Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 34. kapitola

03.07.2013 (12:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1422×

34. kapitola – Zrada

(pohled Jane)

Seděla jsem v autě a tupě zírala před sebe, přehrávajíc si před očima náš odjezd.

S prvními denními paprsky jsme se vydali na cestu. Loučení se neobešlo bez slz, měla jsem dojem, že Nessie nikdy plakat nepřestane. Nevyčítala jsem jí to, vlastně mi jí bylo hrozně líto. Po pěti letech dostane zpátky svojí mámu a oni jí ji zase vezmou. Nebylo to fér.

Sama jsem byla dost na dně, na Cullenovi jsem si zvykla a o Edwardovi nemělo cenu se ani vyjadřovat. Když jsem se vrátila zpět do chatky, seděl Edward stále na posteli a měřil si mě pohledem, jak se snažím zabalit zbytek věcí.

„Co na to říkali?“ chtěl vědět.

„Nadšení nejsou, ale nic jiného než vrátit se nám stejně nezbývá, tak proč si stěžovat,“ pokrčila jsem rameny.

„Děláš si srandu, že ano?“ zavrčel.

„Proč jsi naštvaný?“ nechápala jsem a otočila se na něj.

„Protože je ti snad úplně jedno, že v té díře strávíš zbytek věčnosti!“

„A co s tím mám jako dělat? Mám vyvádět, mám křičet a nadávat? Nebo utéct?! Demetri by mě vystopoval během pár dní a pak by mě čekalo peklo na zemi, děkuju, nechci!“ zavrčela jsem nazpět.

„Ale ty už jsi to vzdala, Jane! Bez boje!“ zvýšil hlas a chytl mě naštvaně za paži. Nechtěla jsem, ale přisedla jsem si k němu a naštvaně se mu zadívala do očí.

„Nemá to cenu. Buď se podvolím, nebo zemřu. To bys chtěl?“ ušklíbla jsem se.

„Zůstanete u nás,“ zavrtěl hlavou.

„To nejde.“

„Proč?“

„Protože až na vás přijde celá armáda, nebudete se schopni bránit. A ty bys byl ochoten ohrozit život svojí dcery? Myslím, že ne…“

Věděla jsem, že je to rána pod pás, ale na Edwarda jakoby to konečně zabralo.

„To ale…“

„Se uvidíme znovu možná za pár desítek let. Přeju hezkou existenci,“ zasyčela jsem ironicky.

„Jane, já…“

„Víš co? Už nemluv,“ poradila jsem mu a sama ho políbila. Edward vypadal v první chvíli dost překvapeně, ale brzy se ujal vedení a my pokračovali tam, kde jsme skončili…

„Jane?“ probral mě ze zamyšlení hlas Aleca.

„Ano?“

„Už jsme tady,“ oznámil mi a já se podívala z okénka na zdi Volterry, které se neúprosně přibližovaly. Byl to náš domov a zároveň nikdy nebyl. Když se nad tím zamyslím, tak my s Alecem vlastně nikdy žádný pořádný domov neměli.

Když jsme dojeli do našich garáží, dost pomalu a naštvaně jsem vystoupila. V garáži už na nás ale čekali Demetri s Felixem.

„Jane, Bello!“ usmívali se oba a vyrazili k nám. Asi čekali, že jim skočím kolem krku a budu pištět jejich jména. Já je místo toho jenom normálně objala. Bella je objala trochu veseleji než já, ale pořád to nebylo nic moc.

„Děvčata, není vám nic?“ zajímal se Felix a Demetri si nás starostlivě měřil.

„Nic snad kromě toho, že Bella se musela rozloučit se svojí dcerou a Jane se poprvé zamilovala,“ shrnul to Alec, který, ač na to nevypadal, optimismem zrovna také neoplýval.

„Jane se zamilovala?“ ujelo Demetrimu.

„A do koho?“ chtěl vědět Felix.

„Do mého bývalého manžela,“ pokrčila rameny Bella, chytla bráchu za ruku a hodila si tašku přes záda. Demetri s Felixem si je napřed změřili pohledem a teprve pak jim došlo, co vlastně řekla a o ty dva najednou ztratili zájem.

„Do toho Cullena?!“ vyhrkli nastejno.

„Ano a jestli se budete ještě chvíli takhle ptát, tak vás osobně roztrhám a spálím,“ zavrčela jsem temně a kluci zmlkli.

„Čekali jsme jiný uvítací výbor,“ nadhodil Alec směrem k našim pokojům.

„Bratři už na vás čekají,“ přikývl Felix.

„Máte si dát zavazadla do pokojů a ihned se za nimi stavit,“ dodal Felix.

„A co vy?“ zeptala se Bella.

„My už máme práci jinde, Aro nás posílá na pár dní mimo město. Odjíždíme asi za půl hodiny,“ povzdechl si Felix.

„Nejste z toho moc nadšení,“ nadhodila jsem.

„Posílá nás na nákupy, kdo by byl,“ zabručel Demetri.

„Nákupy?“ vyprskl Alec smíchy. Kluci sborově zavrčeli.

„A já myslela, že je nějaká naléhavá akce, do které budeme muset jít zase všichni,“ zauvažovala Bella.

„My si to také mysleli,“ přitakal Felix.

„Dějí se tu teď divné věci, celý hrad je vzhůru nohama,“ prozradil nám Demetri.

„Čím to bude?“ ptal se Alec.

„To nemám zdání, kamaráde. Ale nechce se mi to líbit,“ povzdechl si Felix. Potom se ti dva rozloučili, že už musí vyrazit a my se pomalu vydali do trůnního sálu za vládci.

Když jsme před ně předstoupili, mírně jsme poklekli.

„Alecu, Jane, Isabello! Tak rádi vás zase vidíme, že bratři?“ zvolal nadšeně Aro.

„My vás také rádi vidíme,“ odvětil Alec o něco méně nadšeně. Jediný, kdo z těch tří vypadal, že má opravdovou radost, že nás vidí, byl totiž Marcus a i ten se dnes tvářil nějak zvláštně.

„Co se vlastně stalo tak naléhavého?“ zeptala jsem se.

„To je ono, má drahá Jane, měli bychom vás seznámit s novinkami,“ usmál se Aro a pak zatleskal. Pár vteřin na to vstoupil do dveří Alan v jednom z nejtmavších plášťů. To bylo přinejmenším zvláštní, musel být opravdu hodně nadaný.

„Tady náš milý přítel nakonec souhlasil, že se k naší rodině přidá dobrovolně… Pod jednou podmínkou,“ vyprávěl Aro, zvedl se a začal přecházet po místnosti. Došel až k nám a zastavil se u Belly. Potom kývnul na Alana a naznačil mu, aby přišel. Bella, já i Alec jsme si ho nedůvěřivě měřili, měli jsme stále v živé paměti, co jí provedl.

„Jakou podmínkou?“ zeptal se chladně Alec.

„Že mu dovolíme, aby pojal naši drahou Isabellu za ženu,“ vysvětlit se slizkým úsměvem na rtech, vzal Bellu za ruku a vložil jí do Alanovi. Bella se mu ale vytrhla.

„To bohužel nepůjde, Aro,“ řekla Bella odhodlaně.

„Pročpak by to nešlo?“ Zadíval se na ni nechápavě a částečně i naštvaně.

„Během naší nepřítomnosti se totiž leccos změnilo,“ zavrčel Alec a podal mu ruku. Aro si ji změřil pohledem, ale pak neodolal a přečetl mému bratrovi myšlenky. V první vteřině vypadal zaujatě, pak mu ale úsměv opadl.

„To je ovšem nemilé,“ konstatoval nakonec.

„Co je na tom nemilého?“ nadzvedl obočí Alec.

„To, že to na celé věci nic nemění. Isabella si vezme Alana, ne tebe, Alecu,“ prozradil mu Aro a Alec ztuhnul.

„Já si ho nevezmu,“ zavrčela Bella.

„Ale ano, vezmeš,“ přikývl Aro vážně.

„K tomu ji nedonutíš,“ zahřměl Alec a chtěl po něm skočit, ale Bella ho chytla konejšivě za ruku, aby to nedělal.

„Vlastně ji k tomu donutím velice snadno, teď již ano,“ usmál se Aro vítězně a luskl prsty. Najednou byli u Aleca a mě další dva členové stráží. Bránili jsme se – i pomocí našich darů, ale bylo to k ničemu. Alan se musel naučit využívat svůj dar a i přes bolest, kterou jim můj dar musel způsobovat, je nutil dál s námi bojovat. Nakonec nás dostali, nemohli jsme se hnout, drželi nás pod krkem.

„Takže, Isabello, buď si vezmeš tady Alana, nebo se rozluč se svým milým Alecem a Jane,“ zavrčel Aro.
„Copak Alanovi nevadí, že se mám vdávat za jiného?“ ptala se zoufale Bella.

„Neumí anglicky ani slovo a nikdo mu to neřekl. Navíc jemu nejde o tvoji lásku, ty hloupá,“ zasmál se.

„Takže si vyber! Buď si ho vezmeš a všichni budete žít, nebo Jane s Alecem zemřou a tebe uvězníme v našich kobkách,“ nabídl jí Aro velkoryse dvě možnosti. Jednu lepší než druhou.

„Nedělej to,“ sykl Alec, ale upír, kterého držel pod krkem zatlačil a Alec zmlkl.

„Já…“

„Isabello,“ varoval ji Aro. Bella se na něj podívala s veškerou nenávistí, jaké byla schopná.

„Za tohle jednou zaplatíš,“ zasyčela, ale přikývla. Aro nadšeně zatleskal a znovu spojil jejich ruce.

„Svatba bude příští týden, přesně o půlnoci!“ oznámil zvesela a pak se otočil na nás. „Odveďte ty dva pryč, minimálně tento týden nám tu nesmí překážet,“ dodal pak. Stráže nás bez řečí odvedli a i když jsme se vzpírali, nebylo nám to nic platné.

Poslední pohled na Bellu, které držela Alana za ruku a tvářila se naprosto zoufale, mě téměř srazil na kolena. Tak kvůli tomuhle nás sem zase povolali? Po takových letech věrné služby nás byl ochoten obětovat pro nadanějšího?

Nenáviděla jsem Ara víc než kdy dřív.

Cestou nás s Alecem rozdělili a mě nakonec odvedli do jednoho z podzemní pokojů, kam mě zamkli. Jakmile se za mnou zabouchly dveře, začala jsem se do nich bušit víš silou.

„Nech toho, to nemá cenu,“ ozvalo se za mnou.

Vylekaně jsem se otočila.

„Isobell?“ vyjekla jsem. Isobell vystoupila ze stínu a změřila si mě pohledem.

„Ani nevíš, jak strašně nerada tě tady vidím,“ zabručela.

„Co ty tady děláš? A jak jsi tu dlouho?“ ptala jsem se a skočila jí kolem krku.

„Asi dva týdny. Vlastně skoro od té doby, co jsem sem přijela. Odmítla jsem spolupracovat na tom, co si vymysleli na Bellu. Alan je sice krasavec, ale je totálně zaslepený Bellou. Ani já jsem ho nedokázala připoutat k Volteře. Jediné, co chce, je ona. Jinak tu nezůstane.“

„To už vím,“ přikývla jsem a povzbudila ji tak k dalšímu vyprávění.

„Potom mi Aro řekl o jeho ďábelském plánu, ale jelikož jsem věděla, že je Bella šťastně zadaná, odmítla jsem se na tom účastnit a byla rozhodnutá vás varovat, jenže on si přečetl moje myšlenky a zavřel mě sem. A já celou to dobu tajně doufala, že tu s tebou nepotkám,“ povzdechla si.

„Ten hajzl,“ ulevila jsem si.

„Moje řeč.“ Přikývla.

„Tak co teď budeme dělat?“ zavrčela jsem.

„Coby… utečeme.“ Zableskly se Isobell v očích jiskřičky hněvu a věnovala mi ironický úsměv.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 34. kapitola: