Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nalezení Emmetta... a jak to bylo dál? - 7. kapitola

01.08.2010 (10:45) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1715×

Emmett:

Domů jsme se proplížili tak tiše, jak to jen šlo. Sotva jsme za sebou zavřeli dveře, Rose mi dala ruce kolem krku a začala mě vášnivě líbat. Chytnul jsem ji kolem pasu a zapojil se. Rose pokrčila jednu nohu a sunula ji vzhůru po mé noze, dokud ji nezahákla kolem mého pasu. Tohle svádění miluju, a tak jsem ji chytil pod tím jejím úžasně sexy zadečkem, aby mohla stejně umístit i druhou nohu. Teď na mě seděla obkročmo a hodlala si užít, že má navrch. Trochu se ke mně přitiskla a já poznal, že nechce, abych dál udržoval stabilitu. Jelikož jsem nebyl proti, plácnul jsem sebou po slepu na postel.

KŘUP, BUM, BÁC!

Probrali jsme se v hromadě třísek, které z postele zbyly a při pohledu na naše vzájemné vyděšené pohledy jsme se oba rozesmáli. Rozcuchaní, zaprášení a nadržení jsme se váleli tam, kde se ještě před vteřinou nacházela postel.

Lítostivě jsem poplácal matraci propíchanou troskami postele: „Škoda, tahle docela odolávala. Doufal jsem, že ještě chvíli vydrží.“

Rose pobaveně zajiskřilo v očích: „Zničil jsi nám další postel, Emme. Esmé trefí šlak!“

Zahrál jsem dotčeného: „Já? A kdopak nás povalil?“

Déle jsem se neudržel a znova se rozesmál: „Ale vážně…  Začínal jsem si k ní budovat citový vztah. Přece jen – už s námi bydlela celé dva měsíce.“

Rose se smála se mnou. Pak zašeptala: „Mě spíš mrzí, že se rozpadla už teď. Ty ostatní měly aspoň pochopení a na věčnost odešly až po našich radovánkách.“

Musel jsem s ní souhlasit. Ne, že by nám nestačila zem, ale válet se tu v prachu a dřevě nebylo zase tak neodolatelné. Pak mi svitl nápad – vesele jsem navrhl: „Vím o jedné, alespoň zatím volné posteli nedaleko.“

Škádlivě jsem mrkl na Rose a ta pochopila. Vstala, trochu se oprášila a natáhla ke mně ruku, aby mi pomohla vstát. Sotva jsem byl na nohou, popadl jsem ji do náručí a políbil ji na krk. Pak jsem bez zaváhání vyběhl ven a rozrazil dveře do Edwardova pokoje. Byl jsem si dost jist, že je ještě venku, ale i tak se mi ulevilo, když jsme našli pokoj prázdný. Ani jeden z nás nechtěl čekat déle.

Tentokrát jsem se rozhodl být opatrný, a tak jsem Rose položil na pelest jako poklad. Edwardova postel byla o poznání menší, ale na rozdíl od té naší držela pohromadě.

Když jsem se pokládal k smějící se Rose, zamumlal jsem: „Edward nám dneska stejně ještě něco dluží. Aspoň budeme vyrovnáni.“

Edward:

Domů jsem se odvážil vrátit až ráno. Nechtěl jsem riskovat, že někde narazím na Tanyu a nijak zvlášť mě nelákala ani představa, že se stanu nechtěným pozorovatelem nočních hrátek některého ze šťastných párů, které náš dům teď obývaly.

Potřeboval jsem se jen obléknout a rychle vypadnout znovu budovat Esmin svatební dar pro Rose a Emmetta. Čím víc jsem se však blížil ke svému pokoji, tím víc mi bylo jasné, že ty jednoznačné zvuky, které normálně charakterizují ložnici budoucích novomanželů, vycházejí teď ode mě. Sakra! Co to má znamenat?

Zabušil jsem na dveře a naštvaně se snažil je přehlušit: „Hele, vy dva, přehoďte přes sebe něco a přestaňte aspoň na chvíli. Potřebuju si vzít čisté věci.“

Slyšel jsem, jak se Emmett škádlivě zeptal: „Co myslíš, lásko?“

Rose byla ticho, ale nejspíš udělala nějakou grimasu, protože se vzápětí oba tiše rozesmáli. Ušklíbnul jsem se. Nebylo to dost tiché pro uši upíra.

Rozhodně jsem zamumlal: „Varoval jsem vás. Jdu dovnitř.“

Dveře se rozlétly a já vkráčel do pokoje jako bůh pomsty.

Snažil jsem se nedívat na dvojici na posteli. Emmett kryl Rose vlastním tělem a já byl rád, že mu Rose v poslední chvíli aspoň přehodila prostěradlo přes zadek. Vážně nemusím znát anatomii mého dokonalého bratra dopodrobna.

Zatímco jsem ve skříni horečnatě hledal vhodné oblečení, abych mohl co nejdřív vypadnout a snažil se na ty dva nemyslet, Emmett poťouchle podotkl: „Ne, že bych tě neměl rád, bráško, ale jsou chvíle, o které se raději dělím s Rosinkou než s tebou.“

Ani jsem se na ně nepodíval, když jsem mrmlal: „Taky jsou věci, při kterých vás vidět nemusím. A mimochodem - prozradíte mi, proč jste mi zabrali postel?“

Rose líně protáhla: „Změna je život.“

V tom jsem se rozesmál. V myslích obou se totiž promítl pohled na jejich postel v troskách a vteřiny před její zkázou, takže jsem viděl, jak k tomu došlo. Nedokázal jsem se na ně dál zlobit. V mžiku jsem byl ze dveří. Než jsem je zavřel, prohodil jsem: „Ten pohled musel stát za to. Truhláři v okolí by vám měli začít dávat množstevní slevy.“

Dole na mě už čekala Esmé. Povzdechla si: „Už se vážně nemůžu dočkat, až jim dáme ten náš svatební dar. Pak si budou ničit nábytek ve svém a my budeme mít konečně trochu klidu.“

Usmál jsem se na ni a v tichém souznění jí stiskl ruku. Dodal jsem: „Alespoň v noci!“

Sotva jsme dorazili k domu, který měl sloužit jako hnízdečko lásky našich novomanželů, uslyšel jsem škádlení sester, které sem Esmé poslala napřed. Samozřejmě jsem byl jeho hlavním tématem. Nechtělo se mi poslouchat totéž po zbytek dne ještě v jejich myšlenkách, a tak jsem Esmé navrhl, že budu pracovat venku.

Uvnitř už stejně bylo téměř vše hotovo a člověk navíc by tam spíš překážel, než pomohl. Dal jsem se do úpravy zahrady podle Esmina návrhu. Přesunout několik keřů, vytyčit, ohradit a vysypat cestičky pískem, vytvořit malé jezírko… pro jednoho upíra rozhodně práce na zbytek dne, což mi vyhovovalo.

Byl jsem rád, že jsem sám. Mohl jsem si dopřát luxus na nic nemyslet a soustředit se jen na práci. Včera jsem se rozhodl, že z Tanyiných náznaků nebudu nic vyvozovat. Můžu přece dělat, že jsem si jich nevšiml.

Moje samota netrvala dlouho. Vlastně jsem to čekal. Tanya přišla a bez jediného slova se ke mně přidala při vytváření cestičky. Když jsme tak v tichosti pracovali bok po boku, byla její přítomnost docela příjemná. Možná bych ji mohl mít rád… jako přítelkyni. Při každém nádechu jsem cítil její vůni. Byla tak nějak exotická a rozhodně svůdná, pokud jste tomu dávali přednost. Já osobně mám ale raději jednoduchou, třeba květinovou vůni.

Tanya se opět chovala přátelsky. Dokonce ani její myšlenky nebyly zvlášť nepříjemné. Asi stále ještě zkoušela nenápadné pobízení, abych začal sám. Když se jednou naše ruce náhodou setkaly při osazování kamenů kolem cestičky, zaslechl jsem vzrušení v jejích myšlenkách a brzy tuhle náhodu zopakovala.

Nemůžu říct, že by mi to bylo nepříjemné, ale ani opak. Prostě to se mnou nic nedělalo. Měl jsem stejný pocit, jako když se takhle dotknu kohokoli. Žádné jiskření nebo co to cítila ona.

Na druhou stranu já ale taky nehledal vzrušení, ani svou druhou polovinu.

Když byla cestička hotová, vrhli jsme se na keře. Většinu porostu zanedbané zahrady jsme zlikvidovali, ale několik keřů jsme dle Esminých plánů přesunuli tak, aby vynikly. Když jsme hodnotili naši práci, Tanya navrhla, že do rohů zahrady by se hodily menší smrčky. Má dobré oko.

Dali jsme vědět Esmé, a když nápad odsouhlasila, vyrazili jsme společně do lesa, vybrat nějaké vhodné k přesazení. Sotva jsme si vzali rýče (abychom si tolik nezašpinili ruce, jinak bychom to pochopitelně zvládli i bez nich), Tanya na mě vesele zamrkala a začala mi utíkat. Protočil jsem oči – taková stará lest.

Stará, ale působivá. Neodolal jsem a do té hry se zapojil. Moje ego se nedokázalo smířit s tím, že bych jí nepřevedl, jak jsem rychlý. Letěl jsem za ní, jak jsem jen dokázal. Ona ale taky nebyla pomalá. Stále jsem ji neviděl.

Když jsem zaslechl její tichý výkřik, vyděsil jsem se. Co taky může donutit upíra vykřiknout? Naši kůži jen tak něco nepoškrábe. Zrychlil jsem ještě víc a brzy jsem ji našel na kraji palouku zarostlého maliním. Nechápal jsem, jak se jí to povedlo, ale byla jím ovinutá téměř od hlavy k patě. Při sebemenším pohybu jí trhalo šaty a zapletlo se jí dokonce i do vlasů.  Kdyby se pokusila osvobodit se sama, stála by tu zřejmě ve chvilce docela nahá.

Dívala se na mě jako na spasitele, což mi přišlo trochu přehnané. Přesto jsem ocenil sladkost jejího hlasu, když zašeptala: „Edwarde… tys přišel. Pomůžeš mi?“

V duchu jsem se ušklíbl, jak jsem bojoval proti jejímu kouzlu. Jistě, mohl jsem se otočit a odejít, ale moje vychování, ani čest mi to nedovolovaly. Jestli s tím počítala, pak jí to vyšlo.

Nejdřív jsem začal opatrně vymotávat její vlasy. Bylo to zvláštní, stát jí tak blízko. Dívala se na mě, jako by mě chtěla zhypnotizovat. Ačkoli byl můj upíří zrak dokonalý tak, že i z dálky jsem viděl její perfektní tvář do detailů, zblízka jsem si ji uvědomil ještě lépe.

Chápal jsem, proč dostane každého muže, kterého si usmyslí. Já jsem ale jiný. Mě neovládají hormony. Nechceme totéž.

Když jsem jí vypletl vlasy, hodila trochu hlavou, aby spadly na své místo. Měděný tón jejích loken ještě vynikl a zatím co já se snažil co nejopatrněji vyprostit její oblečení (tak, abych se nedotýkal jejího těla, a aby oblečení mým zásahem zároveň utrpělo co nejméně), ona se naklonila a přitiskla své rty na mé.

Překvapila mě tak, že jsem ztuhl. Když viděla, že jí polibek neoplácím, jako by nic se odtáhla a tiše vysvětlila: „To bylo jen poděkování, Edwarde.“

Jestli se jí předtím povedlo mě zmást tím, že se rozhodla na poslední chvíli, teď ji její myšlenky usvědčovaly ze lži. Chtěla mnohem víc a absolutně nechápala, proč jí to nevyšlo.

Ač jsem se opravdu snažil, její oblečení teď odhalovalo víc, než halilo. Beze slova jsem svlékl svou košili a přehodil ji přes ni. To, že jsem reagovat nechtěl, neznamenalo, že moje tělo nejednalo instinktivně. Nedovolil jsem si podívat se na ni, protože by okamžitě poznala, co se mnou dělá a ona další pobídnutí nepotřebovala.

Rosalie:

Trvalo ještě docela dlouho, než jsme usoudili, že nemusíme v Edwardově pokoji strávit celý den. Zbytek domu tonul v tichu. Esmé vzala asi ostatní někam ven. Přemýšlela jsem, jak dnešek využít, zatím co jsem seděla u toaletního stolku. Z myšlenek mě vyrušil Emmett, který mi odhrnul vlasy a políbil mě na odhalené rameno.

S úsměvem na mě v zrcadle mrknul: „A co si dneska užít trochu samoty? Můžeme si vyrazit ulovit něco menšího a trochu se proběhnout po lese.“

To byla ale nabídka. Běh oba milujeme a tady se navíc nabízela možnost, že nás nikdo nebude rušit. Emmett poznal z mého výrazu, jak moc se mi jeho nabídka zamlouvá a vzal mě do náruče. Byla jsem ráda, že jsem si předtím stihla navléknout lehké letní šaty. Emmett měl na sobě kalhoty a ničím víc se evidentně nehodlal zdržovat.

Políbil mě, jako vítr přeletěl k oknu a vyskočil ven se mnou v náručí. Protočila jsem oči a rozesmála jsem se. Ještě, že bydlíme natolik stranou všech, že nehrozí, že by nás někdo viděl. Nejspíš bychom způsobili pořádné pozdvižení. Emmett totiž občas zapomínal, že se má venku chovat jako člověk.

Uculila jsem se, když mě postavil na zem a šibalským pohledem mě vyzýval k závodu. Proč ne? V takových chvílích jsem si užívala, že jsme upíři.

Na Emmetovu tvář dopadlo několik slunečních paprsků, rozptýlených stromy stojícími kolem našeho domu. Odrážel jas jako vodní hladina. Byl nádherný.

Chytla jsem ho za ruku a stoupla si na špičky, abych ho naposled políbila. Pak jsem s jiskřením v očích zavelela: „Teď.“

Zahlédla jsem ještě pobavení v jeho očích, ale to už jsem letěla vpřed. Jeho hudrání, že podvádím, znělo dost daleko za mnou. Věděla jsem ale, že musím být nejen rychlá, ale i mazaná. Emmett mi nikdy nic nedaroval. Na to je příliš soutěživý.

Běžel za mnou a začínal mě dohánět. Nemusela jsem se dívat, abych věděla, kdy je mi na dosah. Odrazila jsem se a na pětinu vteřiny jsem se zastavila v koruně stromu nad námi. Pak jsem změnila směr a pokračovala po větvích.

Tahle hra nás bavila ještě víc než klasický závod. Když jsem se snažila, dokázala jsem mu unikat docela dlouho. Byl rychlý – rychlejší než já, ale já byla mrštnější.

Odměna za to, když mě konečně chytil (no vlastně většinou spíš, když jsem se rozhodla, že už toho bylo dost a nechala se chytit), byla lákavá. Hrou rozpálená těla jsme pak obvykle chladili milováním.

Tentokrát jsme se ale honili sotva půl hodiny, když nás zastavily podivné zvuky. Svorně jsme vyrazili tím směrem. Byli jsme už téměř na dohled toho rámusu, když se objevila Kate.

Roztáhla ruce a s šibalským úsměvem nás zarazila: „Stát, vy dva. Dál už ani krok. Pomáháme Esmé s překvapením, tak nám to nekažte. Koukejte se obrátit a dneska ať vás tady už ani neucítíme.“

Podívali jsme se s Emmettem na sebe a Emmett vyzkoušel, jestli by se Kate nedala obejít. Byla však rychlá. Položila mu ruku na nahou hruď a vesele zašeptala: „Jděte si užívat volnosti a neotravujte! Do zítra snad vydržíte, ne?“

A tak jsme ji poslechli.

<-/->

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nalezení Emmetta... a jak to bylo dál? - 7. kapitola: