Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 33. kapitola

23.03.2013 (18:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2048×

33. kapitola – Povinnost volá

(pohled Jane)

Seděla jsem na stromě a sledovala východ slunce, v noci jsem se v naší chatce ani neukázala. Nechtěla jsem vidět Edwarda, raději jsem tak strávila noc venku. Bylo to zvláštní – mít zlomené srdce. Protože co jiného to mohlo být? A nejzvláštnější na tom bylo to, že jsem si to uvědomila až dnes v noci. Po pěti stech letech jsem se konečně zamilovala a on mi ke všemu zlomí srdce. Ironické.

Být v přítomnosti kohokoliv z tábora bylo pro mě utrpení, všichni byli tak moc šťastní. Přála jsem jim to, ale večer i celý zbytek dne jsem strávila tady. Byla jsem zvyklá na samotu, neměla jsem si na co stěžovat. Sama o sobě funguji přece nejlíp. A pak, co by s námi bylo, i kdyby nám to vyšlo? Za pár let bych se musela vrátit zpátky do Volterry a nastal by problém. Možná je to lepší tak, jak to je.

„Jane?“ ozvalo se někde dole pode mnou. Povzdechla jsem si, když na větvi vedle mě přistála Alice.

„Copak, Jasper už tě nechal odejít?“ ušklíbla jsem se. „Musí být teprve něco po páté ráno, dost se divím.“ Alice protočila oči.

„Chtěla jsem si s tebou promluvit, Jane.“

„To mi došlo,“ přikývla jsem.

„Tenhle přístup tě odsoudí k tomu, abys byla věčně sama, víš,“ varovala mě s přimhouřenýma očima.

„Děkuju, ale já si neobjednala služby vědmy,“ zaškaredila jsem se na ni.

„Tohle ti neříkám jako vědma, ale jako žena a tvoje přítelkyně. Můj bratr je vůl. Ale všechno je jinak, než to vypadá, věř mi,“ zadívala se mi zpříma do očí.

„Přišla jsi za něj orodovat?“ uchechtla jsem se.

„Neví o tom, že tu jsem,“ zavrtěla hlavou.

„A asi by se to ani dozvědět neměl,“ zamumlala jsem.

„To asi ne. Nevím, jak to bude dál, Bella z vás nestáhne štít, až na ty vzácný okamžiky, kdy jí to vypadne – jo, vím o tom. Ale z toho, co jsem viděla, vás čeká ještě dlouhá cesta.“

„Dlouhá cesta? Nic s Edwardem neplánuju,“ protočila jsem oči.

„Možná, ale miluješ ho,“ usmála se vědoucně.

„To není pravda.“

„I kdybych vynechala to, že mi to můj manžel potvrdil, je to víc než jasné. Ale je to dobře, oba si zasloužíte trochu štěstí,“ zubila se.

„Já myslela, že mě nesnášíš,“ podivila jsem se.

„Jeden čas možná. Změnila ses. Nebudu tě odsuzovat za všechno, co jsi kdy provedla. Soudím tě podle toho, jak se chováš teď.“

„A jak se chovám?“

„Jako zoufalá, zamilovaná holka, co neví, co se sebou,“ prozradila mi a já se znovu uchechtla.

„To potěší.“

„Klidně si tu seď až do večera, ale pak přijď, prosím. Bude poslední táborák a Edward s tebou chce ještě mluvit a všechno ti vysvětlit. Dej mu aspoň tuhle šanci,“ poprosila mě a já váhavě přikývla.

„Skvělé! Tak večer,“ zazpívala a seskočila zase dolů. Já ji sledovala, jak se opět vzdaluje a mizí v lese. Měla jsem nový námět k přemýšlení, ale pravdou je, že jsem prostě vypnula a dívala se bez jakéhokoliv přemýšlení před sebe, pozorujíc obyvatele lesa, jak se probouzejí do chladného rána.

K večeru jsem přišla k táboráku. Neměla jsem zrovna náladu se veselit a povídat si s ostatními, ale nakonec jsem dorazila.

„Jane,“ pozdravil mě s úsměvem Carlisle.

„Zrovna na tebe vyšla řada,“ usmála se Esmé.

„Řada v čem?“ zeptala jsem se a sedla si k Belle.

„Vyprávíme si naše příběhy. Co zajímavého kdo prožil,“ vysvětlil mi Jasper s úsměvem.

„Tak to by bylo celkem nudné vyprávění, kdo je po mně?“ zajímala jsem se.

„No tak, Jane,“ přemlouval mě Alice.

„Nemám nic zajímavého k vyprávění. Ani nic veselého,“ zakroutila jsem hlavou.

„Za takovou dobu?“ zkoumala mě Rose pohledem.

„Neměla jsem zrovna veselý život,“ ušklíbla jsem se.

„Pak tedy… Alecu?“ otočil se na něj Carlisle.

„Obávám se, že taky nemám moc veselých příhod. Ale možná bych vám mohl vyprávět, jak jsme byli stvořeni,“ odvětil po chvíli váhání.

„To mě vždycky zajímalo,“ přitakal rychle Emmett a Rose do něj žďuchla.

„Vyprávěj, prosím,“ usmála se Esmé.

„Dobře.“

„Takže, stalo se to v roce 1496. Bylo nám oběma patnáct, když nás Aro přeměnil, ale všechno tohle šílenství začalo už v našem raném dětství.

Už odmala jsme oba uměli částečně ovládat naše dary. Když jsme se se sestrou na někoho zaměřili nebo rozzlobili, nedařilo se mu, onemocněl nebo se stala nějaká nehoda. Netrvalo dlouho a lidé si toho všimli. Začali naši rodinu nenávidět. Přezdívali nám čarodějná dvojčata. Naši rodiče se nás snažili bránit, ale čím jsme byli starší, tím víc proti nám lidé z vesnice štvali. Obviňovali nás z neúrody, uráželi nás, bili nás a byli k nám zlí. To vše bychom snesli, kdyby se to jednou večer nezvrhlo v něco daleko horšího.

Už si nepamatuju, kdo z vesnice to přesně vyprovokoval, ale lidé se vzbouřili a šli proti nám. Zabili nám rodiče – přímo před našima očima. Nás potom odvedli do žaláře a mučili nás, aby z nás dostali přiznání o praktikování černé magie. Jenomže my dva jsme se neměli k čemu přiznat.

Mučení bylo ale tak strašné, že jsme to nakonec nevydrželi a odkývali jim všechno, co po nás chtěli. Potom byl veřejný soud, nebo by se to tak aspoň dalo nazvat. Lidé o nás rozhodli. Měli jsme být upáleni na hranici. Tou dobou jsme na tom už však s Jane byli tak, že jsme tuhle možnost vítali jako vysvobození. Stýskalo se nám po rodičích a upřímně řečeno s tím, co nám provedli při mučení, bychom stejně byli už nadosmrti mrzáci.

Druhý den večer nás měli upálit. Odvlekli nás na hranici, svázali a zapálili pochodně. Někdo pronesl pár slov a pak hranici zapálili. Plameny byly strašné, ale vlastně nic v porovnání s tím, co přišlo pak.

Znenadání se ve tmě něco pohnulo. Přišli Volturiovi.

Vyhladili naši malou vesnici – tenkrát na tom ještě moc nezáleželo - a nás zachránili na poslední chvíli. Sám Aro nás přeměnil a my strávili další tři dny v hrozných mukách, které vám snad nemusím popisovat. Bylo to mnohem horší, než všechna ta mučení předtím. Když jsme se však probrali, byli jsme zdraví. Zase jako dřív.

Netušili jsme, co se to stalo, dokud nám to Aro nevysvětlil. Shodou okolností se asi deset let před tím, než nás proměnil, v okolí potuloval šílený upír, který terorizoval okolí, a oni se ho šli zbavit. Při té příležitosti se šli podívat do naší vesnice a ulovit si něco k jídlu. A objevili nás.

Arovi bylo jasné, že nás musí nechat ještě vyrůst, ale vlastně nám bylo řečeno, že i kdyby nás nechtěli vesničané upálit za čarodějnictví, dřív nebo později by si pro nás Aro přišel a přeměnil nás stejně. Dozvěděl se to prý na poslední chvíli, co se chystá, a tak pospíchal.

Potom nám řekl, že jsme mu zavázáni životem a můžeme to splatit tak, že mu budeme k službám. No, tohle nebyl zrovna náš sen, ale bylo to lepší než se nechat zničit nebo nechat nějak mučit od něho. A proto mu sloužíme už tolik let,“ uzavřel náš příběh Alec.

U ohně bylo najednou ticho. Všechno dobrá nálada se vypařila, vzduch jakoby ochladl tak o deset stupňů. Všichni nás sledovali pohledem, jakoby si teprve teď uvědomovali, čím jsme si asi museli projít, a nechtěli tomu věřit. Nevím proč, přišlo mi to celkem komické. Vidět vážného Emmetta se nepoštěstilo moc často. Ale z jakéhosi dalšího, mně neznámého důvodu jsem byla ráda, že konečně znají celou pravdu. Alespoň nás přestanou konečně odsuzovat. Bella tupě zírala do ohně. Ani ona tenhle příběh ještě neznala a bylo vidět, že ji zasáhl.

„Možná už bychom dneska mohli jít spát, co říkáte?“ navrhla najednou Esmé.

„To je dobrý nápad,“ přikývl Carlisle a věnoval mi soucitný pohled.

„Dobrou noc,“ rozloučila se Alice s Jasperem.

„My už taky půjdeme,“ přidala se Rosalie a i s Emmettem se zvedla.

„To se ti povedlo, brácho,“ sykla jsem.

„Zasloužili si vědět pravdu.“ Pokrčil rameny a taky vstal. Bella se vztyčila jako robot a opatrně, jakoby se snad bála, že ho to bude bolet, ho chytla za ruku. Potom vyrazili k sobě.

Edward, kterému jsem se celou dobu vyhýbala pohledem, už taky stál na nohou, ale já na něj nečekala a místo toho zamířila do chatky – zabalit si. A navíc jsem slíbila Alici, že si s ním promluvím. Sliby, chyby. Ale já své sliby plním.

Pomalu jsem si balila tašky, když jsem uslyšela lehké zaklapnutí dveří a tiché kroky.

„Jestli se snad bojíš, že dostaneš další facku, tak nemusíš. Už jsem se vybouřila,“ zamumlala jsem a dál se věnovala skládání triček.

„Netušil jsem, čím vším sis musela projít… ale doufám, že kvůli tomu nemusel nikdo umřít,“ řekl Edward.

„Jen jedna srna,“ pokrčila jsem rameny a téměř jsem cítila, jak si Edward oddechl.

„Můžeme si teda promluvit?“ zeptal se.

„Pokud máš ten dojem, že je o čem,“ povzdechla jsem si.

„Líbali jsme se,“ připomněl mi.

„Ano, a zjevně to byla chyba,“ přikývla jsem. Edward už měl asi dost toho, že mi nevidí do obličeje, vzal mě za ruku a otočil mě čelem k sobě.

„Proč to pořád tvrdíš?“ zadíval se mi do očí.

„Já to nebyla, kdo utekl,“ vyčetla jsem mu to.

„Tak proto si myslíš, že to byla chyba? Že jsem si to rozmyslel?“ uchechtl se.

„A jak jinak to mám brát?“ nechápala jsem.

„Nemohl jsem zůstat, Jacob obtěžoval Nessie a – “

„Mně je jedno, kdo koho obtěžoval. Podstatné je, že jsi utekl!“ zavrčela jsem a zabodla mu prst do hrudi, jak jsem byla naštvaná.

„Tak proto se zlobíš?“ nadzvedl obočí. „To je celé? Nic jiného v tom není?“

„Je toho mnohem víc!“ zamračila jsem se. Edward si založil ruce na hrudi.

„Tak povídej.“

„Ty jsi tak… nesnesitelný a namyšlený! Myslíš si o sobě bůhvíco a přitom jsi jenom průměrný upír, který není ani kdovíjak nadaný! Jsi drzý a bereš si, co chceš, aniž by ses někoho ptal! Jsi panovačný a sebestředný! A už mě nebaví poslouchat ty tvoje věčné – “

Teď přerušil on mě. Vzal můj obličej do rukou, sklonil se ke mně a znovu mě políbil. Vášnivě, dravě. A já tomu nebyla schopná vzdorovat. Nemohla jsem se bránit, nešlo to. Snad jakoby mě nějak uhranul…

Ani nevím jak, znovu jsme skončili v posteli. Brzo jsme byli oba zase bez triček a snažili se vzájemně zbavit i dalšího oblečení. Vtom mi v kapse od kalhot zavibroval mobil. Rychle jsem se od něj odtrhla a vytáhla mobil. Edward zavrčel a naštvaně sebou hodil vedle mě, stále mě svlékaje alespoň pohledem.

„Sakra,“ zašeptala jsem, když jsem uviděla číslo volajícího.

„Ano, Aro?“ řekla jsem do telefonu, když jsem to zvedla.

„Jane, doufám, že neruším,“ ozval se z telefonu jeho rozjařený hlas.

„Jak bys mohl,“ odpověděla jsem stejným hlasem a doufala, že na něm není znát moje rozladěnost. „Potřebuješ něco, Aro?“

„Ano, potřebuji. Víš, Jane, já si dobře uvědomuji, že jsme se dohodli, že vám dám pět let na život ve světě, ale vyskytl se problém a my vás tu naléhavě potřebujeme. Všechny. Pozítří ráno vás očekáváme doma,“ oznámil mi jakoby nic.

„Pozítří?!“ ujelo mi.

„Ano, vidíš v tom snad nějaký problém?“

„Ne, ne vůbec. Budeme tam,“ odvětila jsem už zase normálním tónem.

„Výborně. Budeme se na vás těšit,“ rozloučil se Aro a típl to. Já jsem pak odhodila mobil na druhý konec místnosti a doprovodila to bohatou dávkou sprostých slov.

„Najdeme způsob,“ zamumlal Edward a pohladil mě po tváři. Já se na něj pousmála, natáhla se pro tričko, znovu si ho oblékla a řekla: „Ty ho neznáš.“

Pak jsem se zvedla a vyrazila ke dveřím.

„Kam jdeš?“ zeptal se.

„Říct to bráchovi a Belle. Jestliže tam máme být pozítří, tak máme co dělat,“ zabručela jsem a vyrazila do noci.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 33. kapitola: