Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náruč plná tulipánů - 23. kapitola

07.05.2012 (16:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1965×

Došla jsem do pokoje a chtěla si sbalit pár věcí na cestu. Ale kufr jsem už měla sbalený. Alice. Já se z ní jednou zblázním, zasmála jsem se pro sebe.

Rozloučila jsem se s rodinou a odjela na letiště. Let byl dlouhý a otravný. Celou dobu jsem přemýšlela, co bych mu asi tak měla říct. Na nic kloudného jsem nepřišla. Když jsme konečně přistáli, půjčila jsem si auto a vyrazila do Forks.

Projížděla jsem krajinou, kterou jsem tak dobře znala, kterou jsem tak milovala. Jela jsem rovnou do rezervace. Moje první kroky mířily k Billymu. Když mě uviděl, v jeho očích jsem viděla, jak moc by mi chtěl vynadat a zároveň tu úlevu, že jsem zpátky.

„Je tu Jake, Billy?“

„Ahoj, Ness. Tak ses vrátila? Ne, není tu a nevím, kde bys ho mohla najít.“ Poděkovala jsem mu a šla ho hledat dál.

Došla jsem ke Quilovi. Po přivítání se mi dostala stejná odpověď. Kde sakra může být? Proč mi nechtějí říct, kde je?

Prošla jsem všechna naše oblíbená místa. Už jsem nevěděla, kam jít. Vzdala jsem to. Nasedla jsem do auta a jela k dědovi. Když mě viděl, málem to s ním seklo. Posadili jsme se a objednali si pizzu. Musela jsem to ze sebe všechno dostat. Musela jsem mu říct, co všechno jsem prožívala a proč jsem se rozhodla odejít. Pochopil to.

„Dědo, jak ho mám najít? Kam bys šel ty? Jsi policajt, poraď mi.“

„Já ti nevím, Ness. Každé vyšetřování začíná na místě činu. Takže bych asi začal tam.“ Věděla jsem, kam mám jít. Na místo, kde to všechno začalo.

„Máš pravdu, musím jít. Mám tě ráda, dědo.“

„Já tebe taky, Ness.“ Rozběhla jsem se do auta a spěchala k našemu domu.

Zastavila jsem a vběhla do mého pokoje. Nejdřív mě při pohledu na všechny ty věci a to prostředí popadla úzkost a naskočila mi husí kůže, ale po chvilce to přešlo. Čekalo mě to nejhorší. Vybavit si tu osudnou noc.

Uklidnila jsem se a začala vzpomínat na ten večer. Došla jsem k oknu a vyskočila z něho, přesně jako ten večer. Začaly se mi vracet všechny ty ošklivé myšlenky, na které jsem se snažila celou tu dobu zapomenout. Znovu jsem zavřela oči a snažila se najít cestu k tomu místu, kde se to stalo.

Po chvilce jsem tam doběhla a rozhlédla se. Nic. Nebyl tam. Zmocnila se mě panika. Nechce, abych ho našla. Prohrábla jsem si vlasy a slzy se mi valily do očí.

„Hrozný pocit, viď?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a uviděla ho. Stál tam, ruce překřížené na hrudi. Na tváři ironický úsměv.

„Ten nejhorší,“ vydala jsem ze sebe slabým hláskem.

„Tak ses vrátila.“ Přikývla jsem na souhlas.

„Jak tě napadlo, že budu tady?“

„Vždycky se začíná na místě činu.“ Lehce jsem se pousmála.

„Proč jsi přijela?“ vybalil na mě.

„Přijela jsem, abych ti to všechno vysvětlila. Abych tě poprosila o odpuštění.“ Sklopila jsem hlavu. Došel k blízkému kusu zlomeného stromu a posadil se.

„Tak povídej,“ vyprskl na mě.

„Nech si ten tón, Jacobe, ano?“ požádala jsem ho. Podíval se dolů a nechal mě, abych mu to vysvětlila.

Posadila jsem se k němu a snažila se mu vysvětlit mé pocity a moje chování. Po chvilce mi slova došla, chytila jsem ho za ruku a naposledy jsem se vrátila do doby, kdy jsem přišla o naše dítě.

Ukázala jsem mu ten večer, kdy ho mačkal ten hnusný upír. Ukázala jsem mu, jaký vztek mě v té chvíli chytil. Zprostředkovala jsem mu pohled na operační sál a všechny ty bolesti. Detailně jsem mu ukázala to ticho po narození našeho dítěte. Vysvětlila jsem mu, jak jsem se cítila při každém pohledu na něj. To obviňování sama sebe. Moje myšlenky. Moji bolest. Jeho zraněnou tvář a každý můj pohled na něj, který mě zabíjel.

Seděli jsme tam celé hodiny. Myslím, že se mi nakonec povedlo vyjádřit mu každý můj pocit. I když mě chápal, v jeho očích jsem viděla tu bolest. S každým dalším mým slovem a vizí si uvědomoval, že mě ztratil. Tiše jsem trpěla s ním.

„Ztratil jsem tě.“

„Ne, Jakeu. Vždycky budeš můj přítel.“

„Ale nebudu tě mít.“

„Jacobe, moc mě to mrzí. Mrzí mě, že ti ubližuju! To je to poslední, co chci!“

„Já vím, Ness.“ Sklopil hlavu, mně naběhla husí kůže. Jako by jeho obličej ztratil veškerou mimiku. Jeho oči vyhasly.

Cítila jsem se hrozně. Bylo mi to strašně líto. Nechtěla jsem, aby trpěl. Ale nemůžu s ním zůstat. Trápila bych ho stejně. Protože jsem dala svoje srdce jinému. Ale dokážu odejít?

„Ten večer, když jsem se otiskl. Opravdu to bylo jako z té pověry: Budu pro ni všechno, co bude chtít. Všechno, co bude potřebovat,“ podíval se na mě, „ale nejde to, Ness. Bolí mě to. Nedokážu to.“ Oči se mi zavalily slzami.

„Mrzí mě to.“ Neudržela jsem je, a tak se mi začaly valit po tvářích. Jedna za druhou. Věděla jsem, že i kdybych vyplakala celý oceán slz, nedokáže mi být přítelem. Na to jsem mu až moc ublížila. Nedokázala jsem ho požádat. Nemohla jsem. Nemůžu to od něj žádat. A tak mi zbývá jen říci sbohem.

„Budeš mi chybět, Jakeu. Mám tě ráda.“ Objala jsem ho a dala mu náš poslední polibek. Nenávidím se za to, co jsem mu udělala.

„Sbohem, Nessie,“ pronesl něžně a pohladil mě.

Doběhla jsem do našeho domu. Nechtěla jsem spát se svém starém pokoji, proto jsem si vzala peřinu dolů do obýváku. Tupě jsem koukala na televizi a přemýšlela o tom, co všechno se stalo. Tak moc jsem si přála, aby se s tím Jacob vyrovnal. Kdybych mu mohla nějak pomoct. Ale nemohla. Tentokrát to byl jeho boj.

Šla jsem do dědovy pracovny a zavolala domů. Vzala mi to mamka.

„Už to ví. Bolí mě, že mu takhle ubližuju.“

„Renesmé, všechno je to moje vinna. Můžu za to já. Kvůli mně Jake trpí. Zavolám mu, hned jak to položíme, ano?“

„Dobře.“

„Kdy se vrátíš?“

„Zítra půjdu na oběd k Charliemu a hned pak jedu na letiště. Nechci se tu zbytečně zdržovat.“

„Dobře, budeme tě čekat. Pozdravuj Charlieho a řekni, že ho mám ráda. Miluju tě, Renesmé.“

„Dobře. Já tebe taky, mami. Ahoj.“

Nemohla jsem spát. Šla jsem do mého starého pokoje a rozhlížela se po něm. Vracely se mi všechny ty roky, které jsem tu prožila. Všechno, co mi bývalo tak blízké, bylo najednou tak vzdálené. Vážně dokážu za tímhle vším udělat tečku? Došla jsem k posteli a sehnula se pod ni. Byl tam obrovský starý kufr. Vytáhla jsem ho a otevřela ho. Byly v něm uschované všechny staré věci, které se nikam nehodily.

Začala jsem se v nich prohrabovat, když jsem narazila na naše album. Vyndala jsem ho a posadila se na naši postel. Prohlížela jsem si každou fotku. Při každé jsem si v hlavě začala přehrávat úryvek toho, co se tehdy stalo.

Malá kudrnatá holčička, sedící na hřbetě vlkodlaka, který se výškou vyrovná koni. Nebojí se. Směje se.

Na další fotce jsem byla se svým první úlovkem. Tehdy byl se mnou lovit Jake. Další fotka a další fotka. Přemlouvání k lidskému jídlu. Vaření lidského jídla. Výlety, návštěvy, procházky. První den ve škole. První vysvědčení. Poslední vysvědčení. Maturitní ples. Všude byl Jacob.

Poslední fotka alba byla, jak ležím na posteli a mám ruce na mém obrovském bříšku. Jacob ležel hlavou u bříška a vyplazoval na naše miminko jazyk. Při pohledu na tu fotku jsem se usmála.

Opravdu už u žádného mého velkého dne Jacob nebude? Zvládnu to bez něj? Já ho přece nechci vymazat ze svého života! Nedokážu to!

Došla jsem k otevřenému oknu a rozhlédla se. Nebyl tam. Naklonila jsem se a zavolala: „Jakeu, prosím!“

V dálce jsem slyšela výt vlky. Hledali ho. Věděla jsem, že je na cestě pryč. Zavřela jsem okno a posadila se na postel. Usnula jsem, v ruce stále držíc tu fotku.

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náruč plná tulipánů - 23. kapitola: