Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje

12.06.2009 (17:30) • WWewa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2001×

NADĚJE

„Kromě lásky není nic, kvůli čemu by stálo za to žít." -WERDERS-

Slzy mi divoce stékaly po lících. I přesto, že jsem věděla, že lžu, musela jsem neustále opakovat sama sobě i dítěti v mém náručí slova útěchy. Pokaždé, když jsem se zahleděla do oříškových očí mého malého děťátka, bez varování přišly další slzy. Neměla jsem potuchy, co si počnu. Tehdy ještě ne. Věděla jsem jen, že jemu už nebylo pomoci. Jediné co bylo v mých silách, bylo zůstat s ním. Dokud jsem ještě mohla. Z hrdla se mi vydral hlasitý vzlyk a chlapečkovi v mém náručí nepřestávaly téct slzy. Ztěžka oddychoval a pevně mi tiskl palec levé ruky. V tu chvíli mě ani přinejmenším nezajímalo, co bude. Chtěla jsem mu dát vše, co můžu a musela jsem žít okamžikem. Okamžikem, který mě mučil a drásal zaživa. Nemohla jsem nic dělat. Jen tiše trpět spolu s ním.

Život ke mně nebyl spravedlivý. A ani k němu ne. Vždy si vzal všechno a nevrátil nic, ale tuhle chvíli jsem si nechtěla nechat vzít. Hodiny neúprosně odtikávaly a každý pohyb vteřinové ručičky ukrutně bolel. Předem jsem věděla, že tohle nikdy neustojím. Pečlivě jsem si prohlížela každý záhyb andělské tváře, každý vlásek na hlavičce, ukládala jsem si do paměti přesnou barvu jeho očí a uvnitř jsem panikařila a trpěla.

Musela jsem být silná kvůli němu. Věděla jsem moc dobře, jak můj příběh skončí, přesto jsem se s tím nevyrovnala. Chlapeček v mém náručí si hlasitě povzdychl a zavzlykal. Potom se mi zadíval hluboko do očí a v tu chvíli jsem pochopila, že se loučí. Jeho oči říkaly: „Je čas." Z posledních sil pevně stiskl můj palec a oči se mu ztěžka zavřely s posledním výdechem. A potom jsem cítila, jak stisk malé bezbranné ručičky povolil. „Ne." Zašeptala jsem do tmy. „Ne, ne, ne..." Naplnila mě prázdnota. Vzlyky zaplnily přítmí pokoje a já jsem tiskla bezbranné tělo mého jediného dítěte v náručí. Když jsem si uvědomila, že slzy mi od bolesti nepomohou, naposledy jsem políbila mého chlapečka na čelo a položila ho zpět do postýlky v jednom z mnoha nemocničních pokojů. V tu chvíli jsem věděla přesně kam jdu-vstříc úlevě a zapomnění, pryč od bolesti a krutosti světa. Nevím, jak dlouho jsem šla, ale slzy mi nepřestávaly smáčet tvář.

Když jsem našla správné místo pro zmaření mého krutého, bolestného života, na okamžik jsem se zastavila a snažila se najít něco, pro co jsem mohla žít. Nic jsem nenašla. Nemohla jsem dál žít pro mé rodiče, kteří mě nechali napospas osudu, po tom, co mě provdali. Nemohla jsem se vrátit zpět do Columbusu za otcem mého chlapečka. Nemohla jsem se vrátit k těm věcem, od kterých jsem před rokem utekla. K modřinám, krvi, bolesti, slzám a násilí. Nic mi nezbylo. Nebylo pro co žít. Nebylo co milovat. Nebylo nikoho, kdo by miloval mě. Teď už ne. A tak plná bolesti jsem udělala poslední krok vpřed a šla vstříc smrti. Mou mysl zaplavila úleva. Měla jsem cítit bolest, ale to se nestalo. Po tom co jsem prožila, nemohlo nic bolet víc. Na bolest jsem byla zvyklá. Ale ne na tu, která přišla po tom. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem v pekle.

Celé mé tělo bylo v plamenech a kroutilo se do nemyslitelných spirál a úhlů. Tahle bolest byla tisíckrát intenzivnější, než rány od mého surového manžela. Cítila jsem ji všude. Spalovala mě zevnitř i zvenčí. Proklínala jsem krutost života. Nejen, že mi vzal vše, co jsem od něj dostala, ale nutil mě trpět i po smrti. Bolest nebrala konce. Slyšela jsem hlasy, které nedávaly smysl. Neposlouchala jsem je. Veškeré mé soustředění si žádala bolest. Nevěděla jsem, jak dlouho trpím. Bylo to pro mě jako nekonečné hodiny, ale mohly to být klidně jen vteřiny. A potom začala bolest pomalu ustupovat. Vlna ústupu prošla mým tělem, ale nepřiměla odejít všechnu bolest. Rány ztráty mě neustále řezaly v hrudi a oheň, který se před chvílí šířil celým mým tělem, byl teď soustředěn do jediného bodu-mého hrdla. Cítila jsem potřebu ten oheň uhasit. Nevěděla jsem jak, ani čím, ale jakýsi instinkt mi napovídal, že jsem žíznivá. Poprvé v životě jsem ale nežíznila po vodě. Oheň mě nakonec přemohl a donutil otevřít oči. Vše bylo velmi jasné. Nejjasněji jsem viděla tvář, která se nakláněla nade mnou.

Okamžitě jsem zavrhla myšlenky na peklo. Tohle bylo nebe. Jak jinak se dalo vysvětlit, že tu se mnou byl můj strážný anděl? Nikdy jsem nezapomněla na neobyčejně krásnou tvář muže, který mě ošetřoval v rodném městě. Už tehdy se mi zdál výjimečný a to, že ho zub času za celých deset let nepoznamenal, mi potvrdilo, že ten muž je něco víc, než jen člověk. Mé vzpomínky na zdvořilého doktora byly zvláštně mlhavé, jako kdyby patřily do jiného života. Do jiné linie. Jako by je viděly jiné oči, než ty moje. Přesto jsem si byla jistá, že je to ten samý muž, který mě ošetřil tu noc, co jsem si zlomila nohu. Ten muž ke mně mluvil. A já jsem zjistila, že i když jsem se celou tu dobu soustředila jen na jeho tvář a minulost, mohla jsem slyšet i rozumět všemu co říká. Nebylo mi jedno, o čem mluví, ale přesto jsem nedovedla věnovat všechnu mou pozornost jenom jeho krásnému hlasu. Soustředila jsem se zároveň na sto dalších věcí. Najednou se otevřely dveře a do místnosti vstoupil chlapec. Byl mladý a zvláštně se podobal muži stojícímu vedle mého lůžka.

Uvědomila jsem si, že stále ležím a tak jsem své tělo zlehka zvedla do sedu. Zahleděla jsem se tomu muži do očí. Nevěděla jsem, jestli bych ho měla nenávidět, nebo ho milovat. V tu chvíli jsem k němu ale chovala oba dva tyto city. Nenáviděla jsem ho za to, že mě nenechal umřít, když jsem to sama chtěla a milovala ho za to, že mi dal další šanci na nový život. „Tohle je Edward. A já jsem Carlisle. Možná si mě pamatujete z Ohia." Promluvil ke mně. Přikývla jsem, a vložila mu ruku do té jeho. „Esme." Představila jsem se a on se usmál. Oči se mi zatoulaly zpět k chlapci stojícímu u dveří a potom znovu ke Carlisleovým očím. Z jeho vyprávění jsem slyšela každé slovo a věděla jsem moc dobře, co se mi stalo a jakým způsobem, mě zachránil. Tehdy jsem si ujasnila, co cítím. Bylo mi jedno kým, nebo čím jsem byla. Myslela jsem na jediné: Možná ještě bylo přece jen něco, co jsem mohla milovat.

Autor: WWewa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje: