já ne, tohle si nevezmu.“ Bella se zamračila, Nessie zkusila psí oči. Odolávat jsem stačila jen chvíli.

„Tak fajn! Dej to sem! A hoďte mi sem k tomu laskavě nějaké kalhoty!“ zavrčela jsem na ně. Bella po mně hodila černé, úzké jeany.

„Ještě účes,“ štěbetala Nessie a hnala mě k zrcadlu. Po pár minutách byly i moje úpravy dokončeny. Měla jsem na sobě ten dost odvážný top, černé jeany, botky na podpatku, které jsem já chtěla a k tomu slušivý účes a doplňky.

„No páni, Jane, tobě to sluší!“ řekla Nessie a plácla si s Bellou rukou na znamení vítězství. Hm, neměla jsem z toho dobrý pocit. Jakoby na mě ty dvě něco chystaly, ale nevěděla jsem co.

Možná si říkáte, na co se tak slavnostně oblékáme, když půjdeme na lov, ale před tím nás čeká ještě přátelské „pokecání“ s přáteli, který zakončí lov. No, usmála jsem se na svůj odraz a vyrazila dolů, když jsem uslyšela zvonek.

Ve dveřích stál Emmett a nevím, co ho překvapilo víc, jestli můj vzhled, nebo můj kamenný výraz. Mrkla jsem na něj a hlavou pohodila dozadu. Pochopil a potichu se zasmál.

„Vítejte, pojďte dál.“ Hlavně klid a nepropuknout v smích z téhle pitomé, formální akce, už jsem na ně docela odvykla. Tedy, Cullenovi a ani Denaliští se tak formálně nechovali, ale my museli. Ach jo!

Koutkem oka jsem si všimla, že když mě spatřil Edward, brada mu o pár centimetrů poklesla. No, možná mi to vážně sluší, kdo ví… tak proč, sakra, nemůžu klofnout nějakého upíra? No jasně! Protože si před celým světem hraju na bezcitnou mrchu. Mám to ale pech.

Najednou se Edward začal smát. Všichni na něj nechápavě hleděli a s nimi i já.

„Edwarde, copak se děje?“ ptala se sladce Tanya. Z té její sladkosti se mi dělalo zle. Za to mě těšilo, že naše několika hodinové snažení nepřišlo v niveč a my všechny jsme vypadaly mnohem lépe, než ona.

„Ehm, zbloudilá myšlenka.“ Pohledem zamířil pobaveně ke mně a pak nechápavě k Belle. Ten pohled jsem pronásledovala svým vlastním. Ona už mi nechrání myšlenky? Copak mě teď Edward slyší?

Ehm, Edwarde, ty mě slyšíš, že jo? – připadala jsem si jako naprostý pitomec, ale zkusit jsem to musela. Edward sotva patrně přikývl. Super! Tak proto se smál.

Víc mě ale začala trápit Bella. Vypadala, jako když se na něco vyloženě soustředí. Zoufale se na mě podívala, když její snažení očividně vyšlo naprázdno. Fajn, co se to tady děje?

Ehm, slyšíš taky někoho  jiného, nebo jenom mě? – takhle konverzovat se mi moc nelíbilo. Zakroutil hlavou a podíval se na mě. Jeho pohled pronásledoval ten Tanyin. Asi si to špatně vysvětlila, protože mě probodla nenávistným pohledem. Fajn, mám tu před sebou tu vinnou oběť, co jsem hledala celý den. Jeden kratičký okamžik utrpení by nikomu řece neublížil, ne? Teda…

Další příval smíchu. Zamračila jsem se na něj i na Bellu. Proč odkryla myšlenky zrovna mě? A zrovna teď? Nějak jsem si po těch letech chránění myšlenek přišla bezbranná. Super.

Bella nebyla ve své kůži a já se snažila celé ty dvě pitomé hodiny, co jsme tu jen tak seděli, snažila soustředit na ně cokoliv jiného, než na svoje vzpomínky na domov a probírání minulosti. Ne teď, když se mi může Edward nabourat do hlavy, nemám chuť se s ním dělit o vzpomínky. To ani náhodou.

O svůj prachbídný život… Ne, dost!

Konečně Eleazar a Carlisle vstali, což byl signál pro lov. Vítala jsem nějakou změnu, ale když jsem si vzpomněla na lov a zvířecí krev, zhoupl se mi žaludek. Fuj! Já nechci…

Nenápadně jsem popadla Bellu za paži, když se všichni ještě bavili, za stolku jsem sebrala trhačku a pero a rychle na ni načmárala vzkaz.

Bell? Co se děje, že už mi nekryješ myšlenky? Proč jen mně?

Přečetla si rychle vzkaz a vzala mi tužky z ruky. Našeho tichého dopisování si všiml jen Jacob a Edward.

Já to nedělám schválně, Jane. Ztrácím nad štítem kontrolu, nevím co se to děje. Štít okolo Ara a Demetriho taky polevuje, nevím proč. Pořád se ho snažím nahodit, ale je tu něco, co mi brání. A to mi Aro říkal, že časem se v tom zdokonalím a má schopnost se zlepší. Pche!

Co se to s ní může dít? Začínala jsem se o ni bát.

Dobře, hlavně klid. Pokus se to natáhnout zpět, ale kdyby to prostě nešlo, neřeš to. Po lovu, kdyby to neustalo, poradíme se s Alecem a Arem, ale teď bych je nechtěla zatěžovat. Možná i ten doktor by mohl něco podstatného vědět. Nebo Eleazar.

Kývla a trhačku schovala za zády, když se k nám začal blížit Tanya.

„Jaká smůla, asi půjdeš na lov sama, že, Jane?“ Na tváři jí planul zlomyslný úsměv. Už jsem jí chtěla opovědět, když se vedle mě mihnul Edward.

„Vlastně, Jane, já myslel, jestli bys nešla se mnou?“ mrkl na mě.

„Jo, půjdu ráda,“ usmála jsem se a podívala se na Tanyu. Kdyby byla člověk, byla by momentálně asi rudá vzteky. Carlisle si odkašlal.

„Ehm, ehm. Tak, páry už jsou hotové, tak bychom nakonec asi mohli vyrazit, že?“

Doktor nebyl nijak překvapen, že já budu ve dvojici s Edwardem, bezva. Ty taky co neví, to nepoví. Edward se ušklíbnul a já v sobě začala dusit smích. Bráška se po mě nejistě kouknul, asi si o mě dělá starosti. Kývla jsem na něj, usmála se a znovu nasadila tu masku pro cizí lidi. Pardon, upíry.

Zajímavé bylo sledovat přeměnu Jacoba, ale radši jsem odvrátila pohled, když jsem si všimla Iriny. Chudák holka, ale Laurent byl vůl. Neměl se pokoušet Bellu zabít. Ještě, že o tomhle bráška neví.

Eleazar se usmál a vyrazil do lesa, kam se postupně všichni rozeběhli po dvojicích. Podívala jsem se na Edwarda.

„Tak kam to bude? Mě je to jedno, jen řekni směr.“

„Na východ,“ usmál se, běžel tím směrem. Páni, ten je rychlý, ale to už jsem měla tu čest poznat při našem zápase včera v noci. To se to stalo teprve včera? Zdá se to být delší.

Snažila jsem se ho dohnat a vážně už jsem ho skoro měla, když mi v kapse zavibroval mobil.  Zavrčela jsem a podívala se, kdo mi to u půlnoci píše esemesky.

Byla od Belly.

Štít se mi podařilo nahodit zase zpátky, ale nevím, jestli to vydrží. Snad ano, promiň. Doma to ještě probereme. Bella.

No bezva, ale aspoň už mi zase nikdo nevidí ho hlavy, snad to udrží. Rychle jsem vyťukala odpověď a dala se do stopování Edwarda. Vážně na mě nemohl počkat? Ale co bych taky čekala, vždyť je to Cullen!

Už pár minut jsem běžela po jeho stopě a vážně jsem už začínala mít vztek. To běžel až do Kanady, nebo co? Konečně jsem doběhla na mýtinu a viděl ho, jak právě zahrabává mrtvolu pumy. Určitě o mně věděl, ale ani nezvednul hlavu. Bezva.

Zavětřila jsem, donesla se ke mně nepříliš lákavá vůně, ale pořád lepší, než ti hnusní býložravci. Vyrazila jsem po její stopě.

Po chvíli jsem v lese objevila další pumu. Byla na lovu, zrovna jako já. Teatrálně jsme si ucpala nos a skočila po ní. Bránila se, ale měla to marné. Radši jsem jí rychle zlomila vaz a nakrmila se. Fuj, to je ale hnus…

Když v ní nezbyla ani jediná kapička krve, obhlédla jsem škodu. Kalhoty najednou vyfasovali pár děr a u trička jsem měla urvaný jeden rukáv a utržený kus u pasu, ale naštěstí drželo svůj var, díky bohu. Ne, příště už se k něčemu takovému ukecat nedám, nestojí mi to za to.

Vyhrabala jsem díru, zakopala pumu a narovnala se. Přesto, že mi nechutnala, byla jsem plná. Nadále jsem se pak snažila upevnit roztrhnutý rukáv, ale neměl to cenu.

„Chceš půjčit mikinu?“ ozvalo se odněkud seshora. Vzhlédla jsem a na stromě uviděla Edwarda, jak si mě se zájmem prohlíží. Nemám ponětí, jak dlouho, ale myslím, že většinu toho viděl.

„Jo, dík.“ Seskočil dolů a podal mi svoji mikinu. Zabalila jsem se do ní a zapla ji. Příjemně voněla. V tom mi opět zapípal mobil.

Ahoj, Jane. Aro se ptá, jak jste na tom s tím novorozeným. Felix.

Zavrčela jsem, no jo, na něj jsem nějak zapomněla. Ach, jo.

O víkendu se mu vydáme po stopě. Ale myslím, že to už jsme mu říkali. Není to spíš jen taková kontrola, co Felixi?

No, asi máš pravdu, je tu bez vás nuda. Dokonce ani vymetat večírky nás tu bez vás nebaví, měla bys vidět Demetriho.

Tak vezměte někam Heidy, půjde ráda. Hele, já už musím, mám něco na práci, měj se a pozdravuj tam všechny.

Jo, budu, neboj. Měj se.

Čau.

Dokázala jsem si přestavit, jak těžce tam bez nás ti dva přežívají. Naše akcičky a legrácky jim chyběli. Zrovna tak jako nám ty jejich.

„Špatné zprávy?“ ozval se znovu Edward, málem bych zapomněla, že tu je.

„Ne, jen něco ohledně toho novorozeného tady poblíž a nějaké novinky z domova.“

„Domov. Pod tímto pojmem bych si představil něco jiného než plný hrad upírů co touží jen po moci.“ Na tváři měl zvláštní, odsuzující výraz.

„Jo, jenže já neměla na vybranou a ani takové štěstí, jako někdo. Časem jsem si zvykla a naučila se to tam mít v celku ráda. Ale já se prostě nemohla sebrat a odejít. Už kvůli bratrovi. Nechtěla jsem se sama potloukat divočinou a jemu se tam zezačátku líbilo. To se lety také změnilo, ale pak už bylo pozdě na to, abychom odešli. Vlastě myslím, že ani hned na začátku by nás nepustili.“ Proč mu to vůbec říkám?!

„Promiň, to jsem netušil.“

„V pořádku. Máš ještě žízeň, nebo vyrazíme zpátky?“

„Já už žízeň nemám. Ty?“ zhnuseně jsem se podíval na čerstvý hrob.

„Ne.“

„Tak jdeme.“

„Jo.“

Cesta zpátky probíhala mlčky. Ale jenom chvilku.

„Jane, chtěl bych ti poděkovat.“ Jen tak, tak jsem udržela čelisti u sebe. Dneska už mi děkuju po druhé, to je ale změna.

„Za co?“

„Za to, co jsi dnes udělala pro Nessie.“ Vzpomněla jsem si Na Aleca a Nessie dnes odpoledne.

„Jo, tohle. Není zač. Ona by to pro mě taky udělala.“

„Kdyby ti na tom záleželo.“

„Hele, mohl bys mi přestat vyčítat každou věc, co udělám? Taková už prostě jsem! Já se nezměním. A nemysli si, mně se taky protiví zabíjení. Dokonce jsem zkoušela tu vaši dietu, ale nedá se to vydržet. Dnes už to řeším jinak.“

„A jak?“ V očích měl zvědavost.

„Jednoduše. Transfuze. I Bella to tak začala po čase řešit.“

„Aha. No, pořád lepší než zabíjet lidi.“

„Jo. Na tom hnusu se, ale fakt nedá vydržet, v tomhle ohledu jsem vás vždycky obdivovala. Vaše sebeovládání.“

„Léta praxe.“

„Mám jich víc, než dost přesto to nedokážu.“

„Chybí ti motivace. Každý z nás to dělá obvykle kvůli někomu, koho miluje.“

Tak a na tohle téma už dost. Zarytě jsem mlčela, dokud jsme nedorazili k nám domů. Byli jsme tu první, teda až na Tanyu a její sestry. Když viděla mé oblečení, zbledla. A pak – přísahala bych na to – malinko zrůžověla. Vzteky. Jistě, takhle to vypadalo, bůhvíco jsme tam prováděli. Edwardovi to docvaklo díky jejím myšlenkám dřív než mě a začal se smát. Já se snažila udržet si svoji masku, ale později už to nešlo a tak jsem se taky začala smát.

Když jsem se trochu uklidnila a snažila se nevnímat další vraždící pohledy od Tanyi, vydala jsem se k sobě do pokoje, abych se převlékla. Vzala jsem si jeanovou minisukni, bílé triko a trošku si změnila účes. Sepnula jsme si vlasy a znovu se vydala dolů.

Tou dobou už byla dole Bella s Alecem a Rosalie s Emmettem. To jsem se dost divila, že zrovna tyhle dva páry, bylo mi jasné, že si lov zpříjemnili ještě něčím jiným.

Beze slova jsem podala mikinu Edwardovi, který stál u okna a netrpělivě vyhlížel Nessie s Jacobem. Rose málem vypadly oči s důlků, když si prohlédla mé nové oblečení, i když se nikdo jiný nepřevlékl. A ke všemu jsem mu podávala mikinu. Němě otevírala a zase zavírala pusu, jako ryba na suchu. Její drahý manžel dostal záchvat smíchu a zjevně si myslel, něco co neměl, jako všichni, až na brášku a Bellu, kteří mě znali dost dobře na to, aby se nevyvodili to, co všichni ostatní. Mikina letěla přes pokoj a přistála Emmettovi na hlavě.

Ten ani nestihl zamrkat a nevěřícně hleděl na svého bratra. Rosalie už ovládla svůj výraz, ale stále mě přejížděla pohledem. Vlastně mě a Edwarda, těkala pohledem mezi námi dvěma. Pak jsem zahlédla ve křoví pohyb. Najednou jsem byla na druhém konci místnosti, ukradla Emmettovi mikinu z rukou a běžela k lesu.

Nessie se tam schovávala v potrhaném tričku, stejně jako já před chvílí.

„Medvěd nebo Jacob?“ Tváře jí hořely, když si ode mě brala mikinu.

„Ehm, medvěd.“ To už se k nám blížil Edward a Bella, oba z očí metaly blesky. Bráška jako věrný ocásek běžel za Bellou.

„Běž do mého pokoje, se převléct, já je mezitím trošku uklidním.“ Vděčně kývla a vzala to oklikou přes les.

„Kde je? A kde je Jake?“

„Kde je Jake, to nevím, Nessie se právě převléká u mě v pokoji.“ Snažila jsem se uklidnit Bellu.

„Já to psisko přetrhnu!“ vrčel Edward.

„Ehm, to oblečení jí potrhal medvěd.“ Oba se na mě nedůvěřivě podívali. „No, vážně.“

„Fajn. Měla bych jí asi věřit.“

„Já ale nevěřím tomu čoklovi.“ Edward byl stále rozzuřený.

„Tak zkus věřit mě, já jí věřím.“ Modlila jsem se ke všem svatým, aby to byl opravdu medvěd. Ale Nessie se mi nezdála na ten typ holky, co by… radši nic.

Nic neřekl, jen kývl a zamířil zpět do domu v doprovodu Belly a Aleca. Oddechla jsem si a vyrazila za nimi.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 21. kapitola: