Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda je blbec - 6. část

19.02.2011 (21:45) • Roxana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3422×

EDIT: ČLÁNEK NEPROŠEL KOREKCÍ!

Náhoda je blbec – 6. část

(Ruměnec)

„Tak ho, sakra, pověz,“ zaklela jsem. Pobaveně se usmál.

„Polib mě,“ řekl tónem, který mi připadl zoufalý a zároveň žádostivý…

Celé tělo mi brnělo. Nebyla jsem schopná racionálního myšlení, sebemenší pohyb ve mně vyvolával impulzy a velmi citlivé proudy elektřiny. V duchu jsem si nadávala, jak jsem blbá a naivní. Každý slepý by viděl, že si se mnou jen pohrává a baví se představou, že je z něj někdo mimo.

Odvrátila jsem obličej na levou stranu. Ruku jsem vztáhla proti jeho hrudi a rázně ho odstrčila.

„Ne! Nic takového po mně chtít nemůžeš,“ řekla jsem klidně, ale hlas mi přeskakoval z oktávy do oktávy. Říkala jsem si, že už bude sedět na místě a startovat, ale on ne. Pořád se nade mnou majestátně tyčil a hleděl mi do očí. Ta vráska, kterou jsem mu chtěla uhladit, se prohloubila a vytvořila si kamarádku.

Nutkání pohladit ho po čele, bylo velice silné, ale pořád jsem se snažila udržet a křečovitě se držela sedadla.

„Proč?“ zašeptal. Jeho dech se odrazil od mého obličeje a celou mě ovanul. Vzrušení jsem cítila až na konečcích prstů. Pootevřela jsem rty a mírně se k němu naklonila. Koutky povytáhl a pomalinku se nakláněl ke mně.

Na poslední chvíli jsem dostala rozum a rychle jsem sklopila hlavu. Ne!

„Prosím, nech toho. Odvez mě domů a zapomeň na to, že se vůbec známe, ano?“ Nečekala jsem, že mi odpoví, čekala jsem to, že se posadí, nastartuje a odveze mě domů, kde se rozloučíme.

Jeho úsměv pohasl, ledový dotek na šíji zmizel a stín jeho těla se oddálil. Chlad v okolí mého těla se přeměnil na teplo. Výkonný motor auta zaburácel a rozjel se po silnici. Neřekl mi ani slovo. Ani se na mě nepodíval, zaujatě sledoval vozovku a poslouchal rádio, které mělo hlasitost stažené na 3.

Zřejmě jsem to podělala, ale nejsem schopná se hned teď vázat, když ho ani neznám. Nemluvě o tom, že jeho přítomnost mě dost znervózňuje. Tohle se mi ještě nestalo. Nikdy! Ani Stvořitelovy doteky nebyly tak jemné, opatrné a sladké jako Edwardovy. Znervózňuje mě představa, že se mu líbím v takové stařecké podobě, to přeci není normální.

Proud myšlenek se zastavil, jakmile auto zabrzdilo. Před námi se rozprostřel lesíček a lavičkami a jedná lampa, která má nějaká ta léta za sebou.

Podívala jsem se na profil kamenné sochy a usoudila, že nemá cenu se jakkoli nutit ke konverzaci, nic by z toho nevzešlo. Sáhla jsem po klice, ale než jsem ji stačila zmáčknout, dveře byly otevřené.

Edward stál vedle auta a nabízel mi ruku jako pravý gentleman. Váhavě jsem ji přijala, ale když se naše ruce setkaly, jistota mě utvrdila. Zmáčkla jsem jeho ruku a všechnu váhu přenesla na něj.

Postavil mě vedle sebe a bez žádného doteku, pohledu či slova mě opustil. Vzal si mé kufry do rukou a pobídl mě, abych se vydala bezvýraznou cestičkou, která byla pokrytá listím. Poslechla jsem a poslušně cupitala před ním. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale bylo možné, že jsem si to pouze sugerovala.

Trochu jsem se zamotala do větví. Edward mi pomohl a vedl mě dál po cestičce. Po chvíli jsem spatřila obrovský dům, který měl snad dvakrát tak větší velikost než ten můj starý. Jako u Cullenů, měla jsem prosklenou polovinu domu, jen barva byla sladěná do odstínů modré.

Údivem jsem otevřela ústa a stála tak jako solný sloup, dokud mě Edward trochu nepostrčil a neoctil se vedle mě.

„Mohla bys otevřít dveře? Ty nemáš ruce plné ženských věcí,“ zabrblal. Byla jsem tak unešená, že jsem ho vnímala pouze okrajově. Avšak vyndala jsem klíčky z kapsy saka a pomalým krokem jsem se vydala ke dveřím, kde stála cedulka: ‚Majitelko, vítejte!‘.

Do očí se mi nahrnuly slzy, rychle jsem zamrkala a snažila se je zahnat. Nebudu plakat, ne, dokud tu bude on.

Otočila jsem klíčkem v zámku a vkradla jsem se dovnitř. Když moje pravá noha překročila práh domu, na hrudi se mi usídlil pocit zodpovědnosti. Rázem jsem si říkala, že mám snad sto kilo, moje nohy byly tak těžké, nemohla jsem jimi hýbat, ruce bezvládně držely kabelku s klíčky a hlavu jsem měla sklopenou.

Na zemi, pode mnou, se zatřpytila jedna slza, která se rychlostí blesku svezla po obličeji. Rychle jsem ji otřela a šla dál. Vonělo to tu novotou, dřevo, molitan, plast, papír… Neodolatelná vůně slunečnic, dokonale ladily s interiérem domu; čerstvě natrhané. Sáhla jsem po nich a jednu si z vázy vyndala.

„Ty jsou od Esmé,“ prozradil mi Edward a posadil se na křeslo v předsíni. Přičichla jsem k ní, ale můj zájem upoutala opuštěná růže, která samotná ležela na bílé kožešině v obývacím pokoji. Přeběhla jsem tu vzdálenost a sehnula se pro ni.

Než jsem ji stačila uchopit, držel ji Edward. Nedal mi ji do ruky. Růži nastavil tak, abych mi sedla do vlasů a zastrčil ji za ucho. Vůně se linula celým obývacím pokojem.

Sáhla jsem po růži a pohladila ji. Edward se nepatrně pousmál a svými kroky se vzdaloval ode mě. Mířil ke dveřím.

„Kam jdeš?“ vyhrkla jsem. Neudělal nic. Pokračoval dál ke dveřím. Nechala jsem spadnout slunečnici na zem a rozeběhla jsem se za ním. Byla to pro mě vzdálenost snad kilometrová, pořád se ode mě vzdaloval, až se zastavil.

„Nikam nechoď, prosím,“ vydral se křik z hrdla. Nedokázala jsem to vnímat, jen jsem naslouchala svému srdci, a to nechtělo, aby odešel. Chtělo, aby ti byl se mnou, alespoň dnes.

„Chceš, abych tu zůstal?“ zeptal se a otočil se na mě. V jeho očích poskakovaly jiskřičky, ruce měl založené podél těla, byl jako nehybná socha. Vypadalo to, že to myslel vážně a zrovna teď vyčkával, co ze mě vypadne.

Ruce jsem zapletla do sebe a potila se. Co mu teď mám říct? Nesnažila jsem se, aby se o mě nezajímal? Krucifix… zamotávám se do toho stále víc.

„Ano,“ špitla jsem. Hrozně moc jsem se styděla, já se nikdy nikomu nedoprošovala, a teď prosím pijavici, aby tu se mnou zůstala.

„Promiň, ale neslyšel jsem. Beru to jako ne, takže už bych měl jít,“ sáhl na kliku. Ve mně se probudila ta druhá Bella, která toužila po spolenočsti, a sáhla jsem na kliku také.

„Ne, chci, abys tu se mnou zůstal,“ zašeptala jsem a podívala se mu do obličeje. Jeho oči jasně svítily, zorničky se mu zvětšovaly a úsměv na tváři si se mnou pohrával. Naše ruce byly spletité v jedny, teplota byla vyrovnaná, ale stejně jsem se cítila, jako bych v sobě měla bombu o teplotě varu.

„Prosím, zůstaň!“ žadonila jsem. V tuto chvíli mi to bylo jedno.

„Proč?“ zeptal se znovu. Ta jeho otázka ‚proč?‘ mi lezla na nervy.

„Protože je to velký dům, nikdy jsem v takovém domě nebyla, prosím. Jen jednu noc, potom odejdeš. Potřebuji si tu zvyknout a první den to sama nezvládnu. Nebo si zavolám někoho jiného, hlavně…“

„Ne,“ vyhrkl, „zůstanu tu, ale mohla bys tu ruku dát pryč?“ zeptal se a podíval se na moji ruku, která tu jeho křečovitě svírala.

„Jasně, promiň, omlouvám se.“ Do obličeje se mi nalila krev a na tváři se mi vytvořil ruměnec. To byla jediná věc, která mi vadila. Když už jsem byla poloupír, ruměnec si mohlo to upírství vzít s sebou k čertu.

„Jsi roztomilá,“ šeptl a přilepil se na mě. Ustoupila jsem o krok, ale stála za mnou zeď. Neměla jsem cestu úniku a on se pořád přibližoval. Dělilo nás jen pár centimetrů, které hravě překonal.

„Ale budu za to něco chtít,“ řekl laškovaně. Opět jsem měla tlustý knedlík v krku.

„Na tom přání pořád trvám.“ Budu mu muset vyhovět, jinak odejde a já tu budu sama, to ani náhodou. V tak velkém domě nebudu. Moje ruce začaly putovat po jeho hrudi, až dorazily k zátylku. Tam se spojily a Edwarda jsem si přitáhla blíž k sobě. Na tváři měl blažený úsměv, což mě přimělo, abych se znovu začervenala…

Otázka pro chytré hlavičky. Couvne Bella?

Roxana -> 7. část

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda je blbec - 6. část: