Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mutantka - 2. kapitola

28.05.2013 (18:30) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1452×

Probrala jsem se v nějaké temné místnosti. Jen co jsem se rozkoukala, místnost začala světlat a já viděla úplně stejně, jako kdyby byl jasný den. Co to měla znamenat? Pokusila jsem se pomocí loktů posadit, ale hned jsem spadla zpátky na zem. Šíleně mě bolel bok a krk. Co se stalo? Ten vlk! A ten muž! Musel to být upír. Maminka mě jako malou strašila nočními tvory, kteří mě unesou a vysajou moji krev, když budu zlobit. Nikdy jsem těm pohádkám nevěřila, ale matka mi odmala vtloukala do hlavy opatrnost a pozornost. Jak jinak jsem si to měla celé vysvětlit?

„Už se probrala,” zašeptal dívčí hlas. Bylo to, jako kdyby mi do ucha křičela myš.

„Dejte si pozor, nevíme, jak zareaguje. Viď, Henry!” ozval se mohutný ženský hlas a já spatřila vysokou blonďatou ženu, která stála v čele malé skupinky lidí a dívala se na jednoho chlapce. Mohl být tak stejně starý jako já. 

„Jsi v pořádku?” zeptal se mě černovlasý kluk s vřelým obličejem. Mohlo mu být takových šestnáct let.

„Jak by mohla být v pořádku po tom, co se jí stalo? Co se stalo nám všem!” zakřičela na toho kluka zrzavá holčička s tím myším hláskem. Byla ještě mladší než já a pěstičkama si utírala slzy, které jí tekly po tvářích.

„Dobrý den, jsem Charlotta Masenová. Kdo jste vy? Co se mi to stalo? Bolí to,” promluvila jsem. Bratr mě nabádal, ať jsem zdvořilá za každé situace, a já ho vždy poslechla.

„Ne, ty nejsi Charlotta Masenová. Teď jsi majetek volterrských upírů. Vládců upířího světa,” pronesla ta blondýna zachmuřile. Takže ta moje teorie o upírech byla pravdivá. Anebo nám všem šplouchalo na maják. 

Než kdokoliv stačil ještě něco říct, otevřely se mříže a do místnosti, která byla nejspíš vězení, vstoupila malá blondýnka. Ostatní se hned stáhli do kouta a já udělala to samé, protože její oči měly stejnou karmínovou barvu jako oči toho muže v lese. Nejdřív se pro sebe škodolibě usmála a pak se podívala mým směrem. Oči se jí okamžitě rozsvítily a její úsměv už nebyl škodolibý, ale zlomyslný. Naháněla mi strach.

„Ty nová půjdeš se mnou,” promluvila dětským hlasem. Přikývla jsem, zvedla se ze země a šla za ní. Za mnou se zavřely mříže a ostatní se na mě smutně dívali.

Kdybych nebyla vychovaná tak, jak mě vychovali rodiče, začala bych ječet a plakat a snažila bych se utéct. Ale předem mi bylo jasné, že to nepůjde. U dveří vždy někdo hlídal, procházel na chodbě a vážně klábosil. Každý, okolo kterého jsme prošli, se na nás podíval. Na tu malou blondýnku uctivě. Na mě pohrdavě a výsměšně. Bylo mi to nepříjemné, ale nemohla jsem se jen tak zastavit a dupnout si. Zvláštní bylo, jak mě to dokázalo naštvat. Jindy bych nad tím mávla rukou a myslela si svoje, ale teď ne... Cítila jsem, jak se s dalším úšklebkem víc a víc třesu. Vztekám. Měla jsem dojem, že mi každou chvílí půjde pára od uší a zrudnu jako rak. Ale nic...

Prošly jsme řadou chodeb. Možná to byly katakomby nebo podzemní tunely. Kdo ví?! Viděla jsem tu úplně normálně jako za bílého dne venku. Přesto jsem cítila, že je noc a jsme v podzemí. Něco jako obrovitánský sklep. Šly jsme ještě dlouho dobu, ale nakonec jsme dorazily k obrovským kovovým dveřím. Blondýnka se na chvíli zastavila, usmála se a v karmínových očích se jí zablesklo. Dostala jsem strach. Celé to nebylo jen tak... I kdyby byla moje teorie o upírech pravdivá... Teorie o neexistujících démonech, kteří sajou lidem krev... Ne, to nebylo možné. Ale přesto to bylo jediné možné vysvětlení.

Blondýnka otevřela ty velké dveře jako nic. Vypadaly, že váží tunu, ale ona je otevřela s takovou lehkostí. Páni... Vstoupily jsme do velkého sálu. Tam už pár oken bylo, ale nic moc. Podívala jsem se do nich. Černá obloha a zářivé hvězdy. Kolik je asi hodin? Jaký je den? Kolik času uplynulo od toho okamžiku v lese...? To všechno byly otázky, na které jsem neznala odpověď. Ale oni určitě ano... Na druhé straně místnosti byl stupínek a na něm tři trůny. Seděli na nich tři muži. Jeden byl hnědovlasý s nehybným výrazem a očima, které působily mrtvě. Vedle něho - uprostřed - seděl tentokrát černovlasý muž. Oči měl stejně jako všichni v místnosti rudé. Ale jeho oči a oči toho předešlého byly potažené bílou vrstou. Proč? A jak vypadají moje oči? Jsem pořád stejná, akorát zraněná? Nebo se mi něco stalo po tom kousnutí? Spíš - po těch kousnutí... A vedle toho černovlasého seděl blonďák s kamennou tváří. Posměvačně se na mě díval.

„Ale, ale, Felixi...” podíval se na jednoho z mnoha osob. Byl to ten hromotluk z lesa. Uskočila jsem. I za nimi bylo spoustu lidí, hlavně za nimi. Za trůny. „... ta se ti povedla,” zasmál se blonďák.

„Možná je pěkná, ale taková ubohoučká,” poznamenal ten veprostřed. Zavrčela jsem. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale dostala jsem šílený vztek a zuřila jsem. Ani nechápu, jak je možné, že člověk dokáže vrčet, ale já to v tu chvíli dokázala. Jako kdybych byla predátor, který jde po svojí kořisti... Nebo se vrhá do boje.

Rozeběhla jsem se k trůnům a nepřestávala vrčet. Co se to dělo? A proč se to dělo? Nemohla jsem se zastavit. Nedokázala jsem to. Ovládal mě instinkt a zuřivost. Už jsme byla skoro u nich, když vtom jsem zabočila. Zničehonic. Žena z hloučku, který byl za trůny, se usmála. To mě dopálilo. Rozeběhla jsem se k nim, ale znovu jsem zatočila. Znovu a znovu. Proč?!

„To stačí, Renato. Nevidíš, jak je dopálená? Felixi, chyť ji,” zabrblal černovlasý muž. Najednou mě chňaply žulové ruce a já se z jejich sevření nedokázala vykroutit. Nešlo to.

Současnost

Carlisle 

Den byl jako každý jiný. Do práce už jsem nechodil, chtěl jsem si užít se svojí rodinou. Renesmee před rokem přestala stárnout a trochu se nám oddálila. Jako malá byla závislá na Belle, ale teď se lepila na Edwarda, přestože neustále flirtovala s Jacobem. Edwarda se pořád vyptávala, co si o ní Jacob myslí a podobné pubertální výmysly. Esmé se taky vzdala své práce a začala se pořádně věnovat rodině. Některým členům to bylo proti srsti - těmi členy myslím Nessie s Emmettem. Ale byla pravda, že to trochu přeháněla. Jenže já jí to nemohl mít za zlé.

Seděl jsem v obývacím pokoji a sledoval se syny baseball. Ani jeden z týmů jsem neznal, ale poznal jsem, kdy se mám radovat a kdy ne podle Emmettova hulákání. Z horního patra byla slyšet hlasitá hudba. Nessie jsme zařídili pokoj u Edwarda. Někdy holt chtěla přespat u prarodičů. A Edward s Bellou taky potřebovali soukromí, no ne? Všechny věci jinak zůstaly doposud stejné.

Začalo mě něco brnět v kapse. Ani ne za vteřinu se obývákem rozlehla známá melodie. Vyndal jsem svůj mobil z kapsy a zmáčkl zelené tlačítko.

„Carlisle,” ozval se poněkud nevrlý Aro. Počkat! Aro nebývá nevrlý, co se děje? 

„Ano?” opáčil jsem. 

„Potřebuji, abys pro mě něco udělal. Určitě se ti nechce, ale já pro tebe udělal tolik maličkostí, že mi za to něco dlužíš.” Překlad - mám pro tebe úkol a ty ho splníš, jinak si mě nepřej! 

„Jistě,” přitakal jsem. Všichni členové rodiny se shromáždili v obýváku a dívali se na mě. Dokonce se Alice s Jasperem vrátili z lovu. 

„Pamatuješ si na Mutanty? Tři mi utekli k vám do té slavné Ameriky a právě teď by se měli nacházet ve forských lesích. Chyť je. Třeba je zabij, nebo mi je přiveď zpátky, ale hlavně s nimi něco udělej!” začal mile, ale zbytek věty zavrčel a zavěsil.

„Kdo jsou ti Mutanti? Viděla jsem to... Děvče a dva chlapci se hnali lesem. My jsme jim byli v patách. Začali jsme bojovat. Oni sice neměli takovou sílu, v tom se nám nemohli rovnat, ale zato byli velice rychlí a mrštní. Emmett dostal tu holku a chtěl jí rozdrtit hlavu. Víc nic...” spustila Alice.

„Mutanti jsou hybridy upíra a vlkodlaka. Nemají moc velkou sílu, ale když se rozzlobí, mohou se nám rovnat. Nemám čas vám to vysvětlovat, jdeme! Jsou velice nebezpeční,” poručil jsem.

Aro měl pravdu. Narazili jsme na jejich stopu a podařilo se nám je dohonit. Nebyla jiná možnost, než bojovat. Bylo nás devět, ale Renesmee s Bellou a Rosalie hlídaly okolí, aby nám neunikli. Pral jsem se s jedním mládencem, kterému nebylo více než Edwardovi. Měl černé vlasy a pronikavé modré oči. Docela mi připomínal Harryho Pottera, akorát že byl hezčí. Ode mě si ho převzal Jasper, protože toho druhého chlapce trochu zmrzačil. Přesunul jsem se k Emmettovi a té dívce. Byla velmi mrštná a neustále přeskakovala ze stromu na strom. Emmett ji chytl za paži a stáhl na zem. Bouchl s ní o strom. 

„Běžte! Utečte! Někde se najdeme. Dělejte!” křikla na kluky holka. Nechtěli, ale poslechli. Už se je nedalo chytit. 

Emmett napřáhl ruku a chtěl tu holku uhodit do hlavy. Panebože...

„Emmette, ne!” zařval jsem z plných plic. Emmettova ruka se zastavila těsně před okamžikem, než stačila udělat té dívce z hlavy kaši.

Vždyť já věděl, kdo ta dívka je. Já ji znal...

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mutantka - 2. kapitola: