Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můžeš mi odpustit? - 5. kapitola

15.12.2012 (13:45) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1745×

5. kapitola - Vzpomínky

Elizabeth

Miluji ho!, proletělo mi hlavou. On, jako by vycítil změnu, vztáhl ruku a prstem mi přejel po tváři. V místech, kde se mě dotkl, jsem cítila příjemné mravenčení. Pohlédla jsem mu do očí. On se sklonil a přiblížil se obličejem k mé tváři.

Chvíli se mi z té blízkosti jen díval do očí, jako by přemítal, jak zareaguji. A pak mě konečně políbil. Lehce se ústy dotkl těch mých. Cítila jsem, jak mi buší srdce. Přejela jsem mu rukama po krku ke tvářím a přitiskla jsem se blíž.

Pootevřela jsem rty a on využil příležitosti a políbil mě. Byla jsem jako v sedmém nebi. Nebylo to jako tehdy u jeho domu. Tenhle polibek byl dlouhý a něžný, až se mi roztřásla kolena.

Vrátila jsem mu polibek a užívala jsem si jeho chuť. Nechtěla jsem, aby tahle situace někdy skončila. Bylo by mi jedno, kdyby nastal konec světa, hlavní bylo, že jsem s ním. Zmítala mnou touha, ale nechtěla jsem pokazit to zvláštní kouzlo, které vycházelo z něžnosti.

A pak se odtáhl, ale jenom tak, aby stále mohl zblízka zkoumat mé oči. Bylo mezi námi jen pár centimetrů. Ale jeho výraz byl najednou lítostivý, smutný.

„Co se děje?“ zašeptala jsem, abych nepokazila celou situaci.

„Omlouvám se. Omlouvám se za všechno, co jsem ti kdy udělal. Za to, jak jsem si od tebe vzal krev, za to, jaká jsem ti říkal slova… za to, jak jsem tě svedl… za to, že jsem odešel,“ vyjmenovával.

Přiložila jsem mu prst na ústa. „To nic. Já se nezlobím.“

„A to je ono. Měla bys mě praštit, nebo na mě křičet. Tohle je horší, než násilí a křik…“

Zasmála jsem se. „To je chyba výchovy. Neumím se zlobit,“ pokrčila jsem rameny.

Vzdychl. „Měla bys ode mě odejít a nechat mě trpět za to, co všechno jsem za svůj život udělal. Neměla bys mi to odpouštět. Byl jsem horší, než zvíře…“

„Víš, co důležitého jsi právě řekl? Byl jsi. Byl. Je to minulost a ta se už nikdy nemusí opakovat. Je to jenom na tobě,“ přejela jsem mu rukou po tváři. „Stal ses někým jiným, tak se neohlížej zpátky. Nemá to cenu. Nic z toho nenapravíš, ani nezměníš, tak se tím netrap. Je to za tebou.“

Zajel mi rukou do vlasů. „Miluji tě,“ zašeptal. „Miloval jsem tě od první chvíle, co jsem tě spatřil, jen jsem to nedokázal pochopit a přijmout,“ díval se mi do očí, zatímco šeptal ta nádherná slova.

Srdce se mi svíralo v tom náhlém přívalu citů, až jsem si myslela, že to nevydrží a rozletí se na malé drobné kousky. „Taky tě miluji,“ usmála jsem se na něj.

Chvíli jsme stáli v těsném objetí. „Nechceš jít dovnitř?“ zeptal se.

„Jo, jasně,“ přikývla jsem. Ještě jsem se přeměnila do lidské podoby a potom jsme ruku v ruce vyšli ke dveřím.

Všichni mě přijali, jako by to byla samozřejmost. Možná, že byla. Viděla jsem, jak ostatní nemůžou uvěřit tomu, co jsem zač. Edward mi prozradil, že mě sice viděl v Jasperových myšlenkách, ale myslel si, že si to Jasper nadsazuje, za což si od něj vysloužil tvrdý šťouchanec do břicha.

A s Edwardem samotným jsem vedla dlouhé debaty o upíří duši. Dalo mi zabrat, než jsem ho konečně přesvědčila, že duši má. Ale stálo to za to. Viděla jsem, že se mu hodně ulevilo. Hlavně kvůli Belle.

S Jasperem jsme se od sebe nehnuli na krok. Ve dne jsme byli s rodinou a aspoň jsme se drželi za ruce, a v noci jsme byli spolu. Byla jsem tak šťastná, jako ještě nikdy.

Uběhly dva měsíce a Jasper se začal přibližovat k lidem. Občas mu dělalo problémy odolat lidské vůni, ale vždy, když si vzpomněl na svou minulost, se stáhnul pryč. Snažila jsem se ho podporovat, jak nejvíc to šlo.

Jednoho rána, když jsme leželi vedle sebe, jsem si vzpomněla na Melissu. Jak dlouho jsem ji neviděla?

„Děje se něco?“ zeptal se Jasper a prstem mi přejel po tváři.

„Nic. Jen jsem přemýšlela o Chicagu. Dlouho jsem se neviděla s Melissou…“

„Chtěla bys jí vidět?“ zeptal se, ale znělo to skoro jako oznamovací věta.

Jen jsem přikývla a pohlédla jsem mu do očí. Pořád jsem se nemohla nabažit jejich zlaté barvy. Ale tentokrát se v nich zračila starost.

Přejel mi rukou po zádech a přitiskl si mě blíž. „V tom případě tam asi pojedeme,“ pokrčil rameny.

„Pojedu sama,“ rozhodla jsem se.

„Tak to ne!“ zaprotestoval.

„Jaspere, nechci, aby se ti připomínala minulost víc, než je nutné. Jestli se o mě bojíš, ujišťuji tě, že se mi nemůže nic stát. Jsem anděl, nezapomeň,“ usmála jsem se na něj.

„Na to se zapomenout nedá,“ oplatil mi úsměv. „Ale samotnou tě tam jít nenechám. Nebudu riskovat, že tě ztratím, když jsem tě sotva našel…“

Vzdychla jsem. „Asi nemám šanci, že tě přesvědčím?“

„Ani tu nejmenší, lásko,“ políbil mě něžně a vjel mi rukou do vlasů. Odtáhl se, ale pořád mě vískal ve vlasech. „Pamatuji si, když jsem se poprvé dotkl tvých vlasů,“ řekl polohlasem. „Tenkrát u tebe v bytě. Měl jsem co dělat, abych si udržel masku. Ani jsem nevěděl, co dělám. Najednou jsem se jich dotýkal,“ usmíval se.

„Jo, a pak jsi mě za ně tahal,“ zasmála jsem se.

„Copak to šlo jinak? Vžij se do mé situace tehdy. Hrál jsem zlého upíra. Kdybych tě pohladil, vypadl bych z role,“ smál se se mnou.

Přitiskla jsem se k němu a objala jsem ho. „Pojedu sama,“ zamumlala jsem do jeho kůže.

Cítila jsem, jak se znovu tiše směje. „Ani náhodou. Mě se tak snadno nezbavíš. Kdy vyrazíme?“

Vzdychla jsem. „To je jedno…“

„Tak zítra?“

„Dobře,“ přikývla jsem nadšeně.

Když jsme později sešli k ostatním, už věděli, kam se chystáme. No jo, Edward je hlavička. Druhý den jsme si vzali nejnutnější věci a vyrazili jsme. Po svých jsme se dostali do Seattlu a odtamtud letadlem do Chicaga.

Kolem poledne jsme byli na místě. Melissa měla ještě školu, tak jsme se rozhodli projít po městě. Jasper mě chytil za ruku a vyšel dopředu. Až když se před námi objevil dům, jsem poznala, kde jsme. Stáli jsme přímo před Jasperovým starým domem.

Jasper se zastavil pár metrů před ním a bez výrazu si ho prohlížel. V očích se mu míhalo tolik emocí, že jsem je všechny ani nezachytila. Nakonec se ke mně obrátil a usmál se. „Půjdeme?“

Jen jsem přikývla a ruku v ruce jsme vyrazili zpět k městu. Když jsem si uvědomila, kam směřujeme, pokusila jsem se změnit směr. „Nepůjdeme tamtudy?“ ukázala jsem do vedlejší ulice.

„Ne, Beth, měl bych se s tím konečně srovnat,“ zavrtěl smutně hlavou a dál šel svojí cestou. Srdce se mi sevřelo, když jsme došli do té uličky. Do té, kde jsem před téměř půl rokem přesvědčovala neznámého muže o dobru. Kde si Jasper pokusil dokázat, že je stále ten zlý. Ještě dnes jsem viděla, jak se nad tím mužem sklání a vysává z něj život.

Polkla jsem a sledovala jsem Jaspera. Nehybně stál a stejně jako před domem se mu v očích střídala spousta emocí. Viděla jsem, jak je to pro něj těžké. Jak se s tím snaží srovnat.

Takhle jsme prošli všechna místa, která mu připomínala minulost. A že jich bylo požehnaně. Nakonec jsme se dostali ke škole. Ta mu zjevně také připomínala spoustu situací, ale bylo vidět, že už to zvládá.

Tolik jsem se soustředila na něj, že jsem sebou polekaně trhla, když se celou školou rozlehlo zvonění a dveřmi začali proudit studenti. Konečně se mi připomněl hlavní důvod, proč tu jsme. Melissa.

Když jsem ji zahlédla, jak vychází ze školy ven, okamžitě se mi vrátil můj optimismus. Ona si nás nevšimla a zamířila si to rovnou ke koleji. Pomalu se k nám přibližovala a zdálo se, že je myšlenkami někde úplně jinde.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji, když byla pár metrů od nás.

Melissa zvedla oči a pohlédla přímo na mě. Zastavila se a přejela mě pohledem od hlavy k patě. Nakonec si prohlédla Jaspera a zůstala pohledem viset na našich spojených rukou.

Vykulila na mě oči a několikrát naprázdno otevřela pusu. Vypadala komicky. „A – ahoj,“ vypadlo z ní nakonec šokovaným hlasem. „Ty… On… Vy… Vy jste…“ koktala a kmitala mezi námi pohledem.

„Nepůjdeme jinam?“ nadhodila jsem a rozhlédla jsem se po okolních studentech. Zvědavě nás sledovali.

Melissa jen přikývla a vydala se směrem ke koleji. Pomalu jsme šli za ní. Cestou jsem si rozmýšlela rozhovor. Nebála jsem se, že mě nebude poslouchat, už několikrát prokázala, že umí pozorně naslouchat. Nebála jsem se ani toho, že mě odsoudí. Svůj názor vždycky hodnotila z několika úhlů. Navíc to byla moje kamarádka.

Když se za námi zavřely dveře od našeho bytu, rozhlédla jsem se kolem. „Máš spolubydlící?“ zeptala jsem se Melissy.

„Ne, nikdo nový tu není. Možná příští rok,“ pokrčila rameny, stále nervózní z Jasperovi přítomnosti. „Ehm… takže, povíš mi, co se stalo za tu dobu, co jsme se neviděly?“

„No, jenom… jsme se dali dohromady.“

„Jenom? Nezdá se ti to trošku přitažený za vlasy? Svorně jste se nenáviděli a teď mi sem přijdete a držíte se za ruce!“

„S tou nenávistí bych přibrzdila,“ upozornila jsem ji.

„Fajn, ale stejně… Chtěl jsi ji zabít!“ obrátila se na Jaspera.

Jasper provinile sklopil pohled k zemi a přešlápl z jedné nohy na druhou. Vzdychl. „Jo, nejdřív jo,“ řekl potichu.

„Ale?“ pobízela Melissa.

„Já nevím,“ pokrčil rameny. „Nějak se to zvrtlo,“ potlačil úsměv.

Melissa zakývala hlavou. „Jasně, vy dva. No a… co plánujete?“

Posadila jsem se na postel a poškrábala jsem se ve vlasech. „Na to ještě nepřišla řeč, víš?“

„A nechcete dodělat školu?“ nadhodila s nadějí v očích.

Pohlédla jsem na Jaspera. „Já nevím,“ zamračila jsem se zpět na ni.

„Myslím, že je to skvělý nápad,“ uslyšela jsem jeho sametový hlas a překvapeně jsem vzhlédla. „Měl bych se přiblížit k lidem. Bude lepší, když to bude tady. Je tu spousta vzpomínek, které mě budou držet dál.“

„V tom případě bys měl zavolat Cullenovým. Neměl bys tu být sám,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Kdo jsou Cullenovi?“ přerušila náš dialog Melissa.

„Další vegetariáni. Je jich sedm. Vlastně deset i s vlkodlaky.“

„Vlkodlaky?!“

„Neboj, nemyslím děti měsíce. Oni se mění ve vlka z vlastní vůle. Kdy chtějí. Ovládají to,“ ujistila jsem ji. „Myslím, že po prázdninách budeš mít spoustu nových spolužáků,“ zasmála jsem se.

„Bezva,“ oplatila mi úsměv. „Pokud mě nesežerou, budu ráda.“

Celý zbytek dne jsme mluvily jedna přes druhou. Občas se přidal i Jasper, ale většinu času nás jen pobaveně sledoval. Aby ne, skoro nám nebylo rozumět. Holt jsme se neviděly hodně dlouho.

Večer jsme se rozloučili a já s Jasperem jsme vyrazili na letiště. Domů jsme se dostali až po půlnoci. Byla jsem tak unavená, že jsem sotva stihla padnout do postele a už jsem nevěděla o světě.

Probudil mě chladný dotek na tváři. Zhluboka jsem se nadechla a protáhla jsem se.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ zašeptal Jasper.

Otevřela jsem oči a setkala jsem se s jeho nádherným zlatým pohledem. Usmála jsem se. „To nic. Lepší, než kdybys tu nebyl,“ přitulila jsem se k němu.

„Hádej co,“ zašeptal mi do ucha.

„To nevím,“ zamračila jsem se do jeho ramene.

„Jede se do Chicaga.“

_________________________________________________________________

Nezbývá mi, než opět poděkovat za krásné komentáře u minulé kapitoly. Snad ani nemusím opakovat, jak moc mě podporují a inspirují při psaní dalších dílů.

Upozorňuji, že příští kapitola bude poslední a nečeká nás happy end.

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můžeš mi odpustit? - 5. kapitola: