Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nalezená Láska 7. Kapitola

19.11.2009 (21:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2347×

Probudila jsem se v nemocni, byla jsem zmatená. Poslední, co si pamatuji, je bolest, neskutečná bolest, jako kdyby mi hořelo tělo ale uvnitř. Jako kdyby mi hořela krev v žilách a vnitřnosti. Zamrkala jsem nad světlem ze zářivek. Ostré světlo mě bodalo do očí, rozhlížela jsem se po pokoji a nechápala, jak jsem se sem vlastně dostala. Dveře se otevřely a v nich stál lékař, jeho pohled byl obezřetný, měla jsem pocit, že ho znám, ale nemohla jsem si vybavit odkud.

„Slečno Swan, jak se cítíte?“ ptal se mě doktor.

„Jako kdybych přežila vlastní smrt.“ odpověděla jsem po pravdě, chvíli se na mě díval s podivným pohledem, nedokázala jsem identifikovat, co se v něm odehrává.

„Měla jste štěstí, že jsem vás našel. Byla jste velmi vážně zraněná.“ promluvil tichým hlasem.

„Co se mi stalo? Poslední, co si pamatuji, je oheň, který mě spaloval ze vnitř.“ ptala jsem se, potřebovala jsem znát odpovědi.

„Doktore Cullene, potřebují vás na příjmu,“ řekla sestra, která vstoupila do pokoje. Překvapeně jsem zamrkala. Najednou se mi vybavila vzpomínka na les, kde jsem se procházela, a na Edwarda, který se tam z ničeho nic objevil, na jeho pohled plný hladu, touhy a nenávisti. Na jeho ledový dech na mém krku, na bolest, která mi proudila tělem.

„Za okamžik přijdu.“ Pronesl doktor Cullen k sestře, ta pokývala hlavou a odešla.

„Isabello, co si pamatuješ?“ zeptal se mě přímo.

„Edwarda…“ řekla jsem potichu, jeho pohled potemněl.

„Myslel jsem si to, musím ti vysvětlit, co se stalo, ale teď musím na příjem. Později se za tebou zastavím. Teď zkus na chvíli usnout.“ Řekl a odešel, ještě dlouhou chvíli jsem se dívala na dveře, kterými odešel. Moje hlava byla naprosto zmatená, něco uvnitř mě mi říkalo, že se stalo něco děsivého, něco co jsem neměla přežít. Zavřela jsem oči a pokusila jsem se spát.

„Bello, holčičko moje.“ uslyšela jsem hlas svého otce, prudce jsem otevřela oči a viděla ho s malou v náručí. Moje dcera se na mě dívala a její oči se rozzářily radostí, když se naše oči setkaly.

„Tati, Amy.“ pronesla jsem a chtěla jsem, aby mi ji táta podal. Když jsem ucítila její malé tělíčko zaplavil mě nový pocit, něco uvnitř mě chtělo její krev, vytřeštila jsem oči, ten pocit trval jen pouhou sekundu, ale i tak mi to přišlo jako věčnost.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se mě táta, když viděl můj výraz děsu. „Nemám zavolat doktora?“ ptal se vyplašeně.

„Ne, to je dobrý, to nic.“ Řekla jsem s úsměvem, mě to spíš přišlo jako škleb.

„Hlavně, že jsi v pořádku, měl jsem o tebe velký strach. Ani nevíš, jak se mi ulevilo, když mi volali z nemocnice.“ Řekl a opatrně mě objal, opět jsem pocítila to nutkání po jeho krvi.

„Tati, je mi dobře, opravdu, ale nepamatuji se, co se vlastně stalo.“ řekla jsem.

„To já taky nevím, vím jen to, že tě našli v lese v bezvědomí se ztrátou krve,“ řekl potichu a mě bleskla hlavou vzpomínka, ale nebyla má.

Ležela jsem na této posteli, moje tělo se třáslo, do dveří vstoupil doktor Cullen.

„To bude dobrý Charlie, měla velké štěstí…“

Překvapeně jsem zamrkala, co se to stalo? ptala jsem se sama sebe, Amy se na mě usmála.

„Ma-ma,“ zažvatlala vesele, usmála jsem se na ní a přivinula k sobě, tentokrát bez toho aniž bych cítila touhu po její krvi.

Táta a malá odešli až po skočení návštěvních hodin, celou dobu mi táta vyprávěl, co dělali ty tři dny, které jsem byla v bezvědomí. Doufala jsem, že mi doktor Cullen vysvětlí, co se mi stalo, byla jsem naprosto zmatená a nechápala jsem, co se to se mnou děje.

Jako kdybych ho přivolala, stál ve dveří, jeho pohled byl plný smutku, který jsem nechápala.

„Myslím, že je čas, abych ti vysvětlil, co se ti stalo, oblékni se, prosím.“ řekl a odešel na chodbu, zmateně jsem vstala z postele, překvapena jak lehce a bezbolestně se mi vstává. Rychle jsem se oblékla, podle mě až moc rychle. Vyšla jsem na chodbu.

„Dobře, pojď.“ řekl potichu. Šli jsme nemocniční chodbou, vedl mě do své pracovny. Jakmile se za námi zavřely dveře, neuvěřitelnou rychlostí se usadil ke stolu. Překvapeně jsem zamrkala, jeho rychlost byla nadlidská, ale co víc mě udivilo bylo to, že jsem viděla každý jeho pohyb.

„Bello, nejdřív se ti musím omluvit za svého syna, bohužel pro tebe jsi byla ve špatný čas na nesprávném místě. Nejsme obyčejní lidi ale něco, co patří do bájí a mýtů. Náš druh by správně neměl existovat.“ začal pomalu, jeho slova jsem nechápala.

„Jak to myslíte?“ ptala jsem se netrpělivě, už jsem měla všeho dost a chtěla jsem jasné odpovědi.

„Já a moje rodina jsme upíři.“ Řekl vážně, chvíli jsem na něj koukala jako na blázna. Ale najednou jsem opět viděla vzpomínku, která nebyla má.

Doktor Cullen, v podivných šatech, se hnal ulicí, jeho dech byl přerývaný a vzrušení mu kolovalo celým tělem. Hnal se za stvůrou, za upírem, ten se najednou otočil a kousnul mladého muže do krku, jeho tělo zachvátil oheň a bolest. Jeho myšlení bylo logické, věděl, co udělá jeho otec se všemi, kteří byli pokousáni nočními lovci. Skryl se a tiše trpěl.

Zamrkala jsem a přerývaně jsem dýchala, ještě teď jsem cítila jeho bolest. Doktor Cullen mě pozoroval a čekal.

„Vy jste ho lovil,“ řekla jsem ještě v šoku, doktor se a mě díval a v očích šok a překvapení.

„O čem to mluvíš?“ ptal se.

„No o tom upírovi, co vás kousl, kolik vám je?“ vyhrkla jsem. Poté jsem si uvědomila, že je neslušné ptát se někoho na věk. Doktor se usmál.

„Něco přes třista let, narodil jsem v Londýně v sedmnáctém století přesněji okolo roku 1630, v té době se nedatovalo narození obyčejných lidí, jako jsem byl já a moje rodina. Abych ti vysvětlil, můj otec byl pastor, byl posedlý vším zlem a nadpřirozenými bytostmi, které si v té době lidé vymysleli. Nikdy neměl úspěch co se týče lovu, pokaždé chytil a upaloval nevinné lidi, ale doba byla prostě taková. Když otec zestárl, tak jsem měl převzít jeho ideály, čemu jsem se bránil, nevěřil jsem na čarodějnice ani na upíry, ale jako správný syn svého otce jsem uposlechl jeho příkazu. Trvalo dlouho, než jsem našel prvé známky vampyrismu, ale našel jsem je a s několika dalšími jsme se vydali na lov. A jak už víš, jeden z nich mě kousl a já se stal to, co jsem.“ Zakončil svou řeč.

Celou dobu jsem pozorně poslouchala a jak mi vyprávěl svůj příběh, tak jsem viděla obrazy, jeho vzpomínky.

„Bello, jak jsi to věděla?“ ptal se mě.

„Já nevím, jak to říct, ale když vzpomínáte, tak vidím vaše vzpomínky.“ Odpověděla jsem po pravdě. Chvíli se na mě jen díval.

„To není možné, dostali jsme z tebe jed. Měla by jsi být v pořádku.“ pověděl rozrušeně, dívala jsem se na něj a nechápala, jak to myslí.

Edward mě držel v náručí a pil ze mě.

„Edwarde,“ promluvil doktor, Edward zvedl hlavu, oči barvy krve, díval se na něj a v jeho očích se zračil šok a znechucení.

„Co jsem to udělal, Carlisle…“ zaúpěl Edward, hlas měl prosycen bolestí, nenávistí a odporem.

„Zkusím jí zachránit, vysaji jed a ty jdi domů, později si promluvíme.“ Poručil mu, Edward se na mě naposledy podíval.

„Odpusť…“ zašeptal a zmizel.

Carlisle ze mě vysával jed a poté mě odnesl do nemocnice.

„Viděla jsi to?“ ptal se mě, jen jsem přikývla, ještě pořád jsem slyšela Edwardův hlas.

„Ale jak je to možné?“ ptala jsem se zmateně.

„Sám nevím, podle všeho by jsi měla být obyčejný člověk, jed jsem z tebe vysál…“ začal přecházet po místnosti.

„Pane Cullene…“ začala jsem.

„Prosím, jsem Carlisle.“ Skočil mi do řeči.

„Ach, dobře, tedy Carlisle, když za mnou byl táta a Amy, tak jsem na chvíli pocítila touhu po jejich krvi. Bylo to jen na okamžik.“ řekla jsem mu po pravdě, překvapeně se na mě díval a za okamžik opět pochodoval po místnosti.

„Nechápu to, tvoje životní funkce jsou normální, to není možné, abys byla jednou z nás.“ promluvil tiše, podíval se na mě a přistoupil ke mně.

„Mohu?“ ptal se a chtěl se mě dotknout, přikývla jsem na souhlas. Pomalými pohyby, asi aby mě nevyděsil, přejížděl po mém těle.

„Srdce ti bije, krev obíhá žilami, ale tvá pokožka je studenější než normálně, tak o 4 stupně. To ale znamená, že máš v sobě trochu upířího jedu,“ řekl na vysvětlenou.

„Carlisle, tvoje oči jsou zlaté, proč Edwardovy byly jiné, krvavě rudé?“ zeptala jsem se.

„To je tím, že se živíme zvířecí krví, nedokázal jsem sám se sebou žít, když jsem zjistil, v co jsem se změnil. Chtěl jsem se zabít ale je nás těžké zničit, utekl jsem daleko od lidí, rok jsem se ukrýval, aniž bych ochutnal krev. Byl jsem na pokraji sil, když se v blízkosti mého úkrytu objevilo stádo jelenů. Zaútočil jsem na ně a tak jsem objevil cestu jak žít dál. Pochopil jsem, že zvířecí krev je další alternativa po naši obživu.“ Usmál se na mě, nechtěně jsem zívla.

„Měla by jsi jít spát,“ řekl a vedl mě do pokoje.

„Zítra ti zodpovím všechny otázky, ale dnešek pro tebe byl náročný.“ Usmál se na mě.

„Ráda bych mluvila s Edwardem.“ Řekla jsem potichu.

„Edward odjel. Potřebuje si vše srovnat,“ řekl Carlisle s bolestí v hlase. Pokývala jsem hlavou, jeho odchod mě z neznámého důvodu bolel.

„Aha, a kdy se vrátí?“ ptala jsem se dál, ač jsem věděla, že to Carlisle bolí.

„Nevíme, Bello, pochop, prosím, jednu věc, pro Edwarda je tvá osobní vůně neuvěřitelně lákavá, jeho sebeovládání vůči tobě se každým dnem zlepšovalo. Bohužel pro něj jsi se připletla do cesty zrovna, když lovil. Musíš pochopit, že když lovíme, tak naše instinkty převládají nad myslí, spoléháváme se hlavně na čich. Což pro vás dva se bohužel stalo osudným, Edward se nenávidí. Nedokáže přenést přes srdce, že ti ublížil.“ poslední větu Carlisle zašeptal.

„Ale proč?“ musela jsem se zeptat.

„To ti musí říct on sám, teď už ale spi.“ Zašeptal a odešel.

Ležela jsem v posteli a přemýšlela nad tím vším, co jsem se dozvěděla. Byla jsem překvapená svou reakcí, jak jsem to vzala v klidu, přišlo mi to nenormální, chvíli jsem uvažovala nad svým zdravím rozumem. Ale pak jsem vzala v úvahu tu svoji schopnost. Kdybych neviděla ty vzpomínky a necítila ty pocity, asi bych nebyla tak klidná.

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nalezená Láska 7. Kapitola: