Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můžeš mi odpustit? - 2. kapitola

04.12.2012 (12:30) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2305×

2. kapitola - Chyba, ještě jedna a pak ještě další...

Elizabeth

Když jsem se konečně dostala na pokoj, ještě jsem chvíli zůstala na balkónku a tiše jsem si broukala. Zpěv mě vždy dokázal uklidnit, a teď jsem to potřebovala víc, než kdy jindy. Když jsem zaslechla kroky na schodech, rychle jsem se proměnila zpět do lidské podoby.

Ve chvíli, kdy jsem zavírala balkónové dveře, se do pokoje vhrnula Melissa. S úsměvem na rtech za sebou zavřela dveře a sedla si na postel. „Tak už mám všechno zařízený. Co budeme dělat?“

„No, já nevím,“ pokrčila jsem rameny a lehce jsem se naladila ne její veselou náladu. „Nedáme si něco k jídlu?“

„To je dobrý nápad. Musíme se pořádně najíst, když zítra začíná ta škola. Dole je kuchyně, mělo by tam něco být. Tak pojď,“ popadla mě za ruku a vytáhla mě ven ze dveří.

Při jídle Melissa pořád o něčem mluvila a nevyvedl ji z rovnováhy ani fakt, že jsem ji většinou neposlouchala. Hlavou mi vrtal zítřejší den, kdy se budu muset vidět s Jasperem Whitlockem. Vůbec se mi to nezamlouvalo, i když jsem se uklidňovala faktem, že si mezi lidmi snad nic nedovolí.

Ovšem kdo ví, čeho je schopný? Z toho, co jsem o něm věděla, jsem si dokázala představit dokonale chladného vraha, proti kterému byl Jack Rozparovač roztomilým štěnětem. Na Jaspera Whitlocka téměř nikdo neměl. I většina ostatních „zlých“ upírů byla kultivovanějších a citlivějších, než on.

Celou noc jsem se budila a nebyla jsem schopná usnout tvrdým spánkem. Ráno jsem šla do školy jako ve snách a nebýt Melissy, kdo ví, kam bych došla.

Do třídy jsme dorazily jen pár minut před zvoněním. Rozhlédla jsem se a s hrůzou jsem zjistila, že poslední volná lavice byla přesně vedle té, kde seděl on.

Melissa bez sebemenšího zaváhání došla k lavici a sedla si na vzdálenější místo. Jistě, nedivila jsem se jí. Jasper byl predátor a ona to cítila, ač si to neuvědomovala. Vznášela se kolem něj zlověstná aura moci a chladnokrevnosti.

Bez nejmenšího zaváhání jsem se posadila a připravila jsem se na hodinu. Dělala jsem cokoli, co mě zaměstnalo, abych se na něj nemusela podívat. Cítila jsem na sobě jeho pohled.

Zazvonilo, přišel učitel a rozpovídal se o látce. Já jsem se snažila dávat pozor, ale copak to šlo, když učil o historii, kterou jsem zažila na vlastní oči? Občas jsem zaznamenala nějakou nepřesnost, ale to mou pozornost nepřitáhlo.

Bezmyšlenkovitě jsem si dělala poznámky a myšlenkami jsem byla někde jinde. Proto mě vyděsilo, když jsem uslyšela Jasperův zřetelný šepot směřovaný ke mně.

„Zdáš se být v pořádku.“

Otočila jsem se na něj. Sledoval mě stejně černýma očima, jako včera. Jen jsem doufala, že tentokrát je to vinou kontaktních čoček a ne jeho žízní.

Pokrčila jsem rameny.

„Co jsi zač?“

„Na to zapomeň,“ zamračila jsem se na něj.

„Jednou mi to povíš,“ usmál se.

„Proč si to myslíš?“ nechápala jsem.

„Já vždycky dostanu to, co chci,“ odpověděl zlověstně. „Mě toho ke spokojenosti stačí málo,“ pokračoval. „Jenom si vyberu oběť, kterou potom zmrazím strachem. A ona pak jenom stojí a nemůže nic dělat, je naprosto ochromená. Já si potom můžu hrát a děsit ji ještě víc. Když mě to přestane bavit, kousnu si. Ale pak ji pustím a nechám ji utíkat. Vždycky ji znovu chytím, napiju se a znovu ji pustím. Dokud z ní nevysaju poslední kapku krve,“ šeptal čím dál tišeji, ale tak, abych ho pořád dobře slyšela.

Cítila jsem, jak mi na čele perlí studený pot a jak se mi zvedá žaludek. Odvrátila jsem od něj hlavu a ještě jsem slyšela, jak se zachechtal.

Tohle prostě nemůžu zvládnout. To je nad moje síly. Ani kdyby se mu zjevil sám Bůh, tak by se neobrátil… Selhala jsem dřív, než jsem pořádně začala.

Melissa se na mě koutkem oka podívala a ztuhla. „Jsi v pořádku, Beth? Jsi úplně bílá!“

„Jo, jo, dobrý,“ přikývla jsem a snažila jsem se potlačit nevolnost.

„Měla by sis jít lehnout na pokoj,“ pokračovala starostlivě Melissa, jako by mě neslyšela.

„Budu v pořádku,“ ujistila jsem ji znovu.

Zatvářila se skepticky, ale už nic neříkala. Po zbytek dne jsem se s Jasperem nebavila. Na pokoji jsem až do noci přemýšlela, co budu dělat. Teď už to nemůžu zabalit. Musím přijít na způsob, jak se k němu dostat blíž.

Další dny běžely bez rozdílu podle stejného scénáře. Šla jsem s Melissou do školy, kde jsem se pokoušela s Jasperem bavit. Bylo to docela dobré, dokud jsem třeba i jen slovem nezabrousila k jeho osobním věcem.

V takovém případě měl vždycky po ruce nějakou věc, kterou mě na zbytek dne uzemnil. Věděl přesně co říct, aby ode mě měl pokoj. A já jsem to potom do zbytku vyučování rozdýchávala. A zásobu měl velkou.

Když jsem se vrátila domů, tak jsme si povídaly s Melissou. Pokud byla pryč, tak jsem se proměnila, stoupla jsem si na balkónek a zpívala jsem si.

Stejně, jako dneska. Melissa odešla za spolužačkou a já tak měla chvilku pro sebe. Proměnila jsem se do své přirozené podoby a sedla jsem si na balkónové zábradlí. Začala jsem si broukat, ale natolik jsem se do té písničky vžila, že jsem si neuvědomovala, že zpívám čím dál hlasitěji.

Z mého světa mě vytrhlo zděšené zalapání po dechu. Okamžitě jsem zmlkla, seskočila jsem ze zábradlí a pokusila jsem se schovat svá křídla za záda.

V balkónových dveřích stála Melissa, oči vykulené, ústa otevřená a nevěřícně zírala nad mé rameno, kde byl vidět hrot mého křídla. Přejížděla očima po mých šatech a po mé pokožce, která vydávala slabé bílé světlo.

Několikrát naprázdno otevřela pusu a zase ji zavřela. A pak ode mě začala couvat ke vchodovým dveřím.

„Melisso, počkej,“ snažila jsem se ji zastavit. „Neodcházej, prosím! Nechci přijít o jedinou kamarádku! Všechno ti vysvětlím!“

Melissa se zastavila v půlce kroku. „Kdo jsi?“ položila mi otázku, kterou jsem poslední dobou slyšela pořád.

„Myslím, že to není třeba říkat…“ pokrčila jsem rameny a lehce jsem roztáhla svá křídla.

„Ty jsou… jsou pravý?“

Jen jsem přikývla.

„Ty jsi… anděl?“

„Jo, jsem.“

Melissa se zhluboka nadechla a potom ztěžka dosedla na svou postel. „To není možné…“

Stále jsem váhavě přešlapovala u balkónových dveří. Nevěděla jsem, co udělat.

„To není možné,“ zopakovala Melissa a dál mě rentgenovala pohledem.

„Chápu, že ti to musí připadat dost… zvláštní,“ volila jsem pečlivě svá slova, „ale je to tak. Nemusíš se bát, nejsem tady od toho, abych komukoli ubližovala.“

„A… proč jsi tady?“

Sedla jsem si naproti ní. „Přišla jsem, abych jedné osobě pomohla najít správnou cestu.“

„Jako mě?“

„Ne, tobě ne. Ale díky tobě jsem se z toho ještě nesesypala,“ pokrčila jsem rameny. „Přišla jsem kvůli Jasperovi.“

„Proto se s ním bavíš?“

„Jo, ale moc to nepomáhá. Je tvrdohlavý jako mezek. A snaží se mě odsud dostat.“

Chvíli jsme seděly mlčky a dávaly se jedna na druhou. Melissa pohledem rentgenovala má křídla a zjevně se ještě pokoušela s tím smířit. Naštěstí se zdálo, že ze mě nemá strach.

„Jindy křídla nemáš,“ řekla po několika minutách.

„Ne, dokážu se proměnit do lidské podoby,“ vysvětlila jsem jí. Chvíli jsem se prala sama se sebou, než jsem se konečně odhodlala a řekla jsem jí: „Můžeš pro mě něco udělat? Prosím, prosím, drž se od Jaspera dál. Nikdy s ním nezůstávej sama, ano? A nechoď k jeho domu. Neptej se mě proč, jen si na něj dávej opravdu dobrý pozor, jo? Je to pro tvoje dobro.“

Chvilku se na mě mračila, než přikývla. „Dobře…. Co teď?“

Usmála jsem se. Přijala mě takovou, jaká jsem. Takové štěstí se jen tak nevidí. Což mi připomnělo můj úkol. Tam by se taky hodilo trošku štěstí.

„Na co myslíš?“ zeptala se Melissa.

„Na Jaspera. Došla mi jakákoli inspirace, jakýkoli nápad. Naprosto netuším, co teď budu dělat. Nechci zklamat, ale zároveň nemůžu vyhrát…“ vzdychla jsem.

„Myslím, že bys za ním měla jít a vysvětlit mu to tak, jak jsi to řekla mě,“ navrhla Melissa.

„To nepomůže,“ mávla jsem nad tím rukou.

„Třeba jo. Byla jsi k němu tolik upřímná?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak jdi. Někde začít musíš. Třeba se k němu dostaneš s upřímností blíž.“

Přikývla jsem, i když jsem měla dost velké pochybnosti. Nezkoušela jsem už něco podobného? Nicméně, za zkoušku nic nedám, že?

Zvedla jsem se z postele, vyšla jsem na balkón a vylétla jsem směrem k Jasperovu domu. Kousek odtud jsem se proměnila a ke dveřím jsem došla v lidské podobě.

Než jsem stihla zaklepat, dveře se otevřely a ven vyšel Jasper. Namířil si to přímo ke mně.

„Co tu děláš?“

„Přišla jsem si promluvit,“ zvedla jsem hlavu tak, abych mu viděla do očí.

„Opravdu?“ zeptal se s podlým úsměvem. „Svačina do domu?“

„Mlč. Nemám z tebe strach. Posledně jsi mi ho uměle navodil. Ale nikdy nedocílíš toho, že bych se tě bála sama od sebe. Nebojím se tě. Nebojím se smrti,“ řekla jsem rázně.

„Nebojíš? Když se nebojíš smrti, čeho tedy? Každý má slabinu. Jaká je ta tvá?“ ptal se a očima se vpíjel do těch mých. Pomalými kroky došel těsně ke mně a sklonil se na úroveň mého obličeje. Jednou rukou mě chytil za bradu a přidržel mě, abych nemohla uhnout pohledem.

„Čeho se bojíš?“ zeptal se tichým hlasem. Chvíli se mi vpíjel do očí, jako by se z nich snažil něco vyčíst, a potom udělal něco nepředstavitelného. Přitiskl své rty na mé a prudce mě políbil. Rukama mě chytil za boky a přitáhl si mě tak blízko, jak to jenom šlo.

Překvapeně jsem ztuhla. Co to dělá?! Měla bych ho od sebe odtrhnout a odejít. Ale z hloubi duše mi vytryskl zvláštní pocit. Nechtěla jsem to skončit. Líbilo se mi to. A chtěla jsem víc.

Zvláštní žár zachvátil celé mé tělo a nutil mě přitisknout se blíž k Jasperově hladké chladivé pokožce. Objala jsem ho rukama kolem krku a polibek jsem mu začala vracet. Srdce mi bušilo, ale ne strachy. Tentokrát to bylo tím divným pocitem, který o sobě dával vědět čím dál víc.

Skoro jsem si ani nevšimla, že mě Jasper táhne do domu. Věděla jsem, že bych to teď měla utnout, než to zajde příliš daleko. Ale jako bych ztratila kontrolu nad svým tělem. Nemohla jsem přestat, na to to bylo příliš dokonalé.

Konec konců, možná, že budu mít větší šanci předat Jasperovi trochu té pozitivní energie, když se k němu dostanu blíž. Potom mi rozum vypověděl i poslední zbytky poslušnosti a já jsem se naprosto oddala jeho silné náruči.

O nějaký čas později, když jsem ležela vedle něj, mi konečně došlo, co se stalo. S lehkým zachvěním toho divného pocitu jsem otočila hlavu k němu, abych mu viděla do očí. Doufala jsem, že tam spatřím něco jiného, něco dobrého.

Ale když jsem zachytila jeho pohled, plně na mě dopadla realita. Jeho oči byly stejně chladné a bez zájmu, jako vždy. Neměl ve tváři ani známku jakéhokoli citu.

Prudce jsem se posadila. Já nemám sebemenší šanci se poučit. Vstala jsem z postele a v rychlosti jsem se začala oblékat. Když jsem měla vše, s čím jsem přišla, vyběhla jsem ke dveřím.

Tam ale stál Jasper, oblečený jen v riflích. „Kam jdeš?“

„Jdu domů, uhni!“

Zavrtěl hlavou.

„Uhni mi z cesty!“ zakřičela jsem na něj. „Co po mě ještě chceš?! Dala jsem ti úplně všechno a ty sis to vzal, aniž by to pro tebe cokoli znamenalo! Chceš ještě víc?! Chceš můj život?! Vezmi si ho, mě to nevadí!“ křičela jsem jako smyslů zbavená.

Jasper chvíli stál bez jediného pohybu. Potom udělal jednoduchý krok do strany, čímž mi uvolnil cestu ven. Vyběhla jsem ze dveří, jako by mi hořelo za patami a rozběhla jsem se domů.

Po tváři mi tekly slzy zoufalství. Co jsem to udělala? Co jsem si myslela? Jsem tak hloupá… Posloužila jsem mu jako jedna z mnoha žen, které za svůj dlouhý život měl. Padla jsem mu dobrovolně rovnou do náruče. Díky svému vlastnímu rozhodnutí jsem udělala tu největší hloupost svého života.

Bezhlavě jsem utíkala městem a vítr mě štípal do mokrých tváří. Přišlo mi, že neuběhlo ani pár vteřin, a už jsem tloukla na dveře od mého a Melissina bytu.

Melissa otevřela téměř okamžitě. „No to je dost, už jsem se bála, že se něco…“

Úsměv jí zvadl, když viděla, jak vypadám. „Beth? Beth, co se stalo?“

Neschopná slova jsem jen zavrtěla hlavou a prošla jsem kolem ní dovnitř. Sedla jsem si na postel, objala jsem se pažemi a rozvzlykala jsem se naplno.

„Co se děje, Beth?“ sedla si ke mně zoufalá Melissa a stiskla mi rameno.

„S… spa… spala jsem s Jas… Jasperem,“ vykoktala jsem mezi vzlyky.

„Cože???“

Dala jsem si hlavu do dlaní a skryla jsem před ní svou tvář.

„Ublížil ti?“ zeptala se.

„Ne, ale já jsem s ním spala, chápeš? Všechno jsem zkazila! Byla jsem hloupá a naivní a… a takhle to dopadlo. Dala jsem mu to, co chtěl. A já se cítím tak mizerně, že to skoro ani nejde! Proč jsem to udělala?“ položila jsem si řečnickou otázku.

„No tak, to bude dobrý. On se svět nezboří,“ snažila se mě Melissa uklidnit. Ale mě to moc nepřidalo.

Z mých vzlyků mě probralo Melissino zalapání po dechu. „Beth? Beth, někdo stojí na balkóně,“ šeptla ke mně. Vzhlédla jsem a podívala jsem se stejným směrem. Opravdu, skrz závěsy dovnitř prosvítala jakási postava.

Utřela jsem si slzy a zhluboka jsem se nadechla. Jestli je to on, tak mu to nedaruju. Kdo jiný by nám lezl na balkón?

Prudce jsem otevřela dveře. „Co tady děláš?! Nevyjádřila jsem se jasně?! Myslela jsem…“ odmlčela jsem se, když jsem zaostřila na postavu přede mnou.

Krátké černé vlasy, dobře známé tmavé přátelské oči, urostlá postava, velká bílá křídla. Opíral se o zábradlí a vypadal nádherně. Na tváři mu hrál lehký úsměv, když mě pozoroval. Rozpřáhl ruce a já jsem mu bez přemýšlení padla do náruče.

„Gabrieli!“ vydechla jsem, když kolem mě sevřel paže a z očí se mi znovu vyvalily slzy. On mě jen objímal a přejížděl mi dlaněmi po zádech.

„To bude dobré, Maličká, bude to v pořádku, neboj,“ šeptal mi do ucha a já jsem se začala pomalu uklidňovat. Jeho hlas mi připomínal, jak mě vždycky utěšoval, když mi něco nešlo, jak mi se vším pomáhal. Byl jako můj starší bratr.

„Beth?“ uslyšela jsem tichý Melissin hlas ode dveří.

Odtáhla jsem se od Gabriela a pohlédla jsem na ni. „Promiň. Melisso, tohle je Gabriel, Gabrieli, Melissa,“ představila jsem je.

„Gabriel? Jako ten Gabriel? Archanděl Gabriel?“ zalapala po dechu.

„Jo, to budu asi já,“ usmál se na ni.

„Och,“ vypadlo z ní a já jsem se musela usmát. Vypadala dost vykolejeně.

„Co tady děláš?“ obrátila jsem se na něj.

Upřel na mě vševědoucí pohled. „Ty víš, proč jsem tady.“

Znovu jsem se zamračila a vší silou jsem potlačovala slzy.

„No tak, Maličká, je to dobrý,“ pohladil mě po vlasech.

„Jak by to mohlo být dobrý? Mluvíme oba o té samé věci? Víš, co jsem provedla? Jak se po tomhle mám vrátit domů? Jak se můžu Nejvyššímu podívat do očí? Mám pocit, jako bych si vzala od Jaspera část jeho povahy, část jeho skutků!“

„Poslouchej mě,“ upřel na mě zamračený pohled. „Neudělala jsi nic špatného. Kolik lidí jsme zavrhli jenom proto, že nežili v celibátu? Ani jednoho. Kde je napsáno, že se lidé nesmí milovat?“

„Ale on mě nemiluje! A já jeho teda taky rozhodně ne! Všechno je špatně… A ty to víš. Proto jsi tady, ne?“

„Ne, proto rozhodně ne. Jsem tady, protože jsem přesně věděl, jak se budeš užírat. Nevzdávej se. Musíš se postavit na nohy a jít dál,“ hleděl mi do očí Gabriel.

Vzdychla jsem a přikryla jsem si obličej dlaněmi. „Co mám dělat?“ obrátila jsem se na něj. „Já to nezvládám. Má mě omotanou kolem prstu. Přesně ví, jak se mě zbavit. Ví, co má říct, aby ode mě měl pokoj. A ještě k tomu má možnost hrát si s mými emocemi…“ řekla jsem nešťastně a vzpomněla jsem si na to, jak mě tehdy strachem přimrazil na místo.

„Máš na něj mnohem větší vliv, než si myslíš,“ řekl Gabriel polohlasem.

„Nemám. Chová se pořád stejně, možná ještě hůř!“

„Brání se, to musíš pochopit. Přes dvě stě let žil jako vrah. A pak přijdeš ty a začneš mu promlouvat do duše,“ rozhodil ruce.

„Cože?“ vyjedla Melissa. „Dvě stě let?“

„Tohle nevěděla,“ obrátil se na mě Gabriel téměř oznamovací větou.

„Ne, tohle ne,“ promnula jsem si oči.

„No dobře, dámy, tak já vás tady nechám a půjdu,“ pokusil se Gabriel vycouvat z nakousnuté debaty. „Jo, a abych nezapomněl,“ obrátil se na Melissu, sáhl si jednou rukou na křídlo a vytrhl si z něj jedno velké bílé peříčko. „Myslím, že tohle budeš časem potřebovat,“ podal jí ho.

Melissa na něj vykulila oči a opatrně si pírko vzala. „Potřebovat? Na co?“ vydechla.

„Na to, aby sis ujasnila, co je správné. Mohlo by ti to pomoct. Pamatuj na to, kdo jsi,“ mrkl na ni, objal mě a potom v záři bílého světla zmizel.

_________________________________________________________________

Chci poděkovat všem, kteří okomentovali předchozí kapitolu. Moc mi to pomohlo a povzbudilo mě to při úpravě tohoto dílu. Díky uživatelce Agule99 jsem dokonce přepsala celou jednu část :)

Ještě bych na konec ráda reagovala na komentář od Sal333, proč se Beth nepřeměnila - nemůže se přeměnit, protože není člověk. Ona už nadpřirozená postava je, tudíž se nemůže změnit v jinou ;)

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můžeš mi odpustit? - 2. kapitola: