Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje na lásku - 2. kapitola

02.08.2012 (07:30) • Andreabn • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1190×

2. kapitola

„Bello, jen mě chvíli poslouchej, ano?“ snažil se mě přemluvit doktor.

„Proč? Stačilo mi to, co jste mi teď řekl. Nemůžu chodit! Co mi ještě chcete?!“ Bylo mi jedno, že na něj křičím. Bylo mi jedno, že tu stojí moje matka, zdravotní sestra a doktor. Právě mi oznámil, že už nemůžu chodit a já mám být v klidu a poslouchat?

„Je tu šance, že jednou zase budeš chodit. Sice malá, ale s pravidelným cvičením je naděje, že se cit do nohou vrátí. Máme tu jednoho specialistu, kterému tě svěřím. Doktor Cullen je vynikající specialista přes...“

„Vypadněte,“ zašeptala jsem.

Doktor v půlce řeči ztichl.

„Ale, Bells…“ Slyšela jsem zašeptat plačtivě mou matku.

„Nechte mě. Prostě jděte pryč. Hned!“ křičela jsem. Bylo mi jedno, že na mě mluví. Nakonec všichni odešli. Jen co zaklaply dveře, spustily se mi slzy.

Co jsem kdy udělala špatného, že jsem si tohle zasloužila? Nikdy jsem nikomu neublížila. Fajn, jednou jsem zapomněla nakrmit rybičku a ta umřela po pár dnech, ale za to se snad netrestá, ne?

Za pár let možná dřív už nebudu vidět a teď navíc i chodit?

Propadala jsem zoufalství.

I přes tu oční vadu jsem měla perfektní život. Hlavně díky mámě a Kate. Tátu jsem neměla. Zemřel, když mi byly čtyři roky. Měl rakovinu slinivky. Ani si na něj moc nepamatuju a na fotky už bohužel nezaostřím. Máma o něm mluví hezky. Podle jejího vyprávění ho hodně milovala. Ani si po jeho smrti už nikoho nenašla. Myslím si, že je to ale škoda. Máma je krásná žena a měla by mít někoho, kdo ji bude mít rád. A ne jen mě... Nemocnou dceru.

Dříve máma nosila dlouhé vlasy. Měla krásně hnědé vlasy, které se jí nádherně kroutily. Ty mám po ní. Ale před rokem se nechala ostříhat nakrátko. Podle mého to byla strašná škoda, ale mámě se to líbí. Vždycky byla tak trošku praštěnější než já. Ale to jí říct nemůžu. Jinak má krásné zelené oči, stejné jako já, a drobnou postavu. Nikdy moc nesportovala a ani nemusela. Byla prostě od přírody krásná a dokonalá.

Kate mi říkávala, že jsem mámy malá kopie. Já jen dodávala, že tak trochu nedokonalá kopie.

Kate. Ani nevím, co bych bez ní dělala. Při nehodě utrpěla spoustu zranění, ale bude brzy v pořádku, tvrdila máma. Museli jí operovat tříštivou zlomeninu ruky. Máma mi slíbila, že se pokusí zařídit, abychom spolu byly později na pokoji.

Nedokážu a ani nechci si představit, kdybych o Kate přišla. Byla jako moje sestra. Znala mě už od malička a chápala všechno, co se v mém životě dělo. Vzhledově byla mým přesným opakem. Měla krátké blonďaté vlasy, které jí trčely do všech stran, modré oči a byla strašně vysoká. Pořád jsem jí říkala, že by v basketbalovém družstvu bodovala, ale ona míčové sporty nesnášela. Co měla ráda, tak plavání, a to jsme měly společné. V létě jsme chodily plavat do rybníků, v zimě do veřejného bazénu ve městě. Taky jsme spolu rády nakupovaly... A prožívala jsem s Kate její eskapády s klukama. Já jsem se nikdy moc neseznamovala. Byla jsem spíše introvert, ale Kate byla živel. Měla už tolik kluků, že číslo snad ani neprozradím. Ale není to tím, že by je střídala jak ponožky. Ona jen prostě nemá štěstí. Vždycky si našla někoho, kdo si jí absolutně nevážil, po pár dnech ho přestala bavit a šla. Ale já byla ta, která tu pro ni vždycky byla a utěšovala ji. Ráda bych jí několikrát řekla Já jsem ti to říkala, ale to nemůžu, to si nezaslouží. V tomhle jsem jediná, koho má… A ona je jediná, koho mám já.

Mámu nepočítám. Máma je máma. Nemůžu jí říkat úplně všechno...

A teď tu Kate zrovna není a já si nemám s kým popovídat. Mámu bych svými pocity akorát vyděsila. A to nechci. Jak by asi zareagovala, kdyby věděla, co se mi honí hlavou…

O dva dny později

Už z té nemocnice šílím. Kate nedovolili jít ke mně na pokoj. Nechápu proč. A myslím, že už tady všem lezu na nervy... Ale je mi to jedno. Dokonce přišli s nápadem, že ke mně pošlou psychologa... Nebo psychiatra? Sakra, já ani nevím, jakej je v nich rozdíl. Prostě ten chlápek, co přijde a povídáte si s ním o svých pocitech. Pche... Zkusili to jednou, včera. Ty jeho přiblblé řečičky co zkoušel. S cizím chlapem si rozhodně povídat nebudu. Co je mu po mně? Stejně je mu absolutně jedno, co mu řeknu. Bere to jen jako práci. Po hodině to vzdal a šel pryč. Ještě že tak. Nejradši bych byla, aby mě odvezli domů a já se mohla zavřít do pokoje. Jenže pak mi dojde, že bych se do pokoje ani nedostala… Vedou k němu schody. Sakra! Pořád nemůžu hýbat s nohama.... Každý den je neustále přemlouvám, ať se hnou. Aspoň o kousek. A pořád nic...

Dneska měl za mnou přijít ten doktor. Cullen nebo jak se jmenuje. Prý se k nám do města přistěhoval teprve nedávno a je to třída ve svém oboru. To chci vidět, co ten expert se mnou vymyslí...

Z mého rozjímání mě vytrhlo zaklepání. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil muž. Dokázal jsem rozeznat, že je vysoký, blonďatý a má na sobě bílý plášť.

„Ahoj, Bello. Já jsem doktor Carlisle Cullen. Můžu si na chvíli přisednout?“ Na to zavrzala židle a on si sedl vedle mé postele.

„Dobrý den.“ Nestála jsem o žádné dlouhé rozhovory.

„Asi ti už říkali, že tvůj případ převezmu já. Naučil jsem se za svoji praxi dost praktik, které by ti mohly pomoct. Jsem si téměř jistý, že je tu velká šance, že se ti cit do nohou jednou vrátí. Jen by to znamenalo, že budeš muset často navštěvovat nemocnici a...“

„To myslíte vážně?“ Bylo mi jedno, že jsem mu skočila do řeči. Bylo mi jedno, jak to vypadá. Chtěla jsem vědět, jestli to nejsou jen další plané řeči.

„Prosím?“ Asi nechápal...

„Jestli myslíte vážně to, co jste teď řekl.“ Co na tom bylo k nepochopení?

„Samozřejmě, Bello. Rád jednám se svými pacienty férově. Musela bys tomu věnovat dost času. Jedná se o cvičení, posilování, rehabilitace, mnoho léků a bude to dost fyzicky a psychicky náročné. Ale předpokládám, že do toho budeš chtít jít?“

„Je mi jedno, jak to bude náročné. Jestli je šance, že budu chodit, tak pro to udělám cokoliv.“

Přišlo mi, že si doktor oddychl. „To jsem rád. A to mi ještě připomíná. Prý za tebou byl nemocniční psycholog. A prý jsi s ním odmítala mluvit. Proč?“

„Nejsem cvičená opička. Nebudu se tady nikomu předvádět.“ Co si myslí, proboha?!

„Bello, to po tobě nikdo nechce, ale všichni si myslíme, že si potřebuješ s někým promluvit. O svých pocitech. Chápu, že rodině to říct nechceš, a ulevilo by se ti říct to někomu a navíc toho člověka neznáš, nebude tě soudit.“

Jasně... Bla bla bla...

„Víte, kolik tomu chlapovi bylo? Aspoň šedesát. Nebudu tu vykládat o svých pocitech chlapovi, kterej je tak třikrát starší než já. Jak ten by mi asi mohl porozumět? Nebo poradit? Na to zapomeňte, já s ním mluvit nebudu.“ Na potvrzení svého rozhodnutí jsem si rázně zkřížila ruce na prsou.

„Myslel jsem si, že tohle byl jeden z důvodů. Proto mám pro tebe takový návrh. Můj syn studuje psychologii. Myslel jsem si, že by sis mohla promluvit s ním. Rozhodně by souhlasil. Sám potřebuje získat spoustu praxe a navíc je mu dvacet, takže si myslím, že pro tebe by bylo mnohem příjemnější promluvit si s někým takto mladým. A nemusíš se bát, prozradit mi z vašeho rozhovoru nic nesmí. Ani nikomu jinému.“

„Já nevím.“ Nebylo by to divné? Ach jo.

„Rozmysli si to. Aspoň by ses necítila tak sama, Bello. Zítra mi dáš vědět, dobře? Začneme už zítra s nějakými vyšetřeními.“

Vrzla židle a doktor vstal.

„Promysli si to. Myslím, že ti může hodně pomoct.“ A s těmito slovy odešel.

Jeho slova mi vrtala v hlavě. Nebylo by špatné si s někým popovídat. Chybí mi to. No uvidím. Rozhodnout se můžu až zítra…

Autor: Andreabn, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje na lásku - 2. kapitola: