Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náhoda? Leda ve snu 8. kapitola

31.01.2016 (20:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1892×

8. kapitola

Edward

Seděl jsem ve školní jídelně a cítil se osaměle. Jedním okem jsem neustále pokukoval po překrásné Isabelle Swanové a bavil se tím, jak se na mě všemožně snažila nepodívat se.

Vskutku ironické…

Najednou se židle vedle mě pohnula a já spatřil Jaspera s tácem plného jídla, jak si vedle mě sedá.

„Co s tím budeš dělat?“ otázal jsem se ho a nechápal, proč si toho nabral tolik.

„Dneska mám prostě chuť úplně na všechno,“ vysvětlil mi a začal hltat jednotlivá sousta pizzy, želé a všeho možného, co si sebou ještě přinesl.

„Odkdy holduješ blátu?“

„Od kdy se ty staráš o lidské slečinky?“ oplatil mi otázku otázkou.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se ho a snažil se tvářit, jako by mě právě nenachytal na švestkách.

„Víš, co si myslím? Myslím, že vidíš mrtvé lidi,“ řekl a naklonil se ke mně náhle.

Ztuhl jsem a čelist mi povolila, jenže Jasper se najednou rozesmál a začal se chovat strašně divně.

„To jsem já, ty genie,“ zasmál se jako by mi sděloval nějaké sladké tajemství. „Naučila jsem se to dneska ráno. Hustý, že jo?“

„Dawn?“ oslovil jsem ho nejistě.

„Jasně, že jsem to já. Kdo taky jiný by to byl. Hýbu Jasperovým tělem jako by to byla má loutka. To je snad poprvé, co jsem za chlapa…“

„Dawn, okamžitě z něj vypadni!“

„Cože?“ nechápala.

„Proč a jak to, sakra, vůbec děláš?“ Byl jsem z toho stále šokovaný.

„Jen se bavím. Vadí to?“

„Ano, to mi teda vadí a hodně. Vylez z mého bratra,“ káral jsem ji.

„Fajn, tak já teda mizím. Uvidíme se po hodině a já jdu třeba… Už vím, za Bellou…“

„Ne!“ vyhrkl jsem.

„Mám tedy radši zůstat v Jasperovi?“ zeptala se a zahnala mě tak do slepé uličky.

„Jistě že ne,“ vzdychl jsem.

„Tak si už něco vyber!“ rozčilovala se.

„Prostě si zmiz, ale ne za Bellou a raději vynechej i mé rodinné příslušníky,“ žádal jsem ji.

„Ok, jsme domluveni,“ zajásala a odhopkala odsud tak typicky ženskou chůzí, že se za ním mnozí otáčeli a vrhali na mě samé tázavé pohledy.

No, na mě nekoukejte, já tady takhle šaškovat fakt nehodlám…

***

„Jaspere, jsi v pohodě?“ staral jsem se ihned poté, co se opět vrátil k mému stolu, protože mi bylo jasné, že poté, co měl v sobě ducha, se asi nebude cítit úplně dobře.

Navíc vypadal vážně otřeseně…

„Nevím. Je mi nějak divně a taky zima. Nevím, proč si přijdu tak nějak podivně zneužitej. Jako kondom… Vůbec nechápu, proč jsem to lidské jídlo jedl,“ otřásl se.

„To máš jedno. Jdi to ze sebe dostat na záchod. Pak budeš mít snad pokoj, ale chvátej, protože za chvíli už zvoní na hodinu,“ nabádal jsem ho.

„To už je konec oběda? Musím za Alice. Asi jsem se nad něčím zamyslel a zapomněl na to, že se máme sejít. Tě bůh, ta mi dá…“ honilo se mu v hlavě.

No, moc v pohodě teda nevypadal. Navíc se nyní bude po celé škole tradovat, že Jasper je zženštilý a ještě k tomu bulimik. Páni, ten bude mít radost, až to před ním někdo vysloví nahlas. Zatracená Dawn. Za tohle ji přetrhnu. Přece si tu nemůže jenom tak poletovat v Jasperově kůži a tvářit se, že je naživu, když není.

***

Během jedné z těch nudnějších hodin trigonometrie, na kterou jsem chodil spolu s Emmettem, se znovu objevila Dawn. Tvrdila mi, že už to nemohla vydržet, protože se prý přímo ukrutně nudila.

Mohl jsem jí vynadat, nebo jí dokonce poslat pryč, ale nechtěl jsem.

Také jsem se nudil a ona představovala příjemné rozptýlení. To jsem poznal ihned. Nejprve neustále umazávala správné výsledky z černé tabule a psala místo nich ty špatné, abychom já s Emmettem mohli naši nabubřelou profesorku upozornit na její profesní selhání.

Ani to jí ale nebavilo věčně a tak začala běhat po celé třídě sem a tam. Způsobovala tím takový průvan, že i přes zavřená okna jsme nedokázali udržet otevřené sešity, jak moc to tu fučelo.

„Myslím, že odteď si budou všichni myslet, že v této učebně straší,“ zasmál se Emmett.

„Vždyť taky jo,“ připomenul jsem mu.

„Jak se vůbec má ta tvoje protiva?“

„No,“ zaváhal jsem s odpovědí, protože si nám zrovna sedla na lavici a s netrpělivým výrazem ve tváři vyčkávala, co mu na to odpovím.

„Řekl bych, že se nudí,“ řekl jsem nakonec.

„Aby taky ne. Být mrtvá a ještě k tomu neviditelná? Z toho by jednomu hráblo…“

Nasadil jsem neutrální výraz a pokusil se soustředit na roztřesený výklad zděšené profesorky.

Jenže to už se Dawn zase nudila a tentokrát se rozhodla pobavit na Emmettův účet.

Upřeně jsem hleděl před sebe a snažil se nesmát, ale nepodařilo se mi to a tak jsem se naplno rozchechtal. Dawn mu totiž předváděla velice komický tanec na klíně a to se prostě nedalo vydržet.

„Hele, já jsem si sice velmi dobře vědom svých komických vloh a tak, ale zrovna teď jsem nic neudělal, takže proč se tak řehtáš?“ dožadoval se vysvětlení. „To dělá ona, že jo?“

Přikývl jsem, i když jsem si připadal trochu jako práskač.

„Mám jen dvě otázky, kde je a co přesně dělá?“ S těmito slovy se prudce zvednul ze svého místa, přešel přímo skrze ni, aniž by si to býval uvědomoval, a bylo mu úplně jedno, že tak činí přímo uprostřed hodiny.

„Teď už nedělá nic a je přímo před tebou, ale měl by sis sednout, než dostaneš poznámku,“ upozornil jsem ho a opět nasadil svůj obvykle vážný výraz.

„Sakra chlape, kdybys mě tak viděl, takhle ani neoceníš můj smysl pro humor…“ stěžovala si a pohladila ho po tváři, což samozřejmě necítil.

„Ti kašlu na poznámku. Nehodlám být nadále terčem jejích srandiček, když jí to ani nemůžu oplatit,“ sebral si ze země batoh a urychleně odsud odkráčel, aniž by naší profesorce cokoli vysvětloval.

„A hele, vlastní medicínka mu zřejmě nevoní,“ pošklebovala se mu Dawn, ale pak se posadila na jeho prázdnou židli a viditelně si to užívala.

„Vzhledem k tomu, jak jsi otravná, musím uznat, že bys byla vážně fantastická mladší sestra,“ zašeptal jsem jejím směrem.

„Dík,“ zatetelila se.

***

Po hodině trigonometrie mě následovala do učebny, kde se vyučovala Angličtina. V této třídě se sedělo jednotlivě a každý měl před sebou jenom takový ten bílý sklápěcí tácek místo stolu. Šetřil se tak prostor.

Posadil jsem se na své obvyklé místo a Dawn si zabrala místo hned vedle mě. Jenomže to obvykle bývalo obsazené, a jelikož byla neviditelná, netrvalo dlouho a někdo si na ni sednul, ale o tom ten dotyčný samozřejmě nevěděl.

Což platilo jen do doby, než…

„Hele, odpal! Tady sedím já,“ zanadávala a vystrčila dotyčného z místa jediným mocným šťouchem.

„No bezva,“ zaúpěl jsem. „Teď si určitě myslí, že jsem to byl já,“ pochválil jsem ji tichým hlasem plným ironie.

„On si na mě sednul,“ hájila se.

„A divíš se? Jsi neviditelná,“ připomenul jsem jí ten starý známý fakt.

„Možná, ale i tak mám svá práva,“ nenechala se vyvést z míry.

„Když myslíš,“ ukončil jsem naši malou debatu a tvářil se, jakože poslouchám výklad.

„Neslyšel jsi to už tak stokrát? Viděla jsem tu koláž z maturitních čepic. Zajímavý koníček.“

„To není koníček. To je náš život,“ odporoval jsem jí.

„Říkáš ty, ale podle mě je pořád dokola opakovat střední dost uhozený,“ zamumlala a pohrávala si přitom s konečky svých vlasů.

„Pro nás taky, ale taky je to nutnost,“ vysvětlil jsem jí.

„Teď kecáš. Kdyby sis odjel na ten svůj soukromý ostrov, budeš v pohodě zrovna tak,“ prohlásila a obarvila si vlasy na modro.

„Potřebujeme lidský kontakt. Žít s lidmi. Pomáhá nám to je nezabíjet a udržet si vlastní lidskost. City, vazby a všechny ty úžasné věci, kvůli kterým nechceme být monstra,“ pokračoval jsem ve vysvětlování.

„Vždyť ty jsi přímo ukázkový případ chodící deprese, tak o co ti jde?“ nechápala stále.

„Nemám depresi,“ ohradil jsem se.

„Ale nenávidíš se a to je smutné,“ doběhla mě.

„Míříš tím někam, nebo proč to všechno?“ zajímalo mě.

„Vím o něčem, co by tě totiž mohlo rozveselit.“

„Vážně?“ pochyboval jsem.

„Školní ples,“ rozzářila se a zamávala mi před nosem letáčkem, který hlásil, že se na naší škole bude konat tematický ples.

„To ale nemyslíš vážně, že ne?“ přešel mě úsměv.

„Jasně že jo.“

„Nepřipadá v úvahu.“

„Vzdej to, Edwarde. Stejně máš jen dvě možnosti. Buď můžeš říct jo anebo ano.“

„To není moc…“ snažil jsem se namítnout.

„No ták… Užijeme si, roztočíme to a třeba si i zatancujeme,“ pokoušela se mě nadchnout.

„Ples je jen pro živý,“ zamítl jsem její návrh.

„No právě, a kdo potřebuje oživit víc, než my dva,“ zasmála se, jako by už měla vyhráno.

„Jenže já nejsem živej. Jsem mrtvej a ty seš taky mrtvá…“ rozčílil jsem se.

„Aspoň jsi hmotnej,“ připomenula mi s úšklebkem. 

Moc děkuji za vaše doopravy i komentáře. :-D

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náhoda? Leda ve snu 8. kapitola: