Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje budoucích dnů - 8. kapitola

26.12.2011 (07:45) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1688×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

8. kapitola

Cítila jsem, jak Edward vedle mě ztuhl. Docela jsem jeho reakci chápala, přesto že byla z jiného důvodu než ta moje.

Chtějí se brát? Není na to ještě brzy? pomyslela jsem si a hned na to mi došlo, že v jejich případě nejspíš není. Co dalšího by se o tom druhém mohli dozvědět za nějaký čas, který bych po nich chtěla? Že má Jasper nějakou část těla navíc? Nebo že má Alice schopnost lidi omamovat a vábit k sobě? To asi ne.

Potichu, tak aby to neslyšela, jsem si povzdechla a s hraným úsměvem se postavila na nohy a šla ji obejmout.

„Já mám hroznou radost,“ zašeptala mi do ucha.

„To je dobře, přeju vám to.“ Znovu úsměv a stisk paží. Pak se na moje místo nacpal Edward a taky ji objal. Ti dva měli už od jeho příchodu zvláštní pouto. Jako by si rozuměli beze slov – jako by si oba viděli navzájem do hlavy.

Alice nám oběma poděkovala a odběhla najít Esme, aby jí to řekla. I když pochybuju, že by tohle neslyšela…

Sklonila jsem hlavu mezi ramena, obešla Edwarda a z opěradla sedačky jsem si vzala bundu. Když jsem se natahovala po klice, ozval se jeho hlas: „Kam jdeš, Bello?“

Jeho hlas byl tichý a klidný. Věděl, kam jdu. Co se chystám udělat. Tak proč se ptal?

„Projít se,“ odpověděla jsem mu, ale hlas se mi na konci podivně zhoupl, takže to znělo spíš jako otázka. Natočila jsem hlavu jeho směrem, abych viděla, jak se tváří. Mračil se a zkoumal můj obličej, jako by tam mohl vidět něco víc.

„Tak jo.“ Sledovala jsem ho, když překonal vzdálenost mezi dveřmi a místem, kde stál, a z věšáku si taky vzal bundu. Zarazilo mě, když si ji oblékl a podržel mi vchodové dveře.

„Nepotřebuju doprovod,“ zasyčela jsem jako malé vzdorovité dítě. „Chci být sama.“

Zakroutil hlavou a oznámil mi, že sama rozhodně nepůjdu. Buď spolu, a nebo vůbec. Sklonila jsem hlavu a vyšla jako pejsek na vodítku ven. Počkala na něj pod schody a vedle sebe jsme v tichosti vyšli po příjezdové cestě směrem k silnici.

Chtěla jsem být sama a nechat svoji hlavu přemýšlet o hloupostech, jako proč se Alice vdá, ale vedle Edwarda to prostě nešlo. Tušila jsem, že čeká na cokoli, čeho by se mohl chytit. Jako by si chtěl hrát na psychologa a analyzovat moje pocity i nevyřčená slova.

Nakonec promluvil - ale až když jsme byli dostatečně daleko od domu.

„Nejsi z toho dvakrát nadšená.“ Nebyla to otázka, jen konstatování. Jako by si tím byl na sto procent jistý.

„To není pravda!“

Nevšímal si mého rozhořčení a pokračoval svým věcným tónem: „Ale no tak. Je to na tobě vidět… teda já to na tobě poznal. Alice zřejmě ne,“ ušklíbl se. Podívala jsem se mu do tváře. Celou dobu mě pozoroval, ani se neobtěžoval uhnout pohledem a dělat, že pozoruje les kolem nás. Tentokrát jsem se ušklíbla já.

„Já jí to přeju, víš. Jim oběma. Jen mi to přijde… zvláštní. Alice je o tři roky mladší než já a má se vdávat?“ – na chvíli jsem se odmlčela a pak dodala šeptem – „Možná jen žárlím, že má někoho jako je Jasper.“

Nic neříkal, jen tiše pokračoval v chůzi vedle mě. Po chvíli se zastavil a řekl, že jsme už docela daleko a měli bychom se vrátit, aby o nás ostatní nebáli. Povzdechla jsem si a otočila se. Nechtělo se mi ještě domů – byla jsem si jistá, že by na mě všichni poznali, co si o té velké budoucí události myslím. Obzvlášť Jasper. A já nechtěla, aby z toho byli nějak nešťastní, nebo si snad mysleli, že jim to nepřeju.

Něco napravo ode mě zapraskalo. Ozvalo se zafunění. Uskočila jsem od toho křoví a narazila do Edwarda. Tiše jsem vyjekla. Edward vzal moji dlaň do své a zastavil. Chvíli poslouchal a pak řekl, že to zvíře už uteklo.

Moji ruku ale nepouštěl. Palcem mě pohladil po hřbetu ruky a vykročil k domu.

Zmatená, ale naprosto spokojená, jsem šla poslušně vedle něho. Moje ruka už zůstala až k domu schovaná v té jeho.

Můj pud sebezáchovy byl nejspíš nenávratně pryč. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, jak jsem mohla vedle něj sedět úplně v pohodě a se smíchem ho sledovat, jak čte nějakou encyklopedii, kterou mu vřele doporučil Carlisle.

Seděl s nohama skrčenýma pod sebou a se skousnutým rtem a zaujetím v očích hltal jednu stránku za druhou. Byl na něj vážně moc hezký pohled, takže když jsem se začala chechtat nahlas, zvedl oči od knížky a vyčkávavě na mě zamrkal.

Jen jsem mávla rukou a natáhla se pro časopis, který tady nechala Esme.

Zazvonil telefon. Dnes už poněkolikáté. Neopovažovala jsem se ho brát do ruky, protože určitě volala Rose s nějakým důležitým poznatkem k přípravě svatby. Byla z ní nefalšovaně unešená a se zjevnou spokojeností se připojila k přípravám alespoň po telefonu.

Alice se objevila vedle mě a s nadšením malého dítěte, že budou zase Vánoce, ho s úsměvem zvedla a poodešla ke stolku, kde ležely všechny potřebné materiály.

Ušklíbla jsem se a přestala jí věnovat pozornost.

Než jsem nechala vlasy spadnout kolem tváře, uviděla jsem Edwarda, jak mě se zaujetím pozoruje. Zrůžověla jsem a pousmála se.

„Děje se něco?“ Jen zakroutil hlavou a úsměv mi opětoval. „Tak proč na mě tak koukáš?“ Pokrčil rameny. Čekala jsem, že se vrátí ke čtení, ale neudělal to. A já taky ne. Tenhle souboj vyhraju!

V přímém přenosu jsem mohla sledovat, jak mu postupně tmavnou oči. Netuším, z čeho se jim to takhle děje. Slíbila jsem si, že se zeptám Jaspera, protože Edwarda bych se na to zeptat nemohla. Nejspíš bych se totiž tak zakoktala, zčervenala a vylezlo by z toho něco docela jiného.

Takže jsem to vzdala a hlavu radši sklonila a dělala, že ten obrázek obývacího pokoje je hrozně zajímavý. Zasmál se a vrátil se ke čtení.

Nedalo mi to, abych ho alespoň po očku nepozorovala. Vypadal stejně soustředěně jako před chvílí, ale tentokrát mu otočení stránky zabralo jednou tolik času.

Zvedla jsem se a odešla si do kuchyně udělat kakao.

Trochu mě vylekalo, že na jedné z židlí seděl Jasper. Hlavu měl podepřenou dlaní a nečinně koukal z okna. Zamávala jsem mu rukou před očima. Narovnal se, jako bych ho vylekala.

„Schováváš se?“ zašeptala jsem spiklenecky.

Ušklíbl se a střelil pohledem někam za má záda. A pak tak, aby to bylo slyšet po celém domě, řekl: „Kdybych býval věděl, jaká je tvá sestra maniak, nežádal bych ji o ruku.“ Rozesmál mě, že jsem si musela sednout naproti němu, abych nespadla.

Když jsem vydechla a utřela si oči od slz, upozornila jsem ho na to, že to věděl už od chvíle, kdy se nastěhoval ke Cullenům.

„To máš asi pravdu.“

Úsměv mu na rtech zmrzl ve chvíli, kdy se ozvaly spěšné kroky ke kuchyni. Došlo mi, že je to Alice, a tak jsem se radši otočila a zbaběle utekla z kuchyně, i přesto, že jsem neměla to kakao.

Následující dny zaběhly tak trochu do stereotypu. Dopoledne strávené ve školních lavicích, oběd v jídelně a hurá domů.

Pomalu začínalo mrznout, čemuž se vzhledem k blížícím Vánocům nedalo divit. Alice měla už většinu věcí na svatbu zařízených a připravených. Esme ji v tom s nadšením pomáhala, vymýšlela, jak přesně by měla vypadat místnost pro obřad, kde by se svatba měla konat nebo koho všechno pozvat.

Raději jsem se do toho moc nezapojovala. Našla jsem si zajímavější činnosti – jako třeba pozorovat Edwarda při hraní na piáno, nebo když si četl. Zvykla jsem si na jeho každodenní přítomnost moc snadno. Rychle. Bylo to rozhodně trochu děsivé, ale zároveň uklidňující.

Všechen tlak, co se mi za ta léta nakupil v hrudi, byl najednou fuč. A já si to neskonale užívala.

Uchechtla jsem se, když Edward zahrál jeden tón nějaké ukolébavky špatně. Zhluboka se nadechl a teprve potom zvedl oči ke mně.

„Co je?“ zeptal se potichu.

Zamrkala jsem a skousla si ret. „Nic, co by?“

„Tak proč na mě tak koukáš?“ Zvedl se a pomalu došel k sedačce, na které jsem seděla.

Pokrčila jsem rameny a podívala se na černou obrazovku televize. Jeho oči mě sledovaly jako bych byla nějaká kořist. Přesto mě ale nedonutily, abych se ho bála. Kdysi mi tvrdil, že mi nechce ublížit, a ani nic jiného, a já mu věřila. Vyčítal by si to mnohem víc, i kdyby se mi něco stalo cizí chybou.

Vzal moje nohy, které jsem měla natažené na sedačce, a po tom, co si sedl, si je položil do klína. „Co podnikneme?“

Opřela jsem se do polštářků a podívala se na něj. „Já nevím. Asi bych se měla jít učit, ale nechce se mi.“

Edward chtěl očividně něco navrhnout, ale byl přerušen Esme: „My jdeme na lov, zlatíčko. Všichni,“ dodala, kdyby mu to náhodou nebylo jasné. Trochu ve mně hrklo, když jsem si představila ta nebohá zvířátka.

„Ale neměl by tady s holkama někdo zůstat?“ Esme razantně zavrtěla hlavou a vydala se ke dveřím. Povzdechl si a znovu se zvedl.

Carlisle a Jasper ji hned následovali, jen Edward se ještě otočil a s potměšilým úsměvem mi řekl, ať hlavně nepodpálím barák, kdybych si chtěla udělat večeři. Zmizel venku dřív, než ho ten polštář stačil trefit.

„Pustím nějakou komedii, jo? Romantiku. Potřebuju zvednout náladu,“ zamumlala Alice a očima střelila k lesu za dveřmi. Odešli asi před dvěma hodinami a pořád se nevraceli. Taky jsem byla nervózní, ale snažila jsem se, aby to na mě nepoznala, protože by s ní pak nebylo k vydržení.

Jen jsem se pořádně zachumlala do deky a přikývla. Stejně to nebude ani jedna z nás vnímat.

Alice se posadila vedle mě a zmáčkla tlačítko na ovladači.

Nedokázala jsem sledovat rychle míjející se obrázky před sebou a zároveň přemýšlet, a tak jsem se spokojila jen s tím druhým. Alice na tom byla zjevně stejně. Vydržely jsme to několik dalších minut, dokud se nezvedla s tím, že nám udělá popcorn.

Zpátky z kuchyně už šla Alice s úsměvem. „Přeci nebudeme kvůli chlapům takhle blbnout, ne? Jsme skoro dospělý ženský a nenecháme je, aby s náma takhle mávaly,“ zašklebila se a udělala ještě několik kroků k sedačce.

Poznala jsem, že je něco jinak.

Zarazila se v půli kroku. Nasála vzduch jako šelma, když větří. Tiše zavrčela.

Byla jsem na nohou ještě dřív, než miska dopadla na zem.

Po zádech mi přejel mráz. „Co se děje?“ zvládla jsem zašeptat. Alice zasyčela.

Přesunula se ke dveřím a já ji následovala. Roztřeseně, takže jsem ji musela vzít za ruku, abych nespadla. Třásla se.

Skrz dveře sledovala tmavý les venku. A pak jsem to uviděla i já.

Tmavá postava se blížila pomalým krokem.

Dnes poněkolikáté mi hlavou proběhla myšlenka o lovci a kořisti.

Alice stiskla moji ruku silněji.

Měl plášť a zvláštně se hrbil. Dostal se blíž k domu.

Jakmile na něj dopadlo světlo z obývacího pokoje, poznala jsem ho.

A zalapala po dechu.

Toho upíra jsem znala. A rozhodně to nebyl vegetarián…

< ≡ >

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje budoucích dnů - 8. kapitola: