Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 23. kapitola

23.04.2011 (20:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3146×

23. kapitola – Procvičování daru

(pohled Jane)

Druhý den byl v podstatě stejný jako předešlý. Škola a potom nákupy, jenže to už s námi jela jen Nessie. Také jsem konečně zjistila, proč předtím odtáhla Nessie Bellu do lesa. Nessie chtěla po Belle, aby jí kryla myšlenky před tátou. Bella byla proti, samotné se jí moc nelíbilo, jak se teď vyvíjí její vztah s Jakem. Nakonec ji však umluvila, že jí bude všechno hlásit a Bella jí vlastně dala rovnou přednášku, protože Nessie, i když je jí jen pět… myšlení dospělé dívky už má dávno.

Já osobně jsem se do toho radši nepletla, ani jsem nechtěla srážet Belle sebevědomí, že když má problémy udržet štít nad námi, jak ho asi udrží nad další osobou? Jediný, kdo o tom věděl, jsem byla já, Alec, Bella a Edward, předtím se to utajit nedalo, samozřejmě.

Taky už jsem se modlila, aby byl pátek a Denalijští už odjeli. Bez ohledu na Ara a jeho možný hněv, jsem se všemožně snažila dát najevo, jak jsou tu navíc. S nimi pod jednou střechou se prostě vydržet nedalo. Hlavně s Tanyou. Už mi lezla na nervy. Nějak nevím proč. Možná to její neustálé vyptávání na Edwarda. Snažila se být nenápadná, a když zjistila, že přese mě to nepůjde, zkoušela to na Bellu. V tomhle jsme si s Bellou vyhovovaly, protože ona jí měla plné zuby už jako člověk.

Úplně jsem ji chápala. Poslední večer, když u nás měli být, jsem se na všechno vykašlala a prostě utekla z domu do lesa. Nechtěla jsem znovu na louku, i když tam by se odpočívalo dobře. Jenomže tam je veliká pravděpodobnost, že narazím na Edwarda, a to bych už asi neustála. Stačí mi to ve škole.

Vyhoupla jsem se proto na jeden strom dost daleko od domu a vysoko v koruně se zadívala na hvězdy a měsíc. Hvězdy jsou stejně věčné jako já. To já jsem možná ještě trvanlivější než ony. Zažila už jsem toho tolik… ve škole se učím o historii, ale k čemu, když jsem v ní žila? Na hodinách dějepisu vždy přežívám jen díky vidině toho, že doma budeme moct na učitele s Alecem nadávat. To co učí… měl by si zopakovat vysokou školu.

Znovu jsem vzhlédla ke hvězdám a vyslala k nim přání. Alec už svoji lásku existence našel… dokud ji neměl, měli jsme jeden druhého. Ale on má teď ji a já nikoho. Prosila jsme hvězdy, aby mi také někoho poslaly. Třeba jen znamení – něco…

Najednou jsem uslyšela dole šramot. Byla to srnka. Potloukala se po lese a ani netušila, v jakém je nebezpečí, co jí může od takové zrůdy jako ode mě hrozit. Ale já nejsem vegetarián. Jenže… neměla bych to zkusit? Když to může vydržet někdo takový jako Emmett, jak to, že já bych to nedokázala?

Už, už jsem se chystala seskočit dolů a ukojit svoji žízeň na zvířeti místo darované krve, když mě někdo předběhl. Spatřila jsem hřívu bronzových hlasů. Nevěděl o mně, Bellin štít už zase funguje. Usmála jsem se a rozhodla se, že mu oplatím to v tom obchodě. Potichounku jsem se přemístila na větve asi dvacet metrů nad ním, utrhla z jedné šišku a hodila ji po něm. Vzápětí jsem se schovala za kmen stromu, neměl šanci mě vidět. Přesto jsem cítila, jak pohledem prohledává korunu stromu. Chtěla jsem se zasmát, ale udržela jsem se a akci zopakovala.

Když jsem se potřetí plížila nad jeho postavu, uslyšela jsem takový svištivý zvuk a něco mě trefilo do boku. Hm, tak asi už o mně ví.

Ztuhla jsem a podívala se dolů. Edward mi pohled opětoval, mračil se, ale když mě uviděl, začal se smát a na zem upustil dva zbylé kamínky, co si na mě nachystal. Já uvolnila svoji strnulou pózu, posadila se na větev a taky se začala smát.

„Co tu děláš?“ ptal se a zíral nahoru. Uvědomila jsem si, jaké je štěstí, že mám kalhoty.

„Bloumám, doma se nedá vydržet. Ty jsi na lovu?“

„Jo, vzal jsem si tvoji radu k srdci. Nechceš jít dolů? Moc mě nebaví mít pořád zakloněnou hlavu.“

„Pojď ty nahoru,“ zasmála jsem se a znovu se zadívala na hvězdy. Na větvi za sebou jsem zaregistrovala pohyb, ale neotočila se. Zády jsem se opírala o kmen stromu z jedné strany a Edward z druhé.

„Těšíš se, až Denalijští vypadnou?“ zeptala jsem se.

„A jak… ale Carlisleovi to neříkej.“

„Neřeknu.“

„Nemáš strach z víkendu?“ zeptal se náhle.

„Proč bych se měla bát?“

„Toho novorozeného… je přece mocný.“ Začala jsem se smát.

„Ne, nebojím se. Mám svoji schopnost, máme Bellu, Aleca… nemám důvod se bát.“

„Jenomže Bella má v poslední době se štítem problémy… rád bych šel s vámi.“ Málem jsem spadla z té větve dolů. Snažila jsem se to rozdýchat.

„Proč proboha?“

„Mohl bych vám být nápomocný.“

„Nebo spíš na obtíž… takovýchto akcí už jsem zažila stovky… a ty?“

„Žádnou… tedy… ne na nadaného. Tenkrát když šli po Belle ti novorození… ale žádný neměl dar,“ přiznal opatrně.

„Je mi líto, tím je to vyřešeno.“ Příčila se mi vidina, že by šel s námi. Nevím proč, ale nechtěla jsem ho tam. Pomalu jsem vstala a seskočila dolů. Pak jsem začala co nejrychleji utíkat domů.

„Jane!“ křikl za mnou ještě Edward, ale já se ani neotočila. Po pár minutách, kdy jsem dorazila domů, jsem se začala chystat do školy, skoro už svítalo.

Podle domluvy dnes řídila Bella, já se posadila na zadní sedadla, nasadila si čočky a přemýšlela. O Edwardovi i jeho rodině. Vadí jim můj způsob života a mně to dřív bylo ukradené… jenže… nerada si to přiznávám, ale začínám je mít celkem ráda. Na Nessie už mi záleží hodně dlouho. Emmett… kdyby si ze mě občas neudělal srandu, asi bych ho měla radši, ale… nebyl tak špatný. Rose a Alice… to bylo horší, ale přesto tu byla témata, o kterých bychom byly schopny se bavit a nenudit se u toho. K doktorovi jsem měla úctu vždy, i když jsem to ne vždy dávala tak jasně najevo. Jasper a Esmé… neznám milejší upírku než právě Esmé a Jasper… neumím si představit, kolik si toho musel vytrpět, ale nikdy se nevzdal. A Edward? Jo, je to exmanžel přítelkyně mého bratra, ale přesto spolu docela vycházejí. Nikdy jsem ho neměla moc v lásce, ale za těch pár týdnů tady jsem měla možnost ho lépe poznat. Záleží mu hlavně na jeho rodině. Musím přiznat, že jsem se ohledně nich dost pletla. A opravdu si to nerada přiznávám, ale asi už jsem je začala brát jako rodinu.

Je to špatné vzhledem k tomu, že nám Aro dal čtyři roky, pak se vrátíme zpět do Volterry a už se s nimi možná neuvidíme. Bude to bolestivé. Ale já to ustojím. Dokonce, ať si Aro nadává, zuří, povykuje… dám se na zvířecí krev.  Za prvé už mě nebaví nosit čočky a za druhé… jsem asi hloupá, ale chci sobě i jim dokázat, že to zvládnu. A já to zvládnu.

Z mého tranzu mě vyrušilo klapnutí dveří a povyk okolo auta. Usmála jsem se a vystoupila. Zjistila jsem, že Edward se na mě trošku ublíženě kouká, ale já ho tam vzít nemůžu. Nechci ho mít na svědomí, navíc myslím, že i Bella by byla proti.

***

Jak bylo v plánu, po škole se u nás doma slezla zase celá rodina Cullenů, aby se mohli rozloučit s Denalijským klanem. Snažila jsem se krotit své nadšení z toho, že odjíždí, ale nešlo to.

Okolo páté hodiny večer, ženská část osazenstva domu balila kufry a mužská je odnášela do aut. Já se tomu samozřejmě vyhnula, mě si nikdo netroufl požádat o pomoc a Aleca také ne. Bella pomáhala dobrovolně, ale Irině. Na Tanyu se ani nekoukla. Jenže Tanya si doslova vydupala Edwardovu pomoc.

S povzdechem ji následoval do jejího pokoje a já, Alec a Emmett jsme se tomu začali hihňat. Aleca však zpražila pohledem Bella, Emmetta Rose, a pak ještě oni dva mě, že mně v hihňání nikdo nebrání. Radši jsem z obýváku zmizela, než bych ještě dostala vynadáno od někoho jiného.

Zrovna když jsem procházela kolem Tanyina pokoje, uslyšela jsem z něj hodně divné zvuky. Takové tlumené zvuky. A pak jako když do sebe naráží dva kusy skály. Že by ho Tanya nakonec uhnala?

Radši jsem se tam nechtěla déle zdržovat, když vtom se rozrazily dveře pokoje, z nich vyběhl Edward, který měl na puse rtěnku, košili na křivo a vlasy rozcuchané ještě víc než obvykle. V očích měl prosící a zároveň vyděšený a zhnusený výraz.

Chtěla jsem se odtamtud rychle zdekovat, ale najednou jsem nemohla. Edward mě dohnal, vzal mě za ruku, věnoval mi jeden štěněcí pohled a pak se otočil na Tanyu.

„Edwarde!“ vyjekla Tanya a upravovala si přitom vlasy.

„Tanyo, už jsem ti to říkal, nám to klapat nebude. Nemiluju tě a nikdy nebudu! Ty si někoho najdeš… navíc já miluji jinou.“

„Koho?!“ vyštěkla. Já jsem pomalu a se zděšením začala chápat Edwardův plán a ani trochu se mi nezamlouval. Ne, tohle nedělej! Asi mi zase četl myšlenky, protože po mně vrhnul zoufalý pohled.

„Nikdo krom tebe a nás o tom neví, byl bych rád, kdybys o tom i ty pomlčela, než to my sami oznámíme veřejně,“ zasyčel na Tanyu, víc mi stiskl ruku a jednou rukou mě vzal okolo pasu. No, tohle je fakt moc. Až tohle uslyší Demetri a Felix, jakože se to dozví, protože Tanya to určitě vyslepičí, budou se mi do konce věčnosti smát.

Věděla jsem naprosto jistě, že teď mám dvě možnosti. Buď říct Edwardovi do očí, že se zbláznil a odejít odsud, nebo hrát s ním tu komedii. A já bůhvíproč zůstala. Začala jsem to přisuzovat touze jakkoliv se Tanye pomstít.

„Já vám nevěřím. Už dávno by o tom všichni věděli, vy mi lžete! Nevěřím, že by ses zapletl s touhle lacinou courou!“ Vrhla po mně znechucený pohled a prosebný na Edwarda. Edward na ni zavrčel a já…

Já za to nemůžu, to ona mě donutila k tomu, abych si na ní na chvilku procvičila svoji schopnost… domem se rozlehl křik, ale nikdo se neměl k tomu jít to zkontrolovat.

„Jak se opovažuješ říct, že lžeme? Jak se opovažuješ o mně říct, že jsem coura?! Asi si neuvědomuješ, do jakého mocného klanu patřím já a do jakého Edward. Varuji tě naposledy, Tanyo, nezahrávej si s námi. Tolerovala jsem ti to tvoje puberťácké chování už dost dlouho. Moje trpělivost je však u konce. Teď ti poradím jednu věc. Zabal si svoje saky paky a vypadni odsud, už nikdy tě nechci vidět ve svém domě. Je mi jedno, jestli si na mě budeš stěžovat u Ara, on mi stejně nic neudělá, jsem jeho oblíbenkyně.“

Věnovala jsem jí zářivý úsměv a rukou objala Edwarda taky okolo pasu, vyprovokovala mě k tomu. Tohle si ke mně ještě nikdo nikdy nedovolil, nepotřebovala jsem umět číst myšlenky, abych věděla, co si o mně myslí.

Něco vztekle zamumlala tak rychle, že jsem jí neporozuměla, a pak neuvěřitelně rychle zalítla do pokoje a práskla s dveřmi. Rozzuřeně jsem zírala na ty dveře… možná bych svoji schopnost mohla procvičit ještě jednou. V ten moment jsem zaregistrovala cizí sílu, jak mě táhne pryč, ale moc jsem to nevnímala, byla jsem stále moc v šoku z toho, co mi řekla, a taky stále moc rozzuřená.

Najednou jsem si všimla, že stojím ve svém pokoji a hraje tu příšerně hlasitá muzika. Zmateně jsem zamrkala a rozhlédla se po pokoji. Edward seděl zhrouceně v jednom z křesel a omluvně se na mě usmíval. Já se na něj zamračila, do toho mě zatáhl on.

„Proč si pustil tu hudbu?!“

„Aby si buď domyslela, nebo neslyšela, co tady děláme.“ Zamračila jsem se ještě víc.

„Hodně jsem tě naštval?“

„Copak ti jako odpověď nestačí moje myšlenky?!“ zasyčela jsem vztekle a duševně vyčerpaná jsem se sesula do druhého křesla, které stálo naproti tomu, kde seděl Edward.

„Já už tě zase neslyším.“

„Aha. Tak to pak jo, jsem naštvaná. Ale zároveň jsem alespoň měla možnost užít svůj dar na Tanyu.“

„Omlouvám se, že jsem tě do toho zatáhl, ale ty jediná jsi byla po ruce. Navíc… díky. A omlouvám se za případné problémy s Felixem a Demetrim.“ Vzpomněla jsem si na ty dva a zaúpěla. Tohle budu mít na talíři alespoň dalších dvě stě let.

„Omlouvám se…“

„Fajn! Ale Emmettovi to vysvětluješ ty.“ Zašklebil se, takže pochopil. Vítězně jsem se usmála. Vtom mi zazvonil v kapse od kalhot mobil.

(pohled Edward)

Musí se jí nechat, že je chytrá. Emmettovi se to bude vysvětlovat blbě, ale budiž. Pitomá Tanya!

Zašklebil jsem se na ni. Za chvilku nato jí zazvonil mobil a já sledoval, jak to zvedá. Díky hlasité hudbě jsem vůbec neslyšel toho, s kým mluví.

„Prosím… Ahoj, zlato!  - Ne, jsem ráda. – Už je to tak dlouho… vážně?! – No, ne, to je naprosto úžasné! – Jasně, že budu ráda, když se tu objevíš. – Jo, taky na to dodnes vzpomínám. – Jo. – Nebo na tu noc v šedesátém osmém. – Jo, na to nejde zapomenout. – Ne. – Určitě si to zapakujeme. – Kdy? – Až? To je škoda, ale už se těším. – Jo. – Ne. – Mohli bychom to zkusit ve třech, někoho znám. – Jo, je super, musím vás seznámit. – Neboj, bude se ti líbit. – Nemůžu, nejsem tam.  -  Jo, ve Forks. – Ok… tak po víkendu, už se moc těším. Ale jestli na mě zkusíš něco jako v roce 1764, tak si mě nepřej. – Hm, opakovaný vtip přestává být vtipem. - Jo, tak pak a už se moc těším. – Ahoj! “

Z rozhovoru jsem toho moc nepochytil, ale to, co jsem si z toho vyvodil, se mi nelíbilo. Sice nechápu proč, ale něco mi vadilo na tom, kdo jí volal. Jane vypadala naprosto nadšeně, opět nabyla svoji dobrou náladu. Já ji ztratil a vůbec to nechápal.

„Přijede návštěva?“ Snažil jsem se, aby to vyznělo zvědavě, ne ironicky. Asi se to nepovedlo, Jane po mně střelila nechápavým pohledem.

„Jo, taky mám nárok na vlastní známé. No, a jestli se nepletu, Denalijští už odjeli, takže už bys mohl opustit můj pokoj, ne?“

Snažila se být ještě slušná.

„Jo, jasně. Ahoj zítra ve škole.“

„Čau.“

Když jsem sešel dolů, kde už čekala jen moje rodina, Bella a Alec, najednou nastalo hrobové ticho. Pak už to Emmett nevydržel a ozval se obrovský výbuch smíchu. Pomalu došel až ke mně.

„Kdy jste nám to chtěli říct, brácho?“ zasmál se znovu Emmett a poplácal mě po rameni. Já tu slepici uškrtím!

Zbytek rodiny na mě nevěřícně zíral. Bella se kupodivu usmívala a Alec… nevím, přišlo mi, že váhá mezi tím, jestli mi má jednu vrazit, nebo mi jít blahopřát. Asi si taky domyslel, proč ta hudba. Jenže blbě.

„To není tak, jak to vypadá, to bylo – “

„My tě chápeme, bráško, po těch letech v celib – “ Emmett mě přerušil, avšak ani on to nedopověděl. Vedle mě se znenadání objevila Jane, z očí metala blesky.

„Já s ním nic neměla, nemám a mít nebudu, jasný? To bylo kvůli Tanye, vrhla se na něj, tak jsem mu pomohla, protože on si vymyslel tuhle pitomou výmluvu. Nic mezi námi není, jasný?! A nech si ty blbý kecy, Emmette!“ zavrčela a pak se podívala na mě. Zabodla mi jeden svůj drobný prstík do hrudi tak prudce, až jsem se bál, jestli si ho nezlomila.

„A ty… co si ženská neudělá, to nemá! Fakt díky!“ zavrčela, vrhla po mně ještě jeden vražedný pohled a zuřivými, přesto plavnými pohyby vystoupala zase do prvního patra a pak už bylo slyšet jen prásknutí dveřmi.

Zíral jsem za ni neschopen slova. Ostatní vypadali naprosto zmateně a já věděl, že doma bude ještě výslech.

Ahojky, všimla jsem si, že zájem o tuhle povídku klesá. Chtěla jsem se zeptat, co dělám špatně, že už pod kapitolami bývá jen pár komentářů... Stačí smajlík, jestli se vám to líbí, nebo ne. Byla bych vám moc vděčná, kdybyste mi napsali svůj názor. Vím, že teď se toho v povídce moc neděje, ale za pár kapitol se to opět změní, s povídkou zdaleka nekončím.

Věřte, že s větším počtem komentářů je větší chuť do psaní. Děkuji, vaše Jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 23. kapitola: