Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můžeš mi odpustit? - 6. kapitola

20.12.2012 (17:00) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1774×

6. kapitola - Takhle to skončit nemělo

Elizabeth

Následující dva měsíce byly nejhektičtější, jaké jsem kdy zažila. Stěhování. Zní to jednoduše, ale když vaše rodina má dohromady dvanáct členů, je to docela náročné.

Zařizování dost velkého domu, vlastně dvou domů, rozhodování, které věci jsou důležité a které ne, následné balení… Já jsem to tak těžké neměla, vlastnila jsem jenom pár věcí. Nákupy jsem od Rosalie měla slíbené až v Chicagu.

To neustálé běhání sem a tam mě vysilovalo. Ale nakonec jsme to zvládli. Na začátku srpna jsme se stěhovali. Jeden dům měli vlkodlaci, jeden upíři a já.

Celý zbytek prázdnin jsme vybalovali, nalézali ztracené věci a zařizovali papíry. Já s Jasperem, Emmettem a Rosalie jsme měli nastoupit do čtvrťáku, Edward a Bella do třeťáku, Leah a Seth do druháku. Jacob zůstal doma s Renesmé a Esmé, a Carlisle si sehnal místo v nemocnici.

A pak to přišlo. První školní den. Všichni na nás zírali, samozřejmě. Na mě a na Jaspera dvojnásob. Vždyť jsme minulé pololetí oba záhadně zmizeli kdoví kam.

Ale jinak to bylo dobré. Jasper se držel a ani jednou nebylo potřeba Emmettova zásahu, k Emmettově zklamání a k úlevě všech ostatních.

Po týdnu už po nás studenti tolik nekoukali a věci se uklidnily. Melissa se s Cullenovými dost sblížila, hlavně s Jasperem a Bellou. Stala ze z nás „fantastická čtyřka“. Když jsme se spojili, byli jsme horší, než Emmett. Já jsem se mohla přeměnit do „neviditelné podoby“, Jasper ovlivnil emoce ostatních, Bella nás zaštítila před Edwardem a Melissa dělala, jako že nic neví a bavila se.

Věčně jsme brouzdali po městě a všemu jsme se smáli. Často nás doprovázel Edward, tak jako dneska. Držel se s Bellou za ruce a já s Melissou jsme provokovali Jaspera. Najednou jsme uslyšeli policejní sirény.

Zamračila jsem se. „Co se stalo?“ obrátila jsem se na Edwarda.

„Nějaký problém na náměstí, nikdo pořádně neví, co se děje…“

„Omrkneme to?“ navrhla Melissa s jiskřičkami v očích.

„Jasně, pojďte,“ souhlasila Bella.

Všichni energicky vyšli vpřed, jen já jsem zaváhala. Měla jsem špatný pocit. Ale nakonec jsem to hodila za hlavu a vyšla jsem za nimi. Doběhla jsem je a pokusila jsem se naladit na jejich ztřeštěnou náladu.

„Děje se něco?“ obrátil se na mě Jasper a trochu zvážněl.

„Ne, nic,“ usmála jsem se a ten pocit jsem potlačila. Teď se tím nebudu zabývat.

Došli jsme na konec uličky a vešli jsme na náměstí. Bylo tam spousta lidí, kteří stáli v hloučcích všude po stranách celého prostoru. Uprostřed toho všeho stál v obležení několika policejních aut muž s pistolí v ruce.

Zbraň držel u hlavy jakési ženě a cosi křičel na policisty, kteří se ho zjevně snažili uklidnit.

„To nevypadá dobře,“ zamračil se Edward. „On neváhá vystřelit.“

„Měli bychom zmizet,“ řekla Bella.

Všichni souhlasně kývli, a tak jsme se otočili k domovu. Ušli jsme pár kroků, když jsem uslyšela hlasitou ránu. Otočila jsem se, ale najednou jsem ucítila ostrou bolest v hrudi. Náhle jsem ztratila rovnováhu a začala jsem padat dozadu.

„Beth!“ vyhrkl zděšeně Jasper, chytil mě a opatrně mě položil na zem. Slyšela jsem, jak lidé křičí, a chtěla jsem se podívat, co se stalo, ale Jasper mě chytl za ramena a přidržel mě na zemi.

Edward někam telefonoval a rozrušeně při tom rozhazoval rukama. Melissa si rukou zacpávala ústa a zděšeně na mě zírala. Stejně jako Bella.

„Co se stalo?“ vydechla jsem zmateně. Cítila jsem se najednou slabá.

„Vydrž, Beth, ty to zvládneš. Bude to dobrý,“ opakoval Jasper s hrůzou v očích.

„Co?“ nechápala jsem. „Proč musím ležet? Chci domů!“ protestovala jsem. V hrudi mi bolestivě tepalo a najednou se mi chtělo hrozně spát.

„Postřelil tě, Beth,“ vydechl s bolestí v hlase.

Zamračila jsem se. A pak mi všechno došlo. Ta rána, to by výstřel! Trefil se do mě?! To ne, já nechci umřít! Chci být s Jasperem!

Ale cítila jsem, jak ze mě uniká energie. Byla jsem čím dál slabší a chtělo se mi spát. Teď už jsem věděla, co to znamená. Křečovitě jsem sevřela Jasperovu ruku. „Já nechci umřít,“ zašeptala jsem.

„To se nestane,“ zavrtěl hlavou, jako by přesvědčoval spíš sám sebe. „Jsi silná. Ty to zvládneš,“ prudce mi hleděl do očí.

Sípavě jsem se nadechla. Proč se dusím?!

Sklonil se ke mně Edward a s telefonem u ucha mě začal prohlížet. Nerozuměla jsem mu. Jeho slova mi nedávala význam, nedokázala jsem je správně dosadit do věty. Napnula jsem svůj mozek. Konečně.

„Nevím, Carlisle,“ zavrčel. „Má to těsně pod levou klíční kosti. Nevím, jestli to zasáhlo tepnu, ale krev nestříká, takže zjevně ne. Ale rychle omdlévá,“ říkal rychle.

Kdo, já? Omdlévám? Ne, já vnímám!

Stočila jsem pohled k Jasperovi. Hleděl na mě s hrůzou v očích. Zdálo se, že mu moje krev nedělá nejmenší problémy. To je dobře…

„Beth, neusínej, zůstaň se mnou!“ cítila jsem, jak mi někdo zatřásl ramenem.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem zavřela oči. Jasper s Edwardem nade mnou seděli a hleděli na mě s obavami. Někde v dálce jsem slyšela ozvěnu sanitky. Ale mě se tak chtělo spát!

A najednou jsem uviděla barevná světla. Červená, modrá. Červená, modrá. Až když se ke mně sklonil Carlisle, došlo mi to. Sanitka.

Naložili mě na lehátko a převezli do vozu. Na chvíli jsem zavřela oči, a když jsem je otevřela, někdo mi opět třásl ramenem a já už byla v bílé chodbě.

„Jasper…“ zasípěla jsem.

Carlisle chrlil informace na ostatní doktory a mě si nevšímal.

„Jasper,“ zkusila jsem to znovu. Tentokrát si mě všiml.

„Čeká na tebe, Beth, tak musíš být silná. Víš, jak by mu ublížilo, kdybys zemřela. Bojuj, ano? Bojuj!“

„Já… nechci… umřít…“ dostala jsem ze sebe, než se mi oči znovu zavřely. Slyšela jsem kolem sebe spoustu pípání a křiku. Někdo se mnou třásl a pak jsem cítila další bolest na hrudi.

A potom konečně ticho…

Jasper

Přecházel jsem sem a tam po nemocniční chodbě a nemohl jsem tomu uvěřit. On ji trefil! Jak to, že jsem neviděl tu střelu! Mohl jsem ji zastavit! Mohl jsem…

„Jaspere, ty za to nemůžeš,“ zopakoval Edward už nejméně po sté.

„Nemůžeš si sednout?!“ vyjela po mně Bella, když jsem kolem ní znovu prošel.

Potichu jsem na ni zavrčel, ale posadil jsem se. Melissa seděla vedle mě a bez hlásky se dívala do stropu. Byla v šoku. Já bych měl být také, ale nedokázal jsem vydržet na jednom místě. Beth byla můj anděl, a jestli se jí něco stane…

Znovu jsem se podíval na hodiny. Uběhlo teprve sedm minut od doby, kdy ji sem přivezli. Proč se to tak vleče!

Vteřiny odtikávaly a mě pomalu docházela trpělivost. Edward mě několikrát musel přidržet na židli, abych nevrazil přímo na sál. Už je to deset minut!

Najednou se dveře otevřely a vyšel Carlisle. Okamžitě jsem byl na nohou a s nadějí jsem k němu hleděl. Ale on upíral oči do země. Když se na mě podíval, bylo to, jako by mi vrazil pěstí.

Ucouvl jsem před jeho pohledem a odmítavě jsem zavrtěl hlavou. Ne, ne, ne! To je hloupý vtip!

„Je mi líto, Jaspere, nemohli jsme nic dělat,“ vydechl Carlisle.

„Ne! Ne, ona neumřela! Ona by mě tu nenechala!“ vrtěl jsem hlavou.

Ucítil jsem na rameni stisk, ale ani jsem se nezajímal o to, kdo to byl. Jako ve snách jsem vyšel z nemocnice. Ani nevím jak, ale najednou jsem byl v lese.

Ohlédl jsem se na město a teprve tam mi došlo, co se stalo. Ona už tu není! Už se neobjeví, aby se na mě usmála, aby mě objala! Už nikdy neuslyším její smích, její hlas…

„Proč?!“ zařval jsem směrem k nebi, ale odpovědí mi byla jen ozvěna mého hlasu.

Hrdlo se mi svíralo a v místech, kde jsem míval srdce, jsem cítil prázdno a bolest. Ruce se mi třásly a já si uvědomil, že mám na triku stále její krev. Položil jsem na ty kapky dlaň. Je to to jediné, co mi z ní zbylo?

Nohy se mi podlomily a já jsem klesl na měkký mech. V hlavě jsem měl jedinou otázku: „Proč ona?!“

Náhle se ve mně zvedla vlna vzteku. Jak to, že zrovna ona musela umřít?! Bylo tam tolik lidí! Zasloužil jsem si jen čtyři měsíce štěstí?!

Najednou jsem stál na nohou a utíkal jsem kdoví kam. Nenáviděl jsem život, nenáviděl jsem Boha, nenáviděl jsem sám sebe. Odhodil jsem svou lidskost pryč a vžil jsem se opět do role upíra. Šlo to snadno.

A už jsem necítil tolik bolesti. Byla tam, ale už ne tak silná. Až o pár desítek minut později, kdy jsem hleděl na dvě mrtvá těla, mi došlo, co jsem udělal. Došlo mi, že ona by to tak nechtěla. Neměl jsem být vrahem.

Tak jsem se vrátil. Se sklopenýma očima jsem došel před naší vilu a zůstal jsem stát přede dveřmi. Mohu ještě dovnitř? Po tom, co jsem udělal?

Náhle se dveře otevřely. Stál v nich Carlisle. Provinile jsem mu pohlédl do očí a on na vteřinu ztuhl, když spatřil jejich barvu. Ale cosi v mém výrazu ho přimělo pustit mě dál.

Nevšímal jsem si výrazů mé rodiny, ani jejich pocitů a mechanicky jsem došel až do našeho pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře a padl jsem do postele. Okamžitě se kolem mě zvířila její vůně. Ležel jsem tam se zavřenýma očima a zhluboka jsem vdechoval její vůni.

Takhle to skončit nemělo…

O 2 týdny později

Melissa

Váhavě jsem stála před dveřmi jejich domu. Nakonec jsem se odhodlala a zaklepala jsem. Musela jsem je vidět. Nějak se rozptýlit. Od Elizabetiny smrti uběhly už dva týdny a já jsem se snažila přežít. Byla to moje nejlepší kamarádka. Nebylo to lehké.

Otevřel mi Carlisle. „Ahoj, pojď dál,“ pokynul mi.

„Ahoj,“ vešla jsem dovnitř a zatrnulo ve mně. Vypadalo to tady… jako v hrobce. Všichni se tvářili smutně a zoufale, nikdo nic neříkal.

„Jak tak na to koukám, tady se moc neodreaguji,“ šeptla jsem s povzdychem a sedla jsem si na pohovku. Rozhlédla jsem se. „Kde je Jasper?“

„U sebe v pokoji. Vůbec nevychází. Ven vyšel jenom jednou, na lov, a to poté, co mu Rosalie vyhrožovala, že vyhodí věci, které patřily Beth,“ vzdychnul Edward.

Rosalie jen pokrčila rameny. „Ještě by vystartoval po Nesie nebo po Melisse.“

„Můžu za ním?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Já bych to opravdu neriskoval,“ varoval mě.

„Chtěla bych ho vidět.“

„Dobrá, ale jen mezi dveřmi, ano? Buď opatrná, zřejmě se vůbec nekontroluje.“

Přikývla jsem a pomalu jsem vystoupala schody do prvního patra. Nejistě jsem přešlápla u dveří, které vedly do jeho pokoje, a pak jsem zaklepala. „Jaspere? To jsem já, Melissa. Můžu dál?“

Odpovědí mi bylo jen němé ticho. Znovu jsem zaklepala. „Jazzi?“

Znovu nic. Vykašlala jsem se na Edwardovo varování a prostě jsem otevřela. Pohled do místnosti mě nejdřív zmátl. Vypadalo to, jako by tam opravdu nebyl. Ale pak jsem si ho všimla. Ležel na posteli a zíral do stropu. V ruce svíral její tričko.

Když jsem otevřela, upřel na mě pohled a ve mně zatrnulo. Nasucho jsem polkla. Oči měl černé, bez výrazu. Pod očima tmavé kruhy. Jeho tvář byla kamenná. Bylo to horší, než pohlédnout do obličeje smrti.

Pomalu jsem vešla dovnitř a zavřela jsem za sebou.

„Jdi pryč,“ řekl a já jsem na něj vykulila oči. Kam se poděl ten nádherný sametový hlas, který jsem tolik obdivovala? Teď byl chraptivý, bez života.

„Jaspere,“ vydechla jsem soucitně. Vypadal, jako by zemřel společně s Beth, a z něj zbyla jen prázdná skořápka. A já si stěžovala, že je mi mizerně…

„Vypadni,“ obrátil oči zpět do stropu. Neznělo to naštvaně, ani výhružně, neznělo to nijak. Jen další pronesené slovo bez významu.

Udělala jsem několik kroků k němu a posadila jsem se na kraj postele. „Je mi to líto…“

Neodpověděl. Vypadal opravdu jako mrtvola. Mrtvola s otevřenýma očima.

„Jazzi, já…“ začala jsem, ale větu jsem nedopověděla. Při pohledu na něj jsem pochopila, že to nemá cenu. Cokoli, co řeknu, stejně neuslyší. Vlastně tam ani nebyl. Nevnímal svět kolem něj.

Zase jsem se zvedla a vyšla jsem z pokoje.  Na mysl mi přišla jediná myšlenka – můj žal je v porovnání s tím jeho slabý odvar čaje…

Sevřela jsem v rukou bílé pírko od Gabriela, a z očí mi vyklouzla osamělá slza. Ne, takhle to opravdu skončit nemělo…

THE END - KONEC

_________________________________________________________________

Dovolte mi říct pár slov na závěr. Vím, že to muselo být šokující a děsivé. A také jsem dost váhala, jestli sem tuhle kapitolu přidám. Rozhodla za mě jediná věc - mám rozepsané pokračování, které sem začnu přidávat co nejdřív. Doufám, že mi tenhle konec odpustíte, ale bylo to tak naplánované od začátku. Díky vašim komentářům jsem se rozhodla to neukončovat.

Pokračování se bude jmenovat "Můžeš mě milovat?". Doufám, že si ho také přečtete. :)

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můžeš mi odpustit? - 6. kapitola: