Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Na věčnost 3

31.10.2021 (09:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 586×

3. Krev ve sněhu

Už byla skoro tma, když jsme vjeli do Denali parku. Čekala nás ještě poměrně dlouhá cesta, ale doufala jsem, že díky tomu budeme před naším pronásledovatelem ve větším bezpečí než za dne.  Občas nás míjela auta, takže jsme na cestě nebyly samy. Willow klimbala na sedadle spolujezdce. Potřebovala se už vyspat v pořádné posteli, tak jako já, ale dokud se za námi nezavřou dveře srubu, jsem se nemohla cítit bezpečně.

Nechávaly jsme za sebou jeden turistický resort za druhým. Jejich okna svítila do tmy jako majáky a já nejednou za nimi zahlédla spokojené rodiny, jak si užívají společnou večeři na dovolené nebo prodlouženém víkendu. Něco tak na první pohled samozřejmého, byl pro mne snem, který jsem za svůj život nikdy nezažila.

„Nechceš si odpočinout, mami?“ Willow se narovnala na sedadle a trochu přidala na topení, aby si mohla ohřát ruce. Venkovní teplotu jsem mohla jenom odhadovat, ale určitě už klesla pod nulu, protože se okna začala zamlžovat.

„Už to není daleko, odpočinu si až na místě.“ Sice to byla ještě docela daleká hudba budoucnosti, ale musela jsem Willow uklidnit, od odjezdu z Talkeetny byla zamlklá.

„Bude tam alespoň televize? Napadlo mě, že bychom to mohly brát jako dovolenou. Jenom ležet pod dekou, popíjet kakao a koukat na telku.“ Nepatrně jsem se pousmála. Ta představa se mi zamlouvala. Být jen spolu a nemuset projednou myslet na to, jak zaplatím účty.

„To je dobrý nápad, pokud bude v horách ještě sníh, postavíme sněhuláka.“ Pomrkla jsem a ona se doširoka usmála.

„Anebo koulovačku, ve Spoore nikdy sníh dlouho nevydržel.“

„To sice ano, ale bruslit jsme mohly denně.“ Neuniklo mi, že Willow protočila oči.

„Tréninky na stadionu se nepočítají jako společně strávený čas, když jsi stála u mantinelu a pokřikovala na moji trenérku.“ Tomu jsem se už musela zasmát a byla ráda, že ji ta zamlklost konečně opustila.

„Vypadalo to, že tě to baví, alespoň jsi mi to tvrdila.“ Tiše si povzdychla.

„Ze začátku jo, ale když jsem se pak dostala dál, začalo to být…“

„Ano?“

„Prostě ty holky byly až moc soutěživý. Bavilo mě to pro tu radost, když se mi něco povedlo nového, ale čím víc jsem to pilovala, tím to bylo horší, jedna druhou se snažila předhonit v tom, kdo to udělá precizněji, jak čistě dopadneš po otočce a tak.“ Pokrčila rameny.

„Měla jsi vždycky radost, když se ti podařilo umístit na jednom z prvních třech míst.“

„Ze začátku jo, ale pokaždý jsem si vzpomněla, když jsi mě poprvé vzala na lední revue.“ Podivně ztichla. Silnice před námi byla prázdná a osvětlovala je pouze naše světla. Už dlouho nás neminulo žádné auto ani za námi se nové neobjevilo.

„Máme čas, tak povídej.“

„Myslela jsem si, že to dělám pro potlesk, pro ten pocit z vítězství.“ Zavrtěla se a upřela pohled do tmy za svým okénkem.

„Tak pro co?“ Snažila jsem se ji znovu rozmluvit.

„Podívala ses někdy na ty lidi, co se dívají, když soutěžíš? Vůbec z toho nemají radost, jen tě ostražitě sledujou a přemýšlí, jestli bys to nedokázala líp, anebo jestli je tam někdo lepší. Na lední revue sice chodí malý děti, ale dívaj se na to s radostí a údivem.“

„Takže bys chtěla bruslit pro radost ostatních?“ Překvapeně se ke mně otočila.

„Jo. Děsně se mi líbí ty udivený pohledy, to nadšení.“ Měla jsem pocit, že se na místě rozbrečím blahem. Neuvědomila jsem si, že dokud jsme se nevydaly na tuhle šílenou cestu, jsem si z Willow tak upřímně nepromluvila a to jí mělo být teprve třináct, a přesto se chovala mnohem dospěleji, než jsem si byla ochotná připustit. Čekala jsem cokoliv, především pubertu, spíš jsem se jí obávala, ta moje byla hodně divoká a s každým dalším rokem, které Willow přibýval, jsem se obávala, že bude stejná jako já, ale byla mým pravým opakem. Kupodivu se ve svých názorech nepodobala ani svému otci, dokázala jsem z ní vychovat dívku s vlastním charakterem. Byla jsem na ni tak pyšná.

„Willow, jsem ráda, že jsi mi to řekla a slibuju, že hned jak se vrátíme, tak budu ráda, když budeš dělat, to co tě naplňuje, rozumíš mi?“ Nadšeně se na mě usmála. Nabídla jsem jí ruku a ona mě za ni chytila.

Měla jsem hrozný strach, že nás tohle nevyžádané dobrodružství od sebe vzdálí, ale vypadalo to, že nás to spíše ještě více sblížilo, i když bych byla raději, aby to bylo za lepších okolností. Vlilo mi to do žil novou energii a sílu na to, abych to zvládla a mohla se s dcerou vrátit domů a žít mnohem lépe než doposud. Byla to krásná představa, jíž jsem se hodlala držet, a bylo mi naprosto jedno, že to nemám s kým sdílet, Willow byla pro mě tím nejdůležitějším na světě od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že ji čekám.

Zanedlouho jsem dojela na malé odpočívadlo, odkud vedla cesta ke srubu, na který jsem dostala typ ve Willow na benzínové pumpě, z automatu jsem zavolala majiteli a domluvila si na několik dní její pronájem s tím, že na nás bude klidně čekat, abychom se domluvili přímo na místě.

A skutečně, po dlouhých kilometrech na nezpevněné cestě, na níž jsem se obávala, že to moje auto nevydrží, jsem v dálce, uprostřed lesa, zahlédla světlo.

„Willow, jsme tady,“ trochu jsem s dcerou zatřásla, když jsem zaparkovala vedle jeepu neurčité barvy. Společně jsme vystoupily a za krátko už klepaly na dveře. Přišel nám otevřít hodně starý pán, který však podle chůze vypadal velmi vitálně.

„Slečna Evensonová?“

„Ano, ale klidně mi říkejte Abigail.“ Natáhla jsem k němu ruku a potřásla si s ním.

„Jsem Jack O´Hara. Pojďte honem dovnitř, je hrozná zima.“ Bylo příjemné vstoupit do vytopené místnosti. Okamžitě mi začaly mravenčit prsty na rukou od křečovitého svírání volantu.

„Tohle je moje dcera.“ Willow se rozespale rozhlížela okolo sebe. Byla stejně překvapená jako já. Srub vypadl zvenku naprosto obyčejně, až by si jeden řekl, že bude mezi prkny profukovat, ale pan O´Hara měl zevnitř srub pěkně zařízený a hlavně zaizolovaný. Stěny byly obloženy dřevem a podle širokých parapetů u oken byly stěny pořádně silné.

„Jedná se o jedinou místnost Abigail, spaní je tady nahoře po těch schodech. Nic přepychového, ale nevěřila byste, že v dnešní době něco takového lidé velmi hojně vyhledávají. Chtějí být hold blíž přírodě, ale nemyslete si, že tu nejsou vymoženosti. Je mu malá koupelna se záchodem. Voda se ohřívá bojlerem, který je napojený na generátor. Natankovala jste si benzín, jak jsem vám řekl?“ Tiše jsem přikývla a usadila jsem se s ním ke stolu před nádherný kamenný krb, v němž praskal oheň.  Willou se posadila na skromnou sedačku v rohu u dveří, nám nevěnovala pozornost, začala zírat do tmy za oknem a pomalu znovu usínat, ukolébávaná našimi hlasy.

Bylo už hodně po půlnoci, když jsem se s panem O´Harou rozloučila. „Přeji vám hezký pobyt, Abigail. Jak budete chtít odjet, dejte mi vědět den předem. Nejste nijak omezena časem, minimálně tři týdny je tu volno, pak je tu jeden pár, který mi má ještě pobyt potvrdit, ale to bych vám dal vědět, kdyby se to změnilo.“

„Určitě. Moc vám děkuji.“ Potřásli jsme si rukama a já s ním vyšla na malou verandu, kde bylo dřevené houpací křeslo a obyčejná lavička stávající se ze silného prkna a dvou kulánků.

„Bydlím odsud asi osmdesát kilometrů, ale kdybyste cokoliv potřebovala, neváhejte se mi ozvat, klidně vám dovezu další benzín do generátoru, ale když ho budete pouštět pouze na ohřev vody a večerní svícení, vydržíte s těma dvěma kanystry klidně i dva týdny. Nejbližší pumpa je odtud asi padesát kilometrů v posledním resortu.“ Přikývla jsem a počkala na verandě, zabalená do bundy, dokud mi z očí nezmizely obrysová světla jeho auta.

Vrátila jsem se do srubu a podívala se na Willow, která usnula na gauči. Na opěradle byla kostkovaná deka, opatrně jsem ji přes ni přehodila a rozhodla se, že vynosím naše věci z auta, než půjdu spát. Měla jsem tady z toho dobrý pocit. Dům pana O´Hary byl nejbližší, když jsem nepočítala resort s pumpou. Byl tu ještě jeden dům, na druhé straně skal, několik kilometrů vzdušnou čarou, nějaký opravdu moderně a draze vybavený, ale ten patřil jakési rodině, která se tam přestěhovala před rokem a půl, aby prý unikla před uspěchaností dnešní doby. Záviděla jsem jim to, museli být asi dost bohatí, když si to mohli dovolit. Sice mít tolik peněz by bylo určitě skvělé, ale ne všechno si za ně může člověk koupit a už vůbec jsem jim nezáviděla, že museli utéct až do hor na Aljašce, aby unikli před závistivými pohledy ostatních lidí. Podle mě byli bohatí svých způsobem chudáci, sice si mohli koupit všechno, co chtěli, ale většinou tomu obětovali vše a stejně nemohli být šťastní.

Uvařila jsem si šálek čaje, který jsem našla ve skříňce, která byla vedle malého dřezu, na jejíž desce byl malý vařič na plyn. Musela jsem si sednout a dlouhé minuty zírala nečinně před sebe do praskajícího ohně v krbu a uvažovala, jestli to bylo správné rozhodnutí utéct až sem, kde nebyla jistota elektřiny nebo teplé vody. Nakonec jsem musela uznat, že nám to pomůže si odpočinout od uspěchané doby a užijeme si s Willow čas jen pro sebe. Sice tu nebyla televize, ale z domu jsem si odvezla náš letitý notebook s několika desítky filmů, co jsem tam měla, takže jsme měly na večery o zábavu postaráno.

Byly už skoro dvě hodiny ráno, když jsem si šla lehnout do postele. Willow jsem nechala na gauči, ještě přidala do krbu, který vytápěl celý srub, a rychle se zavrtala do peřin, které nádherně voněly po borovicích a usnula, pod dlouhých týdnech, klidným spánkem.

Ráno mě probudilo příjemné teplo a vůně čerstvé kávy. Vymotala jsem se z postele a při scházení ze schodů jsem se dívala na Willow, která připravila snídani ze zásob, co jsme si dovezly s sebou.

„Myslela jsem, že jsi městská holka,“ uvítala jsem ji a přitáhla si ji do objetí a dala jí pusu do vlasů.

„Pan O´Hara tu nechal návod,“ ukázala na sešit na stole. „S tím by to dokázal i Steven ze třetího,“ protočila oči a uložila na stůl dva talíře se sendviči. Musela jsem se pousmát. Steven ze třetího patra byl dvacetiletý kluk, influencer, jak ho nazvala moje dcera, a zabýval se zkoušením nových zařízení, dodnes jsem si ho však pamatovala, jak zběsile pobíhal po domě, když po jedné prudké bouři vypadl proud a půl dne nešla elektřina.

Posadila jsem se i se šitem v rukou. V noci jsem mu nevěnovala pozornost a začetla se do něho. Pan O´Hara v něm opravdu podrobně popisoval, jak se s čím zachází, jak se vše má zprovoznit a dokonce jak správně vyčistit krb a zapálit oheň.

„Snad jsi nezapalovala oheň,“ zhrozila jsem se a Willow se zasmála.

„Ne. Neboj, mami. Vstala jsem brzy, ještě tam byly žhavé uhlíky, stačilo přidat dřevo. Je ho tu dost nachystaného, ale zbytek je zezadu srubu, vedle generátoru. Byla jsem se podívat, je toho fakt obří kupa, ale bude ho potřeba naštípat. V návodu je o tom kapitola.“ Zalistovala jsem v sešitě a skutečně. Všechno tam bylo popsané, dokonce, že je i pár metrů od srubu malá kůlna, kde je veškeré nářadí a nějaké další věci, včetně sáněk a dvou párů lyží.

„Má to tady docela zařízené,“ uznala jsem.

„A přitom to tady vypadá, jako z předminulého století,“ protočila Willow oči a zakousla se do svého sendviče.

„To nebyl splachovací záchod a voda se ohřívala na ohni,“ poučila ji.

„Tak snad tu nebudeme ještě v prosinci, to zamrzá voda ze studny, takže se rozehřívá sníh, kapitola patnáct.“ Musela jsem si to najít.

„Jak dlouho jsi vzhůru?“ zeptala jsem se užasle. Návod byl hodně podrobný.

„Vzbudila jsem se před šestou. Spala jsem už v autě,“ zahuhlala mezi sousty. Otočila jsem se ke gauči, nad nímž vysely hodiny, bylo skoro jedenáct.

„Proč jsi mě nevzbudila?“

„Musela ses vyspat. Dokážu se o sebe postarat, mám na to návod.“ Společně jsme se tomu zasmály a dosnídaly v tichosti.

Byl krásný den, dokonce se i skrze mraky snažily prodrat slunečný paprsky, ale moc se jim to nedařilo, protože se začaly k zemi snášet sněhové vločky. Willow to pozorovala ze svého místa na gauči. Oficiálně si ho zabrala. Klečela na kolenou na sedačce a s rukama opřenýma o parapet zírala ven. V okolí bylo liduprázdno a za ty dvě hodiny, co jsme se dívaly ven, se příroda oblékla do bílého kabátu.

„Nesněží moc brzy?“ zeptala se mě Willow, když jsme dokoukaly jeden film. Po té včerejší cestě se nám nechtělo moc ven, šetřily jsme si to na zítra.

„Nemyslím si, tady takhle vysoko v horách zůstává sníh skoro celý rok, jen se podívej na vrcholky, jsou bílé pořád, ale vlivem globálního oteplování v údolích Aljašky na pár týdnů v létě sníh roztaje a ukáže se čarokrásná příroda.“ Už od dětství bylo mým snem se podívat na Aljašku. Byla jsem jí fascinovaná. Mnohokrát jsem rodiče prosila, abychom tam jeli na dovolenou, ale nikdy se mi nepodařilo je přesvědčit, proto jsem si slíbila, že se sem jednou podívám, klidně i sama. Splnilo se mi to, ale byla bych mnohem raději, kdyby se to stalo za lepších podmínek, ale nechtěla jsem si to kazit.

„Nepůjdeme se přeci jen projít?“ zeptala se Willow a vymotala se z kostkované deky. Na malém stolku před gaučem stály dva prázdné hrníčky od kakaa. Její dychtivé oči mě přesvědčily.

„Ale jen kolem srubu, nechci nechávat ten oheň bez dohledu.“

„No jasně!“ Willow se hned začala oblékat, dokonce si vzala na sebe to thermo prádlo, co jsme koupily v Talkeetně, nezbylo mi nic jiného, než si ho vzít také, protože dceřin přísný pohled nešel přehlédnout. Vyšla ze srubu přede mnou a já se u dveří ještě zastavila a zkontrolovala, že mám v kapse nůž, jen pro jistotu.

Asi hodinu jsme prozkoumávaly okolí srubu a vypadalo to tu opravdu opuštěně. Nikde žádná auta, lidé a ani žádné další sruby, přesně jak pan O´Hara slíbil. Bylo to uklidňující.

Šly jsme s Willow vedle sebe a pod nohama nám křupala čerstvá vrstva sněhu. Alespoň jsme se nemusely obávat, že bychom se tu plácaly v blátě. Ta bílá čistota byla daleko přívětivější než mazlavé bláto, co se vám lepí na podrážky.

„Můžu naštípat dříví?“ zeptala se Willow, jakmile jsme měly srub na dohled.

„No jistě,…“ dychtivě se na mě podívala, „že ne. Tohle necháš na mě.“

„No tak, mami!“ Protáhla zkroušeně a spojila ruce v rukavicích v tiché prosbě.

„Proč to dceři neumožnit, že?“ Jakmile jsem zaslechla ten hlas, srdce mi vynechalo jeden úder a naprosto instinktivně jsem zastrčila Willow za sebe a konečně se podívala na původce těch slov.

Před námi se tyčil naprostý obr, byl minimálně o dvě hlavy vyšší než já. Nepochybovala jsem o tom, že jde o muže. Měl na sobě dlouhý černý plášť s rudým lemováním. I přes jeho obří vzezření byl plášť až na zem a jeho šosy byly bílé od sněhu.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se rozechvěle, ale nemusela jsem moc přemýšlet, aby mi došlo, že to právě on mě celé týdny sledoval, dokonce mi na mysl vytanula zastrčená vzpomínka, že jsem ho zřejmě koutkem oka spatřila v Talkeetně.

„Váš konec,“ pronesl téměř obřadním tónem. Ucítila jsem přitom, že se Willow celá roztřásla. Ihned jsem se k ní otočila a chytila ji za ramena.

„Okamžitě se vrať do srubu a zavolej panu O´Harovi.“

„Ale…“

„Běž, hned!“ Postrčila jsem ji od sebe a znovu se otočila k tomu muži, který se nehnul ani o píď. Zírala jsem na něj dlouho, když mi došlo, že stojí opravdu nehybně, jako socha, dokonce se mu nepohybovaly ramena, jakoby snad ani nedýchal.

„Oddalujete nevyhnutelné. Vypořádám se s vámi a potom i s vaší dcerou.“

„Co po nás chcete?“ zeptala jsem se ho rozechvěle a snažila se vymyslet způsob, jak získat pro Willow co nejvíce času, ale pan O´Hara  bydlel hodně daleko, trvalo by mu nejméně hodinu, než by sem dorazil. Tak dlouho bych toho muže nedokázala udržet.

„Zabít vás, obě,“ řekl ten obr klidně. Zcela automaticky jsem vytasila nůž. „No tak, ublížíte tím jen sobě, mně tím nemůžete ohrozit.“ Muž ke mně vykročil a já proti němu udělala výpad nožem.

„Dál ani krok,“ varovala jsem ho rozechvěle.

„Bude to pro vás horší,“ varoval mě otráveně. Ucuknula jsem, když vytáhnul ruce z pláště a pomalu si sundal kapuci. Hlasitě jsem se zajíkla. Barva jeho očí mě vyděsila mnohem víc než jeho obrovská postava. Oči měly barvu krve a na jeho bledé tváři doslova zářily.

„Co-co jste zač?“ zajíkla jsem se. Děsivě se usmál, a i když jsem neviděla dlouhé špičáky po bradu, došlo mi to hned. „To není možné.“

„Je, Abigail, ale nebudete mít možnost to nikomu říct.“ Přimhouřil oči a děsivě se usmál.

„Co jsme vám udělaly?“ Hledala jsem v tom alespoň nějaké vysvětlení. Nechtěla jsem umřít v nevědomosti.

„Vy vlastně nic, ale někdo z vašich předků a v našem světě se druhé šance nedávají.“ Nedokázala jsem se ani pohnout.

„Tomu nerozumím.“

„To ani nemusíte.“ Mrknutím oka byl u mne a pohladil mě hřbetem ruku po tváři. Neuvěřitelně studila. Nedokázala jsem se ani hnout, když jsem si všimnula jeho konečků prstů, které byla zarudlé, jakoby je měl od krve. Zajíkla jsem se, když na mě dýchnul a já ucítila povědomý železitý pach krve. Byla jsem mu tak blízko, že mi ani neunikly zaschlé kapičky krve v jeho vousech, dokonce i konečky jeho světle hnědých vlasů se blonďatými pramínky byly narudlé.

„Proč?“ Tiše se zasmál, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

„Stále ty stejné otázky, na které tak nerad odpovídám, Abigail, ale líbí se mi ta vaše bláhová odvaha, proto vás nechám žít o chvíli déle a prvně se postarám o vaši dceru, protože co je největší trest pro rodiče?“ Nedokázala jsem odpovědět. Chytil mě za bradu, abych se mu musela podívat do těch krvavých duhovek.

„Přežít přeci vlastní dítě, že?“ I když jsem se skutečně snažila, nedokázala jsem se pohnout. „Jen tu zůstaňte a poslouchejte, jak vaše holčička křičí.“ Pustil mě a pomalým krokem se vydal ke srubu. Zděšeně jsem za ním zírala a chtěla se za ním rozběhnout, ale nešlo to, jakoby mi nohy přimrzly k zemi. Nedokázala jsem se donutit ani ke křiku. Pevněji jsem sevřela ruce a uvědomila si, že stále držím nůž. Stálo mě hodně přemáhání, abych ruku s nožem rozpohybovala a čepel si vložila do druhé dlaně, která byla skrytá pod tenkou vrstvou pleteniny. Byla to poslední možnost jak ochránit Willow.

Pevně jsem stiskla čepel a pomalu ji vytahovala, dokud jsem neucítila, že pletenina povolila a čepel se zanořila do kůže a postupovala hlouběji. Ani jsem necítila bolest, ale jak se krev z rány začala proudit už ano.

Povolila jsem sevření a upustila nůž na zem, kam tupě dopadl, trvalo jen pár vteřin, než začaly na sníh padat i kapičky mé krve.

Zdvihla jsem pohled k zádům muže, který se prudce otočil. Jeho lačný výraz nešel přehlédnout.

„Ty hlupačko!“ rozkřiknul se rozlíceně a mrknutím oka byl u mě a držel mě pod krkem. Cítila jsem, jak mě zvedá do vzduchu. Očekávala jsem, že mi zlomí vaz jako párátko, ale natočil mi hlavu bokem a během okamžiku jsem ucítila, jak se mi jeho zuby zabořily do krku, ani jsem přitom nestačila vykřiknout natož se nějak bránit.

Chlad se začal stupňovat, jak mi vysával krev z těla a já pomalu upadala do temnoty, už zbývalo opravdu jenom kousek, napínala jsem uši, jestli neuslyším Willow křičet, ale dolehl ke mne jiný hlas, ale to už jsem padala k zemi, naprosto neschopná pohybu. Zírala jsem před sebe na zem, po které se v rychlém sledu míhaly naprosto cizí páry nohou, které následoval křik a prudké vrčení, ale to mi bylo naprosto jedno, v koutku své duše, která se zdála ještě při smyslech, jsem prosila Boha, aby byla Willow v bezpečí a pomalu se začala poddávat temnotě, která se ke mne blížila ze všech stran, chtěla jsem se podvolit chladu, který však pomalu ustupoval, aby ho nahradila horkost, která mě začala spalovat zaživa.

Kapitola je za vámi a já budu moc ráda, když se k ní nějak vyjádříte, snad začátek nebyl nudný, ale nějak jsem vás s Abigail a Willow chtěla víc seznámit.

Jako bonus tu máte fotografie, jak si představuji tři naše aktéry této kapitoly, zobrazí se po rozkliknutí. Pokud si chcete uchovat vlastní představu, nemusíte se dívat. :)

Vaše Nikol18

Abigail

Willow

Lovec

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na věčnost 3: