Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náruč plná tulipánů - 24. kapitola

12.05.2012 (13:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1876×

Druhý den jsem dorazila na oběd k Charliemu. Byla jsem celá rozlámaná a nebylo mi zrovna moc dobře. Poobědvala jsem s ním a vyřídila mu pozdravy od mojí rodiny. Povídala jsem mu o Volteře a našem domě. Říkala jsem mu, že určitě musí přijet na dovolenou. Zajímalo by mě, kdy naposled nějakou měl. A mamka by měla hroznou radost. Potom, co mi to přislíbil, jsem se rozloučila a vyrazila na letiště.

Stála jsem v letištní hale a neustále se rozhlížela. Tajně jsem doufala, že se přijde rozloučit. Už jsem docházela ke vchodu do letadla a stále tam nebyl. Utřela jsem si slzy a nastoupila do letadla. Tohle si budu celý život vyčítat. Nemůžu být nikdy úplně spokojená, když vím, že Jake trpí.

Neustále jsem si opakovala, že kdybych s Jakem zůstala, trpěli bychom oba. Ubližovala bych mu. Takhle má naději, že se s tím vyrovná. Že čas všechno zahojí. Stejně mi to bylo k ničemu. Cítila jsem se špatně. Dokonce tak moc špatně, že jsem i musela využít záchod, kam jsem spláchla Charlieho oběd.

Čekal mě dlouhý let, a tak jsem se nakonec přinutila usnout. Probudila mě nepříjemná vůně. Vůně? Smrad! Rozlepila jsem uplakané oči a podívala se na letušku, která přede mnou šermovala jídlem. Fuj! Nikdy jsem si nevšimla, že to jídlo tak smrdí!

„Promiňte,“ procedila jsem skrz zuby a protáhla se kolem ní a toho jejího vozíčku a utkala opět na záchod. Neustále jsem cítila ten smrad. A stále se mi zvedal žaludek. Vůbec nevím, jak dlouho jsem tam mohla být. Ale bylo mi jasné, že ostatní cestující budou rádi, až konečně vylezu. Čekala jsem, až bude jisté, že ten smrad tam už nebude. Když jsem si myslela, že by už mohli mít všichni dojedeno, naposledy jsem si umyla obličej a vyrazila ke svému místu.

Zbytek letu jsem prožila v nervech, s očima přilepenými na záchodě. Šlo na přistání a já si konečně oddechla.

Na letišti na mě čekal táta s mámou. Když mě zahlídli, nebyly jejich pohledy takové, jaké bych čekala.

„Ahoj.“ Objala jsem tátu a hned pak mamku.

„Renesmé, cítíš se dobře? Vypadáš strašně.“ Chytila mě mamka okolo ramen, zatímco táta mi bral kufry.

„No, není mi moc dobře od žaludku. Celou cestu jsem prozvracela,“ přiznala jsem barvu. Proč bych lhala?

„Jsi úplně průsvitná,“ starostlivě mi přikládala ruku na čelo. Jakoby snad svou ledovou rukou dokázala rozpoznat, co mi je.

„To bude tím, že jsem poloupír, mami,“ ironicky jsem se usmála. Mamka jen protočila oči.

„Ty víš, jak jsem to myslela,“ dodala nakonec. Jen jsem zakývala hlavou. Cestou do Volterry musel táta dvakrát zastavit, abych se nadýchala vzduchu. Z jeho rychlé jízdy se mi dělalo nevolno.

Hned jak jsme dorazili domů, máma okamžitě běžela za dědou a hned mu všechno vyzvonila. Starostlivý pohled Esmé mi přitížil, takže jsem rezignovaně odešla do svého pokoje a napustila si vanu. Myslela jsem, že si udělám olejovou koupel. Když jsem otevřela první skleničku s vonným olejem, udělalo se mi opět špatně od žaludku. Vypadalo to, že jakýkoliv nezvyklý pach mi dělá špatně. A taky jsem trpěla nedostatkem vzduchu. Proto jsem často stála na svém balkónu a zhluboka dýchala čerstvý vzduch.

Rozhlížela jsem se po zahradě a okolí našeho domu. Když se mi vybavil ten živý sen ze Sicílie. Z celého toho shonu, jsem na něj úplně zapomněla. Opřela jsem o zábradlí, když mi to došlo. Jsem těhotná!

Nadlidskou rychlostí jsem doběhla do obýváku a vytřeštěně jsem koukala na dědu. Celá rodina se na mě vyděšeně podívala. Včetně Emmetta, přestože v televizi dávali zápas Lakers.

„Jsem těhotná,“ vyslovila jsem s úsměvem na rtech, směrem k dědovi.

„No, to je klidně možné,“ poznamenal a podrbal se na hlavě.

„Panebože,“ vzlykla mamka a posadila se na sedačku.

Myslím, že to všichni tušili, ale nikdo to nechtěl vyslovit. Ale mně to bylo jedno. Cítila jsem se totiž naprosto dokonale a úžasně. Měla jsem chuť vyběhnout z domu a co nejrychleji utíkat za Caiem, abych mu tu novinu řekla. S miminkem bude naše štěstí dokonalé.

„Pojď, Ness, vyšetřím tě,“ pokynul na mě děda. A já ho následovala. Už za chvíli uvidím toho drobečka! Byla jsem tak šťastná. Můj život opět dostává smysl!

„Ness, je mi to líto, ale myslím, že tvé potíže nejsou způsobené těhotenstvím,“ podíval se na mě a já nevěřila tomu, co řekl.

„Jakože nejsem těhotná?“

„Ne, myslím, že ty příznaky byly z nadměrného stresu, který jsi poslední dobou prožívala. A ta cesta do Forks ti prostě neprospěla.“  Seděla jsem v tom křesle a dívala se na své prázdné břicho. To není možný! Já ho viděla! Viděla jsem mého chlapečka! Zklamaně jsem si utřela břicho od gelu a pomalu se posadila.

„Ty jsi chtěla být těhotná, viď?“ Přisedl si opět ke mně.

„Budu v pořádku, dědo. To nic,“ slabě jsem vyslovila. Jistěže jsem ho chtěla! Co je to za otázku!

„Napíšu ti nějaké léky. Zítra ti je mamka vyzvedne. Udělá se ti po nich dobře.“ Došel k psacímu stolu a vypsal mi recept. Vnímala jsem to jen okrajově. Byla jsem šíleně zklamná. Nešťastná.

Prošla jsem okolo všech potichu a beze slova. Zavřela jsem se ve svém pokoji. Svezla jsem se po zavřených dveřích a propukla v obrovský pláč. Slyšela jsem tátu za mými dveřmi, ale nechtěla jsem s nikým mluvit ani nikoho vidět. Lízala jsem si rány, které jsem si způsobila sama.

Brala jsem dvojnásobné množství těch prášků, protože moje tělo je spalovalo rychleji než u člověka. Asi po dvou týdnech se mi konečně ulevilo.

O dva týdny později.

Seděla jsem u televize a cpala se zmrzlinou. Rodina šla večer na lov, já jít nechtěla.

„Ness, vážně nechceš jít s námi?“ optal se mě můj táta. Už potřetí.

„Ne, tati. Vážně nechci. Cítím se už líp. Myslím, že zajdu za Caiem.“

„Nechceš, abych šel s tebou. Nemusím jít dneska lovit,“ staral se.

„Ne, tati. Děkuji, ale nechci. Zajdu za ním sama. Myslím, že už umírá strachy, kde jsem. Dlouho jsem ho neviděla,“ uklidnila jsem ho.

„Dobře. Tak buď opatrná, zlato.“

„Jasně, užijte si to,“ usmála jsem se a táta mi dal pusu na tvář.

Konečně všichni odešli a já se šla připravit. Vzala jsem si hezké, pouzdrové, fialové šaty, lodičky a pěkně jsem se namalovala.

Došla jsem ke svému autu a vyrazila do volterrského sídla.

„Chtěla bych mluvit s  Caiem Volturim,“ řekla jsem té sekretářce.

„Vydržte,“ měřila si mě pohledem a já se pod jejím pohledem ošila. Za chvíli se přede mnou otevřely ty obrovské dveře a já vstoupila do sálu.

„Slečna Cullenová. Jaké milé překvapení. Myslel jsem, že poté, co jsi opustila Itálii, se již nevrátíš. Co pro tebe mohu udělat?“ začal Aro mile. Falešně mile.

„Chtěla jsem mluvit s Caiem,“ zopakovala jsem mu svou prosbu.

„Pozdě bych honiti, má drahá,“ slizky pronesl a já znuděně přistoupila blíž.

„Aro, prosím, mohl bys zavolat Caia?“ Už jsem byla opravdu trochu naštvaná. A nebavilo mě poslouchat toho kašpara.

„To bych tedy opravdu nemohl, Nessie,“ lehce naštvaně pronesl a posadil se na svůj trůn.

„A to proč?“ zeptala jsem se.

„Ona se ptá proč?“ zopakoval si mou otázku a pobaveně se usmíval. Až se z toho málem zakuckal. Nechce mě snad Caius vidět? Znervózněla jsem.

„Nejenom, že se opovažuješ po tom všem sem přijít a žádat o možnost vidět mého bratra, ale ještě k tomu nevíš proč?!“ zvýšil hlas a jeho oči se rozšířily. Nehybně jsem stála a sledovala ho.

„Tak já ti to povím, má drahá. Potom, co jsi zblbla mého bratra, jsi ho opustila…“

„To není pravda!“ přerušila jsem ho. „Nikdy bych Caia neopustila a on to ví!“ Jeho oči jásaly a to se mi nelíbilo.

„Nepřerušuj mě! Opustila jsi ho a můj bratr tvou zradu neunesl,“ radostně zajásal a mně se podlomila kolena. Vtom u mě byl Alec a chytil mě. Děkovně jsem se na něj podívala a opřela se o něj.

„Ale ale, můj drahý Alecu. I tebe snad ošálila? Nenech se chytit do jejích pastí, nebo dopadneš jako můj nebohý bratr,“ smál se a zvedl se. Podívala jsem se vpravo a uviděla Jane, jak probodává pohledem své dvojče. Nic se mu nemohlo stát, jistila jsem to. Kývla jsem na něj a on mě pustil.

„Kde je?“ Aro nereagoval na moji otázku a pomalu odcházel, za ním i ten malý spratek.

„Kde je, Alecu?“ Počkala jsem, až odejdou a otočila se na něj.

„Nevím, kde je. Jen vím, že tady není.“ Poděkovala jsem mu a odešla jsem zpět do svého auta.

Dašlí kapitola bude honička. Trošku nabereme na otáčkách. Jen ať to lítá. :D

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náruč plná tulipánů - 24. kapitola: