Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můžeš mě milovat? - 2. kapitola

06.01.2013 (07:45) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1718×

2. kapitola - Jasper. Jmenuji se Jasper.

Jasper

Hleděl jsem do jejích vyděšených očí a nebyl jsem schopný pohybu… Ona se třásla strachy a srdce jí prudce bušilo. V jejích velkých modrých očích jsem kromě zděšení spatřil i úlevu. Dlouhé tmavě hnědé vlasy se jemně vlnily do větru.

„Beth?“ oslovil jsem ji potichu.

„Já… já… ne, já jsem Melanie,“ vykoktala.

Trhl jsem sebou a vrátil jsem se do reality. Co mě to popadlo? Ani jí není podobná. Až na ty oči… Bože, už blouzním…

„Promiň,“ zašeptal jsem a zacouval jsem do stínu. Když jsem si byl jistý, že mě nevidí, rozběhl jsem se domů. Jak je to možné? Proč mi osud tohle dělá? Nenáviděl jsem okamžik, kdy jsem se rozhodl pomáhat lidem a zároveň jsem ho miloval.

Vpadl jsem do domu jako velká voda a nerozhodně jsem zůstal stát mezi dveřmi. Co mám teď udělat? Přelétl jsem pohledem celou svou rodinu, než jsem se dostal k Edwardovi. Tvářil se lehce zmateně. Zjevně nechápal mou psychickou labilitu.

Ostatní vypadali překvapeně a možná trochu potěšeně. Nezabýval jsem se tím. Bylo mi to jedno.

Ztěžka jsem dosedl na pohovku a hlavu jsem si složil do dlaní. Znovu se mi před očima vybavila ta dívka. Její oči. Ty modré, chytré oči. Ona měla taky takové…

Zaskučel jsem, když jsem si na to znovu vzpomněl. Pohledem jsem přelétl všechny v místnosti. Zírali na mě. Možná si dělali starosti o mé psychické zdraví. Nedivil jsem se jim. Ale nemohl jsem to vydržet.

Okamžitě jsem se zvedl a vyrazil jsem zpět do temné noci. Musel jsem ji najít. Znovu ji vidět. Ani jsem si neuvědomil, že od chvíle, kdy jsem ji zachránil, uběhlo jen pár minut. Došlo mi to, až když jsem ji spatřil v té uličce, jak stojí nad tím mužem a u ucha křečovitě svírá telefon.

„Děkuji,“ špitla do něj a zavěsila. Stále jsem z ní cítil strach a zmatenost. Náhle se otočila a pohlédla mým směrem, jako kdyby tušila, že tam jsem. Přimhouřila oči. „Je tam někdo?“ zašeptala vyděšeně.

Melanie

Zrovna jsem se vracela od kamarádky. Měla narozeniny, tak jsem u ní zůstala až do noci. Ale slíbila jsem rodičům, že do půlnoci budu doma, tak jsem se nakonec rozloučila a vydala jsem se městem domů.

Byla jsem unavená, tak jsem se rozhodla jít zkratkou. Sice ta ulice nebyla moc dobře osvětlená a byla v ní spousta stínů, ale zkrátí mi cestu o 10 minut.

Náhle jsem za sebou uslyšela kroky. Ohlédla jsem se a srdce se mi rozbušilo, když jsem spatřila muže v tmavém.

Klid, nejde za mnou. Nejde za mnou, uklidňovala jsem se v duchu, ale i tak jsem zrychlila.

Ale kroky se přibližovaly. Už jsem se chtěla rozběhnout, ale kroky najednou popoběhly a ten muž mě chytil za ruku. Přitáhl si mě zpět.

Zaječela jsem a snažila jsem se mu vykroutit. Ale moje síla nebyla nic v porovnání s tou jeho. Přimáčkl mě na zeď a natiskl se ke mně.

Zrovna když jsem chtěla znova vykřiknout, se něco mihlo vzduchem a srazilo to toho muže pryč. Viděla jsem siluetu někoho jiného, jak ho praštil do hlavy. Pak vstal a otočil se na mě. Srdce mi bušilo strachy, když se mi hlavou míhaly obrazy toho, co by mi mohl udělat.

Ale on chvíli jen stál a díval se na mě. „Beth?“ zašeptal potom melodickým hlasem, ve kterém se mísilo překvapení s bolestí.

„Já… já… ne, já jsem Melanie,“ vykoktala jsem zmateně. Musel si mě s někým splést.

Ještě chvilku bez pohnutí stál a potom pár kroky zacouval do temnějšího stínu. Usoudila jsem, že odešel. Zády jsem se opírala o zeď a snažila jsem se rozdýchat ten zážitek.

Tohle bylo poprvé, kdy mi hrozilo podobné nebezpečí. Nikdy jsem si nemyslela, že by se to mohlo stát zrovna mně. Ale i já jsem byla jenom člověk. Měla jsem s tím počítat. Měla jsem to vzít domů kolem silnice a ne zapadlou uličkou.

Když ten muž zasténal a pohnul rukou, vrátila jsem se do reality. Vzala jsem telefon a rychle jsem zavolala policii. Bála jsem se pohnout z místa, abych ho neprobudila.

Náhle jsem ucítila zvláštní pocit. Jako by mě někdo sledoval. Vzhlédla jsem přímo do stínů. Něco tam je! Uteč!, křičely na mě mé myšlenky.

„Je tam někdo?“ zeptala jsem se a hned jsem toho litovala. Tohle dělají hrdinky hororových filmů těsně před tím, než je někdo zastřelí.

Ale pak ze stínů vystoupila postava. Můj první instinkt byl otočit se a utéct, ale pak jsem tu siluetu poznala. „To… to jste vy?“ optala jsem se nejistě. Určitě to byl on, ten co mě zachránil.

„Jo,“ řekl tiše, možná trošku váhavě.

Knedlík v krku se mi trošku uvolnil. On mě zachránil. Neublíží mi. „Děkuju vám,“ usmála jsem se trošku křečovitě.

„To byla samozřejmost,“ pokrčil rameny a já najednou pocítila touhu spatřit jeho obličej.

„Můžu vás vidět?“ zeptala jsem se váhavě.

Vteřiny ubíhaly a ticho se vleklo. Došlo mi, že se mi neukáže. Neudělá to.

„Nebo ne,“ zamumlala jsem, ale on v tu chvíli udělal dva kroky dopředu a na jeho tvář dopadlo světlo ze vzdálených lamp. Zatajila jsem dech a srdce se mi rozbušilo. Ale tentokrát ne strachy. Byla jsem ohromená.

Z jeho andělské tváře na mě hleděly dvě nádherné světle hnědé oči. Polodlouhé blonďaté vlasy mu rámovaly bezchybný obličej. Byl vysoký a svalnatý, ale ne moc. Tak akorát.

Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. Nikdy jsem nevěděla, jak se chovat v přítomnosti mužů, natož těch hezkých. A tenhle nebyl hezký, tenhle byl přímo božský.

Nasucho jsem polkla a snažila jsem se přijít na něco smysluplného, co bych mohla říct. Nutno dodat, že v hlavě jsem měla úplně vymeteno. Mohla jsem na něj jen zírat. Musel si myslet, že jsem úplně blbá.

„Jak… se jmenuješ?“ podařilo se mi nakonec říct.

Propaloval mě pohledem a já byla čím dál nervóznější. Náhle jsem uslyšela policejní sirény. Na vteřinu jsem se otočila, ale když jsem se obrátila zpět k němu, už tam nebyl. Očima jsem přelétla stíny, ale nikde jsem ho neviděla. Jak se mohl tak rychle vypařit?

Ale to už tady byla policie. Zatkli útočníka a mě odvezli na stanici, kde mi pokládali nekonečné množství otázek.

„Říkáte, že vás někdo zachránil?“ ptal se policista.

Přikývla jsem.

„Můžete mi říct, jak to probíhalo?“

„No… Ten muž mě přimáčkl na zeď a najednou ho někdo strhnul pryč a omráčil ho.“

„Hm. To je stejný scénář jako u několika jiných případů,“ zamručel jakoby pro sebe.

Zbystřila jsem. „U jiných případů?“

„Ano. Už takhle během dvou dnů pomohl více ženám. Nevíte, jak vypadal? Ještě nikdy se neukázal…“

Zaváhala jsem. Mám jim to říct? Pokud se sám nepřihlásil, asi nechce, aby věděli, kdo to je. Ani mě se dnes nechtěl ukázat. Ale nakonec to udělal. Proč?

„Ne, nevím, jak vypadal,“ zavrtěla jsem rázně hlavou s pohledem upřeným na masivní stůl. „Jen… Byl vysoký,“ pokrčila jsem rameny.

Policista vzdychl. „Dobrá, už vás nebudu obtěžovat. Vašim rodičům jsme volali, měli by tu být každou chvíli. Můžete se posadit na chodbě,“ pokynul mi ke dveřím.

Přikývla jsem a beze slova jsem si sedla na jednu z polstrovaných židlí za dveřmi kanceláře. V hlavě jsem stále viděla jeho obličej. Tak nádherný…

Ale neřekl mi, jak se jmenuje. Nechtěl mi to říct, nebo ho jen vyrušila policie? Proč jsem jim nezavolala o něco později?

Jistě jsem věděla jen jednu věc – musím ho znovu vidět. Něco mě k němu táhlo. Bylo to jen tím, že mi zachránil život, nebo tím, jak byl hezký? Ano, líbil se mi, ale pochybuji, že by existovala dívka, kterou by nechal chladnou.

Už jsem věděla, co udělám. Pokud zachraňoval životy ohroženým lidem, musela jsem zařídit, aby to vypadalo, že jsem v nesnázích. Ano, zítra večer se vydám do města. Musím znát jeho jméno.

Když přijeli rodiče, byli hrůzou bez sebe. Nejméně stokrát jsem jim musela opakovat, že jsem v pořádku, než mi to konečně uvěřili.

S rodiči jsem měla vždycky pěkný vztah. Mamka říkala, že jsem jejich vymodlené dítě. Prý už se smířila s tím, že děti mít nemůže, když zjistila, že je těhotná. Lékaři tvrdili, že je to zázrak.

Nikdy mě netloukli, jednali se mnou jako se sobě rovnou a já jsem si jich za to vážila. Dělala jsem, co jsem mohla, abych si jejich důvěru zasloužila. A stálo to za to.

Celý další den jsem se třásla nedočkavostí na večer. V duchu jsem popoháněla ručičku hodin dopředu. Když se začalo stmívat, už jsem vybíhala z domu „na procházku“, jak jsem řekla rodičům.

Rychlým krokem jsem procházela tmavými uličkami města. Ano, jsem hloupá, takhle pokoušet štěstí. Co když by mě tentokrát neslyšel? Ale co když jo? Zkusit to musím.

Ale uběhla už hodina a mě z toho neustálého chození začaly bolet nohy. Zastavila jsem v jedné uličce a sledovala jsem, jak se na nebi začínají objevovat hvězdy. A pak mě něco napadlo. Nemusím být nutně v ohrožení života, ne?

Zhluboka jsem se nadechla. „Pomoc!“ zaječela jsem z plných plic a snažila jsem se, aby to znělo vyděšeně.

A nečekala jsem dlouho. Pár vteřin na to jsem ho zahlédla. Náhle se objevil ve stínu nedaleko ode mě. Nepochybovala jsem, že je to on. Kdo jiný?

Udělala jsem pár kroků k němu a sklopila jsem pohled do země.

„Děje se něco?“ zeptal se ostražitě. „Ublížil ti někdo?“

„Ne, to ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Já jsem jen… Chtěla jsem tě vidět,“ pohlédla jsem na něj po očku. „Včera jsi zmizel rychle.“

Chvíli mlčel. „Neprozradilas mě,“ řekl nakonec. Překvapeně jsem na něj pohlédla. Jak to ví?

„Nechtěl jsi, aby tě lidé znali. Nebo ano?“ zaváhala jsem.

„Ne,“ zavrtěl hlavou a já v jeho hlase uslyšela úsměv.

Další ticho.

„Řekneš mi své jméno?“ zeptala jsem se nesměle.

„Jasper. Jmenuji se Jasper. A ty jsi Melanie, viď?“

Cítila jsem na sobě jeho pohled a v krku se mi udělal knedlík, tak jsem jen přikývla.

„Kolik ti je let, Melanie?“ položil mi další otázku.

Odkašlala jsem si, abych vůbec mohla promluvit. „Šestnáct,“ pípla jsem.

Udělal několik kroků ke mně a jeho tvář osvítilo světlo. Znovu jsem žasla nad jeho dokonalostí. Ale nevydrželo mi to dlouho. Když se vzdálenost mezi námi zmenšila na metr, veškeré myšlenky mi z hlavy vyklouzly.

Natáhl ruku a jemně mě palcem pohladil po tváři. Cítila jsem, jak mi buší srdce a do tváří se mi vlévá horko. Jeho pokožka byla hebká a chladná, jako noční vzduch.

Zastrčil mi za ucho pramen vlasů a propaloval mě zlatavě hnědýma očima. Jaká zvláštní barva… Ale k němu se hodila. Krásně podtrhovala medovou barvu jeho vlasů.

Náhle trhl hlavou a zadíval se napravo ode mě. „Musím jít,“ řekl spěšně, naposledy mi přejel palcem po tváři a zmizel ve stínech.

Zamrkala jsem a snažila jsem se popadnout dech. Co to se mnou udělal? Stále jsem byla rozechvělá z jeho doteku. Nohy i ruce se mi klepaly víc, než po včerejším útoku. Chtěla jsem, aby se mě znovu dotkl.

Proč vlastně tak rychle zmizel? Vypadalo to, jako by ho někdo zavolal. To, jak zvedl hlavu. Jako by něco slyšel. Ale co? Všude bylo ticho…

Hodila jsem to za hlavu. Stejně jsem nebyla schopná dostatečně přemýšlet. Domů jsem došla jako ve snách a hned jsem se zavřela do svého pokoje. Je možné, že jsem se zamilovala? Vždyť sotva znám jeho jméno!

Několik dalších dní jsem se nočnímu městu vyhýbala. Nechtěla jsem být zamilovaná, ne do něj. Očividně byl starší aspoň o pár let. Navíc musel mít holku. Nevěřila jsem, že by byl s takovou vizáží sám.

Místo toho jsem se přiblble usmívala pokaždé, když jsem o něm náhodou slyšela ve zprávách. Dobře, nebývalo to náhodou. Každý večer jsem seděla u televize a čekala jsem na zmínku o něm.

Takových zpráv přibývalo. Policie vyhlásila tučnou odměnu pro toho, kdo to má na svědomí. Ale on se nepřihlásil. Asi měl peněz dost.

Ale pocit zamilovanosti nepolevoval. Naopak. Čím víc času od našeho setkání uběhlo, tím víc jsem ho chtěla znovu vidět. Vzbuzoval ve mně dosud neznámé pocity.

A když si dneska mamka všimla, že se se mnou něco děje, věděla jsem, že je zle. Jako vždycky jsem se posadila k televizi a začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že bych ho vyhledala. Jaké by to bylo, znovu ho vidět, případně cítit jeho dotek?

Bez zájmu jsem sledovala zprávy a pouštěla jsem je jedním uchem dovnitř a druhým ven, než mě zaujala jedna zpráva.

„Včera pozdě v noci se opět objevil neznámý zachránce. Tentokrát ovšem neodhadl sílu svého protivníka a podle slov zachráněné dívky byl velice těžce zraněn.“

S otevřenou pusou jsem sledovala moderátorku a nedokázala jsem uvěřit, s jakým klidem mluví.

„Prý utrpěl několik bodných ran do břicha. Žádáme tajemného zachránce, či kohokoli z jeho známých, aby ho dovezli do nemocnice.“

Dál jsem ji neposlouchala. Byla jsem v šoku. Doufala jsem, že dostane rozum a nechá se ošetřit. Ani jsem nechtěla myslet na to, že by se mu stalo něco vážného.

_________________________________________________________________

Ke konci bych ráda podotkla, že jsem si trošku upravila upíří pravidla k ději povídky. Upíři nejsou tak úplně nezranitelní jako ve Stmívání. Můžou se zranit, ale rychle se hojí a máloco jim doopravdy ublíží.

Jinak vám všem moc děkuji za komentáře, moc mě potěšily a dokopaly mě k přidání tohoto dílu. Děkuju :)

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můžeš mě milovat? - 2. kapitola: