Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náruč plná tulipánů - 20. kapitola

24.04.2012 (07:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1995×

„Ahoj,“ pozdravila jsem při otevření dveří.

„Ahoj, Less,“ usmála se na mě Maria.

„Páni, krásné šaty,“ pochválila mě.

„Děkuji, pojďte dál,“ pozvala jsem je dovnitř.

„Někam vyrážíte, Caie?“ zavolal Paolo na manžela.

„Ne, proč?“ odpověděl mu a dál dělal, že se kouká na televizi.

„No, že je Lesslie k nakousnutí,“ usmál se.

„Opatrně, Paolo. Važ slova!“ Stál a ruku sevřenou v pěst.

„Miláčku,“ zavrčela jsem na něj. Podíval se na mě a já mu pohled opětovala. Zase se posadil.

„Dík za kompliment, Paolo.“

„Za chvilku dorazí i Carlos a jdeme na to, ne?“ pronesl Paolo a přisedl si na pohovku.

„Zase jdete hrát poker?“ Otráveně jsem se na ně podívala.

„Jasně, domluvili jsme se v neděli v baru.“

„A jo, já na to úplně zapomněl,“ otočil se na mě Caius s provinilým úsměvem. Protočila jsem panenky a rozešla se do kuchyně. Když jsem procházela kolem sedačky, chytil mě a strhl k sobě na klín.

„Nebude to na dlouho, slibuju.“

„Nemůžu se dočkat, až tu budeme sami,“ pošeptala jsem mu do ucha tak slabě, že to mohl slyšet jen on. Jeho oči se rozšířily a já se usmála.

Došla jsem do kuchyně a začala připravovat něco k jídlu, jak pro nás, tak pro chlapy. Když dorazil Carlos s Annou, šly jsme s holkami nahoru a je nechaly dole. Zase se u toho budou hádat. Nic pro nás. Šly jsme do toho druhého pokoje nahoře. Udělala jsem z něho něco jako knihovnu. Ráda čtu, tak jsem si to tu takhle zařídila.

Probraly jsme snad všechno, co šlo. Až došla řada na téma děti. Začala jsem se ošívat.

„Musím se vám, holky, přiznat, s Carlosem jsme se začali snažit o miminko,“ usmála se Anna.

„No, vždyť už máte na čase, přece jen jste spolu už dlouho,“ zasmála se Maria.

„Ale prosím tě, teprve pět let. To není zase tak hrozné,“ šťouchla do Marie.

„Jak dlouho jste spolu vy, Less?“ zaskočila mě Maria.

„No...“ Rychle jsem přemýšlela, co říct. Ani nejsem jeho skutečná žena. A je jasné, že Marie o pracovních věcech jejího manžela nemá tušení.

„Krátce, teprve rok,“ zalhala jsem. Dost mě zamrzelo, že to není pravda. Chci být jeho žena. Jenže to by mě někdo musel požádat. A nevím, jestli se toho někdy dočkám.

„Aha, tak to máte ještě času dost,“ usmála se na mě Anna. Jo, to máme, pomyslela jsem si. Jenže když já bych si miminko moc přála!

Chvilku po půlnoci všichni odešli. Uklidila jsem nádobí a připravila se ke spaní. Došla jsem do ložnice, kde na mě už čekal Caius. Přilehla jsem si k němu a políbila ho.

„Lásko, mrzí mě to. Vůbec jsem si to neuvědomil,“ začal lehce provinilým tónem.

„Vždyť to vůbec nevadí. Stejně to byl krásný večer. A jsem ráda, že jsme tu konečně sami.“ Přitiskla jsem se k němu a začala ho líbat. Povalil mě na záda a vynahradil mi všechen čas dnešního večera, který nebyl se mnou.

Přesto všechno krásné byla dnešní noc jiná. Poprvé jsem i v přítomnosti Caia měla noční můru.

Ten sen byl tak živý.

Vycházela jsem na zahradu našeho domu ve Volteře. Prošla jsem kolem stáje a došla na její konec. Rozhlížela jsem se kolem sebe a kochala se sluníčkem a nádherným prostředím okolní krajiny. Z mého kochání mě vyrušil překrásný, zvonivý, medový hlásek. Otočila jsem se za zvukem toho hlásku.

Na druhém konci zahrady jsem zahlédla malého chlapečka. Byl oblečený celý v bílém. Jeho blonďaté vlásky se mu vlnily kolem jeho dokonalého obličeje. Jeho sněhobílá, průsvitná pleť se třpytila na dálku. Když jsem ho uviděla, moje srdce se pohnulo. Usmál se a mně se zdálo, že se celý svět zastavil. Jakoby svět reagoval na toho malého človíčka, který tam poskakoval a zpíval si jakousi říkanku:  

This inky dinky spider, climbed up the water spout

Down came the rain, and washed the spider out.

Zastavil se a podíval se na mě. Usmála jsem se a dořekla to s ním.

Out came the sun, and dried up all the rain

And the inky dinky spider, climbed up the spout again.

Začal se smát a jeho smích byl tak roztomilý, znělý, tak dětský. Dokázal by lámat skály. Byla jsem z něho unešená.

Chtěla jsem se za ním rozběhnout a pochovat si ho. Chtěla jsem ho k sobě přitisknout a nikomu ho nedat. Ale nemohla jsem. Nemohla jsem se ani pohnout.

Došel k němu upír s dlouhými černými vlasy. Pleť mu svítila a jeho oči prahly po tom chlapečkovi, který tam stál úplně sám. Chtěla jsem na něj zavolat, aby utekl. Ale nemohla jsem. Něco mě dusilo.

Podal mu ruku a chlapeček vsunul tu svou do jeho dlaně. Vedl ho pryč. Pryč z naší zahrady. Pryč ode mě. Srdce mi přestalo bít. Moje oči vyhasly. Vedl ho pryč a vzdalovali se čím dál tím víc. Konečně jsem se rozběhla. Oba se otočili, ale už jsem je nedostihla. Byli pryč.

Vzbudila jsem se s křikem. S křikem na mého chlapečka. Byla jsem vyděšená a chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že to byl jen sen.

„Lásko, co se děje?“ Sedl si ke mně a hladil mě po zádech.

Vyhledala jsem jeho oči a hledala v nich útěchu. Byla jsem vystrašená. Celá jsem se třásla a snažila se pochopit, co se mi to zdálo. Proč jsem měla tenhle sen? Proč jsem ho nezastavila? Proč jsem dovolila, aby ho odvedl? Proč jsem něco neudělala?

„Lásko? Jsi v pořádku? Byl to jen zlý sen. Už je dobře. Jsem tu,“ vytáhl mě Caius z mého obviňování.

„A-Ano,“ drkotala jsem strachy zuby. Stále jsem měla ten šílený pocit strachu, když odváděl toho chlapečka. Ale nechtěla jsem Caia strašit. Stačí, že jsem k smrti vystrašená já. Znova jsem si lehla. Caius mě zezadu pevně objal. Něco mi šeptal. Snažil se mě uklidnit. Ale nepomáhalo to. Pořád jsem myslela na ten sen. Stále dokola jsem si ho přehrávala. Nakonec jsem přece jen usnula.

Ráno jsem vstala a byla celá nesvá. Posadila jsem se na postel a prohrábla si vlasy. Všimla jsem si vzkazu na nočním stolku.

Jsem ve městě. Neodkladná záležitost. Doufám, že se cítíš už lépe. Něco pro tebe mám.

Miluju tě!

                                   Caius

Položila jsem ho zpátky a došla se obléknout. Sešla jsem do kuchyně udělat si jídlo. Asi hodinu jsem stála jen tak, opřená o kuchyňskou linku, a zírala do prázdna. Nemohla jsem to pochopit. Jedno mi bylo jasné. To, co jsem cítila k tomu chlapečkovi, bylo něco, co cítí matka ke svému dítěti. Bylo to moje dítě.

Jediné, co by mě mohlo z tohohle stavu vytáhnout, byla sprcha. Jo, to je to, co potřebuju, odsouhlasila jsem si pro sebe.

Došla jsem nahoru, vlezla do sprchy a doufala, že udělá svoji práci. Všechno ze mě smýt.

Pohled Caia

Sešla po schodech a byla krásná jako vždy. Pozoroval jsem její chůzi ke mně. Tak moc jsem ji miloval. Tak moc jsem ji chtěl. Je tak zranitelná a přitom tak silná.

Přisedla si ke mně a usmála se tím jejím úsměvem. Tím úsměvem, pro který bych zabíjel.

„Myslím, že je čas, abych se vrátila domů,“ řekla a mě zabolelo na místě, kde je prý umístěné srdce.

„Dobře,“ řekl jsem. Nechtěl jsem dát na sobě znát smutek. Ale ve skutečnosti mě to málem zabilo. Takhle o ni přijdu! Nebudu moct být u ní! Nepustí mě k ní! Chci tu s ní zůstat! Nemůžu ji pustit domů! Nemůžu bez ní být!

„Nikdy tady na to nezapomenu. Bude se mi hrozně po všem stýskat. A nikdy tě nepřestanu milovat,“ vyslovila s jakousi něhou v hlase. Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil ji.

„Až se vrátíme do Volterry, zůstaneš i tak se mnou?“ Musel jsem to vědět.

„Co to povídáš, Caie? Jistěže ano,“ usmála se na mě a já se trochu uklidnil. Ještě bych mohl zkusit, že tenhle měsíc zrušili všechny lety. Ale uvědomil jsem si, že by to stejně nemělo cenu.

„Navždy budeš v mém životě,“ řekla důrazně a přitom něžně. Zavolal jsem tedy na letiště a všechno zařídil.

Pohled Renesmé

Nasedli jsme do letadla a já se z okýnka naposledy podívala na Sicílii. Měla jsem zvláštní pocit. Jako kdyby to všechno mělo skončit. A rozhodně se mi ten pocit nelíbil. Doufala jsem, že se sem jednou vrátím. Let proběhl hladce a trval opravdu jen chvíli. Po přistání jsem si chytila taxíka.

„Takže, brzo se uvidíme, ano?“ Otočila jsem se na Caia a dala mu pusu.

„Dobře. Buď opatrná,“ zašeptal mi do ucha a otevřel mi dveře. Nasedla jsem a vyrazila domů.

Důležitost jejího snu Nessie nezjistí ani v příští kapitole. Na to si bude muset ještě počkat.

V další kapitole se vrátí domů. Bude následovat přivítání s její rodinou. Odpuštěno, zapomenuto. :-) Caius přijde po pár dnech na neohlášenou návštěvu a zjistí, co se Nessie tehdy stalo. Ale nebyl by to Caius, aby si to nevysvětlil všechno po svém. A jak jinak, než špatně.

Váš mmonik. :D

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náruč plná tulipánů - 20. kapitola: