Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My Immortal - 2. díl

15.07.2010 (08:15) • Gabby01 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1114×

Nemohl jsem spát. Bella sebou stále házela a vykřikovala jeho jméno. Několikrát se celá rozklepaná probrala a rozplakala se. Budila se snad co půl hodiny a bylo to stále horší a horší.

Bylo něco kolem dvou hodin ráno, když jsem dole uslyšel nějaký šramot… Bella už se aspoň trochu uklidnila a tvrdě usnula. Opatrně jsem vstal, abych ji nevzbudil a sešel dolů.

Charlie seděl u jídelního stolu a popíjel pivo.

„Jacobe, ty nespíš?!“ divil se, když mě spatřil ve dveřích.

„Ne, nemůžu nějak usnout,“ odpověděl jsem a posadil se na židli.

„Chtěls mi něco říct, tak povídej,“ pobídl mě.

„Nevím, jestli by ti to neměla říct Bella, ale ta na to asi nebude mít sílu… Edward Cullen je mrtvý.“ Charlie upustil plechovku a pivo se rozlilo po podlaze.

„Cože?!“ nevěřícně na mě hleděl.

„Včera to Belle přišla oznámit jeho sestra Alice.“

„Bože můj, co ta holka si ještě kvůli němu bude muset vytrpět?!“

„Charlie, já si myslím, že by bylo nejlepší, kdyby se Bella přestěhovala do La Push. Měla by tam klid a já bych se o ni postaral. Ty přece musíš chodit do práce a nebudeš ji mít čas hlídat.

„Možná máš pravdu, ale co škola?! Chtěla jít přeci na vysokou!“

„Ta bude muset počkat, než se dá dohromady.“ Charlie jen souhlasně přikývl. Zvedl se, utřel rozlité pivo, vyhodil plechovku a posadil se zpět.

„Na kdy plánuješ to Bellino stěhování?“ zeptal se trochu smutně.

„Co nejdříve… Možná už během zítřka.“

„Zítra?!“ Má odpověď ho očividně dost zaskočila.

„Charlie, já chápu, že z toho nejsi zrovna dvakrát nadšený, ale je to pro Bellino dobro… Kdykoliv ji můžeš přijet navštívit. Není to tak daleko,“ snažil jsem se ho uklidnit.

„Asi ano… Bude to pro Bellu tak lepší.“

„Budu dělat všechno proto, aby se z toho brzy dostala.“

„Děkuji ti, Jacobe.“

„Nemáš vůbec za co.“ Pro Bellu bych udělal cokoliv na světě, jen aby byla šťastná… Bylo něco po půl třetí, když v tom se ze shora ozval opět křik. Charlie urychleně vstal a běžel do Bellina pokoje. Já se samozřejmě vydal hned za ním.

„Edwarde, prosím, nedělej to! Nenechávej mě tady samotnou!“ křičela ze spánku. Charlie k ní okamžitě přiskočil a snažil se ji probrat.

„Bello, slyšíš mě?! Klid holčičko, byla to je noční můra,“ chlácholil ji.

„Tati, Edward je mrtvý,“ rozbrečela se a zabořila svou tvář do Charlieho košile.

„Já vím a strašně moc mě to mrzí.“ Pohladil ji po vlasech.

Já tam jen stál a sledoval, jak otec trpí společně se svou milovanou dcerou… Po chvíli jsem odešel a nechal je tam chvíli o samotě… Sedl jsem si na pohovku a jen tak bezmyšlenkovitě hleděl před sebe.

Alice

Nastal čas našeho odjezdu. Nechtěla jsem, ale musela… Aspoň v jednom jsem Carlisla ani Edwarda neposlechla. Napsala jsem Belle potají dopis.

Zbývala mi už pouhá půl hodina na to, abych stihla Belle dopis doručit a včas se vrátit. Běžela jsem, co mi nohy stačily, jen abych to stihla… V dáli už jsem zpozorovala Bellin dům. To mě přimělo ještě zrychlit. Za chvíli už jsem stála u jejího pootevřeného okna a musela se držet, abych neskočila do pokoje… Raději jsem rychle hodila dopis do schránky a upalovala pryč.

„Kde jsi byla?!“ Byly první Carlisleova slova, když jsem vešla do domu.

„Hm… na lovu.“ To byla první věc, která mě napadla a podle jeho pohledu i uvěřitelná.

„Dobrá… Znamená to, že jsme všichni a můžeme tedy vyrazit,“ oznámil, ale já ho ještě na chvíli přerušila.

„Carlisli, mohla bych si s tebou promluvit o samotě?“

„Jistě,“ odpověděl a vedl mě do pracovny.

„Nemohla bych tady zůstat a dohlídnout na Bellu?“

„Alice ty ses zbláznila, ne?! Co kdyby tě někde zahlídla?!“

„Slibuju ti, že si budu dávat pozor.“ Nahodila jsem pohled ala štěně, ale nezabralo to.

„To nepřipadá v úvahu! Pojedeš s námi!“ Odporovat mu by bylo zbytečné, a tak jsem s nimi musela odjet na Aljašku i přes to, že jsem nechtěla.

Bella

Ráno jsem byla celá rozlámaná… Při té představě, že už Cullenovi odjeli z Forks, se mi ještě přitížilo.

„Dobré ráno,“ pozdravil Jacob a vstoupil do pokoje i se snídaní.

„Hm,“ zamručela jsem.

„Nesu ti snídani.“ Položil talíř vedle na stolek a posadil se na kraj postele.

„Jsi hodný, ale nemám hlad.“ Možná bych něco měla sníst, jelikož už jsem nejedla od včerejšího odpoledne, ale neměla jsem vůbec chuť.

„Bello, musíš něco pojíst,“ přesvědčoval mě.

„Já opravdu nechci!“ stála jsem si pevně za svým.

„Dobře, tak já to zase odnesu… Měla bys pomalu vstávat, čeká nás perný den.“ Vstal, vzal talíř a odešel. Neměla jsem vůbec tušení, o jakém perném dni mluví, ale byla jsem si jistá, že dnešek stoprocentně strávím v posteli.

„Něco ti přišlo,“ vrátil se s nějakou obálkou.

„To bude asi rozhodnutí z vysoké.“ Předal mi ho a já ho hodila do šuplíku… O žádné studium na Aljašce už nestojím!

„Ty jsi ještě v posteli?! Přinesl jsem pár krabic.“

„Na co?!“

„No přece na tvé věci, které si bereš s sebou… Do nového domova,“ ujasnil.

„To už dneska?!“

„Jestli to chceš přesunout, tak klidně. Myslel jsem, že…“ Ani to nedořekl, protože jsem se do toho vložila.

„Ne! Jen jsi mě trochu zaskočil.“ Byla jsem pevně rozhodnuta přestěhovat se do rezervace a začít tam nový život… Tohle jediné mě z postele dokázalo vyhnat. Rychle jsem se převlékla do mých oblíbených riflí a staršího vytahaného trička a začala balit. Jacob mi obstaral pár krabic, do kterých jsem si sbalila potřebné knížky, bloky, staré dopisy od mámy a spoustu jiných potřebných věcí. Přihodila jsem tam i ten dopis z výšky, kdybych si to náhodou rozmyslela… Což pochybuji.

Rozhlížela jsem se po pokoji, jestli jsem náhodou nezapomněla něco užitečného a nezbytně důležitého k životu… Mé oči se zastavily na fotce v rámečku, která stála na komodě. Byla to jedna z těch našich společných. Přistoupila jsem blíže a vzala rámeček do rukou… Tenhle okamžik si velmi dobře pamatuji… Emmett vyprávěl, co strašného se mu ve škole stalo. Jako vždy to byla úplná prkotina, které jsme se společně smáli a pak si z Emmetta utahovali. Při té vzpomínce se mi do očí znovu nahrnuly slzy. Chvíli jsem ještě se slzami v očích fotku pozorovala a pak ji strčila do první zásuvky komody.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se Jacob nejistě, když mě spatřil uplakanou.

„Jo,“ souhlasila jsem.

„Jsi v pořádku? Jestli ti není dobře, tak to přesuneme…“

„Ne, je mi fajn. Jen mi je líto Charlieho, že ho tady nechávám samotného.“

„Je to jen dočasně a jak už jsem říkal, kdykoliv se můžete navštívit.“

„Já vím… Tak jedeme!“ popohnala jsem ho, abych už z toho pokoje, plného vzpomínek na něj a jeho rodinu, byla pryč… Popadla jsem kufr a šourala se za Jacobem.

Charlie čekal dole u schodů a posmutnělým pohledem sledoval, jak pomalu sestupuji po schodech.

„Bells,“ vzdychl a objal mě, jako nikdy. „Mám tě moc rád a budu tě navštěvovat tak často, jak jen budu moci… A pamatuj, že mě nikdy neztratíš, ať se stane cokoliv.“

„Mám tě taky moc ráda, tati.“ Poslední vřelé objetí a polibek na rozloučenou.

„Dávej mi na ni pozor, Jacobe.“

„Neboj, budu,“ usmál se na něj povzbudivě a vyrazil k autu.

„Tak ahoj tati,“ rozloučila jsem se a ještě jednou ho musela obejmout.

„Ahoj, zlato,“ odpověděl a políbil mě do vlasů.

Charlie stál před domem, dokud jsme neodjeli. Možná ještě chvíli po tom… Stále měl ten smutný pohledl, ale snažil se to nedat najevo. Bylo mi ho tolik líto, ale co jsem měla dělat? Kdybych tam zůstala, utrápila bych se k smrti. Všechno mi ho tam připomínalo. Ještě pár dnů bezesné noci, nočních můr, bolestných vzpomínek a budu moci začít nový život… Vím, vzpomínky nadále zůstanou, ale budu se snažit je potlačit. Ne, že bych na něj a na Cullenovy chtěla zapomenout, ale bude to pro mě tak o hodně lepší a snazší se vzpamatovat.

Ani jsem se nenadála a už jsme se ocitli před Jacobovou garáží. Jake mi otevřel dveře a pomohl mi vystoupit, neboť bych při mém štěstí spadla rovnou do bláta.

„Díky,“ poděkovala jsem a čekala, až vytáhne z auta mé kufry a věci.

„Tohle teď bude tvůj nový domov… Doufám, že se ti bude pokoj zamlouvat. Byl Rachel.“ Vedl mě nahoru po schodech do docela prostorného podkrovního pokoje, který byl plně vybaven, skoro přesně jako jsem to měla doma, ale potřeboval trochu vylepšit.

„Barvu a dekorace nechám na tobě. Rachel si skoro vše vzala s sebou, a tak jsem podle tvého starého pokoje nakoupil nábytek.“ Proto se mi zdálo, že jsou si trochu podobné.

„To jsi moc hodný,“ řekla jsem stále zdrceně a posadila se na postel.

„Jestli si ho chceš zařídit celý sama, tak klidně můžeš… Nábytek vrátím nebo prodám.“ Jacob mi chce vždy za každou cenu vyjít vstříc.

„Ne, to je dobrý. Vážně se mi to líbí… Mohla bych tě ale o něco poprosit?“

„Jasně!“

„Necháš mě tu na chvíli o samotě?“ Potřebovala jsem to.

„Dobře.  Kdyby něco, budu dole.“ Zavřel za sebou dveře a odešel.

Nevím, co se to najednou se mnou stalo, ale rozbrečela jsem se jako malé dítě.

Pokud se vám tento díl líbil, zanechte prosím komentík! Budu velmi ráda!

Autor: Gabby01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My Immortal - 2. díl: