Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můžeš mi odpustit? - 1. kapitola

01.12.2012 (16:00) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3833×

1. kapitola - První setkání

Jsem anděl. Mladý anděl. Je mi teprve několik desítek let a stále se učím zákonitostem na zemi, i v nebi. Také se snažím osvojit své schopnosti. Každý anděl je má. Spočívají v rozdávání pozitivní energie.

Jak se jmenuji? Říkají mi Maličká. Andělé nemají jména. Říká se jim podle různých znaků. Někteří si osvojili jména, která jim dali lidé, ale není jich moc. Já jsem pořád „ta malá“. Nevadí mi to. Nějak mi říkat musí.

Zrovna teď mířím za Nejvyšším. Pozemšťané mu říkají Bůh, ale já se raději držím všeobecně používaného oslovení. Nejsem si jistá, co přesně má na srdci. Jen doufám, že jsem něco neprovedla. Jeho vztek je ten nejhorší, jaký si dovedete představit. Nehněvá se. Odpouští. A o to je větší pocit viny, když něco zkazíte.

Pomalu jsem kráčela prostorem zalitým příjemným světlem. Slyšela jsem nádherný zpěv. Usmála jsem se. Nechápu, proč se lidé bojí smrti. Je tady tak krásně…

Došla jsem před velké dveře, které se samovolně otevřely. Vešla jsem dovnitř a spatřila jsem Nejvyššího, jak sleduje nadýchaný mrak, vznášející se před ním.

„Pane,“ oslovila jsem ho s úctou.

„Vítej, Maličká,“ usmál se na mě a pozorně se na mě zadíval. „Myslím, že jsem pro tebe našel úkol. Je sice trochu těžký na začátek, ale někde se začít musí, ne?“

Se zachvěním jsem přikývla. Určitě bude chtít, abych šla na Zem. Ale já tam ještě nikdy nebyla, nevím, jak se tam mám chovat, jak…

„Neboj se,“ přerušil mé myšlenky s vědoucím pohledem. „Ano, budu chtít, abys odešla k lidem. Myslím, že nastal tvůj čas naučit se něco nového.“

„Dobře,“ řekla jsem potichu. „O co jde?“

Usmál se a obrátil se zpět k obláčku. Ten se rozjasnil a objevila se na něm tvář muže. V momentu, kdy jsem ho poznala, se mi vnitřnosti zkroutily v křeči strachu.

„Jasper Whitlock?“ zašeptala jsem s hrůzou v hlase. Byl tady u nás známý. Už něco přes 200 let jsme se snažili ho zachránit. Poté, co byl přeměněn na upíra, poslal Nejvyšší na zem Alici. Měla to být jeho spřízněná duše, ale nešťastnou náhodou zemřela. Bohužel, než byla připravena na další převtělení, věci zašly příliš daleko. Navíc, pouto bylo její smrtí zrušeno.

Od té doby jsme na Zemi pravidelně posílali nějakého anděla, aby se ho pokusil obrátit, ale on jim nikdy nedal příležitost. Chladně a nemilosrdně je zabíjel, než stihly předat poselství.

Jasper Whitlock byl postrachem každého anděla tady v nebi. Každý věděl, že pokud se mu postaví do cesty, čeká ho nepříjemná smrt. Samozřejmě, andělé nemohli doopravdy zemřít. Ale jejich tělo ano. A poté, co bylo zabito, se duše anděla vrátila zpět sem. Ale pocit smrti byl nepříjemný.

Nejvyšší se otočil ke mně. „Ano, Jasper. Vím, že jsme se snažili už hodně, a že to nikdy nefungovalo, ale my ho musíme dostat. Vyrvat ho ze spárů Satana. On je v jádru dobrý. Cítím, že jeho duše trpí, ač si to neuvědomuje. Příliš se sžil se zvířetem uvnitř něj. Ale stále má naději. A teď bude na tobě, abys mu zkusila pomoct,“ říkal Nejvyšší s pohledem upřeným na mě.

Věděla jsem, že můžu odmítnout. Omluvit se a odejít. On by mě nenutil. Ale moje úcta k němu byla příliš vysoká. Nemohla jsem odmítnout, když mě žádal. Chtěl otevřít cestu do nebe jedné z nejhorších bytostí na zemi a já mu měla pomoct.

„Dobře,“ přikývla jsem. „Ale já nevím, co mám dělat…“

„Neboj se. Budu ti pořád k dispozici, všichni z nás. Můžeš se kdykoli obrátit na mě, Gabriela, nebo na Jennu. Ale potřeboval bych, abys vyrazila co nejdřív. Je na tobě, aby sis vybrala jméno a připravila se na cestu. Jasper zítra nastupuje na střední školu v Chicagu. Nastoupíš tam také a budeš bydlet na zdejší koleji.“

Přikývla jsem a zamyslela jsem se nad jménem. Spousta z nich se mi líbila. A bylo jen na mě, jaké si vyberu. Co třeba…

„Elizabeth. Chci se jmenovat Elizabeth,“ oznámila jsem.

„Dobrá. Přijď za mnou, až budeš chtít vyrazit,“ přikývl Nejvyšší.

Obrátila jsem se a vyšla jsem ze dveří. Musím se rozloučit s ostatními. Moje první kroky vedly za Gabrielem. Cestou jsem si protahovala křídla. Věděla jsem, že je teď dlouho nebudu moct použít.

„Maličká!“ zaslechla jsem hlas plný energie.

„Gabrieli!“ zavýskla jsem a rozběhla jsem se k němu. Vběhla jsem mu přímo do náruče. Několikrát se mnou zatočil, než mě postavil na zem.

„To je dost, že se konečně ukážeš!“ smál se.

„Promiň. Neměla jsem teď moc času. Měli jsme problémy,“ pokrčila jsem rameny. „Gabrieli, já… jsem tady hlavně proto, že… odcházím na Zem,“ vzdychla jsem.

„Opravdu?“ vykulil oči. „To je úžasné! Získáš spoustu nových zkušeností!“

„Jo, to jo. Jen se trošku bojím…“

Gabriel mě objal. „Neboj, budu na tebe dávat pozor,“ usmál se.

„Děkuju. A teď už musím, chci najít ještě Jennu.“

„Jo, jasně. Opatruj se,“ znovu mě objal a já vyrazila za Jennou, mou nejlepší kamarádkou.

Roztáhla jsem svá obrovská bílá křídla, několikrát jsem jimi zamávala a pak jsem se vznesla do vzduchu. Vítr mi cuchal mé dlouhé blonďaté vlasy a unášel mě směrem, kam jsem potřebovala. Věděla jsem přesně, kam jít. Jenna milovala několik míst tady.

Instinktivně jsem zalétla k obrovské louce. Byla tam. Zrovna se proháněla na jejím nejoblíbenějším jednorožci, Dominovi. Snesla jsem se na zem a jen jsem je pozorovala. Po chvilce si mě Jenna všimla, otočila Domina a během chvilky zastavila přede mnou.

Krátce jsem jí vysvětlila, o co jde, rozloučila jsem se, a než jsem se nadála, už jsem stála před Nejvyšším. „Jsi připravená?“ zeptal se.

„Ano, jsem,“ přikývla jsem.

„V tom případě můžeš vyrazit. Pamatuj si, že ať se stane cokoli, můžeš se na mě obrátit. Spoléhej na svou intuici a dělej dobrá rozhodnutí. Věřím ti…“ slova utichla a kolem mě se objevila stříbrná záře. Přivřela jsem před ní oči a snažila jsem se zahlédnout něco za ní.

Po chvíli jsem konečně zahlédla obrysy předmětů a pár vteřin na to jsem stála v tmavém koutu autobusového nádraží. Všude byla spousta lidí, ale zdálo se, že si mě nikdo nevšiml. Vedle mě jsem zahlédla velký batoh.

Hodila jsem si ho přes rameno a vyrazila jsem se porozhlédnout, kde jsem se to vlastně ocitla. Jedné milé paní jsem se zeptala, kudy se dostanu na kolej. Byla to vysoká nově opravená budova se žlutou fasádou.

Vešla jsem dovnitř a našla jsem svůj pokoj. Uvnitř byly dvě postele, dva stoly s malými lampičkami, nějaké skříně a dveře, které vedly do koupelny. Během následující hodiny jsem si vybalila.

Pak jsem si prostě lehla na postel a přemýšlela jsem, co budu dělat. Přeci jenom, mám tady úkol a nemůžu se na něj vybodnout. Měla bych vymyslet nějakou strategii. Nejdřív se s ním musím nějak sblížit. Pozdravit, mile se usmát, prohodit pár slov… Tak to lidé dělají, ne?

Potom bych mohla zkusit na něj převést trochu pozitivní energie. Třeba to pomůže. A když ne, použiju silnější metody. To ale vymyslím potom. Jen jestli nezabere ta první možnost.

Uslyšela jsem, jak se otevřely dveře. Vzhlédla jsem a pohlédla jsem na dívku s hnědými vlnitými vlasy a s tmavýma očima. Byla celkově drobná a na tváři jí hrál lehký vřelý úsměv.

Vyskočila jsem z postele. „Ahoj, já jsem Elizabeth,“ představila jsem se pohotově.

„Já jsem Melissa, těší mě,“ řekla a úsměv se jí rozšířil. „Nastupuješ na střední?“

„Jo, do třeťáku,“ přikývla jsem.

„Já taky! To je paráda. Můžeme sedět spolu. Teda… jestli ti to nebude vadit,“ zjihla trošku.

„Ne, to bude bezvadný,“ ujistila jsem jí. Líbila se mi. Byla plná energie. Pomůže mi zapadnout.

Chvíli jsme si jen tak povídali. Většinou mi vysvětlovala chod školy, pomlouvala učitele, vyprávěla o studentech. Po hodině jsem věděla naprosto přesně, kteří studenti mě nechají opsat test a kteří ne, se kterými se dobře povídá a se kterými si raději nemám nic začínat.

Jasper Whitlock samozřejmě patřil do té poslední skupiny. Nechala jsem si pro sebe, že on je jediný důvod, proč jsem tady. Myslela by si, že jsem blázen.

S Melissou jsem si skvěle rozuměla. Nevěděla jsem, jestli mám takové štěstí, nebo to bylo plánované. Ale moc jsem to neřešila. Věděla jsem, že mi Melissa se vším pomůže, takže jsem do toho moc nevrtala.

„Poslyš, Beth,“ oslovila mě. „Ještě si musím jít zařídit pár věcí. Asi bude lepší, když zůstaneš tady, budu muset oběhnout půlku města. Nevadí?“ upřela na mě své velké hnědé oči.

„Ne, vůbec ne,“ ujistila jsem ji. Aspoň se můžu podívat, kde se Jasper nachází.

Melissa si z batohu vzala několik papírů, mávla mi na rozloučenou a energicky vyběhla ze dveří.

Já jsem vyšla na balkón, který patřil k pokoji, opřela jsem se o zábradlí a jen jsem chvíli stála. Když jsem si uvědomila, že mi mezi lopatkami tepe bolestí, tiše jsem vzdychla. Tohle bude těžké.

Zavřela jsem oči a soustředila jsem se na proměnu. Cítila jsem, jak mé rifle a tričko zmizeli a místo nich se objevily lehké bílé šaty, které měly na zádech výstřih, který přesně lemoval obrys mých velkých bílých křídel.

Věděla jsem, že v tuhle chvíli mě nikdo neuvidí. Tuhle šanci mají jen lidé, kteří by tomu opravdu uvěřili, třeba malé děti, nebo ti, kteří to opravdu potřebují. Ale ti i přesto jen letmo.

Rozpřáhla jsem křídla a vylétla jsem do vzduchu. Letěla jsem nad městem a nechala jsem se vést svou intuicí k místu, kde byl Jasper. Přelétla jsem k malému domku na kraji města a zlehka jsem před ním přistála.

Poznala jsem, že není doma. Ale bydlí tady, jeho přítomnost byla z tohoto místa cítit dost jasně.

Proměnila jsem se zpět do lidské podoby a rozhodla jsem se trošku projít. Když není doma, nemám co na práci. Honit upíra po lese bylo marné. Byli rychlejší, než my.

Otočila jsem se čelem k lesu a ztuhla jsem na místě. Stál tam on. Jen kousek ode mě. Bylo to, jako bych pohlédla do obličeje samotné smrti. Na očích měl černé čočky. Nebo to možná byla jeho současná barva. Při tom pomyšlení mi přeběhl mráz po zádech.

Propaloval mě chladnokrevným pohledem. Ústa měl roztažená do děsivého úsměvu.

„Ahoj,“ pípla jsem potichu a pokoušela jsem uklidnit svůj tep.

„Nazdar,“ odpověděl tichým zlověstným hlasem. „Co tady děláš?“

„Já… Já jsem se chtěla projít,“ vykoktala jsem a v duchu jsem si nadávala. Jak můžu dát tolik najevo svůj strach? Je to predátor, na tohle čeká!

„Opravdu? Sem nikdo nechodí,“ zamračil se na mě a v tu chvíli vypadal jako lev připravený k útoku.

„No, jo. Já jsem tady nová, takže nevím, kam ostatní chodí. Neznám to tady, ani nevím, kde teď vlastně jsem,“ plácala jsem první věci, které mi přišly na jazyk. Ale knedlík, který se mi vytvořil v krku, když se Jasper přiblížil na pár centimetrů, mi zabránil pokračovat. Srdce mi strachy bušilo jako splašené.

„Nepovídej,“ zašeptal zlověstně. „Víš, kdo já jsem?“ naklonil se k mému levému uchu a tichým šepotem, který mi bránil se pohnout, pokračoval. „Sem jsi neměla chodit. Se mnou by si lidé neměli zahrávat.“

Polkla jsem na sucho. Srdce mi bušilo tak, až jsem si myslela, že mi vyskočí z hrudi ven. Na obličeji mě šimraly jeho vlasy. Cítila jsem na uchu jeho chladný dech. Jeho pokožka se na jednom místě lehce dotýkala mé tváře.

„Jestlipak uhodneš, co se stává lidem, když mě potkají v tomhle stavu,“ pokračoval potichu. „Bez výjimky zemřou. Bez výjimky,“ zdůraznil a mně se roztřásla kolena.

Co že jsem to měla za plán? Mile si s ním popovídat? Spřátelit se? Co jsem si myslela?! Ach, já jsem tak naivní…

Jasper se ke mně přitiskl ještě víc a zrušil tím i ty poslední centimetry, které mezi námi byly. Nosem mi přejel po tváři a zhluboka se nadechl. Rukou mi zajel pod vlasy, odhrnul je dozadu a lehce mi naklonil hlavu.

Věděla jsem, že bych se měla bránit, ale naprosto jsem toho nebyla schopná. Mé tělo jako by bylo z rosolu. Nemohla jsem se ani pohnout. Všechny vjemy ke mně docházely jakoby z velké dálky, se zpožděním.

Jeho rty se dotkly mého krku a mnou proběhl záblesk zděšení. Takže takhle to má skončit?

Cítila jsem, jak mi zuby přejel po měkké pokožce krku. A pak mnou projela prudká bolest, když se zakousl. Vykřikla jsem bolestí a v tu chvíli jako bych se probrala ze spánku. Začala jsem sebou házet a pokoušela jsem se ho od sebe odstrčit. Věděla jsem, že je to marné, ale nemohla jsem zabránit návalu paniky.

Po pár vteřinách se ode mě k mému překvapení odtrhl. Rty měl potřísněné mou krví a v očích měl nový nádech rudé barvy. Netvářil se překvapeně, ani zděšeně, měl stále kamennou tvář.

„Kdo jsi?“ zasyčel na mně.

Rukou jsem si přikryla ránu na krku a stále jsem se zděšeně třásla. Chvíli jsem na něj zírala, než mi šok dovolil pochopit jeho slova.

„Co?“

„Kdo jsi?“ zopakoval. „Pár takových jako ty jsem potkal. Máte jinou krev.“

Srdce se mi zadrhlo a pak se znovu rozběhlo ještě rychleji. Nevěřila jsem, že je to možné. Ale mlčela jsem.

„Co jsi zač?!“ rozkřikl se a se zuřivým výrazem mě popadl za ramena. Jeho rudé oči hleděly do mých vyděšených. „Já na to přijdu. Zjistím, co jsi zač, to ti přísahám. Budeš žít tak dlouho, dokud to nezjistím. Pokud budeš mít štěstí, přežiješ do konce roku,“ zasyčel, pustil mě a rázným krokem vešel do domu.

Já jsem se svezla po zdi na zem a snažila jsem se uklidnit. Je to dobré. Nezabil mě. Neví, co jsem zač. A dokud to nezjistí, budu žít. Jsem v pořádku. A vůbec nemám díru do krku…

Z úst mi unikl hysterický smích. Byla jsem dokonale vykolejená. Po pár minutách jsem vstala a doklopýtala jsem do lesa. Musím se proměnit, nebo vykrvácím. Musím se proměnit.

Když jsem byla hluboko mezi stromy a neviděla jsem jeho dům, sebrala jsem veškeré své síly a soustředila jsem se na proměnu. Když jsem ucítila, jak se mi vrací síly, padla jsem na kolena. Cítila jsem takovou úlevu, až se mi zatočila hlava.

Tohle se úplně vymklo mé kontrole…

_________________________________________________________________

Pokud jste se dočetli až sem, chci vám moc poděkovat za váš čas. Budu vděčná za jakékoli komentáře :) A jen pro představu, takhle by měli vypadat Beth, Melissa a Jasper:

Beth

Melissa

Jasper

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můžeš mi odpustit? - 1. kapitola: