Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda? Leda ve snu 4. kapitola

26.04.2015 (15:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1874×

4. kapitola

Dawn

Celou noc jsme si spolu s Edwardem povídali venku při měsíčku o tom, co to vlastně znamená být upírem. Bylo až neuvěřitelné, jak dokázal celou tu dobu stát na jednom místě a v podstatě se ani nepohnout. Asi bych to zhodnotila jako hustý, ale to by to nesmělo obnášet ten fakt, že je ve skutečnosti upír. Jako člověka by mě to možná rozházelo, ale teď jsem duch a silně pochybuji, že by mi měl v plánu vypít ektoplazmu.

„Asi jsem všechny ty báchorky vážně brala na lehkou váhu, protože jsem zkrátka nevěřila, že existují upíři a taky duchové. Jestli se někdy reinkarnuji, slibuji, že budu otevřenější všem těm nadpřirozeným pověrám,“ dušovala jsem se.

Edward se jemně zasmál, ale jinak mi na to nic neřekl. Nejspíš ho zaujal východ slunce, na který jsme odsud měli přímo skvostný výhled a všechna ta oranžová a já nevím jaká byla hrozně vzácná uprostřed vší té zeleně kolem.

„Já stejně věděla, že to, jak jsi dokonalej, není úplně normální…“

„Myslím, že k dokonalosti mám hodně daleko,“ nesouhlasil se mnou.

„Blázníš? Napůl rytíř v zářivé zbroji napůl tajemný a…“

„Mrtvý,“ doplnil mě.

„To jsem říct nechtěla,“ odporovala jsem mu.

„Je úplně jedno, cos chtěla říct, protože tak to je. Já jsem mrtvý.“

„Prostě jsem chtěla říct, že na takový typy jako ty holky letěj. Chlapi taky, jen to asi nepřiznaj.“

„Vážně? Chlapi? Jsem upír a ne gay,“ zavrčel.

„No, mně je to jedno, vážně. Já nikoho neodsuzuju, naopak si myslím, že je to celkem…“

„Tak jo, fajn. Nejsem gay, jasný? Vlastně se mi líbí jedna holka, ale je to komplikovaný, protože…“

„Jsi gay. To celkem chápu, že je to komplikovaný,“ smála jsem se, protože mu ještě pořád nedošlo, že si z něj jen utahuju.

„No, haha,“ zašklebil se.

„Ta oranžová je vážně nádherná,“ poznamenala jsem dojatě. „Vlastně, co když je to poslední východ slunce, co vidím?“

„To nevím,“ přiznal.

Zahleděla jsem se na svítání před sebou a kdybych bývala mohla dýchat, určitě by mi všechna ta nádhera vyrazila dech. Okamžiky jako tyhle jsou tak vzácné a zároveň tak strašně opomíjené, že když zemřete, chybí vám, přestože jste je nikdy předtím nevnímali.

Osobně si vzpomínám pouze na jeden případ, kdy jsem zažila východ slunce a to, když jsme s mým otcem jezdívali tábořit k jezeru. Pořádali jsme táboráky, hráli u toho na kytaru, pili čaj z ešusů a rybařili. Byly to skvělé časy…

„Jestli tu budeme trávit i další noc, mohli bychom si udělat táborák?“ zeptala jsem se ho.

„My upíři nemáme oheň moc v lásce,“ zašklebil se.

„Ani vonné svíčky?“ zavtipkovala jsem a setřásla jsem ze sebe ony dříve šťastné vzpomínky, které nyní byly leda tak důvodem k depresi.

„Věř nebo ne, ani ty nemáme moc v lásce,“ přikývl důrazně. „Už bychom měli vyrazit zpátky k domu, protože musím do školy a měl bych se převléct.“

„Dobře, ale ještě mi řekni, ty máš nějaké anténky? Nebo o čem to včera mluvila tvá sestra?“ zeptala jsem se ho.

„Už jsem ti přece říkal o upířích darech, ne?“

Přikývla jsem, protože jo, říkal mi o tom a zmínil se i o tom, že pár členů jeho rodiny je má, ale o sobě neřekl ani slovo…

„No, a já umím číst myšlenky, ale neptej se mě, jak to funguje, protože to nevím,“ zarazil mě okamžitě.

„Takže je čteš i mně? Právě teď?“ zpozorněla jsem a pokoušela se myslet na něco neutrálního, jako třeba na sešívačku.

„Ne, tobě je číst nemůžu,“ řekl, ale bylo znát, že ho něco trápí. Asi jsem mu tímhle tématem něco, nebo někoho připomněla.

„Zdá se, že nemám hlavu, do které bys mohl vlézt,“ zauvažovala jsem nahlas. „Předtím ti to ale šlo, ne? Myslím v té čekárně?“

„Ano, ale… Vlastně se mi to nikdy dřív nestalo, ale ve škole je jedna dívka a ta… Určitě není duch, ale i tak jí je číst nemůžu. Je to hrozně frustrující,“ přiznal zahanbeně.

„Ojedinělý případ, asi. Která to je, znám ji?“ zajímalo mě.

„Asi ne, přistěhovala se až potom, cos…“ zarazil se.

„V pohodě, jen to klidně řekni. Potom, co jsem zemřela,“ dokončila jsem to raději za něj. „Nejmenuje se náhodou Bella?“

„Náhodou jo,“ potvrdil.

„To ledacos vysvětluje,“ utrousila jsem si pod nos a chystala se rozplynout. „Sejdeme se v domě.“

***

Když jsem se konečně znovu zhmotnila u Edwarda doma, on už byl dávno čistě oblečený, upravený a chystal se se svou rodinou odejít do školy. Už napoprvé jsem pochopila, že tam s ním jít nemůžu, poněvadž z nějakého mně neznámého důvodu se mohu zdržovat jen tady anebo v nemocnici, ale tam se mi moc vracet nechce. Tady mám alespoň někoho, kdo mě vidí.

Zajímalo by mě, proč mi to sem trvalo tak dlouho, protože Edward tu byl o hodně dřív než já. Nedokázala jsem si to nijak vysvětlit. Asi mi došel benzín…

„A udělej mi laskavost, řekni, až uvidíš nějaký mrtvoly, šestej smysle,“ žádal právě Edwarda ten hromotluk.

„Fakt dík, Alice,“ zavrčel Edward a mě ignoroval. „Tos mu to vážně musela vykecat?“

„A to bys byl raději, kdyby si myslel, že ses zbláznil?“ odpověděla mu otázkou.

„Kámo, dovol mi ti říct, že Alice udělala moc dobře, že mi to pověděla, protože já náhodou vím, co tu duchy obvykle drží,“ vypadlo z Emmetta najednou.

„Tak schválně?“ vybídl ho Edward v domnění, že se stejně bude jednat o nějakou absolutní blbost.

„Neuzavřené záležitosti,“ prohodil rozzářeně.

„Tak počkat, to vůbec není špatný,“ zhodnotil to Edward a obrátil se čelem ke mně. „Co myslíš?“

„Nevím, ale zní to nadějně,“ připustila jsem.

„Já myslela, že duchy vidí jen děti, zvířata a mentálně narušení či emociálně retardovaní jedinci,“ nakrčila nos blondýnka zvaná Rosalie, která se k Emmettovi připojila.

„Tak to díky za informace, ale to pořád nevysvětluje, proč ji vidím já,“ lamentoval Edward.

„Bejt sto let panic asi vleze jednomu na mozek,“ zasmál se Emmett hurónským smíchem.

„Co? Já, no, já. Nejsem,“ začal blábolit a evidentně mu pro to bylo přede mnou trapně.

„Vzdej to, Edwarde. Jestli je tady, tak už to slyšela,“ připomenula mu Alice.

Snažila jsem se o neutrální výraz, protože když jsem ho viděla, jak tady tak stojí a koktá, protože se do něj ten tupec naváží, bylo mi ho docela líto. Nejenom že se do něj navážel kvůli tomu, že ještě s nikým nespal, on mu v podstatě řekl, že kvůli tomu je z něj cvok a já jsem jen výplodem jeho fantazie, jenže tak to není.

Nevím, proč mě Edward jako jediný vidí, ale není to jeho vina a neměl by trpět za něco, co mám na svědomí já. Vždyť na mě byl tak hodnej a to já jsem tady umřela a zůstala tu trčet. Edward měl pravdu, já si umřu a on má kvůli mně peklo. To vážně není spravedlivé…

Není mi úplně jasné, co to do mě vjelo, ale byla jsem na sebe tak naštvaná, že jsem to musela nějak ventilovat a vzhledem k tomu, že mě vlastně nikdo nevidí, nepřišlo mi tak špatné, že jsem toho hromotluka párkrát nakopla do holeně, jenže jsem nečekala, že začne řvát, jak nějaká hysterka, sotva se ho dotknu.

„Copak, hochu? Studí tě holeň?“ ptala jsem se ho, aniž by mě býval mohl slyšet. 

„Dawn, já myslím, že ho to vážně bolí,“ poznamenal Edward šokovaně.

„Cože?“

„No, to si teda piš, že jo. Co to do háje bylo?“ dožadoval se vysvětlení Emmett a úpěl u toho zrovna jako holka.

„Sss, tak to mě mrzí. Ještě že jsem ho nekopla o trochu výš. I když, ne že by si to nezasloužil.“

Asi to ode mě nebylo moc hezký, ale pokud se zrovna teď nějak přihodilo, že se můžu dotýkat druhých, rozhodně toho musím využít, dokud to trvá.

Popadla jsem ramínko na šaty a mosaznou sošku z konferenčního stolku a nemohla uvěřit tomu, že je skutečně držím a hlavně že je taky cítím. Zvedla jsem je do vzduchu a nadšeně poskočila, protože mi to vážně šlo.

„To je boží, už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy něco držela,“ radovala jsem se a vzápětí si vzpomněla na toho kluka a svou zlobu.

Obrátila jsem se k němu s našpulenou pusou a jen tak z legrace jsem do něj tím ramínkem začala ze zadu šťouchat.

„Hej,“ ohnal se po mně, ale když se otočil, tak samozřejmě vůbec nikoho neviděl. „To bylo divný,“ zhodnotil to s podezřívavým výrazem.

„Dawn, nech toho,“ okřikl mě Edward káravě.

„Fajn,“ odsekla jsem a obě ty věci pustila navzdory tomu, že jsem mu tu sošku právě chtěla rozbít o hlavu.

Koneckonců, stejně by mu to nic neudělalo…

Věci dopadly na zem s dutým žuchnutím, což Rosalie zaujalo více, než když si tu jen tak levitovaly ve vzduchu…

„To dělá ona?“ zeptala se, když jsem jí z hlavy sfoukla baret.

„Ano,“ řekl Edward jen.

„Fajn. Takže máme v obýváku mrtvého squatera. To je paráda, ale mohli bychom už vyrazit do školy?“ zamrmlala netrpělivě.

„Ty věci mě zbily,“ dostal ze sebe stále ještě ohromený Emmett.

„Už to tak vypadá,“ řekla Alice. „Ale Rose má pravdu. Musíme už jet.“

„Tak jo,“ vykoktal Emmett a vydal se spolu s nimi ven ze dveří.

Jediný, kdo s odchodem stále otálel, byl Edward. Díval se na mě, jako by nejprve potřeboval ujištění, že tady mezitím nic neprovedu, když už se můžu zase konečně dotýkat věcí. A asi měl i starost o Esmé, která tu zůstávala.

„Klid, jen běž. Budu hodná,“ zazubila jsem se na něj, ale když jsem ho chtěla jenom tak z legrace poplácat po rameni, nešlo mi to. Už zase.

„Co se to zase děje?“ ptala jsem se sama sebe a přitom jsem bezmocně pozorovala, jak má ruka neškodně prochází Edwardovým tělem tam a zpátky, aniž bych cokoliv cítila.

„To mě mrzí, Dawn,“ pokusil se mi vyjádřit jakousi účast.

„Proč tě můžu praštit, ale ne se tě dotknout?“ zeptala jsem se ho.

„Nevím, asi musíš být naštvaná,“ zamyslel se.

„Tak to je teda výhra,“ povzdechla jsem si a upřela zrak na televizi, kterou asi zapomněli vypnout.

„Nechám ti ji zapnutou,“ slíbil mi. „Ale musím už do školy. Ty si tu novou teorii klidně cvič. Než přijdu ze školy, tak nám třeba přestěhuj gauč, jestli to teda dokážeš,“ dodal tiše.

To je mi důvěry…

„Cože, gauč? Víš, jak nezáživně to zní?“

„Ježiši, tak si něco vymysli. Zapoj fantazii nebo tak,“ pobízel mě napůl cesty ze dveří.

„Hm,“ zamručela jsem a přemýšlela, kde mám začít.

Jak se vůbec můžu naštvat na gauč? Vždyť, co ten mi kdy udělal, krom toho, že se ho nemůžu dotknout a občas skrze něj propadnu na podlahu?

 Moc prosím o komentáře a děkuji za opravy.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda? Leda ve snu 4. kapitola: