Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje prokletých - 1. kapitola

10.07.2011 (08:45) • Marvi • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3614×

Bella:

Šla jsem dál a byla jsem vděčná za svit měsíce, který vrhal bledé světlo na ulice a uličky, takže bylo pro mě snazší se vyhýbat překážkám. Vytrvale krok za krokem jsem pokračovala a nedovolila jsem si myslet na to, že mám hlad a že nemám kam jít. V tom jsem uslyšela vzlykot. Zastavila jsem se a poslouchala, odkud zvuk vychází. Zjistila jsem, že pláč vychází ze zadu ze dvora, kde byly pootevřené dveře. Nejdříve jsem zaváhala, ale nakonec jsem se odhodlala a vstoupila jsem dovnitř. Spatřila jsem mrtvé tělo ženy, vedle které klečelo malé, asi dvouleté, děvčátko. Dívala jsem se, jak dítě třáslo svou matkou a tahalo jí za šaty, jako by se jí snažilo vzbudit. Přistoupila jsem k dítěti, které se na mě obrátilo s uplakanou tváří. Až teprve teď jsem si všimla, jak je holčička krásná, dobře rostlá s tmavými vlasy, tmavýma očima a malýma, silnýma ručičkama.

„Tvoje matka zemřela,“ řekla jsem, „už s tebou nemůže mluvit. Budeš muset jít se mnou.“ Dívenka se přestala třást a plakat. Já hned vstala a zkoušela jsem otevřít dveře, které vedly do dvora, ale všechny byly zamčené. Zjistila jsem, že žena tu pravděpodobně nebydlela, chtěla se zde jen schovat.

„Pojď,“ pobídla jsem děvčátko.

„Musíme jít.“ Dívenka, ale nechtěla jít. Tiskla se ke svojí matce.

„Pojď,“ zkusila jsem znovu a cítila se bezradně, když jsem viděla, jak unavené dítě tiše vzlyká. Něžně jsem dítěti roztáhla ruce a vzala ho do náručí. Šla jsem ulicemi s dítětem v náručí směrem k městským branám. Pak jsem zahlédla ženu, opírající se o zeď domu. Myslela jsem, že každou chvíli omdlí, ale stejně jsem k ní přikročila a zeptala se:

„Mohu vám nějak pomoci?“ Žena se otočila a pohlédla na mě znavenýma očima. Vypadala na mladou dámu z urozeného rodu, ale její rysy byly smrtelně bledé a po tváři jí stékaly krůpěje potu. Když si mě prohlédla, donutila se napřímit a odešla. Ještě jsem stačila zaslechnout:

„Nikdo mi nemůže pomoci.“ Než zmizela v boční uličce.  Sledovala jsem, jak odchází, ale nešla jsem za ní.

„Zase mor,“ pomyslela jsem si.

Nakonec jsme dorazily k branám. Věděla jsem, že už se do města nechci vrátit. Nenašla jsem zde žádnou pomoc pro sebe a pro dítě by se zde také nenašla, to si jsem jistá. Budeme muset najít pomoc na venkově nebo kdekoliv jinde.  Zachvěla jsem se nad pomyšlením „co když narazíme na divokou zvěř?“ Ale zase na druhou stranu divoká zvěř, že by byla o něco horší než ti surovci, co se potulují kolem tržiště ve městě, se říct nedá. Strážný se zeptal, kam jdeme tak pozdě večer. Řekla jsem mu, že nás vyhnali, protože neseme znaky nákazy. Okamžitě nás pustil, jelikož mu bylo jedno, že bychom mohly nakazit další lidi. Hlavně, když odešly z jeho města.

Zrychlila jsem, ať včas dorazíme k hřejivé záři ohně, dřív než zhasne. Nejdřív ale musím najít cestu borovým lesem, která vede k popravišti. Musíme se aspoň na chvíli zahřát, než se vydáme na dlouhou cestu za novým domovem. Když jsme se přibližovaly blíž k lesu, začaly mě přepadat strašné myšlenky, už jako dítě jsem se bála lesa. Les ve svých stínech skrývá příliš mnoho tajemství. Čím déle jsem holčičku nesla, tím mi připadala těžší a těžší tak jsem jí postavila na zem.

„Můžeš jít sama?“ zeptala jsem se.

„Za chvilku tě zase vezmu.“ Holčička neodpověděla, ale s tichým vzlykotem udělala, co jsem po ní chtěla. Čím hlouběji jsme se dostávaly do lesa, tím víc jsem myslela na to, co se zde skrývá, měla jsem pocit, že mezi stromy vidím schované bytosti s planoucíma očima. Sama sebe jsem přesvědčovala, že tma není úplně černá, jen má spoustu odstínů, tmavších a světlejších, které se mísí do šedi. Všimla jsem si, že holčička je také vystrašená a co nejpevněji se ke mně tiskla. Pořád jsme postupovaly směrem k záři ohně. Když už jsme byly asi tak v polovině cesty, tak jsem podruhé za tento večer uslyšela dětský pláč. Hodně mě to vylekalo. Slyšet pláč v lese znamená jen jedinou věc a to zlé znamení. Vždycky jsem slýchala příběhy o tom, jak někdo našel odložené dítě v lese, které poté pronásledovalo ubohé kolemjdoucí a nakonec je chňaplo za záda a stáhlo pod zem. Celá jsem z toho zkoprněla. Ať jsem se modlila sebevíc, nemohla jsem pohnout nohama a dát se na útěk z tohohle hrozného místa. Žasla jsem nad reakcí malé holčičky, šla směrem k tomu pláči a pořád říkala:

„Nadda.“

Napadlo mě, zda neměla bratříčka, anebo sestřičku. Holčička mě začala tahat za ruku, ať jdu s ní. Nejdříve jsem zaváhala, ale poté jsem šla. Nejistým krokem jsem se přiblížila k něčemu kulatému s držadlem. V tom jsem si oddechla a pátrala dál. Nahmatala jsem kousek látky – malý raneček – teplejší než zmrzlá zem, na které ležel. Když jsem se ho dotkla, znovu se ozval slabý pláč. Sebrala jsem všechnu odvahu a podívala se pod tlustou přikrývku a zjistila jsem, že jsme našly živé miminko.

„Děkuji ti,“ zašeptala jsem k děvčátku, které natahovalo ruce k ranečku.

Chvíli jsme zůstaly na místě a já uvažovala co s ním a nechat ho zde zemřít hlady a zimou jsem nemohla dopustit, ale zvládnu nést obě děti?

„Musíme jít dál,“ řekla jsem a nesla jsem v náručí miminko a malou dívku jsem vzala za ruku.

Došli jsme na okraj lesa, kde jsme zastavili, a já očima přelétla úděsný výjev, který před námi ležel. Byla zde obrovská pohřební hranice chrlící mračna páchnoucího kouře, šibenice, jejichž siluety se rýsovaly na pozadí plamenů, stály obklopené mučicími nástroji. Dokázala jsem si představit, co vše tam je za mučicí nástroje. V tom jsem si všimla nějakých mužů, jak chodí kolem popraviště. Viděla jsem kata s kápí a jeho pomocníka a spoustu vojáků. Pár z nich drželo nějakého muže. Byl mladý, měl rezavě hnědé vlasy a ruce svázané za zády. Dotáhli ho ke skřipci. V záři ohně jsem viděla, že je neobyčejně krásný. Sevřelo se mi srdce, když jsem pomyslela na muka, která ho čekají. Chtěla jsem to zastavit, ale nevěděla jsem jak.

V tom jsem poskočila leknutím, když se z lesa za mými zády znenadání ozval hluboký hlas:

„Co tady děláš, ženská?“

Otočila jsem se i s holčičkou a holčička vykřikla, já dokázala výkřik taktak potlačit. Mezi stromy jsem uviděla vysokou siluetu muže, který vypadal napůl jako člověk a napůl jako zvíře. Pak jsem si uvědomila, že je oblečený v plášti z vlčí kůže, jehož chundelatá kapuce připomíná hlavu zvířete. Vysvětlila jsem mu, že jsme se chtěli ohřát u ohně. A také jsem mu řekla, že tyto děti jsem našla dnes v noci a že hledáme nový domov.

Všimla jsem si, že si mě muž dlouho prohlížel a pak řekl:

„Zachránila jsi je, že? A chceš dnes v noci zachránit ještě jeden život?“

Znejistěla jsem „Ještě jeden život? Nevím… Nerozumím vám.“

„Vidím, že máš hlad a starosti a můžeš vypadat o dva, tři roky starší. Možná bys mohla zachránit mého bratra. Pomůžeš mi?“

Začala jsem přemýšlet, zda je možné, že dva bratři vypadají tak odlišně? Jeden krásný mladík dole a tahle bytost s černými krátkými vlasy? „Nechci, aby umřel, ale nevím jak ho zachránit.“

„Já ho zachránit nemůžu,“ řekl mi na vysvětlenou.

„Je jich mnoho a kromě toho mě taky hledají. Zatkli by mě a to by mu nijak nepomohlo. Ale ty…“ Vytáhl z kapsy malý svitek pergamenu a dal mi jej do ruky.

„Vezmi si tuhle zprávu, je na ní královská pečeť! Řekni jim, že jsi jeho žena a že tohle jsou jeho děti. Žijete tady někde poblíž a on se jmenuje Niels Meiden. Je to královský posel a ty jsi Cecílie. Jsi hraběnka, pamatuj si to! Teď musíš nenápadně strčit tuhle zprávu do jeho šatů a pak předstírat, že jsi ji našla.“

Má dobrý nápad, napadlo mě. „Jak by mě mohli považovat za hraběnku? „Neuvěří mi.“

„Nedívala ses na dítě, které máš v náručí?“

„Je zabalené v překrásně tkaném šálu z nejlepší vlny, se třpytivými zlatými nitkami.“

„Ještě si vezmi tyto šaty.“

Zpod vlčí kožešiny vytáhl modrý sametový plášť, který mi poté podal, a já si jej oblékla. Pak mě pochválil a řekl:

„Pokud uspěješ, pomohu ti najít jídlo a bydlení.“

To mi dodalo naději a popadla jsem dívku za ruku a s miminkem v náručí jsem vyrazila dolů k místu, kde zrovna přivazovali mladíka na skřipec.

Prolog ◊ 2. kapitola

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje prokletých - 1. kapitola: