Přichází s dalším dílem této povídky, moc vám všem děkuji za komentáře ani nevíte jak mě těší... Co se stane v dnešním díle? No myslím, že budete překvapeni, jen doufám, že mě neukamenujete... Nakonec jsem se rozhodla napsat Edwadův pohled, po dnešní dílu je to myslím vhodné... takže příští kapitola bude napsáná jako ohlédnutí na to co se mezitím událo z Edwardova pohledu... takže by měla být opravdu dlouhá... přeji hezké počtení a doufám,že se vyjádříte jak se vám tato kapitola líbila
15.11.2009 (08:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2279×
Vylétla jsem z postele jako čertík z krabičky, malá začala plakat, jak se mě lekla. Vzala jsem ji do náruče a utěšovala ji, sama jsem byla vystrašená, nechápala jsem, co se mi to zdálo. Koukla jsem na hodiny, bylo pozdě, za dvě hodiny se vrátí Charlie. Šla jsem s malou do kuchyně, nakrmila jsem ji a položila na zem, aby si hrála. Já mezitím vařila večeři pro mě a Charlieho. Uvařila jsem a táta přišel domů.
„Ahoj holky,“ pozdravil nás a vzal si Amy do náruče. „Jakpak se měla moje princezna?“ usmál se na ní, to mě zahřálo u srdce.
„Ahoj tati, nebo ti mám říkat dědo?“ usmála jsem se na něj, jak se trochu začertil, posadil se ke stolu.
„Jak jste se měly?“ ptal se zájmem.
„No skoro celé odpoledne jsme prospaly,“ pokrčila jsem rameny, jen zakroutil hlavou. Malou jsem usadila na židličku a podávala večeři.
Po večeři jsem vykoupala malou, ještě chvíli jsme si hrály, dnešní dopoledne se zdálo tak vzdálené. Zazvonil telefon.
„Swan,“ zvedl to táta a jasným hlasem se ohlásil.
„Ano, je, předám,“ řekl a podával mi telefon, překvapeně jsem po něm šáhla.
„Ano?“
„Ahoj Bello, to jsem já Henry.“ozvalo se ze sluchátka, překvapeně jsem zalapala po dechu.
„Co chceš? Myslím, že jsme si vše vyjasnili, ne?“ řekla jsem mrazivě.
„Bello, prosím, musíme si promluvit. To, co bylo, bylo, ale my dva přece patříme k sobě. Víš, že tě mám pořád rád, to, co jsem udělal, byla ta největší pitomost. Prosím, dovol mi ti dokázat, že tě miluju.“ žadonil. Moje srdce se rozbušilo jako o závod. Jeho hlas mi přinesl tolik krásných vzpomínek, ale všechny zatemnila ta jedna jediná.
„Ne, nech mě být. Nechci s tebou nic mít.“ vykřikla jsem a práskla s telefonem. Vyběhla jsem do svého pokoje a snažila se uklidnit. Ale nepomáhalo to, pořád jsem slyšela ten jeho hlas, který mě prosil, zatřepala jsem hlavou ve snaze ho vyhnat.
„Bello, jsi v pořádku?“ ptal se táta a vešel do pokoje i s Amy. Podívala jsem se na ně a oči se mi zaplnily slzami. Vzala jsem si malou k sobě a uklidňovala se.
„Nechceš mi říct, kdo to byl?“ ptal se táta.
„Otec Amy,“ zašeptala jsem potichu, pokýval hlavou.
„Aha, tak to se vše vysvětluje, nechceš mu říct o Amy? Přece jen má na ní právo.“ Řekl táta a já opět pocítila hněv.
„Ne, nemá na ní právo, nikdy se nedozví, že je jeho. Tati on mi ublížil. Myslíš, že ho nechám, aby nám ničil život? Já s ním nechci mít nic společného, on není otec, je to jen zploditel.“ vykřikla jsem zuřivě, opět jsem byla rozčílená.
„Bello, uklidni se, jen jsem se ptal, je to tvoje rozhodnutí, ale i malá potřebuje tátu. Promysli si to a pak uvidíš. Třeba se dáte zase do hromady, mohli byste být rodina.“ řekl a odešel.
Seděla jsem na posteli, v hlavě mi vířilo tisíce myšlenek, vzpomínek a představ.
„Ach Amy, co mám dělat?“ ptala jsem se jí, jako kdyby mi mohla odpovědět. Smutně jsem si povzdechla. Malá si lehla na postel a pozorovala mě. Její oči jsou tolik podobné těm jeho. Dívala jsem se, jak spí, moje rozhodnutí držet se od Henryho dál nepolevovalo, ba naopak sílilo každou vteřinou. Malá usnula a já se chtěla jít projít, potřebovala jsem vypadnout.
„Tati jdu ven, malá spí a já potřebuji vzduch,“ křikla jsem na tátu a vyběhla z domu. Neměla jsem naplánováno, kam půjdu, prostě jsem chtěla jen být o samotě. Šla jsem lesem, bylo mi jedno, že je tma, šla jsem pomalu a nechala, aby mě myšlenky ovládaly. Přemýšlela jsem nad svým životem, nad maminkou, jak je život nespravedlivý, nad malou Amy, co pro mě znamená, co všechno jí chci dát. Nad Henrym, jak se opovažuje mě chtít zpátky, copak jsi myslí, že nevěra se dá tak rychle odpustit, či na ni zapomenout?
Uslyšela jsem podivný zvuk, zaposlouchala jsem se do nočního ticha. Na kůži mi naskočila husí kůže, pocítila jsem strach z neznáma. Pocítila jsem neodbytný pocit, jako kdyby mě někdo sledoval, jako kdybych byla kořist. Rozhlížela jsem se po lese, přede mnou se mihl stín. Potlačila jsem výkřik, srdce mi bušilo jako o závod, strach mě přikoval na místě. Pokoušela jsem se proniknout očima temnotu, která mě obklopovala. Zvuky lesa se utišily. Jediný, který jsem slyšela, byl tlukot mého srdce.
„To je v pořádku, jdi domů.“ Promluvila jsem sama k sobě, pomalu jsem zvedla nohu, abych udělala první krok z tohoto místa. Najednou mě něco přitlačilo na strom, cítila jsem bolest z nárazu, sykla jsem bolestí. Podívala jsem se na útočníka, jeho tvář mi je tak známá.
„Odpusť mi.“ zašeptal jeho hlas, ucítila jsem ledový dech na krku. Ucítila jsem, jak mě kousl a v mém těle se rozhořel oheň.
„Edwarde…“ zakřičel někdo a pak byla jen tma.
Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nalezená Láska 6. Kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!