Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 31. kapitola

18.11.2012 (16:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1818×

31. kapitola – Pohádka

(pohled Belly)

„Vážně myslíš, že je dobrý nápad, aby Jane bydlela s Edwardem?“ ptala jsem se Aleca, ležíc na své posteli v chatce a pozorujíc ho, jak si ukládá věci do skříně.

„Myslím, že ano. Znám Jane líp než kdokoliv jiný, lépe než ty. Ona si poradí. Stejně už je načase, aby si to ti dva spolu vyříkali,“ zauvažoval Alec.

„Už je to celkem dost vidět, co?“ pousmála jsem se.

„Hm, minimálně na něm. Ale kdokoliv, kdo zná moji ségru líp, to taky pozná. Strávil jsem po jejím boku něco přes pět set let. Takhle se nikdy nechovala. Je jako vyměněná. Věčně zahloubaná, nebo spíš zasněná. Pořád někam utíká, vyčítá si vraždění lidí víc než kdy dřív. Je roztěkaná a nervózní. Kdyby ji tak viděl Aro, asi by dostal infarkt kvůli tomu, co se stalo s jeho nejlepší útočnou zbraní,“ ušklíbl se Alec.

„Že jeho zbraň má slabost,“ zamumlala jsem.

„Přesně. Stejně se mu to nebude líbit. Možná ani my dva spolu. Netvářil se moc nadšeně, když mě vzal ve Volteře za ruku,“ zamračil se.

„Tak se s tím holt bude muset smířit. Nic jiného mu ani nezbývá,“ pokrčila jsem rameny, pošoupla se a poklepala na posteli na místo vedle sebe. Alec moc dlouho neváhal a brzo si ke mně lehnul, objal mě kolem ramen a já si mu položila hlavu na hruď.

„Stejně je to zvláštní, nemyslíš?“

„Co?“ chtěl vědět a políbil mě do vlasů.

„Tohle všechno. My dva. Jane a Edward. Až do svojí přeměny jsem byla přesvědčená, že ho miluju. Ale pak se všechno změnilo. Jane Edwarda nenáviděla a teď…“

„Přemýšlíš nad tím, jak se to mohlo stát?“ zasmál se.

„Víš, je to vlastně strašně zamotané. Kdybych nepoznala Edwarda, nikdy bych nepoznala ani vás. Stačilo jenom odjet s mámou a Philem do Jacksonvillu a nikdy jsme se nemuseli potkat. Jane by se nikdy nezačal líbit Edward. Já bych si možná časem někoho našla, ale nejsem si jistá, jestli bych byla šťastná…“

„Donutí tě to přemýšlet, že?“ zamumlal.

„Stačí jedno špatné rozhodnutí. Ale jak se vlastně dozvíš, že bylo špatné, když ho nikdy neučiníš? Nevěřím na osud, nikdy jsem nevěřila… Ale co mě vedlo k tomu, abych tenkrát jela za tátou, když jsem to tam nesnášela?“

„To nevím. Ale jsem rád, že jsi to udělala, protože jinak bych si tě možná nikdy nenašel,“ zašeptal.

„Já jsem taky šťastná, jenom si tak říkám, jestli je všechno snad opravdu založeno jen na náhodě,“ povzdechla jsem si.

„Možná bychom měli přestat přemýšlet, co by kdyby. Kazí to náladu. Pojď, půjdeme se proběhnout,“ navrhl, zvedl se a podal mi ruku. Já se na ni chvilku dívala, pak ho za ni vzala a ruku v ruce s ním došla ke dveřím chatky.

Bylo už celkem pozdě, zrovna zapadalo slunce, které tak způsobilo, že všechno vypadalo jako z pohádky. Chtěla jsem sledovat, jak slunce zapadne úplně, ale Alec měl jiné plány a zavedl mě do lesa.

Neprotestovala jsem a nechala se vést. Běželi jsme spolu lesem, užívali si tu radost z pohybu a nádherné přírody. Užívali jsme si to, že jsme spolu. Nic na světě by už nikdy nebylo stejné, kdybychom spolu být nemohli. Ale my mohli a hodlali jsme toho využít.

„Běžíme někam na konkrétní místo?“ zeptala jsem se, když jsem zrovna na chvilku musela pustit jeho ruku kvůli stromu v naší cestě.

„Celkem nedávno jsem tu byl - na jedné misi. Tenkrát jsem narazil na jedno docela pěkné místo. Jsem zvědavý, jestli tu ještě je, jestli ho lidé už nezničili,“ oznámil mi.

„Kdy to bylo?“ byla jsem zvědavá.

„Myslím, že v roce 1864,“ zamyslel se.

„To už je hodně dlouho,“ zasmála jsem se.

„Pro tebe. Zatím. Brzy to i tobě přijde jako krátká doba. Sto let tam, sto let sem…“ pokrčil rameny.

„Mně ještě nebylo ani 24,“ zamračila jsem se.

„Vidíš, já ani nevím, kolik mi vlastně je. Výhoda asi posledních třech století,“ usmál se na mě.

„Není ti z toho trochu úzko?“ nadzvedla jsem obočí. Alec najednou začal zpomalovat a po chvíli jsme už jenom v klidu šli vedle sebe.

Vzal mě znovu za ruku.

„Já ale vím, kolik mi je. Patnáct,“ řekl v klidu.

„Tolik ti bylo, když jsi byl přeměněný. Musí být strašné nevědět, kolik ti je doopravdy,“ přemýšlela jsem.

„Není to zas tak strašné. Vlastně jsem docela rád, že to nevím přesně,“ zakřenil se na mě.

„Takže ty jsi nikdy nelitoval toho, že jsi nemohl prožít svůj normální, lidský život?“ vyptávala jsem se dál.

„Ale litoval… Než jsem potkal tebe,“ řekl, přidržel mi nějakou neposlušnou větev a já kolem něj prošla a vešla na krásnou louku, která byla ještě stále osvícena zapadajícím sluncem.

„To je ono?“ vyhrkla jsem ohromeně.

„Ano. Přesně, jak si to pamatuji,“ usmál se.

„Je tu kouzelně,“ zasmála jsem se a zatočila se dokola.

„Ty jsi kouzelná,“ konstatoval a došel ke mně. Potom se ke mně sklonil a něžně mě políbil. Bohužel se brzo odtáhl.

„Víš, mohl jsem litovat, že jsem nesmrtelný jen do té doby, než jsem potkal tebe. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil, mi bylo jasné, že ty jsi ta pravá. Kdybych nebyl upír, nikdy bych tě nepotkal. Možná bych prožil svůj život, možná bych měl rodinu a možná bych byl na chvíli šťastný… Ale nikdy by to nebylo takové, jako s tebou. Nikdy bych nepoznal pravou lásku a ani neměl to štěstí být s tebou navěky.

Nenáviděl jsem Ara dost dlouho za to, co nám s Jane provedl. Ale dnes bych mu měl spíš poděkovat, protože jenom díky němu jsem poznal pravé štěstí. Poznal jsme tebe.

Nejsem si jistý, co by se stalo, kdybych tě nepoznal, ale pevně věřím tomu, že bych si tě jednou někde našel, protože by mě to za tebou táhlo. Možná bych o tom ani nevěděl, ale věřím, že my dva máme být spolu…

A taky vím, že tě miluju. Miluju tě víc, než cokoliv na světě. Díky tobě mám zase pocit, že žiju. Projasnila a oživila jsi moje fádní, nudné dny. Přiměla jsi mě se zase smát, dívat se na svět jinýma očima.

A já ti za to budu už navždy vděčný…“ vyznával mi svoji lásku. Udiveně jsem ho sledovala, jak něco vytáhl z kapsy kalhot a kleká si na zem.

„A byl bych neskonale šťastný, kdybych tu věčnost mohl strávit po tvém boku… Isabello Marie Volturi, vezmeš si mě?“ zeptal se, otevřel krabičku a ukázal mi tak nádherný prsten s diamantem.

Chvilku jsem na něj jenom zírala, došla mi slova.

„Já… já…“ zakoktala jsem se a Alecovi začal trošku povadat úsměv. To ne, napadlo mě hned. Nesmím mu ublížit… Miluju ho.

„Samozřejmě, že si tě vezmu,“ vyhrkla jsem nakonec a Alec se znovu rozzářil, vstal a navlékl mi prsten. Já mu potom skočila kolem krku.

„Miluju tě,“ zašeptal mi do ucha.

„Já tebe taky,“ zamumlala jsem. Nevím proč, bylo mi do pláče. Nemohla jsem plakat, ale chtělo se mi brečet štěstím.

„Co je, je ti něco?“ vystrašil se a hned se ode mě odtáhl, aby zjistil, proč brečím i bez slz.

„Nic, já… jsem jenom šťastná,“ usmála jsem a zamrkala, abych zahnala to protivné pálení v očích.

„Nic víc bych si nikdy nemohl ani přát,“ usmál se, znovu se ke mně sklonil a políbil mě tak něžně a láskyplně, až jsem měla pocit, že se se mnou točí celý svět. A vlastně točil, protože mě vzal do náručí a zatočil se se mnou dokola. Já se od něj na chvilku odtáhla a začala se nahlas smát a smála jsem se do té doby, než mě zase položil na zem a můj smích utišil tím, že mě znovu políbil na rty.

Celé mi to přišlo jako z pohádky. Prostředí, způsob jakým se mi vyznal, jak mě požádal o ruku. Prožívala jsem svou vlastní pohádku. Byla jsem princezna, která konečně našla svého prince, se kterým bude žít šťastně až navěky.

Ale ani navěky nebude dost dlouhá doba na život s ním, šlo mi hlavou, když mě opatrně pokládal do trávy, nepřestávajíc mě líbat.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 31. kapitola: