Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje budoucích dnů - 6. kapitola

21.11.2011 (21:15) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1408×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

6. kapitola

Esme vařila nepřekonatelně. Přestože byla upírem už nějaký ten pátek, její lasagne byly úžasné. Dokonce i Alice se při spořádání celého plechu zapojila, a nechala tak svoji drahocennou polovičku o samotě.

Podle smíchu ozývajícího se z vedlejší místnosti mu to ale nevadilo.

Alice se k Edwardovi a Jasperovi po chvíli přidala. Já se rozhodla umýt nádobí – ne, rozhodně jsem se tady nesnažila schovat. Možná jen trochu.

Edward mě děsil. Ne stejně jako na začátku, teď to bylo proto, jak se na mě díval. Ten pohled byl jiný než dřív. Nedokázala jsem ho pojmenovat, ale prostě tam byl. Na jeho tváři.

Utřela jsem poslední talíř a povzdechla si. Hlavně v klidu, Bello. Jsi skoro dospělá mladá žena, co se nenechá jen tak rozhodit upírem.

Celá mantra, kterou jsem si tak pracně v kuchyni předříkávala, se zbořila jako hrad z písku ve chvíli, kdy jsem vešla do obýváku.

Jasně, pokračovali v diskuzi vesele i tak, ale moje oči automaticky našly ty Edwardovy. Ta podivná tmavě zlatá barva měla sílu uragánu. Někde v oblasti žaludku jsem to ucítila. A rozhodně to nebyly lasagne.

Mohutně se to nabalovalo jako mraky a strašně to tlačilo na žaludek a všechny orgány okolo. A aby to srdci nebylo líto, rozhodlo se si ty mraky kompenzovat rychlejší cirkulací krve do oběhu.

Edward se pousmál a znovu se vrátil pohledem k Alici, aby s ní mohl nesouhlasit.

Skousla jsem si ret a vydala se po schodech do patra. Zadržel mě až hlas Alice, když se ptala, proč nezůstanu v pokoji s nimi.

„Musím se učit,“ houkla jsem na ně, aniž bych se otočila.

Po sprše jsem si zalezla do postele a chvíli si četla poznámky, co jsem si ve škole udělala. Ale ani ty nezabránily mým víčkům, aby se dobrovolně vzdaly a zavřely. Usnula jsem.

Zdál se mi sen.

Byla jsem tam já a Alice. A naši rodiče. Už jsem skoro zapomněla, jak vypadali. Naše matka, tolik podobná Alici, stejně drobná černovláska, která s podivem zvládla porod lidské holčičky a následně přežila i těhotenství s poloupířím dítětem. Silná, obětavá žena, která i za cenu vlastní smrti dala život Alici.

Můj otec se svým líným úsměvem, zamilovaným pohledem, přívětivým obličejem s čokoládovýma očima a vlasy stejné barvy protkané stříbrem.

Stáli spolu, otec matku objímal paží, a s láskou v očích nás všechny pozoroval. Věděla jsem, co mi tam nesedí. On s námi nežil, když se Alice narodila. Pamatovala jsem si matčino šeptání, když jsem do noci plakala. Říkávala mi, že všechno bude dobré, i když jsme na to jen dvě.

Tak jak bylo možné, že otec žil? Že tady, v tomhle snu, byl?

Udělala jsem krok od nich a rozhlédla se kolem. Dvě malé holčičky se zrovna honily kolem houpaček. Kousek od nich byl les.

Nechápala jsem, jak je možné, že ho nikdo jiný neviděl. Vždyť museli tušit, že jejich dcery nejsou v bezpečí, ne? Tak proč nechali toho chlapa, jehož červené oči svítily do dálky, jen tak stát a pozorovat je? Jako by byly jen odpolední svačinkou.

Vykřikla jsem ve chvíli, kdy upír udělal výpad a jednu z holčiček chytil.

Zatímco on se zlověstně usmál a přiblížil rty k dívčině hrdlu, ona očima střelila ke mně. A pohledem mě prosila o pomoc. Rozplakala se.

Natáhla jsem ruce dopředu a vykřikla ve chvíli, kdy ji kousl.

A to mě probralo.

Seděla jsem na svojí posteli. Dech i tlukot srdce uháněl zběsile kupředu, aniž bych je dokázala nějak zklidnit.

Dveře pokoje se otevřely dokořán a dovnitř tak vnikl pruh světla. Černá silueta se rychlým krokem dostala až ke mně a sedla si na postel těsně vedle. Tvrdé paže mě objaly ve chvíli, kdy si první vzlyk našel cestu ven.

A pak už jsem plakala nahlas a dlouho. Slyšela jsem ten hlas, jak mě uklidňuje, jak mě tiší a šeptá, že všechno bude dobré. Že se nemám bát, protože mi nikdo neublíží. A že to byl jen sen. Nic víc.

Svezla jsem se v cizí náruči níž do peřin a zavřela oči.

Když jsem se dokázala dostatečně uklidnit a nadechnout se, došlo mi, že ta náruč není Esme. Ani Alice, protože srdce slyšet nebylo.

Ještě než jsem zvedla hlavu a otevřela oči, došlo mi, kdo to je. A pro tentokrát mi to snad i bylo jedno.

„Děkuju,“ zamumlala jsem a skousla si ret. Edward se nepatrně usmál a řekl, že není za co.

„Měla bys ještě spát, jsou teprve tři v noci.“ Zavrtěla jsem hlavou a oči otevřela dokořán.

„Nechci spát.“ S tím jsem se vyhrabala z přikrývky, do které jsem se záhadným způsobem dostala, a stoupla si na nohy. Z křesla jsem popadla župan, zachumlala se do něj a vydala se ve svých velkých chlupatých pantoflích do kuchyně pro něco na pití.

Všude jsem si rozsvěcovala světla, aby na mě náhodou z nějakého rohu někdo nevybafl.

Edward šel tiše za mnou. Cítila jsem jeho přítomnost za sebou, ale neotočila se.

Z lednice jsem si vytáhla mléko, nalila ho do svého oblíbeného hrníčku a pak sledovala, jak se v mikrovlnce pomalu otáčí kolem dokola a ohřívá se. Jenže pak nastal problém – jak si podat nádobu s kakaem, když je tak vysoko?

Stoupla jsem si na špičky a otevřela vrchní skříňku. A pak se bezradně podívala kolem sebe, jestli tady někde není nějaká stolička, na kterou bych si mohla vlézt. Nebyla.

Podívala jsem se zase zpátky na nádobu a viděla, jak ji jedna bledá ruka vzala a položila na linku přede mnou. Párkrát jsem zamrkala, než mi došlo, že je tady se mnou Edward.

Podívala jsem se na něj. Vypadal jinak než včera večer. Obočí měl podivně svraštěné a mračil se. Když jsem mu poděkovala, jen přikývl, aniž by ze mě spustil oči.

Mikrovlnka cinkla, a tak jsem z ní hrníček vytáhla. Nasypala do něj kakao a spokojeně se společně s ním vydala do obýváku.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se, jakmile jsem se pohodlně usadila na sedačce. Edward mi podal deku, aby mi nebyla zima. Usmála jsem se a napila kakaa.

„Alice s Jasperem a Esme šli na lov, Rose a Carlisle jsou u toho kluka.“

Přikývla jsem a vyhnula se pohledu do jeho očí.

Ze sklepa se ozývaly podivné zvuky. Nebyly nijak zvlášť slyšet, ale i moje obyčejné lidské uši tohle slyšely.

Střelila jsem očima po Edwardovi, vypadal, že je zaujatý tím stejným jako já.

„Jak to teda bude?“ zeptala jsem se šeptem. Když neodpovídal, zvedla jsem k němu oči. Chvíli mi pohled upřeně oplácel, dokud to zřejmě i pro něj nebylo moc, a podíval se na někam na stěnu.

„Ty s Alicí a Esme odjedete ráno pryč. Ubytujete se v nějakém hotelu, a dokud to tady nebude klidnější, nevrátíte se.“

„Klidnější?“

Povzdechl si. „Rose se rozhodla, že s tím klukem odjede někam mimo civilizaci. Esme jim sehnala chatu někde na Aljašce v horách. Budou daleko od lidí a Rose ho zatím naučí co a jak.“

Najednou se mi stáhlo hrdlo a do očí se mi natlačily slzy. Rosalie odejde?

Že jsem to řekla nahlas, mi došlo, až když mi přejel dlaní po zádech a měkce se pousmál. „Jo, ale určitě se oba vrátí hned, jakmile to bude v pohodě… až ovládne vůni lidské krve.“

Spolkla jsem vzlyk a skousla si ret. „Jak dlouho trvá tohle zvykání si?“ Odvrátil obličej ode mě a já tak pochopila, že odpovědět vážně nechce. Něco si zamumlal a pak trochu zřetelněji pronesl, že je to dost individuální.

Přikývla jsem a dopila kakao. Cítila jsem se unaveně, ale odmítala jen na chvilku zavřít oči. Co kdyby se ten chlápek zase vrátil?

„Co se děje?“ ozvalo se vedle mě starostlivě. Srdce se mi rozběhlo rychleji, jak jsem si uvědomila, že tady nejsem sama. Jen jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem mu říct, jak jsem zbabělá zavřít oči a snít. To bylo dětinské.

Naklonil se blíž ke mně, až jsem mohla cítit vůni, která z něj vycházela. „Proč mi to nechceš říct? Očividně tě něco trápí a já ti chci pomoct, Bello.“ Odvrátila jsem od něj oči.

„Nechceš pustit film? Nějakou hodně bláznivou komedii, prosím.“ Povzdechl si nad změnou tématu a zvedl se. Ze stojanu vedle televize vzal nějaké DVD a dal ho do přehrávače. Pak si sedl vedle mě na sedačku, očima zkontroloval, že mám všechno, co potřebuju, a film pustil.

Nevnímala jsem ho, ani nevím, o čem pořádně byl. Místo toho jsem pozorovala tu sochu, co seděla kousek ode mě, a bez mrknutí oka sledovala obrazovku.

Nakonec jsem veškeré snahy o sledování vzdala, lehla jsem si na záda, hlavu zabořila do polštářků a zachumlala se do deky.

Ani nevím, kdy přesně jsem přestala vnímat, protože když už mi to trochu šlo, uvědomila jsem si, že mě někdo nese v náruči – opatrně a jemně – a otevírá dveře od mého pokoje.

Edward mě položil na postel a zase přikryl až po bradu jako malé dítě. Myslela jsem si, že teď odejde, ale on ještě chvíli zůstal stát na místě. Neotevřela jsem oči, ale cítila na sobě jeho pohled. Vždy totiž cítíte, když vás někdo pozoruje.

Když jsem znovu nabyla vědomí, byl dům plný života. Ospale jsem stále v pyžamu vylezla před dveře pokoje. Na chodbě mě málem srazila šílená Alice, když se snažila co nejrychleji dostat k sobě do pokoje.

„Dobré ráno,“ ozvalo se za mnou se smíchem. Úlekem jsem nadskočila a otočila se na něj. Edward se vesele zubil, vypadal, že má dobrou náladu. Když moje vyjevené sledování trvalo už moc dlouho, pokračoval: „Možná jsi měla ještě chvíli zůstat v pokoji, aby ses vyhnula tomuhle šílenství. Tvá sestra se asi vážně zbláznila, když si s sebou na dva dny chce vzít tři kufry oblečení.“

Díky téhle normální větě jsem se dokázala probrat a ušklíbnout se. „No jo, Alice musí s sebou mít všechno. Co kdyby napadl sníh a ona u sebe neměla zimní bundu. To by byl konec světa.“

Z pokoje Alice se ozval výkřik, zatímco Edward vedle mě poznamenal cosi o tom, že jsem to radši ani neměla říkat.

Znovu mě málem smetla Alice, protože nebrala na naši malou skupinku ohled, a utíkala do pokoje Esme a Carlisleho.

Já se místo toho vydala do kuchyně, abych se mohla nasnídat, než budu do tohohle šílenství zatažena taky.

Tři kufry stály vyrovnány u dveří jako vojáci. Esme Alici zakázala vzít si víc jak jeden, takže teď trucovala v Jasperově náruči.

Já se po objímacím rituálu s Carlislem, Rose a Jasperem rozloučila i rozpačitým Ahoj. s Edwardem a mohla vyrazit. Esme s Alicí na tom byly trochu jinak. Nakonec se povedlo ukončit i jejich loučení a my mohly vyrazit.

Rose mě ještě mezi dveřmi auta několikrát ujistila, že se určitě brzy uvidíme a všechno bude v pořádku.

Esme nastartovala a auto se dalo pomalu do pohybu. Byl nejvyšší čas.

< ≡ >

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje budoucích dnů - 6. kapitola: