Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Naděje umírá poslední a já se nehodlám vzdát bez boje... 5. kapitola

09.09.2010 (21:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2711×

...Kapitola páta...

...Vyjímečná!...

„Chrisi!" zavolala jsem. V tu chvíli stál vedle mě a usmíval se. Je to takové moje malé, osobní sluníčko.

„Máš hlad?" zeptala jsem se ho a na důkaz toho, že má, mu zakručelo v bříšku. Šla jsem do kuchyně a udělala jsem malému sunar. Snědl to a usmál se. Mezitím dorazili ostatní a mluvili s Edwardem.

„Tady nemůžeš zůstat, musíš odejít, Edwarde,“ sdělil mu Eleazar.

„Proč? Myslel jsem, že když jsem z Carlisleovy rodiny, tak jsem tady jako doma, ne? Co se změnilo? Proč tady nemohu být? Proč má Tanya to dítě? Čí vlastně je?“ Vychrlil ze sebe a potom ztuhnul. Otočil se na mě a poté střelil pohledem po malém.

„Ne!“ zařval. „To nemůže být přeci pravda. Eleazare, odpověz mi, prosím tě, popravdě, já potom ihned odejdu, ať už je odpověď jakákoli, to slibuji. Je tohle dítě moje a jí?“ zeptal se, ani její jméno nevyslovil.

„Koho tím tvým “jí“ jako myslíš? Bellu? Ani její jméno nedokážeš vyslovit? Myslíš si snad, že je prokletá nebo něco podobného? Vlastně ano a můžeš za to ty, ty idiote jeden. Vyspal ses s ní. Ona otěhotněla. Přežila, ale do konce svého života je připoutaná na kolečkové křeslo!“ vyjela jsem po něm.

„Ona, ona je-“

„Kripl? Invalida? Mrzák? Ano a jen díky tobě!“ zařvala jsem na něj nepříčetně. To už to asi nevydržel, protože zmizel.

„Tanyo, tohle to jsi nemusela,“ pokáral mě přísný hlas Carmen.

„Ale musela. Ty víš, že ano, tak se ho, prokristapána, nesnaž chránit, nebo omlouvat. Dneska už mám pořádný nervy,“ řekla a odešla jsem do svého pokoje.

O pár dní později… Pohled Belly

„Slyším auto! To bude určitě Tanya s malým! Rychle, pomožte mi někdo z těch schodů!“ zavolala jsem do útrob domu. Ve dveřích se objevil Jasper a vzal mě i s vozíkem do náruče a donesl mě pod schody. Tam mi úsměv zamrznul na rtech, a nejen mně, ale všem, když se otevřely dveře.

„Co tady děláš?“ zeptal se ho tvrdým a chladným hlasem Emmett.

„Přijel jsem se podívat domů. Zjistit, jakou mám rodinu, že mi ani nezavolá, že mám dítě, syna. Co se stalo s naším poutem důvěry v rodinném kruhu?“ optal se a otočil se na mě a Jaspera.

„Copak, bráško? Hraješ na dvě strany? Alice ti nestačí, tak sis pořídil kripla?“ zařval na mě a mě ty slova vypálila díru do mé hrudi, na místo, kde kdysi dávno bývalo srdce.

„Nebuď hrubý!“ zařvala na něj Rosalie. „Ty si myslíš, že když se po pár měsících vrátíš domů a budeš na nás řvát, že tím dosáhneš, že všichni budeme zase Happy Family upírů? Jedna komunita a budeme mít zase to naše důvěrné rodinné pouto?“ zařvala na něj a vlepila mu pořádnou facku.

„Tohle mělo být co? Pohlazení? Nebuď směšná! Vidíš moje oči? Živím se lidskou krví, nic mi neublíží, tedy kromě ohně!“ zasmál se smíchem plným chladu.

„Nepoznávám tě,“ zašeptala jsem. Všichni najednou ztichli a otočili se na mě. Nedívala jsem se na ně, jen na něj, avšak cítila jsem na sobě jejich oči. Jeho oči byly plné hněvu, nenávisti a chladu, byly černé do červena.

„Já tebe taky ne! Když jsem tě tady nechal, tak jsi byla normální, chodila jsi a neměla jsi děcko,“ řekl to způsobem, za který bych mu nejradši jednu vlepila, ale nemohla jsem se postavit.

„To je pravda, ale když jsi, jak říkáš, mě tady nechával, byla jsem panna! To ty ses druhý večer vrátil, jak sis to tehdy užil? Hm? Víckrát se mě totiž již nedotkneš!“ zařvala jsem.

„Jseš si tím tak jistá?“ řekl a začal se přibližovat. Ostatní mi chtěli pomoci, ale než se ke mně stačili dostat, tak je strhnul na stranu. Byl už u mě a chytil pod krkem. Hodil se mnou o piáno a zase se přiblížil. Kousnul mě do krku. Bolelo to jako čert, chtěla jsem vřískat, ale tu radost mu neudělám. Vřískat bude on.

„Prosím tě, můj Anděli, drž nade mnou ochrannou ruku!“ zvolala jsem a udělala jsem to.

Pohled Jaspera

„Nepoznávám tě,“ zašeptala Bella. Všichni jsme najednou ztichli a otočili se na ni. Nedívala se na nás, jen na něj. Snažila se vyčíst něco v jeho očích, ale nebylo tam ani kousku citu. Byla z toho vyděšená.

„Já tebe taky ne! Když jsem tě tady nechal, tak jsi byla normální, chodila jsi a neměla jsi děcko,“ řekl to způsobem, za který bych mu nejradši urval hlavu, chtěl jsem to udělat, ale to, co řekla Bella, mě doslova šokovalo, protože to neřekla ani mně!

„To je pravda, ale když jsi, jak říkáš, mě tady nechával, byla jsem panna! To ty ses druhý večer vrátil, jak sis to tehdy užil? Hm? Víckrát se mě totiž již nedotkneš!“ zařvala na něj.

„Jseš si tím tak jistá?“ řekl a začal se k ní přibližovat. Chtěli jsme jí pomoct všichni. Snažili jsme se, ale pil lidskou krev, nemáme proti jeho síle šanci. Přiblížil se k ní a zakousnul se jí do hrdla.

„Prosím tě, můj Anděli, drž nade mnou ochrannou ruku!“ zvolala najednou a Edward vzplál v plamenech horoucího pekla.

Bella se začala měnit a pro nás tak nastaly tři dny totálního vystresování z její proměny.

Bella ležela v posteli. Alice ji převlékla a jako vždy se jí to podařilo perfektně. Vypadala jako anděl, fakt nekecám. Ani se nehnula, jen zhluboka dýchala. Necítil jsem z ní žádnou bolest, ani nic jiného, jako by se měnilo její tělo a ona tam nebyla. Rozrušovalo mě to, ale něco v mé mysli mi říkalo, že vše bude v pořádku, že se o ni nemusím strachovat.

Někdo dole zaklepal. Sice jsem nechtěl, ale zvednul jsem se a šel jsem otevřít. Ostatní byli na lovu.

„Této Jaspere!“ zaječel Chris.

„Nejsem téta, jsem stréjda!“ napodobil jsem jeho hlas, začali jsme se smát, když v tom se do obýváku vměstnala celá rodina.

„Tak tohle je ten malej, krásnej chlapeček!“ zašvitořila Alice a dala mu pusinku na líčko.

„Této Jaspere!“ začal Chris naříkat.

„No tak, neplakej, vždyť to je jen teta Alice. Tady je teta Rose. Strejda Emm. Babička Esme, Děda Carlisle a já, strejda Jasper!“ Při těch slovech jsem si ho od Alice vzal a ukázal jsem mu každého. Chris mi přitisknul ručičku na krk. Zavřel jsem oči a viděl jsem Bellu.

„Maminka je nahoře, za chvíli bude v pořádku,“ řekl jsem mu, potom se mi před obličejem objevila lednička.

„Má hlad,“ řekl jsem směrem k Tanyi, která stála mezi dveřmi. „ Pojď dál, ať nezšedivíš!“ řekl jsem jí a ona si ode mě vzala malého a šla směrem do kuchyně. Všichni jsme se jí drželi v patách.

„Moc rád má broskvový a banánový sunar, žádnou jinou příchuť nejí, pokud v tom však není krev,“ řekla směrem k nám a usmála se na nás.

„Krev?“ otázal se jí Carlisle.

„Jo, tu miluje,“ dosvědčila mu.

„Mohu?“ zeptala se Rose a vzala si od Tanyi maličkého.

„Já jsem Rose a ty?“ zeptala se ho. Přiblížil k jejímu obličeji ruku a Rose vyjekla.

„Viděla jsem před očima Bellu,“ řekla, když jsem si vzal k sobě malého já.

„Ano, má zvláštní schopnosti. Dokáže ukazovat lidem obrazy, které někdy viděl, nebo které mu něco říkají,“ řekla Tanya.

„Taky má hyperaktivní schopnosti. Zahrajeme si schovku?“ zeptal jsem se malého a ten byl v tu ránu pryč.

„Kde jsi?“ zavolal jsem.

„Tady,“ ozvalo se nade mnou.

„Mama,“ řekla a zase byl v trapu.

„Miláčku, tak moc jsem se na tebe těšila,“ slyšel jsem z obýváku. Všichni, jsme sebou trhli a vřítili jsme se za Chrisem do haly.

„Jsem proměněná, ale necítím se tak. Taky byste měli vidět tohle,“ řekla a sundala si ze sebe šaty, takže byla jen ve spodním prádle.

Krom toho, že měla božské tělo, měla všude po své tělo nádherné tetování, které vypadalo jako krajka, bylo jako by ho psali měsíčním svitem, pro lidské oko nezahlédnutelné. Vypadalo to jako milion květů, které se Belle točily kolem pasu a hrudníku, kam se kus schoval pod podprsenkou a pokračovalo to dále až ke krku, kde pár výhonků šlehlo ještě do levé části Bellina obličeje, do velkého safírového květu na pravé části čela. Od pasu dolů se jí tétování točilo kolem stehen. Byla nádherná.

„Jak je to možné?“ zeptala se nás.

Když v tom…

Pohled Belly

„Jak je to možné?“ zeptala jsem se

Když najednou pokojem prostoupil blesk a na zem sestoupil Archanděl.

„Mé dítě, od narození jsi předurčena k tomu, být výjimečnou, jsi jako Johanka z Arku této doby. Jsi bojovnicí v moderním světě. Buď požehnána!“ řekl a zmizel.

Shrnutí

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje umírá poslední a já se nehodlám vzdát bez boje... 5. kapitola: