Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 30. kapitola

30.10.2012 (10:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2260×

30. kapitola – Protiklady se přitahují

(pohled Jane)

Vlastně jsem vůbec neměla tušení, kam to jedeme. Zamlouvala to ještě Isobell s Bellou. Takže jsem se nehnala k volantu, protože jsem nestála o to, abych měla celou cestu navigátora v podobě zmatkující Belly. V lepším případě bych se musela držet zadku auta Edwarda.

Seděla jsem proto hezky na zadní sedačce a dívala se z okna. Sledovala jsem ubíhající krajinu a snažila se chránit si myšlenky – jednak kvůli tomu, že Edward nemusí hned vědět o tom, že Alec se chystá Bell požádat o ruku, a jednak kvůli mým vlastním nervózním pocitům z nadcházejícího rozdělení chatek, o kterém zatím neměl ten dotyčný ani zdání. Pokud mu to tedy už nedošlo.

Bella zatím také nic nevěděla, a to mi na mysli taky moc nepřidávalo vzhledem k tomu, jak se bude tvářit, až jí to dojde. Ty její dvojsmyslné pohledy by mohl přehlédnout jen slepý.

K mé smůle jsme nejeli tak dlouho, jak jsem si představovala. Asi po třech hodinách jsme začali zpomalovat a odbočili ze silnice na lesní cestu. Asi dalších pět minut jsme jeli lesem. Nakonec se stromy rozestoupily a nám se naskytl výhled na krásné, velké a hlavně relativně čisté jezero. Chatky byly na jeho druhém břehu. Viděli jsme je i na takovou dálku.

„Páni, vypadá to hezky,“ usmála se Bella.

„Mně se tu taky líbí. Je tu dokonce ohniště,“ oplatil jí úsměv Alec.

„No, to ale asi moc nevyužijeme, ne?“ protočila jsem oči.

„Náhodou, sedět v noci u ohně, povídat si nebo zpívat písničky, to by mohla být docela zábava, ne?“ zastala se ho Bella.

„Jasně. Už vidím Rosalii, která zpívá,“ zakroutila jsem nad tím hlavou.

„Nooo…“ protáhla to Bella a víc už neřekla, protože jsme zastavili.

Jelikož Cullenovi jeli před námi, vydali se k nám hned po zastavení Jacob a Edward. Jacob otevřel dveře od auta Belle (asi ve snaze předcházet si svoji budoucí tchýni) a mně je otevřel Edward.

Místo poděkování jsem se jen pousmála a raději okamžitě vyrazila ke kufru. Nebylo normální, jak se ke mně poslední dobou choval. A, no, nebylo normální ani to, jak jsem já na to reagovala. Alespoň uvnitř. Navenek jsem se snažila nedat nic najevo.

No, ale i u kufru mě někdo předběhl. Tentokrát Alec, který mi ho už vyndal. To už jsem nevydržela a povzdechla si. Copak si nemůžu nic udělat sama?

„Díky, bráško,“ sykla jsem na něj, když mě přerušil hlas Carlislea.

„Takže, no, raději bych se měl asi ještě zeptat. Je tu šest chatek. Nás je dvanáct. Chatky jsou maximálně pro dva. Takže bych chtěl vědět, jak si představujete naše rozdělení,“ zeptal se nás Carlisle.

„Já Rose nikomu nedám!“ zamračil se Emmett. Carlisle nad tím protočil oči a hodil mu první klíč. Emmett se na něj ještě zazubil a pak vyrazil i s Rose jít si vybalit.

„Nechceš to raději říct všechno najednou?“ zasmála se Alice. Carlisle pokrčil rameny.

„Dobře. Takže Emm a Rose, já a Jazz, Bells a Alec, ty a Esmé, Ness a Jake a Jane a Edward,“ oznámila nám se skelným pohledem. Asi ale nečekala, že se hned dva z nás vzbouří. Konkrétně Edward a Bella.

„Cože?! Nessie a ten pes? Nikdy!“ zavrčela Bella. Byla hodně naštvaná. Dokonce jsem si všimla, jak ji Alec vzal konejšivě za ruku.

„Já naprosto souhlasím s Bellou,“ přitakal Edward.

„Ale, no tak!“ protočila jsem oči. Jako na povel se na mě oba otočili. Normálně bych to asi neudělala, ale slíbila jsem to bráchovi, takže jsem pokračovala.

„Co myslíte, že asi udělají? Je tu s nimi dalších deset upírů se super citlivým sluchem,“ vysvětlila jsem jim a podívala se na ty dva. Nessie se koukala do země a snažila se nečervenat. Jacoba zrovna nějak moc najednou zaujala jeho motorka.

„I tak!“ zavrčel Edward.

„Bože, Edwarde! Teď se doopravdy chováš, jako bys byl z jiného století,“ protočila nad tím očima Alice. V životě bych neřekla, že se mě zastane zrovna ona, ale takový zvláštním způsobem mě to i potěšilo.

„Taky že jsem!“ odsekl.

„Možná. Já jsem ale ještě daleko starší než ty, chlapečku, a taková puritánka tedy nejsem,“ zašklebila jsem se na něj.

Na to očividně neměl odpověď. Já se vítězně usmála a podívala se na Carlislea.

„Řekl bych, že je rozhodnuto,“ pousmál se a hodil mi klíče. Já poděkovala, čapla svůj kufr a bez dalších řečí vyrazila k mojí a Edwardově chatce. Snažila jsem se ignorovat všechny ty pohledy, co se mi zabodávaly do zad. Kupodivu to šlo hladce. Ale i tak se mi ulevilo, když jsem za sebou zavřela dveře od chatky.

Nechala jsem je zavřené jen na kliku, aby se sem potom mohl dostat Edward. Teprve pak jsem se rozhlédla.

Jedna věc, která mě potěšila. Byly tu dvě samostatné postele. Jedna v rohu naproti mně, hned vedle stála skříň a za ní byly dveře do malé koupelny. Druhá stála po mé levé straně a vlastně byla hned pod oknem. Mezi postelí a dveřmi stál ještě malý noční stolek. Mezi dveřmi do koupelny a vchodovými dveřmi, které byly přesně naproti sobě, stál obyčejný stůl a u něj dvě židle.

Raději jsem šla rovnou prozkoumat i koupelnu. Nebyla jsem překvapená, když jsem tam uviděla obyčejný, ale celkem prostorný sprchový kout, záchod, malé umyvadlo a nad ním skřínku. S nějakým zrcadlem jsem se tu mohla rozloučit.

Mírně nespokojená jsem se vrátila zpět do hlavního pokoje a zabrala si tu postel v rohu. Nechtěla jsem „spát“ hned u okna. Bylo mi fuk, co na to Edward. Většinou si hrál na džentlmena, takže by mi dal stejně vybrat.

Pomalu jsem si začala vybalovat a házela věci do jedné části skříně. Tu další jsem nechala pro něj. Bohužel mi to trvalo kratší dobu, než jsem očekávala, a tak, když se Edward konečně uráčil přijít, neměla už jsem co dělat. A nechtěla jsem tu jen tak sedět a sledovat ho, zatímco tu pobíhá. To nebyl můj styl.

„Jdu se proběhnout,“ sdělila jsem mu jen pro informaci a bez čekání na jeho reakci jsem vyrazila ven. Tam jsem se chvilku jen tak potloukala mezi chatkami a sledovala krásný západ slunce. Proběhnout se nakonec můžu i v noci, no ne?

Ale to bych to nesměla být já, aby se mi mé plány nezvrtly. Alec s Bellou zrovna otevřeli dveře od své chatky a vyšli ven. Alec ji držel za ruku a vypadalo to, že míří do lesa. Bella si mě naštěstí nevšimla, ale Alec ano. A věnoval mi prosebný pohled.

No, tak fajn!

Upír už se ani nemůže jít projít.

Otráveně jsem se vrátila zpět do chatky a praštila za sebou dveřmi.

„To jsi tam moc dlouho nebyla,“ ozval se zpoza nějaké knížky pobaveně Edward, který ležárně ležel na své posteli.

„Všiml sis?“ prohodila jsem ironicky a jako malé děcko jsem sebou mírně uraženě, spíš naštvaně, hodila na postel.

„Můžeš mi říct, co se děje, že máš zase tuhle náladu?“ ptal se dál jakoby jen tak.

„Vypadám na to, že se ti hodlám svěřovat?“ zamračila jsem se a přitáhla si k sobě nohy a položila si hlavu na kolena. Edward konečně odtrhl zrak od knížky a zvědavě se na mě zadíval.

„Teď vážně. Co je ti?“ chtěl vědět. Zadíval se mi do očí takovým způsobem, že jsem najednou pocítila nutkání mu to všechno říct.

„Vlastně to není moje věc. A už vůbec nevím, jestli to říkat zrovna tobě,“ povzdechla jsem si.

„Proč?“ nadzvedl jedno obočí.

„Mohlo by ti to ublížit,“ pokrčila jsem rameny.

„Odkdy ty se staráš o to, jestli někomu ublížíš?“ naklonil hlavu na stranu.

„Vždycky jsem se starala,“ zamumlala jsem potichu.

„Já vím,“ zamumlal i on.

„Alec chce požádat Bellu o ruku,“ vyklopila jsem to nakonec pod nátlakem jeho hypnotického pohledu. Nedovedla jsem ten pohled popsat. Ale šel mi z toho téměř mráz po zádech. Zvláštní způsobem se mi líbil. Ale taky mě děsil.

„To je přece dobrá zpráva, ne?“ usmál se.

„I pro tebe?“ podivila jsem se.

„My jsme si to s Bellou už vyřešili,“ pokrčil rameny.

„Možná. Ale pokud se jednou do někoho zamiluješ… pochybuju, že ti na tom člověku může někdy přestat záležet,“ podělila jsem se s ním o svůj názor.

„Víš, zezačátku jsem ji nenáviděl. Strašně moc – za to, co mi provedla. Ale později jsem si uvědomil, že by to stejně nikam nevedlo. Miloval jsem ji. Opravdu. Ale ona by se mnou nebyla šťastná. Potom bych nebyl šťastný ani já. A i když jsem si moc přál ji nenávidět, nejde to. Jediné, co jí můžu s klidným srdcem přát, je to, aby byla šťastná. A to po mém boku nebude,“ svěřil se mi.

„Tebe asi vážně nikdy nepochopím,“ zakroutila jsem nad ním hlavou.

„To mi říká víc lidí. A co ty? Neměla bys mít radost, že se ti bude ženit brácha, teda pokud ho neodmítne, což pochybuji,“ zamyslel se.

„Já mám radost. Šílenou. Za ně za oba. Ale zároveň si přijdu… já ani nevím, jak to říct…“ odmlčela jsem se a zadívala jsem se do dálky.

„Sama?“ napověděl mi.

Naklonila jsem hlavu na stranu.

„Možná. Asi,“ zašeptala jsem.

„Chápu tě. Ale Alec ani Bella tě neopustí ani se na tebe nevykašlou,“ ujišťoval mě.

„Já vím. Ale stejně to už nebude stejné. No, to je fuk. Nechci tady rozebírat svůj život,“ zamračila jsem se a konečně se vymanila ze zajetí jeho upřímných a zkoumavých očí.

„Ehm, a co ty? Jak zvládáš to s Jakem a Nessie?“ změnila jsem téma.

„Očividně ne moc dobře. Díky, že jsi mi to připomněla,“ ušklíbl se.

Já jsem raději vstala a šla se podívat k druhému oknu v chatce, u kterého stál stůl, a poodhrnula jsem se záclonu. Byla už tma. Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho jsem si tady s ním povídala.

„Vyhlížíš ty dva?“ ozvalo se mi u ucha, až jsem nadskočila. Pomalu jsem se otočila a vzhlédla k němu. Stál opravdu blízko. Blíž, než jsem čekala.

„Já – ehm,  jo.“

„Ti se ještě dlouho nevrátí,“ konstatoval téměř pobaveně.

„Mohl bys?“ snažila jsem se být zdvořilá, ale třásl se mi hlas. On ale neustoupil.

„Už ne,“ řekl.

„Co už ne?“ nechápala jsem.

„Pořád mi jenom utíkáš. Mám už toho dost,“ zamračil se a začal se sklánět. Očima sledoval moje rty.

„Utíkám tobě?“ zopakovala jsem téměř v tranzu. I já jsem pohledem sklouzla na jeho rty.

„Mmh-mm,“ zamručel, zvedl ruku a něžně mě pohladil po tváři. Znehybněla jsem, ale nechala ho. Rukou mi potom sjel na krk a chytil mě za šíji. Asi abych mu nemohl utéct.

Jeho obličej už byl téměř u toho mého. Zastavil se se rty na milimetry od těch mých.

Přece jenom mi dal možnost úniku.

Nejistě jsem se mu zadívala do očí a v tu chvíli jsem to vzdala. Stoupla jsem si na špičky a spojila naše rty.

Nebylo to jako s Demetrim. Edwardovy polibky byly něžné a pomalé. Možná o to krásnější. Jakmile se jeho rty dotkly těch mých, jako by mnou projela čistá elektřina. Mrazilo mě z toho a zároveň mi bylo horko.

Nic takové jsem ještě nezažila.

Stáli jsme tam docela dlouho a líbali se. A s každým dalším okamžikem se jeho polibky stávaly vášnivější a já mu to s chutí oplácela. Během krátké chvíle jsem byla u něj v náruči a on mě odnášel na svoji postel. Nepřestával mě přitom líbat.

Jindy bych už asi protestovala, ale u něj mi to nevadilo.

Téměř jsem se nepoznávala, když mi rukou zajel pod tričko a já zapředla jako kočka. Nebylo mi to podobné. Ale na druhou stranu - nic takového jsem přeci ještě nikdy nezažila, tak jak můžu říct, co mi je a není podobné?

Sama jsem mu ho potom pomohla sundat a nechala se přitom hýčkat. Líbal mě na rty, na krku a docela rychle zamířil i do výstřihu. Já si ho ale přitáhla zpět na rty. Brzy jsem mu ale sama zajela rukama pod tričko.

Měla jsem v tu chvíli pocit, že mé srdce zase začne bít.

Ale vtom se to všechno pokazilo.

Edward najednou ztuhl, rychle se posadil, oblékl si tričko, které jsem mu mezitím stihla sundat, a utekl pryč.

Zůstala jsem tam jen tak sedět na jeho posteli, zírala na vchodové dveře, za kterými před chvílí zmizel, a cítila se naprosto hrozně.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 30. kapitola: