Musela jsem něco obětovat, když jsem chtěla najít Willa. A já jsem chtěla, toužila jsem po tom. Ale... Co když se Nick zmýlil, co když jsem se já zmýlila? Doktor Cullen vůbec nemusel být...
31.10.2011 (11:30) • Zombichlerka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2363×
Rozpršelo se. Slunečný den v tahu. Rychle jsem nastoupila a zatáhla střechu. Doma se Roberta musím zeptat, jak se dostanu do Forks.
Jeho ošuntělá kára už stála na svém místě, když jsem vyskakovala z auta a běžela do domu.
„Ahoj!“ Jeho obličej se rozzářil, když jsem vpadla do místnosti.
„Jak se dostanu do Forks?“ vyhrkla jsem bez okolků.
Robert vypadal překvapeně, ale ochotně mi všechno vysvětlil. V noci jsem se šprtala celou mapu, abych zítra mohla vyjet bez ní.
Byla jsem unavená a když jsem ve tři ráno konečně usnula, doufala jsem, že se mi nebude nic zdát. Ale…
„Kde to jsem?“ Můj hlas se nesl ozvěnou několik dlouhých vteřin. Pak nastalo tíživé ticho. Než jsem mohla říct cokoliv dalšího, vedle mě se něco pohnulo.
Teprve teď jsem si všimla, že ležím na posteli. Velké, s bílým povlečením. Vlastně všechno kolem bylo bílé.
Osoba vedle mě se posadila. Černé vlasy měl rozcuchanější než obvykle a modré oči působily rozespale. Bílé roucho na něm nepřirozeně viselo.
„Wille,“ vydechla jsem. Naklonila jsem se k němu a on se neodtáhl, jak jsem čekala. Místo toho mi dovolil ho políbit.
„Kde to jsme? V nebi?“ Moje otázka přišla pošetilá i mně samotné, ale musela jsem se zeptat.
„Ne, miláčku. Tohle není nebe,“ usmál se a přejel mi prsty po tváři.
„Tak kde to tedy jsme?“
Vzal mě do náruče a položil na postel. Chvíli byl nade mnou skloněný a díval se mi do očí. Pak se sklonil ještě více, až se jeho nos dotýkal toho mého a zašeptal: „Je to důležité?“ Jeho sladký dech mě celou rozechvěl.
„Ne,“ zašeptala jsem, když jsem se posbírala. „Není. Když jsme spolu, není důležité nic.“
Slyšela jsem jeho lehký smích.
Ten zvuk mě tak rozehřál, až jsem byla sama překvapená. Neslyšela jsem jeho smích několik týdnů a teď to bylo jako rajská hudba…
„Už mě neopustíš?“ Tentokrát jsem se zeptala. Musela jsem mít jistotu a nic si nenamlouvat. Musela jsem vědět, že mi nezmizí.
„Ne, neopustím. Budu u tebe, pořád. Budu na tebe dohlížet.“ Jeho tvář se začínala rozmazávat. Jeho dotek slábl, až jsem ho skoro necítila.
„Ne!“ chtěla jsem vykřiknout, ale slova se mi zadrhla v ústech.
„Je čas…,“ zašeptal a jeho obličej úplně zmizel. Viděla jsem jen ty oči, jakoby tam byly vypálené, pořád se na mě něžně dívaly.
„A Isabello?“ Otevřela jsem oči. Neuvědomila jsem si, jak jsem unavená. „Miluju tě.“
Otevřela jsem oči do zšeřelé místnosti. Trvalo mi několik chvil, než mi došlo, že je to můj pokoj. Lehla jsem si na záda a po pár minutách jsem si uvědomila, že se usmívám.
Zavřela jsem oči a znovu si vybavila jeho tvář… Tak krásná… A ty oči… Jako zimní obloha, ze které co neviděl začne sněžit…
Zaklepání na dveře zahnalo moje snění. Posadila jsem se.
„Ano?“
Robert vešel do pokoje, na sobě župan a v rukou tác s jídlem a vonící kávou. Usmál se na mě.
„To je můj zvyk. Každé sobotní a nedělní ráno snídaně do postele.“ Taky jsem se na něj usmála a se zdráhavostí, kterou jsem snad dost dobře zakryla, jsem mu dovolila posadit se ke mně na postel.
„Jak jde rozvod?“ zeptal se najednou. Jednu vteřinu jsem si myslela, že jsme si prohodili role. Tohle bych měla říkat já, ne…
„Já se nerozvádím!“ řekla jsem, možná až moc zostra. Viděla jsem jeho údiv, ale nehodlala jsem ztichnout. „Ty ses možná vzdal ženy, kterou miluješ, ale já to neudělám! Je pryč, ale je blízko, je téměř nadosah a já o něj budu bojovat tak dlouho, dokud to bude potřeba!“
Přehnala jsem to, došlo mi okamžitě.
Robert z mého pokoje rozpačitě vyklopýtal a já se utápěla v pocitu viny. Ale ten mi nevydržel moc dlouho, až jsem se za sebe styděla.
Musela jsem se připravit na… Na den ve Forks. Do tašky jsem si sbalila všechno, co bych mohla potřeboval. Blok, nějaké papíry, kapesní nožík, peněženku…
Čekat na to, než Robert zaleze do koupelny bylo nekonečné. Ale nakonec za ním bouchly dveře a já rychle seběhla dolů.
Dneska to na déšť nevypadalo, ale deštník jsem pro jistotu měla v tašce. Střechu jsem nechala zatáhnutou.
Silnice byly mokré, ale nepochybovala jsem, že moje autíčko to zvládne i tak. Cesta nebyla tak dlouhá, jak jsem se bála, ale náročná, to ano.
Mapu jsem se sice naučila naprosto perfektně, ale jeho oči mi všechno vyhnaly z hlavy. Skousla jsem si rty, když se mi vybavil jeho jemný polibek…
Už jedu!
Nakonec jsem přece jen dorazila k nemocnici. Nebyla velká, ale cítila jsem z ní elektřinu, jakoby mě něčím volala.
Usmála jsem se a z tašky vyndala nožík. Zavřela jsem oči a zhluboka vdechovala vzduch. Pak jsem se řízla do dlaně.
Bolelo to více, než jsem čekala, ale dokázala jsem nevykřiknout. Utrhla jsem kousek z rukávu halenky a ránu si obvázala.
Nevěděla jsem, jak zařídit, aby mě ošetřoval on, přemítala jsem, zatímco jsem seděla na bílých železných židlích, ale bude mi stačit, jenom když ho uvidím. Potřebuju ho vidět, nic víc není potřeba.
Snažila jsem se nemyslet na to, že možná nebude… Že možná bude vypadat normálně.
Dveře se otevřely a ven vykoukla blonďatá sestra. Podívala se na mě.
„Jste na řadě. Pan Cullen vás čeká v kabince číslo dvě.“ Usmála se a zase zalezla.
Srdce mi vynechalo.
Autor: Zombichlerka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Najdu tě! A pak spolu budeme navždy... - 5:
Mě už nenapadá, co víc bych měla napsat k této super povídce...Prostě a jednoduše jsem zahlcena svojí fascinací v tomto příběhu a určitě nadále pokračuj! A chtěla bych vědět jestli je Will upír a nebo co vlastně je??? jinak opět jen telskám s otevřenou hubou nad noťasem :D¨
Tato povídka vypadá zajímavě, sice se v ní trochu ztrácím, ale tak v dalších dílech se to snad víc rozjede a já to pochopím . Jinak fakt zajímavá
Zombí! Ach... Takhle se dá vyjádřit dnešní kapitolka! Bylo to dokonalé! A páni! Já bych se do ruky říznout nikdy nedokázala! Bella ho musí mít asi hodně ráda! To všechno, co pro něj udělá...
Už se nemůžu dočkat další! A ano, musím tě pochválit - kapitolka byla delší!
Tak honem rychle další!
PS: Moc se omlouvám, jestli je tehle komentář kratší a slabší, ale to bude tím počasím.
Ale pokusím se to nahradit aspoň smajlíkama!
Tak s jakým Cullenem se to setká?
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!