Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje budoucích dnů - 12. kapitola

08.03.2012 (19:45) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1528×

12. kapitola

Přípravy ke svatbě vrcholily. Bylo to vidět všude, kam jste se hnuli. Alice šílela a nadávala, že je jen poloviční upír a tudíž musí i spát. Že musí zařizovat všechno, že nesmí u žádného rozhodnutí chybět. I když se jednalo jen o barvu ubrusů a barevných stuh, které měly pokrývat schodiště.

Všichni jsme jí proto šli z cesty. My s Edwardem jsme u klavíru nacvičovali svatební pochod tak potichu, aby o nás nikdo nevěděl. Měla jsem ho hrát já, protože nikdo jiný pro to nebyl dostatečně vhodný – tedy až na Edwarda, který ale šel Jasperovi za svědka.

Carlisle s Esme se na dnešní odpoledne pro jistotu vypařili na delší lov. Nebyla jsem jediná, komu jejich útěk jasný byl.

Edward zaskučel, když jsem jeden tón zahrála výš, než bylo potřeba. Vydechla jsem z plic všechen vzduch a složila ruce do klína.

„Nevadí,“ zamumlal a vzal mě za zápěstí znovu, abych pokračovala. Vytrhla jsem se mu a vyskočila na nohy.

„Kašlu na to. Je mi jedno, kdo ten zatracenej pochod bude hrát!“

Edward vyskočil na nohy stejně rychle jako já a s jemným úsměvem na rtech překonal vzdálenost mezi námi. Hlavu přiblížil k té mojí a nosem mi přejel po tváři. „Ale no tak. Přece bys netrucovala.“ Nos pro změnu vyměnil za rty a pomalu si slíbával cestu k mým rtům. Přes nos, čelo, spánek, tvář, až nakonec skončil v koutku rtů. „Představ si ten klid po tom, co odjedou na líbánky.“ Spokojeně jsem zamručela a přitiskla se k němu blíž. „Můžeme pak třeba taky někam zmizet. Jen my dva…“ Další slova už říct nemohl, protože jeho rty měly na práci něco mnohem důležitějšího.

 A klasicky, jak to bylo v poslední době pořád, nás vyrušil ječivý křik mojí sestry. Vypadalo to, že jí někdo minimálně utrhl levou ruku, a tak jsem se od Edwarda neochotně odtrhla a vyběhla schody do pokoje Alice.

Stála před zrcadlem na nějaké malé stoličce a měla na sobě svatební šaty. Osobně tedy nechápu, jak se do nich sama dokázala dostat, ale raději jsem se neptala.

Jen co se dveře dovřely, otočila se na mě a vypadala, že bude každou vteřinou plakat.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se opatrně.

Rozhodila rukama kolem sebe a otočila se zpátky k zrcadlu. Jakmile jsem si stoupla po jejím boku, vzlykla. Hlavu měla zvednutou, oči upírala na vrchní rám, jako by se bála podívat níž.

„Vidíš to? Ten flek, co je dole u levé nohy. Je tam flek!“ Opět hystericky zaječela. Podívala jsem se na inkriminované místo a se zamračením uviděla malý šedý flíček. Sehnula jsem se, abych zjistila, co to vlastně je, a když jsem po tom přejela prstem, zmizelo to.

„Alice, co jančíš? Byl to jen nějaký prach. Je to pryč.“ Ušklíbla jsem se a počkala, dokud šaty nezkontrolovala i ona.

Vydechla a trochu se uvolnila. „Dobrý. Je to v pohodě, děkuju, sestřičko.“ Sehnula se, aby mě mohla obejmout. Radši jsem na ni nesahala, abych náhodou něco nevyvedla. Pak jsem jí pomohla slézt z té stoličky.

„Hele, Alice, co bys řekla, kdyby sis teď ty šaty sundala a uložila je do skříně? Tam se jim nic nestane. Uděláme ti v mikrovlnce popcorn a pustíme si nějakou romantickou slaďárnu.“

Znovu popotáhla a pak váhavě přikývla.

Zrovna jsem jí pomáhala si šaty sundat, když se ozvalo váhavé klepání na dveře.

„Můžu?“ ozval se Jasper.

„Ne!“

Uslyšela jsem povzdech a musela se zachichotat. „Chvilku počkej, jo?“

Šaty jsme schovaly do pytle a zavřely do šatny. Snad se jim tam nic nestane.

Nechala jsem Jaspera s Alicí o samotě a sešla dolů do obývacího pokoje, kdy byl ještě pořád Edward. Seděl u piana, stejně jako když jsem ho opustila, a hrál neznámou tichou skladbu.

Tak, abych ho nevyrušila, jsem se posadila na poslední schod a opřela si hlavu o zábradlí. Zavřela jsem oči a jen poslouchala. Můj mozek přestal vnímat všechno kolem a zaměřil se jen na ty tóny.

Než jsem si stačila uvědomit, že je ticho, rozvířil se kolem vzduch a Edward se posadil těsně vedle mě.

„Nepůjdeme se projít?“ zeptal se šeptem, když se z patra, kde jsou pokoje, začalo ozývat podezřelé chichotání. Jen jsem se pousmála, vzala ho za ruku a vyběhli jsme do tmy.

Neměla jsem chuť lovit zvířata, a tak jsme se jen mlčky procházeli. Jedna z mála výhod toho, čím jsem se stala, byla nepochybně moje skvělá koordinace a trvanlivost. Jako člověk jsem hodně padala a zakopávala – i při normální chůzi, takže tohle bylo rozhodně lepší.

„Na co myslíš?“ ozvalo se vedle mě tiše. Natočila jsem hlavu a usmála se. Dnes byla jedna z těch nocí, kdy nebylo nebe zahaleno mračny, a tak byl vidět i měsíc, který svítil na okolí. A na Edwarda, samozřejmě.

Ještě jsem ho neviděla na slunečním světle, ale pochybovala jsem, že to může být hezčí než tohle.

„Na všechno a zároveň na nic.“ Ušklíbl se mojí odpovědi a zároveň pořád udržoval úsměv.

„Nesměj se mi! Kdybys nebyl rozbitej, mohl sis to přečíst v mojí hlavě.“

„Já nejsem rozbitej,“ ohradil se dotčeně. Když se jeho úsměv nepatrně změnil na zákeřný, došlo mi, že jsem si nejspíš pěkně naběhla. „To ty jsi tady ta, která to nemá v hlavě normální.“

Zasyčela jsem a hravě mu loktem strčila do břicha. Uskočil ode mě metr. Zachechtala jsem se a rozběhla.

Milovala jsem, když mi vítr čechral vlasy a svištěl okolo uší.

Okolní les byl tichý a klidný. V dálce zahoukala sova.

Přeskočila jsem veliký kámen a vyhnula se kmenu stromu. Prokličkovala jsem mezi větvemi, aby se mi moc nezamotaly do vlasů, a objevila se na lesní mýtině. Byla nádherná a brala dech. Obrazně i doslova. Tráva zmizela pod lehkou vrstvou sněhu, stejně tak stromy byly schovány pod bílou peřinou.

Edward mě doběhl. Čekala jsem, že zastaví vedle mě, ale překvapil mě. S válečným pokřikem na mě skočil a za běhu nás svalil do sněhu. Vypískla jsem a zasmála se.

„Jsi blázen.“

„To máš pravdu, Bello, do tebe.“ Protočila jsem oči a ušklíbla se.

Tak, jak ležel vedle mě, natáhl jednu paži a přitáhl si mě k sobě blíž. Lehla jsem si na jeho hruď, bradu mu položila na prsa. „Může upír chytit úpal? Nebo něco podobnýho? Nějak moc blouzníš, víš.“

Pousmál se a s tichým Pocem, ty rozumbrado, mi položil dlaň za krk a přitáhl si mě k polibku.

Nechala bych se takhle líbat nekonečně dlouho, ale trochu mi vadilo oblečení, co se mi lepilo na kůži, jak nasálo vodu. Netřásla jsem se zimou, ale bylo to nepříjemné, takže jsem se od něj nepatrně odtáhla a řekla mu, že bychom mohli pomalu domů.

Zvedl se a pomohl mi na nohy. Rozběhli jsme se ruku v ruce společně k domovu.

Tedy, tak to alespoň vypadalo. Po necelém kilometru jsem se zarazila – a tím zastavila i Edwarda. Znovu, jako před chvílí, jsem se zhluboka nadechla a samovolně zavrčela. Bylo to ještě daleko, ale nepochybně to byl upíří pach. A blížil se.

Edward zavrčel tišeji než já. Popadl mě za ruku a rozběhl se ještě rychleji k domovu. Na nic jsem se neptala, nebylo to potřeba.

Teď jsme se hlavně museli dostat co nejrychleji k ostatním.

Carlisleův Mercedes stál u vrat garáže, takže s Esme už byli doma. Museli nás slyšet, protože než jsme doběhli k domovním dveřím, stáli na verandě a bedlivě nás pozorovali.

„Jsou dva, zatím je neslyším,“ zamumlal Edward na něčí myšlenky a postavil se nalevo od Esme. Mě schoval mezi sebe a ji.

Po chvíli jsme je skutečně uviděli. Nejdřív jen stíny, ale pak i jejich tváře. Zalapala jsem po dechu a ani si neuvědomila, že jsem dotyčnou oslovila:

„Rose?“

< ≡ >

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje budoucích dnů - 12. kapitola: