Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda? Leda ve snu 11. kapitola

22.04.2018 (12:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1146×

11. kapitola

Dawn

O několik týdnů později…

Když není nikdo, kdo by vás vnímal. Když vás okolní svět nevidí, ani neslyší, existujete ještě vůbec? Nebo je právě tohle definice smrti?

Co když se začnu pomalu vytrácet stejně jako mé vzpomínky na život, který jsem prožila?

Vlastně si už téměř ani nevzpomínám, že bych kdy bývala skutečně žila. Vše se rozplynulo a třeba se i já časem úplně rozplynu.

Nebude tu nikdo, kdo by si mě pamatoval. Když zemřu podruhé, nikdo pro mě nebude truchlit. Nikdo…

Když se mě Edward ptal, proč nejdu domů, nelhala jsem mu. Alespoň ne tak úplně. Myslela jsem to vážně, jenom mé pohnutky byly i jiného rázu. Už si ani nepamatuji, kdo jsem byla já, jak by mi mohli pomoct rodiče?

Je to zkrátka tak. Zapomněla jsem na svou rodinu. Na to, kdo jsem, kde jsem i na to proč tu vlastně jsem.

Jestli je člověk to, co tu po sobě zanechá, tak já už nejsem nic. Nemám nic. Nikdo mě neslyší, nevidí a ani necítí.

A jak tak postupně upadám v zapomnění, zase cítím, jak slábnu.

Už není žádné vstupování do lidí, ani změna vzhledu, či oblečení. Dokonce se už ani nedokážu ničeho dotknout.

Celé dlouhé hodiny, dny i noci jenom sedím na lavičce v nemocniční čekárně a zírám před sebe. Přestávám vnímat lidi i věci okolo sebe a v neposlední řadě také čas.

Nic už nemá smysl.

Tohle je konec.

„Ty jsi mi ale ztrápená dušička,“ řekl náhle kdosi a mně chvíli trvalo, než mi došlo, že mluví přímo na mně.

Zvedla jsem k němu svůj pohled a pořádně si dotyčného pohlédla.

Byl to muž. Měl na sobě tmavý oblek a starý proužkovaný klobouk. Jeho tvář byla taková prazvláštně temná, ale jinak přímo nepopsatelná.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se, přestože mě odpověď zase tak moc nezajímala.

„Jsem někdo, kdo ti může pomoci.“

„Pomoci? Mně? A jak asi?“ zapochybovala jsem.

„Jsi tu až příliš dlouhou dobu. Jsi sama, ztracená a bloudíš. To bys neměla. Trápíš se a já tě toho trápení mohu zbavit,“ ponoukal mě.

„Myslím, že nechci vaši pomoc,“ řekla jsem a podezřívavě si ho měřila. Nevím proč, ale nevěřila jsem mu. Poslední oč jsem stála bylo mít s ním co dočinění.

„A dobře děláš,“ ozval se náhle další hlas, tentokráte ale patřil ženě.

Ta žena byla asi tak o hlavu menší než já. Měla na sobě bílé letní šaty a hnědé vlasy se jí vlnily až do půlky zad. Ve tváři měla velice jemné rysy a hnědé oči. Nevím proč, ale působila laskavě. Ano, to bylo to, co z ní vyzařovalo. Laskavost, světlo a taky dobrota.

„Pokud vím, odmítla tě, takže odsud koukej zmizet,“ uhodila na něj a luskla u toho prsty.

Muž po mé pravici nepříjemně zasyčel a pak zmizel stejně náhle jako se objevil.

Kulila jsem na to oči a nemohla pochopit, co se to tu před chvílí vlastně stalo. Mé oči sice celou tu scénu viděly, ale mozek to nezpracoval tak, jak by býval měl.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se.

„Ale o to se nestarej,“ odmávla to. „Důležité je, že sis zvolila správně.“

„Já si něco zvolila?“ Pokud ano, vážně jsem si toho nebyla vědoma.

„Jak říkám, nechej to být, musím ti totiž něco velmi důležitého říci a vysvětlit,“ plácala dál.

Měla jsem dvě možnosti. Za prvé ji přerušit a protestovat, nebo za druhé, nechat ji mluvit. Nakonec jsem usoudila, že když nechám mluvit ji, dozvím se toho víc, než kdybych se bývala vyptávala a pokládala špatné otázky.

„Já se ti moc omlouvám. Normálně bývám ve své práci důsledná, ale vážně nevím, jak se to mohlo stát…“ ¨

„Ale co?“ Chtěla jsem, aby přešla k věci.

„To já tě tu zapomněla a když jsem našla tvůj spis a uvědomila si to, už jsi tu nebyla. Několik dní už tě tu hledám jako šílená…“

Vážně? Podivila jsem se.

„Tak jsi mě našla,“ konstatovala jsem i přesto na oko lhostejně.

„Jsem Melinda,“ představila se. „Tvůj anděl.“

Co?

V tuto chvíli jsem měla čelist až někde u protinožců, protože jsem s tím vůbec nepočítala a nevěřila na to.

„Měla jsem si tě tu vyzvednout už když jsi zemřela, ale zvorala jsem to. Jsem prostě nemožná… Já… Kdybych pro tebe mohla něco udělat, abych ti to utrpení vynahradila, než tě převedu na druhou stranu, prosím, řekni,“ žadonila a zdálo se, že cítí skutečně upřímně provinile a nešťastně a že se mi to snaží nějak vynahradit.

Sledovala jsem ji, viděla tu upřímnost v jejích očích a díky tomu jsem se osmělila a odhodlala.

„Chci jen jednu věc,“ řekla jsem pomalu a rozvážně.

„Ano jistě, jakou?“

„Chci moct být na svatbě svého kamaráda Edwarda Cullena.“

„Cože? Ale on je upír,“ vyslovila to skoro jako by to bylo sprosté slovo.

„Jo, já vím a pomohl mi víc než ty, anděli,“ zaškaredila jsem se na ni. „Je to kamarád a já tam chci být až se bude ženit a chci mu říct, já jsem mu to říkala v případě, že jeho vyvolenou bude právě Bella.“

„Ale to přece nemůžeš vědět a mimoto, upíři žádné svazky neuzavírají,“ namítala stále.

„Něco mi říká, že tenhle jo,“ odporovala jsem jí.

„A nechceš radši něco jiného?“ ujišťovala se.

„Nic jiného mě nenapadá. Jsem sice nemrtvá, ale všechno ostatní už pro mě skončilo. S tím už jsem se smířila před časem. Teď se chci jen ujistit, že on bude mít své – a žili šťastně. To je má jediná nedořešená záležitost. Šlo by to?“ optala jsem se s nadějí v hlase.

„Och, no… Tak jo. Určitě z toho bude menší průšvih než z toho, že jsem tě tu zapomněla, ale pokud se nikdy neožení, nebude nic. Rozumíš?“

„Chápu.“ Přikývla jsem. 

„Tak tedy dojednáno, ale máš štěstí, že jdeš do nebe, protože v opačném případě by to bylo moc moc zlé…“

„Fakt?“ Nedokázala jsem si představit nic horšího než tohle bezcílné bloumání napříč světem.

„O tomhle já nežertuji,“ ujistila mě.

„Tak fajn,“ zaradovala jsem se a začala si v duchu představovat, jaké to v nebi asi je. „Je tam někdo známý?“

„Pokud znáš někoho, kdo zemřel…“

„Měla jsem spíš na mysli Michaela Jacksona, Hetha Ledgera nebo tak.“

Zvláštní, že je si pamatuji… Zakroutila jsem hlavou sama nad sebou, ale Melinda mi stejně neodpověděla.

„Připravená?“

„No vlastně,“ zaváhala jsem a ona mě vybídla k pokračování s trpělivým výrazem ve tváři. „Když jsi anděl, proč nemáš křídla?“

„Protože je nepotřebuji,“ odvětila s úsměvem.

„A víš jistě, že jsi anděl?“

„Takže jsi duch, co nevěří na anděly smrti a za nej kámoše má upíra?“ dělala si v tom jasno, a i mně samotné to přepadalo směšné.

„Jo. Zní to divně,“ souhlasila jsem, vzala jí za ruku a pak se celý svět okolo mě začal rozplývat až nakonec zmizel docela.

Už jsem se ale nebála tak jako dřív. Někde přeci musí být líp, ne?

Příště nás už čeká poslední kapitola, ale s ohledem na děj této, vám to již nejspíš dávno došlo. :-)

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda? Leda ve snu 11. kapitola: