Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na pokraji šílenství 7. kapitola

19.11.2013 (19:00) • martina946 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1398×

Říká se, že člověku stačí pouhé dvě vteřiny k tomu, aby se nadechl. Jsou i tací, kteří za tak krátkou dobu zvednou ruku do výšky nebo udělají jiný primitivní pohyb. Renée tenhle čas stačil k uvědomění si, jakou sílu má její převrácená fantazie a jak snadno se jí nechává ovládat. Prozrazující bylo především to mrtvolné ticho, které se rozléhalo po domě a zanechávalo tak neblahý dojem, jemuž nešlo uniknout. Renée si byla na sto procent jistá, že kdyby tu Bella byla… Kdyby spala v té prázdné posteli, už by byla vyhnána kupou nadávek, které by stejně v konečném důsledku nedávaly žádný smysl. Světlo, které o vteřinu později dopadlo na hnědý koberec, bylo už jenom potvrzení téhle skutečnosti.

Rukou si nervózně zajela do mokrých vlasů, přičemž popošla hlouběji do pokoje. Nevěděla, proč tak jedná… Proč se prostě neotočí a neodejde do své ložnice, kde by se v klidu mohla ponořit do té lítostivé agonie, před kterou dnes utekla do lesa? Zřejmě to ale bylo tím, že v sobě chtěla zabít ten poslední plamínek naděje a jako hořící svíčku ho sfouknout. Zničit ho… Zahubit.

Znovu očima přelétla celý pokoj a do očí se jí dostala ta hnusná slaná voda… Představa toho, že celou dobu mluvila do vzduchu, že ta ruka, která ji objala, byla pouhý výmysl, ji děsila a dováděla k šílenství, jež neznalo hranic.

Měla jsi to tušit, Renée, Bella by se k tobě takhle nikdy nechovala.

„Drž už konečně hubu!“ zakřičela do ticha pokoje přesně ve chvíli, kdy jí obraz potemněl a ona na svém obličeji ucítila dvě teplé ruce… Výkřik, jenž se o setinu později vydral z jejího hrdla, trhal ušní bubínky a způsoboval tuhnutí krve v žilách. Ovšem ony ruce ještě několik vteřin nezmizely, zůstávaly poklidně na svém místě a umožňovaly tak vidět pouhou tmu. Netrvalo dlouho a pud sebezáchovy již podruhé za tento den zasáhl. Renée se zprudka otočila kolem své osy, aby se záhy mohla podívat do očí vetřelci, který okupoval její dům.

Hnědé oči.

„Bože, mami, ty zkazíš veškerou srandu!“ zasmála se zvonivým smíchem a přešla ke své posteli, na kterou si ještě s lehkým pochechtáváním sedla. „Měla by ses teď vidět,“ dodala bez ostychu s ďábelským úsměvem na rtech, který způsoboval husí kůži po celém těle.

Renée ještě několik vteřin pouze zaraženě stála s rukou na srdci, jako by ji to zběsilé bum, bum, bum mohlo uklidnit a zmírnit ten třes po celém těle… Jako by jí ten zvuk měl pomoct k otevření úst a vyslovení slov, jež se zdála ztracená v dáli.

„Copak? Vyděsila jsem tě?“ optala se zákeřně, zatímco si ji s přivřenýma očima prohlížela, jako by byla nějaký odpad. „Fajn, tak to přeci splnilo svůj účel… A já se už bála, že to bude trapas.“ 

„Jak to, že… Vždyť ten telefonát –“

„Byl nahraný,“ skočila jí do toho netrpělivě Bella. „Vážně, mami, odkdy si tak naivní?“  Renée si té otázky nevšímala a raději se soustředila na to podstatné, díky čěmuž si nebude připadat jako naprostý šílenec.

„Takže jsi mi do toho telefonu lhala?“

„Mám ti to podat písemně, nebo co?“

Křič! uslyšela hlásek ve své hlavě, který snad poprvé šeptal, místo aby ječel. Dával radu, místo toho, aby překypoval jízlivostí. No tak, nedus to v sobě, cítíš ten hněv, Renée? Jak ti koluje žilami? Musíš ho ze sebe dostat, jinak tě zničí!

„Nechápu to. Ještě před hodinou ses chovala úplně normálně… Tak co se kurva změnilo?“ vykřikla. Měl pravdu. Cítila tu zlost… Vnímala na sobě jeho účinky… Zrychlený puls, tlukot srdce, zastřené myšlení. Nemohla tomu uniknout. Nemohla to potlačit. A říká se, že unášet se proudem je někdy lepší, než plavat proti němu.

„Umím se dobře přetvařovat, i když popravdě jsi mě docela s tím chlápkem vyděsila, ale jinak si myslím, že jsem to všechno zahrála na výbornou, co říkáš?“

„Co říkám?“ optala se řečnicky. „Že nejsi normální. Mám toho už plné zuby… Plné zuby tebe a tvých stupidních her. Málem jsi mi přivodila infarkt, chápeš to? Rozumíš tomu?“ rozkřičela se a rozhodila rukama do všech stran. Vztek zaplnil její mysl a nedovoloval uvažovat jinak, než přes rudou clonu hněvu a rozhořčení.

„Zdá se mi to, anebo jsme už jednou podobný rozhovor absolvovaly?“ Její hlas zněl ledově klidně, jako by se jí tenhle rozhovor ani netýkal… Jako by snad nebyla duchem přítomná… Oči pořád směřovaly do toho jednoho samého místa, tělo nepřirozeně klidné a ztuhlé… Kamenná socha bez projevu emocí. A tohle byla pro Renée poslední kapka.

Rozešla se k Bells a klekla si před ni. „Absolvovaly, ale jak vidíš, k ničemu to nebylo, pořád ze mě děláš blbečka… Shazuješ mě a já nechápu, proč to ksakru děláš?“

„To se ještě ptáš?“ vyjekla a zprudka se postavila, takže Renée dopadla ze svého dřepu na zadek. „Jak mi vůbec můžeš vyčítat něco, co sama děláš? To si až takhle povrchní?“ Třásla se. Všimla si toho díky dlaním, jež zatínala v pěst, a jejímu rozklepanému hlasu… Skoro to vypadalo, jako by plakala bez slz… Bez vzlyku… Vnitřní pláč, který nikdo nevidí, a dotyčný tak není vystaven posměškům okolí.

Vstala ze špinavého koberce a položila Bells ruku na rameno. Pořád byla naštvaná, to žádná, ale taky si začala uvědomovat, že křikem nic nevyřeší, ba naopak, ještě zhorší, a to neměla zapotřebí. Ne teď, když se to zdá být na správné cestě.

„Nechci se s tebou hádat, Bells, zvlášť když pravda je na mé straně a –“

„Cože je?“ setřásla matčinu ruku a otočila se na ni tváří v tvář. „Ty si nic nepochopila, že ne? Nepochopila jsi, proč jsem tohle udělala?“

„Tak mi to teda vysvětli, protože já jsem očividně až moc blbá na to, abych podle tebe něco chápala!“ A ta rudá mlha byla zpátky. Renée zas pocítila adrenalin v těle, který jí navozoval pocit nezaměnitelné síly, zrovna teď, když se začala uklidňovat!

„Bylo to s tebou k nevydržení už dřív. Pořád nějaký zákazy a příkazy, ale teď… Teď je to padlý na hlavu. Pro nic za nic na mě křičíš, vyčítáš mi něco, co jsem ani neudělala… A pak, místo aby ses mi omluvila, tak si radši vymyslíš nějakou zvrhlou historku s chlápkem, který měl krvavé oči. To ti teda přijde v pořádku? Mně tedy ne! Tak jsem to vzala do vlastních rukou, chtěla jsem ti to oplatit. Jenže ty se zase začneš vztekat a vykřikovat, jaká jsem nemožná dcera, ale to není pravda, to ty jsi strašná matka!“

Renée viděla, jak se jí ruka samovolně zvedá do vzduchu… Jak se napřahuje, aby dopad byl o to horší, jenže neudělala nic. Nechala ji spadnout na obličej své dcery a zanechat tam svůj hrůzný autogram. Až s hlasitým plesk si uvědomila, co se vůbec stalo… Jenže to už bylo na činy pozdě. Dobrá rána, Renée, uslyšela ve své hlavě hlas podtrženým tichým smíchem, zatímco se s děsem v očích koukala, jak se Bells pod náporem té facky jemně zakymácela a popošla pár kroků do strany.

„Panebože, Bells, já –“

„Vypadni!“ vřískla nenávistným hlasem.

„Bells, já nechtěla –“

„Tak tys mě neslyšela? Vypadni z mého pokoje!“ rozkřičela se a popadla Renée zprudka za ruku. Dotlačila ji ke dveřím a doslova ji vyhodila z pokoje. Nechala se. Neměla sílu nějak odporovat, na to byla až moc ohromená sama sebou a tím, co udělala. 

„Už tě nikdy nechci vidět, Renée. Slyšíš? Nikdy!“ Poslední slova, co od ní zaslechla, než s třískotem zavřela dveře a ukončila tak jejich hádku.

Snad ani nemusím říkat, jak moc mě mrzí tahle časová prodleva, ale bohužel času je málo. No, snad to nebylo tak strašné a já tu uvidím aspoň jeden komentář. martina946

Autor: martina946 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji šílenství 7. kapitola: