Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Může upír bydlet na intru? - 12. kapitola

14.01.2010 (20:00) • Pavla777 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2243×

MŮŽE UPÍR BYDLET NA INTRU? – 12. KAPITOLA

píseň

„No, jak bych to řekla. Mám plán, jak se dostaneš do Volterry a všem bude jasné, že budeš na straně Belly. Edwarda sem ale nedokážu dostat. Bohužel,“ vybafla jsem na něj a do telefonu se ozvalo hned několik zvuků.

„Jane, ale do Volterry musí spíš Edward než já,“ dostal ze sebe Alec.

„Alecu, co za tím je?“ zeptala jsem se ho.

„No já…“ chtěl něco říct Alec, ale Emmett mu skočil do řeči.

„Zamiloval se ti Jane!“

„Alecu, vážně? A do koho?“ udiveně jsem se ho zeptala.

„Je člověk,“ řekl zklamaně Alec.

„O hodně lepší než vlkodlak. Alecu, potřebovala bych za sebe zástup do odboje proti Arově gardě, která se dostala na severní polokouli. Bella tam chtěla poslat mě, ale Eduarda by nepustila, tak jsem tě chtěla poprosit, jestli bys jsi mě nezastoupil. Prosím Alecu,“ zaprosila jsem ho a on si povzdechl.

„Dobře, kde? A kdo bude mít pod mým velením?“ zeptal se s nadějí v hlase.

Řekla jsem mu vše, co chtěl. Nakonec s ním šli všichni upíři z toho intru. Edward chtěl hlavně pomoci Belle. Teď už jsem ho chápala. Poznala jsem to, co je láska. Eduard mě vyhledal a byl zvědavý.

„Zůstávám,“ usmála jsem se na něj a on mě objal.

Pohled Aleca:

Letěli jsme do Řecka, kde se množili Arovi upíři. Edward se soustředil, Jasper s Emmettem se těšili a Rose s Alicí byli otrávené, ale nechtěli pustit své druhy samotné. Garda mě poslouchala na slovo, až jsem se divil. Každý se Edwardovi poklonil. Všichni ho brali jako budoucího vůdce. Potěšilo ho to, ale i zklamalo, protože si vzpomněl na Bellu, ale při boji se vyřádil a žádný Arův upír nezbyl živí, no živí, žádný nezbyl mezi lidmi.

„Edwarde?“ zeptal jsem se ho opatrně, když pořád vrčel.

„Proč?“ zeptal se a zatřásl hlavou.

„Ona plní sliby. Přijede si pro tebe,“ snažil jsem se ho utěšit.

Pohled Belly:

Garda přijela zpět, ale nikdo je nevedl. Zavolala jsem si Jane i tu gardu, která byla na výpravě, do sálu. Jane přivedla i Eduarda a garda se usmívala a byla na sebe pyšná.

„Kdo vás vedl?“ zeptala jsem se autoritativním hlasem.

„Na to ses neměla ptát. Říkala jsi, že ti to je jedno a on má stejné chování jako já,“ zakroutila hlavou Jane.

„Kdo všechno jel s gardou?“ zeptala jsem se a měla jsem co dělat, aby se bolest nevyskytla v mém hlase.

„Všichni,“ odpověděl jeden z gardy.

„Ty,“ ukázala jsem na něj, „pojď blíž a řekni mi vše, co se odehrálo, ale pozor. Poznám lež.“

„Můžu vám to ukázat? Já mám dar, můžu promítat to co jsem zažil, ale bude to z mého pohledu,“ poklekl přede mnou oddaně.

„Dobře,“ souhlasila jsem a on se soustředil. Na zdi se objevili postavy, které se postupně začali zabarvovat a já poznala Edwarda, který se rovnou hnal do boje. Jasper s Emmettem si to užívali a garda bránila Alici a Rose. Alec rozdával rozkazy a odrazil útok na Rose. Poznávala jsem ty upíry a byla si jistá, že patří k Arovi. Edwardův obličej byl strhaný bolestí, ale ne fyzickou, ale psychickou. Ubližuji mu a přitom ho chci bránit.

„Správně princezno, Edward Cullen je první upír, který se změnil za sto let. A…“ chtěl něco říct Eduard.

„A Eduard je strašně ukecaný a odmítá mi zamluvit letenku. Zítra mají důležitý zápasy. Mluvilo se o nich už v září a oni se tam dostali. Jak fotbalisti, tak basketbalistky. Jedu, SAMA, na výlet a nepřijedu sama. Je čas, abych splnila své slovo,“ rozhodla jsem a odběhla do svého pokoje, kde jsem se zamkla.

Vzala jsem si pár věcí a dala je do tašky přes rameno. Od Eduarda jsem dostala doklady, letenku a kreditku a vydala se na letiště. Měla jsem své soukromé letadlo, ale tím jsem letět nechtěla, chtěla jsem být nepozorovaná a garda s Jane a Eduardem nesměli nic říct, dokud nebudu na cestě zpátky.

Přistála jsem v Seatlu na letišti a pak si vypůjčila auto, kterým jsem dojela ke škole. Bylo už ráno a zápas basketbalistek měl začít za půl hodiny. Neměla jsem čas najít někoho, kdo tu bude, aby mě slavnostně přivítali. Koupila jsem si lístek na oba zápasy a šla se posadit na své místo na tribuně. Měli to tady zorganizovaný pěkně a bylo tu dost lidí na to, aby mě skovali. Kluky jsem nikde pohledem nenašla, takže se museli připravovat na svůj zápas, ale zahlédla jsem Mary. Byla odhodlaná a projížděla tribunu očima.

„To dělá vždycky. Kapitánka této školy vždy na začátku zápasu prohlíží tribuny. Je kapitánkou v pořadí třetí. Ta první se zranila a pak měla rodinné problémy. Ta druhá začala bojovat jen sama a na zbytek týmu kašlala. Vypískali jsme ji a ona přešla na jinou školu. Tady ta je dobrá. Vy jste tu poprvé?“ ozvala se vedle mě nějaká žena, až jsem se lekla.

„Na to, že jste právě o mě mluvila, nevím jestli jsem tady poprvé. Možná tak na tribuně jsem poprvé. Dobrý den, já jsem ta první kapitánka a obávám se, že Mary hledá mě,“ usmála jsem se na tu starou paní vedle mě.

„Vy jste Isabella Volturiová? To je báječné. Jste legendou této školy,“ začala se rozplývat.

„To možná přeháníte, odehrála jsem dva zápasy a ani jeden do konce. Na prvním jsem se zranila a na druhým jsem musela okamžitě odjet domů,“ zesmutněla jsem, ale to už mě zareagovala Mary a její úsměv se roztáhl. Zamávala mi.

Zamávala jsem jí nazpátek a naznačila, že jí držím palce. Vypadala najednou šťastně a všechny hráčky ze svého družstva povzbudila a upozornila na mě. I trenér se po mě otočil a usmál se. Po chvilce mi naznačil, ať jdu za ním dolů.

Když jsem se objevila vedle trenéra na střídačce, tak se na mě usmíval celý tým. Zahřálo mě to u mého zmrzlého srdce.

„Hodně štěstí holky. Do toho. Vyhrajte ten zápas,“ povzbudila jsem je.

„To si piš, že vyhrajeme. Tolik jsi mě chyběla,“ objala mě Mary až moc rychle a já měla co dělat, abych na ní neskočila a nevysála jí všechnu její krev. Dlouho jsem nebyla na lovu.

„Ty mě taky,“ odpověděla jsem jí.

„Tak to nevypadalo. Neodepsala jsi mi na žádný e-mail,“ vyčetla mi a já se pocítila provinile.

„Promiň, nemám přístup na internet a měla jsem moc práce. Slibuji, že se polepším,“ usmála jsem se na ní.

„Ty tu nezůstaneš?“ zeptala se mě ublíženě.

„Budou vánoce. Náhradní domov tady nebude otevřený. Popravdě jsem přijela pro Aleca,“ přiznala jsem se.

„Pro… pro Aleca? A vrátí se?“ zeptala se opatrně.

„Neboj, ten tě tak miluje, že by tě neopustil,“ ozvala se Anna z jejího týmu. Zaskočilo mě to.

„Tak ty a Alec?“ zeptala jsem se a cukali mi koutky ke smíchu. Tak Alec nám chodí s Mary, ale jestli jí taky miluje?

„On ti nic neřekl?“ zeptala se mě.

„No popravdě řečeno jsme spolu nemluvili a ani neví že tu jsem. Neví to ani… Edward,“ dostala jsem to jméno ze sebe násilím.

Mary mě objala, ale to už rozhodčí pískal a hra začala. Mary musela na hřiště. Trenér si ode mě nechával radit a já si to užívala, protože jsem nevěděla, kdy budu moci zase takhle radit nebo hrát. Holky se o hodně zlepšili a vítězství měli v kapse raz dva.

Čekala jsem na holky před šatnou a ony se uvnitř sprchovali. Bavili se o mě a Edwardovi a pak přišlo na řadu téma Mary a Aleca. Podle povídání se vždy Alec vypařil, když šlo do tuhého. Zatím se dostali jen k líbání a i u toho se snažil z toho vybruslit. Kdyby Mary věděla, co je Alec zač, tak by ho chápala. Pro Aleca by to muselo být těžké.

„Tak já půjdu už domů,“ vylezla ven Ang z týmu a já jí zastavila.

„Tak to teda ne. Mám tu lístky pro všechny z týmu. No tak, kvůli mně,“ zaprosila jsem je, protože venku už stál celý tým basketbalistek.

„My nebudeme slavit naší výhru?“ zeptala se jedna z nováčků.

„Bella má zase ty starý plány. Chce slavit výhru s klukama z fotbalu,“ prokoukla mě Mary. „Víš, ale ona je tady taková menší změna. Od té doby, co jsi odjela, jsme se pomalu přestali podporovat, až jsme se úplně rozdělili. Teď akorát já chodím na jejich zápasy, když mám čas.“

„Tak je čas se zase podporovat, protože teď si vydělávám já sama a vyhazovat peníze do vzduchu nehodlám. Holky, udělejte to pro mě a pojďte tam s námi,“ prosila jsem je a v mysli jsem se smála. Použila jsem trošku svou moc, kterou už umím ovládat a holky tedy svolily.

(Zjistila jsem, že když si něco usilovně přeji, tak se to stane. Eduard říkal, že se to stalo každému z naší rodiny, když usedne na trůn, takže já dovedu uhádnout myšlenky, číst budoucnost, kdybych se snažila, tak bych prý měla umět ovládat počasí, zmrazit všechno živé a možná i další, ale to mí předkové nedokázali. Každý dokázal to, co ti předním a ještě něco svého a do té doby, co budu mít rodinný štít a budu sedět na našem trůně, tak to dokážu také.)

Sedli jsme si na tribunu a já se snažila trochu skrýt, aby mě hned někdo nezahlédl. Soustředila jsem se na mysl všech holek z týmu a pokusila se jim jí změnit tak, aby nemysleli na mě. Povedlo se. Každé jsem nasadila do hlavy nějakého brouka. Kluci přiběhli na hřiště, ale Edward vypadal hodně sklesle a trenér ho hned poslal na lavičku. Mrzelo mě to, protože trenér neměl v plánu ho dát do hry.

Kluci hráli bezvadně, ale jeden se při hře zranil a trenér musel dát do hry i Edwarda. Alec s Jasprem a Emmettem se strašně snažili, ale Edward se pohyboval ještě pomaleji než normální člověk a když byl jediný volný a jeden kluk mu přihrál, tak se nechal obehrát. Přestala jsem ovládat všem mysl a začala se tvářit naštvaně.

„Edwarde, já jedu takovou dálku a vidím jen prohru?“ Okamžitě se začal otáčet a nasávat vůni.

„Bello?“ zeptal se a nemohl mě najít.

„No tady, nahoře, ale teď začni pořádně hrát nebo tam na tebe vlítnu a je mi jedno, že mě lidi uvidí,“ zašeptala jsem k němu, aby mě slyšel.

„Co jsi říkala?“ zeptala se mě Mary, která seděla vedle mě. Slyšela mě, ach jo.

„Ne nic, jen si pro sebe mumlám,“ usmála jsem se na ní.

„Edward tě neuslyší. Poslední dobou nic nevnímá. Posledních pár měsíců,“ pošeptala mi sklesle Mary.

„Tak to ode mě schytá, jen co dohraje, no dohraje. Hned co to dočutá. Lenoch jeden, už ani neumí hrát,“ řekla jsem nahlas a bylo mi jasné, že mě každý upír uslyší.

Všimla jsem si několik udivených pohledů. Alice, Rose, Jasper, Emmett, Alec a hlavně Edward jako by se probudil a začal hrát dobře. Obehrál svého protihráče a dal gól. Na tribunách to vyvolalo překvapení, ale ne že by Edward běžel moc rychle, ale začal hrát.

„No vidíš, že to umíš,“ povzbudila jsem ho a Mary se vedle mě ušklíbla. „Co je? Co se šklebíš?“ zeptala jsem se jí a opatrně do ní drcla loktem.

„On si tě všiml a probudil se. Ty jsi neviděla ten jeho pohled sem?“ otočila se na mě Mary a na tváři jí zářil krásný úsměv.

„No a co je na tom tak legračního, Mary,“ na oko jsem se zamračila.

„Ty,“ odpověděla mi a obě jsme vypukli ve smích. Zápas mezitím skončil a kluci vyhráli díky Edwardovu gólu.

„Pane Cullene, doufám že budete zase pořádně hrát. Ke konci jste byl dobrý,“ promluvil na něj jeho trenér a já jsem se rozloučila s holkami a s Mary jsme si to zamířili za hráči.

Postavila jsem se dva metry před Edwarda a čekala na jeho reakci. Díval se na mě a zkoumal mě pohledem. Soustředila jsem se na jeho myšlenky, ale něco mi bránilo a já netušila co. Ještě se mi nestalo, že by moje schopnosti zklamaly. Stáli jsme, dívali se na sebe a nevnímali okolí.

„Promiň,“ promluvila jsem na konec a Edward se ušklíbl.

„Ty. Ne promiňte vaše výsosti, vy se mi omlouváte?“ promluvil a zamračil se.

„Edwarde, já…“ chtěla jsem se hájit, ale nebyly slova.

„Mohl jsem tam být s tebou, ale ty jsi mi bránila. Bloudili jsme,“ kroutil hlavou.

„Je lepší vědět, že žiješ než, aby tě zabili na mém hradě,“ málem jsem na něj zavrčela.

„Bello, já… tolik jsi mi chyběla a to se mi ještě nestalo,“ zašeptal a podíval se mi do očí.

„Kdybych neměla tolik práce, tak jsem ještě v horším stavu než ty,“ odpověděla jsem mu šeptem.

Oba jsme se rozešli a on mě zvedl. Smáli jsme se na sebe. Položil mě na zem a objali jsme se. Edward se mi snažil dostat do hlavy. Ušklíbla jsem se na něj.

„Nemůžu sundat štít. Mám to zakázané, protože jinak bych sem musela jet s gardou,“ zašeptala jsem poslední slovo Edwardovi do ucha a on si povzdechl.

Odtáhl se a podíval se mi zpříma do očí. Najednou se ve mně objevila ta potlačovaná touha po Edwardovi. Mírně jsem se naklonila a on udělal poslední krok. Naše rty se spojily v jedny a ten polibek byl tak plný vášně a touhy, která se tím časem stupňovala.

„Ehm… Ehm…“ odkašlal si někdo a já nasála vzduch… Eduard!

Odtáhla jsem se od Edwarda a otočila se. Stál tam Eduard s přiblblým výrazem.

„Co… tu… sakra… děláš!“ dívala jsem se mu do očí.

„Princezno, o vašem odjezdu se už ví. Co nejrychleji se musíte dostavit zpět i s ním,“ řekl a ukázal na Edwarda, který stál jako přimražený na místě a jen nás sledoval.

„Bello? Ty jsi princezna a máš hrad?“ ozvala se Mary a já se lekla. Ona nás slyšela a viděla.

„Mary, měli bychom jít,“ promluvil na ní opatrně Alec.

„Ne, já to chci vysvětlit,“ propalovala mě pohledem Mary.

„Mary, promiň, ale snad si nemyslíš, že hned každému řeknu, kdo doopravdy jsem. Mary, já… nechtěla jsem, aby o mě někdo věděl a pak jsem musela usednout na trůn…“

„Ty jsi doopravdy princezna? To, ale znamená, že Alec je…“ Mary se zakoktala.

„Ano, já jsem prý princ, ale na trůn se nedostanu a ani nechci,“ vložil se do toho Alec a stále pozoroval Eduarda.

„Edwarde?“ zeptala se Mary a pohledem sklouzla na Edwarda.

„Co?“ podíval se po ní.

„Tobě to nevadí nebo jsi také tajný princ?“ rozčilovala se Mary.

„Ne, já jsem normální syn doktora, ale zamiloval jsem se do princezny, o které jsem nevěděl, že je princezna, ale miluji Bellu a ať je co chce, mě je to jedno,“ Edward mě objal okolo pasu a usmíval se na Mary.

„Alec chce dál studovat, tak jsem to nemohla prozradit. Mary, promiň, ale Alec ti to chtěl říct na Valentýna,“ podívala jsem se na Mary a ona váhala.

„Vážně?“ zeptala se Aleca.

„Vážně. Sestřička je strašně ukecaná,“ ušklíbl se na mě Alec a dal Mary do vlasů pusu.

„Ehm…“ odkašlal si Eduard a díval se zpříma na Aleca.

„Promiňte vaše výsosti,“ opravil se Alec a sklonil hlavu.

„Eduarde, tady nejsem v naší zemi. Přestaň Aleca opravovat. Je to můj bratr ne?“ otočila jsem se na Eduarda přísně.

„Jistě má paní, ale měli bychom už letět,“ přikývl Eduard. „Princi Alecu, vy milujete obyčejného…“

„Obyčejného člověka? Co je na tom, když si Bella jako budoucí královna bere syna doktora?“ vyjela po Eduardovi Mary, až se Eduard musel odtáhnout a přestat dýchat.

„Mary, pojď si semnou promluvit stranou,“ usmála jsem se na ní a lehce jí uchopila za ruku.

„Dobře,“ přikývla Mary, ale Edward mě nepustil a spíše mě silněji zmáčkl, abych se mu nemohla vytrhnout.

„Edwarde, jen já a Mary,“ otočila jsem se mu v náručí, abych mu viděla do očí

„Já tě nepustím. Zase mi utečeš. Ne já vás nebudu poslouchat, slibuji,“ hodil prosebné oči.

Podívala jsem se po Eduardovi a ten naznačil, že je už v pořádku. Pousmála jsem se a dala Edwardovi letmý polibek.

„Tak se tedy rozlučte a jedeme. Mary tady máš moje telefonní číslo, ze kterého ti bude Alec volat. Jelikož můj bráška nemá už moc peněz, že?“ usmála jsem se na Aleca, protože jsem se mu vrtala v hlavě a pocitech a on právě řešil, jak bude volat Mary, když teď za něj Aro neplatí.

„Edwarde pojď, jdeme pro Alici a Rose a ty jejich, aby si sbalili,“ zatahala jsem Edwarda za ruku.

„Ti už mají sbaleno a támhle stojí,“ usmál se na mě Edward a ukázal na čtyři čekající postavy.

Zakroutila jsem hlavou a ukázala na ty dva vedle nás. Edward přikývl a vyšli jsme. Eduard nás následoval. Alice s Rose mi přiběhli naproti a objali mě, ale když je sledoval Eduard, tak se mi nenápadně poklonili.

„Co blázníte? Eduarde?“ otočila jsem se a on nasadil nevinný výraz.

Autor: Pavla777 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Může upír bydlet na intru? - 12. kapitola: