Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na pokraji konce 1. kapitola

05.04.2012 (15:15) • Sence • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2148×

Edward:

„Edwarde, její tělo přivezli úplně na padrť, nejsem si jistý, jestli ji dokážu zachránit. Je v kómatu a nikdo neví, kdo to je. Její otisky nejsou v databázi, ani její krev. Je zázrak, že ještě žije. A ty jsi jediná možnost, jak zjistit, kdo to je. Jsem si jistý, že to zvládneš,“ žádal mě můj „otec“.

Nahlédl jsem mu do mysli a zalapal po dechu.

Ta dívka, mohlo jí být tak osmnáct, přivezli ji včera. Má štěstí, že je v kómatu, jinak by si prožívala strašná muka. Měla zlomená čtyři žebra, složitou zlomeninu na levé noze, naraženou pravou ruku a řezné rány a pohmožděniny po celém těle, na nohách, rukách, hrudi, zádech i obličeji. Byla opakovaně znásilňována, na zápěstí a na kotnících má silné odřeniny, zřejmě od toho, jak byla svazována.  

Viděl jsem i Carlisleovu vzpomínku, jak ji viděl, když ji přivezli.

Vztekle jsem pochodoval po Carlisleově pracovně a nemohl jsem si pomoct a vrčel. „Carlisle, ten chlap, co jí to udělal, je takový-“ Bouchl jsem zatnutou pěstí naprázdno do vzduchu.

Za celou svou upírskou existenci jsem se snažil především o vyhlazení všech násilníků, vrahů a zlodějů. Vždy mě nehorázně vytočilo, když jsem slyšel, že nějaký bastard znásilnil ženu.

„Edwarde, já vím, ale s tím teď nic nemůžeme udělat, dokud nebudeme znát alespoň jméno té dívky,“ zastavil se a starostlivě se mi podíval do očí. „Edwarde, ta dívka bude potřebovat psychickou pomoc od svých nejbližších, nejlépe žen. Dívky většinou po takovémto druhu násilí nechtějí mít nic společného s žádnými muži, ani bratry a otci. Musíme zjistit, kdo to je, jinak skončí zavřená na psychiatrii, ovšem, jestli ztratila pameť, bude to pro ní výhodnější.“

„Dobře, půjdu tam a pokusím se jí nahlédnout do myšlenek,“ řekl jsem odevzdaně a vydal se k autu. Nejvíc ze všeho jsem se obával toho, co uvidím v jejích myšlenkách. Co když tam budou vzpomínky na toho, co jí to udělal? Carlisle ví, co riskuje, a ví, že jestli uvidím tvář toho, kdo jí to udělal, že ho najdu a udělám mu něco mnohem horšího.

Carlisle mě zavedl na JIP, kde byla umístěná. Jakmile jsem vešel, to, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Ležela tam křehká dívka, celá zamotaná v obvazech, nohu v sádře, ze které vykukovala kovová konstrukce. Dívka byla značně pohublá, pod očima měla hluboké, černé kruhy, tváře propadlé a jistě, řekl bych, i oči podlité krví. Slepené a zacuchané dlouhé, hnědé vlasy měla rozprostřené kolem sebe na polštáři.

Pokusil jsem se jí dostat do myšlenek, ale nešlo to! Měla tam nějaký blok. Nechápal jsem to.

Jak je možné, že se jí nedostanu do myšlenek? Už párkrát jsem Carlisleovi pomáhal zjišťovat identitu lidí v kómatu. Nikdy to nebylo lehké, ale do myšlenek jsem se jim dostal. Většinou tam měli útržky z nehody anebo jen prázdno, ale ona tam měla přímo kouřovou stěnu, která mi nedovolovala dostat se dál. Chytil jsem ji i za ruku, ale pořád nic. Znejistěl jsem.

Carlisle si mé nervozity všiml, a proto se zeptal: „Co se děje?“

„Carlisle, já, nevím jak to říct, ale nemůžu se tam dostat. Má tam nějaký blok. Je to jako hustá, kouřová stěna. Není to, jako když lidé v kómatu na nic nemyslí a mají jen prázdno. Tohle je přímo blok, který mě nechce pustit dovnitř,“ řekl jsem nešťastně, posadil se na nejbližší židli a složil hlavu do dlaní.

Carlisle ke mně přistoupil. „To nic, synku. Zkusíš to ještě příště. Času je dost. Zatím to nevypadá, že by se měla v bližší době probrat.“ Odvedl mě pryč z nemocnice.

Přišli jsme domů, kde byla jen Esmé. Ostatní byli na lovu. Carlisle Esmé radši o té dívce nic neříkal, aby si nedělala zbytečné starosti. On a Esmé šli nahoru do své ložnice něco řešit, tak jsem je nechtěl rušit.

Došel jsem ke klavíru. Už jsi dlouho nehrál, problesklo mi hlavou, a tak jsem si k němu sedl a pokoušel se vzpomenout si na nějaké skladby, které jsem dřív hrával.

Byl jsem zrovna v půlce skladby, když se mi najednou zatmělo před očima a já viděl obrazy.

„Bello! Co to děláš? Můžu se k tobě přidat?“ Malá, asi pětiletá, blonďatá dívenka se ptala druhé, hnědovlasé, která seděla u dětského stolečku zády k první a malovala si.

Hnědovláska, zřejmě Bella, se otočila na blondýnku a na tváři se jí rozlil radostný úsměv. „Jasmine! Jasně, že se můžeš přidat. Zrovna maluju, kým chci být, až budu velká.“ Nabídla té druhé židličku naproti sobě.

„A kým chceš být?“ zeptala se Jasmine, posadila se, vzala si pastelky a papír a začala si taky malovat.

„Já chci být první člověk, který bude umět létat,“ řekla Bella a ukázala hrdě své kamarádce obrázek.

„Jé, ty umíš ale krásně kreslit,“ pochválila ji Jasmine a popotáhla.

„A čím chceš být ty?“ zeptala se zvědavě Bella.

„Já chci být princeznou…,“ řekla tajuplně.

V tu chvíli se vize trochu zvlnila a přešla v jinou.

Zase ty dvě holčičky, ale tentokrát seděly vedle sebe na lavičce v parku a obě měly na sobě masku.

Ta blonďatá, Jasmine, byla oblečená za včelku a svoje vcelku krátké, blond vlasy měla zavázané do dvou culíků.

Hnědovláska, Bella, byla za berušku a své dlouhé, hnědé vlásky měla zapletené do dvou pevných copů. Brečela.

„Maaamiii!“ plakala, „já nechci být beruška,“ hlasitě popotáhla, „ já chci být za pavouka!“

„Zlatíčko, nemůžeš jít za pavouka. Za pavouky chodí jenom kluci. Ty jsi holčička, a tak budeš beruška!“ ozvalo se z dálky trochu nazlobeně.

„Ale mamiii! Tak chci být kluk!“ zavolala Bella na svou matku rozzlobeně mezi vzlyky.

Jasmine vedle se tvářila smutně. „Ale, Belli, to bychom už pak nemohly být nejlepší kamarádky,“ zavzlykala, „když bys byla kluk.“

Bella kamarádku objala svými dětskými ručičkami. „Jasmine, nebreč, já to nemyslela vážně,“ pokoušela se ji uklidnit.

„Edwarde! Edwarde! Co se děje?“ skláněla se nade mnou starostlivě Esmé.

Zmateně jsem se rozhlédl, ležel jsem na zemi vedle klavíru. Zřejmě jsem omdlel. Počkat! Můžou upíři vůbec omdlít?

„Já,“ zachraptěl jsem, „já jsem měl vizi. Něco jako mívá Alice, ale nebylo to úplně stejné.“ Podíval jsem se tázavě na Carlislea, který zřejmě před chvíli přišel.

Carlisle si mě starostlivě prohlédl. „Edwarde, co jsi viděl?“

Všechno jsem jim popravdě řekl.

Carlisle si zamyšleně mnul bradu.

„Možná vím, co jsi to viděl,“ řekl stále zamyšleně, „říkal jsi, že ta Bella měla dlouhé, kaštanové vlasy? Nepřipomínala ti někoho?“ zeptal se.

Najednou jsem pochopil. Ta dívka, kterou jsem viděl, byla… Proboha!

2. kapitola

Autor: Sence, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji konce 1. kapitola: