Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My new Life-Kapitola 14

11.11.2009 (22:00) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1934×

Bella

,,Půjdeš s náma?“ Zeptal se Emmett.

Podívala jsem se na něho a sjela pohledem k jeho rukám. Držel Rosalie bezpečně za ruku a já pocítila vlnu vzteku a závisti.

Záviděla jsem jim ty doteky. Ty pocity, že mají jeden druhého a že je ten druhý bezmezně miluje. Záviděla jsem jim to, po čem jsem pět let toužila a co jsem tak moc chtěla. Neuplinul jedinný den, abych na něj i na jeho rodinu nemyslela. Sice jsem si dávala pozor, abych ne ně moc nemyslela, když jsem byla s Reneesme, ale v koutku mé mysli se pořád vybavovaly vzpomínky. Bolestivé vzpomínky.

,,Rosalie, zastav.“ Zašeptala jsem a oba se na mě podívali.

,,Zastav.“ Zopakovala jsem tentokrát hlasitěji, ale Rose nic neudělala.

,,Bello?“ Emmett se na mě podíval zkoumavým pohledem a já tiše zavrčela.

,,Zastav.“ Řekl Emmett a raději ode mě odvrátil pohled.

,,Co se děje Bello?“ Zeptala se Rosalie, když sjela k okraji silnice.

Dívala jsem se do její, lehce zamračené, ale i přesto dokonalé tváře a snažila se najít ta správná slova.

,,Musíte ji vzít domů.“ Pomalu jsem nadzvedla Nessie a podala ji Emmetov. Ten si ji nejistě vzal do náruče a zmateně mě sledoval.

,,Uložte ji a přikryjte dekou, Alice už určitě vzala všechna má zavazadla. V modré malé modré tašce má hračku, je to taková porcelánová panenka, ale tu ji dejte jen pokud by se probudila. Většinou se přes noc nebudí, ale když se jí zdají zlé sny, mluví ze spaní, takže se nelekněte. Kdyby něco, mám u sebe mobil.“ Popadla jsem bundu a vystoupila rychle z auta. Ani jsem se neohlédla a přecházela jsem kluzkou silnici. Slyšela jsem klapnutí dveří, ale neotáčela jsem se.

,,Kam to sakra jdeš Bello?“ Na zátylku jsem ucítila jemný poryv větru a Rosaliin hlas, hned vedle sebe.

Neodpovídala jsem a razila si cestu k lesu.

Rosalie mě popadla za paži a tím mě donutila se otočit a podívat se na ní. Kdybych byla člověkem, zcela jistě bych už měla mnohočetnou zlomeninu. Sykla jsem a zavrčela.

,,Kam jdeš?“ Zeptala se znova, teď už smířlivým tónem.

,,Jdu si něco vyřídit.“ Odsekla jsem a vytrhla se z jejího sevření. ,,Brzy se vrátím.“ Zašeptala jsem a odběhla k lesu.

Slyšela jsem za sebou, jak Rose nadává, ale nevšímala jsem si toho a běžela zkrz les.

Sama jsem přesně nevěděla, jestli to chci udělat, ale bylo načase si promluvit s někým. S někým, kdo pro mě byl velice důležitý.

Vyběhla jsem na malou, trávou porostlou, plošinu a zastavila se.

,,Nádech a výdech Bello.“ Zašeptala jsem si sama pro sebe a vykročila k domu.

Když jsem se podívala na hodinky, hlásily půl čtvrté ráno.

Znova jsem se podívala na dům, ale tentokrát jsem si přestala být tak jistá. Viděla jsem světlo, které vycházelo z obývycího pokoje a slyšela jsem pravidelný tlukot lidského srdce. Několik dalších minut mi trvalo než jsem udělala zbívající čtyři kroky a zazvonla na dveře. Ještě pořád jsem uvažovala, jetli by nebylo lepší utéct a nechat to být.

Mohla bych nechat Charlieho žít v domění, že studuju na vysoké, kde se mi skvěle daří, že mám hodného přítele, se kterým žijeme na koleji a který studuje práva. Také bych mu mohla vykládat o tom, že jsem šťastná a že nějaký Edward Cullen je už dávno pouhou mou minulostí. Ale Charlie si zasloužil pravdu, aspoň z části. Dlužila jsem mu to.

Slyšela jsem, jak mu srdce poskočilo, tiché kroky a nakoec odjištění zbraně, což mě donutilo pousmát se. Věděla jsem, že mi sice žádná kulka ze zbraně neublíží, i kdyby byla z čistého stříbra, ale musela jsem se pousmát nad jeho policejními zvyky. Tady se loupilo naposledy před dvaceti lety, pokud vůbec.

,,Kdo je?“ Kdyby mohlo, srce by mi vyskočilo až ke krku. Charlieho hlas byl chraplavý a mnohem starší, než jsem si vzopínala. Trochu mě to zaskočilo a rozesmutnilo.

Rychle jsem přemýšlela, jak odpovědět, protože něco jako „To jsem já, Bells, tvá ztracená dcera“ by nebylo nejvhodnější.

,,Já...“ Zašeptala jsem a svým dokonalým sluchem vnímala, najednou zběsilý tlukot jeho srdce. ,,Bella.“ Dořekla jsem a všimla si, že se jeho srdce na chvilku zastavilo a pak poskočilo.

,,Bella. Bella?“ Opakoval mé jméno a otevíral zmateně dvěře.

Stála jsem na místě, přimražená a beze slov. Nedokázala jsem se ani pohnout a knedlík, který mi uvíznul v krku mi situaci zrovna neulehčoval. Snažila jsem se vymyslet co říct, ale nějak to nešlo. Má mysl trnula na bodu mrazu.

,,Bello!“ Vykřikl dojetím a vrhnul se mi kolem krku. Ucítila jsem jemný náraz na svém těla a projela mou vlna strachu, jestli se Charlie nezranil. Změnila jsem se a Charlieho tělo už nevypadalo tak dobře, jako kdysi, bylo křehké a zranitelné.

,,Bello! Bože, Bells...“ Opakoval dojatě a mačkal mě v náručí.

,,Tati.“ Šeptla jsem a pomalu ho objala.

Všiml si mé konzervatnosti a ustoupil o krok do zadu. Pečlivě si mě prohlížel a já jeho též.

Vějířky vrásek, které lemovaly jeho oči, se prohloubyly a přibylo i pár dalších. Jeho vlasy o trochu zřídly a propletly se s několika šedými prameny, které podtrhovaly jeho pobledlou průsvitnou kůži.

,,Změnila jsi se.“ Zašeptal a znova o krok ustoupil.

,,Já vím, tati.“ Řekla jsem omluvně, ale v jeho očích už jsem neviděla tu radost ze shledání, ale pouhý strach, který se snažil předemnou skrýt.Všimla jsem si, jak pomalu ustupuje ke dveřím a tím strhává všechny, doposud chatrné mosty našeho vztahu.

Nebyl to dobrý nápad sem jít.Věděl to, poznal co jsem. Nějak na to přišel.

,,Je mi to líto Bells.“ Svraštil čelo a snažil se potlačit slzy. ,,Je mi to tak líto.“ Zašeptal a přešel prách dveří. Natáhla jsem k němu ruku, ale on nezareagoval.

,,Já se omlouvám.“ Řekla jsem prosebně a nakročila. Jakmile zaregistroval můj příliš rychlý pohyb, ucukl. Vyděsilo mě to, vyděsilo mě, že má ze mě hrůzu, že se mě bojí.

Ustoupila jsem o krok do zadu a začala sama sebe nenávidět. Tak rychle se všechno dokázalo změnit. A za všechno jsem mohla já. Kdybych neudělala tolik chyb, které už se nedaly napravit, možná by vše bylo jinak. Možná.

,,Nepatřím do tvého světa Isabello.“ Zašeptal a zasadil mi největší ránu, jakou mohl. Nikdy mi neříkal jménem, ani když se rozčílil.

,,Já... Já to nechápu a nechci.“ Zavrtěl hlavou a křečovitě sevřel pěst. ,,Když jsi odešla, myslel jsem, že se zblázním, ale něco unitř mi napovídalo, že jsi v pořádku a já byl určitým způsobem šťastný, víš. Věděl jsem, že je ti někde jinde líp a to pro mě bylo prioritou.“ Řekl procítěně a pořád se snažil držet emoce na uzdě.

,,Doufal jsem, že už jsi na vše zapoměla a že se jednoho dne vrátíš, ale měsíce ubíhaly. Napsala jsi několik dopisů, ale to bylo vše a já pomalu ztrácel naději.

Jednou jsem vešel do tvého pokoje a prohlédl si ho. Chtěl jsem pochopit proč a pak...“ S pološíleným pohledem zavrtěl hlavou a podíval se mi do očí. Před tím pohledem jsem se zacěla, věděla jsem, co příjde.

,,Našel jsem u tebe v šuplíku nějakou knížku a otevřel ji. Zprvu jsem si myslel, že je to nějako knížka ze školy, ale spletl jsem se. Přečetl jsem si ji.“ Polkla jsem a on se na mě díval s kapkou odporu.,,Nemohl jsem tomu uvěřit, ale pak mi to došlo. Došlo mi, co je na Cullenových tak zvláštního.“ Tiše si odfrknul a polknul. Jeho ráska na čele začala zběsilepulsovat a jeho tváře začaly rudnout.

,,Tati.“ Šeptla jsem a chtěla mu všechno vysvětlit, ale nenechal mě.

,,Doufal jsem, že se pletu, že je to jen hloupá doměnka, ale nebyla. Pochopil jsem, že ty báchorky, které mi kdysi vyprávěl Billy, že jsou pravdivé. Jen jsem si v koutku duše přál, abys byla od NICH co nejdál.“ Zmučeně zavrtěl hlavou.

Měla jsem chuť ho obejmout a omluvit se, ale bylo pozdě. Pozdě na všechno. Na omluvy, na vysvětlení, na pochopení. Teď nastal čas pikat za své chyby.

Pohdem si mě změřil od hlavy až k patě. ,,Ale ty jsi stejná, Isabello.“ Zašeptal roztřeseným hlasem.,,Stéjná jako oni.“

Stála jsem pořád přimražená na stejném místě a nechtěla tomu všemu uvěřit. Nechtěla jsem věřit tomu, že on o nás ví.

Naposledy jsem se na něj podívala s prosebným pohledem, ale jeho tvář byla zkamenělá, bez jakýkoliv emocí. Doufala jsem, že jsem v jeho pohledu zahlédla stopu soucitu, ale mílila jsem se.

Pomalu začal zavírat dveře a než je dovřel, tiše zašeptal větu, která se mi okamžitě zarila do paměti.

,,Isabello, ty už nejsi má dcera.“ Zaklapl za sebou dveře. Slyšela jsem tiché vzlyky, které doprovázely krkoky a vrzání podlahy.

Přiložila jsem si ruku k puse, abych překryla vzlyky, které se mi draly z hrdla a rozběhla se k lesu. Vnímala jsem jenom své vzlyky, které se pořád stupňovali. Vítr mi povlával s vlasy a nutil mě běžet rychleji. Šusťění listí a křupání větviček mi poprvé v životě vadilo.

Ucítila jsem, jak mě někdo rychle chytil a objal.

,,Bello.“ Zašeptal ten nejdokonalejší hlas.

,,Edwarde...“ Sesunula jsem se na zem a on mě co nejsilněji objal. ,,Proč...“ Šeptala jsem stále dokola, zatímco mě hladil po vlasem a utěšova. Jenže to nepomáhalo, všechno se mi začínalo hroutit. Získala jsem zpátky jeho i jeho rodinu, ale někde hluboko v duši jsem cítila, že Charlie nebude jedinný, koho ztratím.

Strach mě začínal pohlcovat, celou svou sílou.

Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My new Life-Kapitola 14: