Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náruč plná tulipánů - 3. kapitola

14.03.2012 (10:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2068×

Jak týdny ubíhaly, zvládala jsem své těhotenství kupodivu v pohodě. Nepozorovala jsem na sobě žádné bolesti. Jedla jsem lidské jídlo. Krev jsem vynechávala, nebylo mi po ní dobře. Jediné, co bylo, že jsem spala daleko víc než normálně. Všichni mě obskakovali a já se cítila krásně. Zdálo se, že je to moje nejšťastnější období. Mamku s tátou občas přepadaly myšlenky na můj porod, jestli to dopadne dobře, jestli to zvládnu. Ale děda byl čím dám víc přesvědčený, že všechno bude v pořádku. Měla jsem celkem normální těhotenství. Bylo jasné, že bude rychlejší než normálních devět měsíců, ale vypadalo to, že to nebude jako u mamky.

Byly to zhruba čtyři měsíce od zjištění, že jsem v jiném stavu. Moje bříško bylo už celkem veliké. Bylo otázkou pár týdnů, ne-li dnů, kdy porodím. Po koupeli jsem se dopotácela do postele a spokojeně usnula. Jacob byl v noci pryč, měli se smečkou nějakou práci.

Uprostřed noci jsem se vzbudila celá zpocená a ustrašená, opět ten příšerný sen o smrti Jacoba. Něco se Jakovi stalo. Jsem si jistá, že se něco děje. Přepadl mě šílený pocit. Strach, že se mu něco stalo. Po chvilce jsem nevydržela, zaštítila svou mysl a vyběhla naším oknem ven tak, aby mě nikdo z rodiny nezpozoroval. Nechtěla jsem, aby měli se mnou ještě více starostí. Chytila jsem jeho pach a utíkala nadpozemskou rychlostí za ním. Potřebovala jsem vědět, že je v pořádku. To, že to byla ta největší chyba v mém životě, jsem měla zjistit až za chvíli. Nikdy jsem se před svojí rodinou neměla ukrývat pod štít. Nikdy by se nestalo to, co se stalo.

Když jsem dorazila k nim, viděla jsem obrovskou rvačku s upíry. Byli to cizí upíři, které jsem neznala. Zostřila jsem zrak a vyhledala mého vlka. Bylo evidentní, že jsou upíři v přesile. Jeden se sápal po Jakovi, začal mu stiskem lámat kosti. V té chvíli mě chytla zuřivost. Nevím, co mě to napadlo. Vběhla jsem bezhlavě tam, odhodila toho hnusného upíra od Jaka a utrhla mu hlavu. V tom momentu jsem strhla štít a dala rodině vědět, co se děje, ať pospíchají k nám. Když vtom do mě příšernou silou narazil další upír a odhodil mě na nejbližší strom. Byl to mžik. Cítila jsem šílenou bolest, až jsem tou bolestí vyjekla a upadla na zem. Ucítila jsem tupou bolest v zádech a podbříšku.

Okamžitě jsem se prohlédla a viděla, že zespodu krvácím. Vyděsilo mě to. Automaticky to všechny upíry přilákalo ke mně. Ani nevím, kde v té chvíli byl Jacob. Myslím, že se svíjel bolestí někde o kus dál. Stáhla jsem ruce na mé břicho a necítila žádný pohyb. Věděla jsem, že je to průser. Útrpný vzlyk vyšel z mých úst. Moje rodina dorazila celkem rychle, následovaná zbytkem smečky. S upíry to vyřídili, zatímco já volala na dědu, ať něco udělá. Vzal mě a rychle mě donesl do nemocnice.

Okamžitě se mnou šel na sál. Šíleně jsem se bála. Věděla jsem, že je něco špatně. Byla jsem v pokročilém stádiu těhotenství, museli mi vyvolat porod. Bolestí jsem málem umřela. Nikdy jsem nezažila nic tak příšerného. Když bylo po všem, sálem nezazněl žádný pláč, žádné úsměvy. Nic. Ticho. Byl to nejhorší moment v celém mém životě. Nemuseli nic říkat, bylo mi to jasné. Mé dítě je mrtvé. V té chvíli jsem si přála, abych se nikdy nenarodila. V té chvíli jsem chtěla umřít. Zhroutila jsem se.

Několik následujících týdnů jsem strávila v nemocnici. Nemohla jsem se vrátit domů. Nechtěla jsem.

Když přišel ten den a já musela nemocnici opustit, bylo mi hrozně. Přijel pro mě táta s mámou. Jacoba jsem neviděla od toho dne, kdy se to stalo. Nemohla jsem. Nedokázala bych se na něj podívat. Zabila jsem naše dítě!

Doma na mě všichni čekali. Vstoupila jsem do domu, nikdo nepromluvil. To neštěstí bylo cítit v celém baráku. Došla jsem do obýváku a uviděla Jacoba. Stál tam zhroucený a čekal na mě. V jeho očích jsem viděla, že trpí. Tak jako já. Nemohl za to a já to věděla.

Byla to moje chyba. Zničila jsem všechno, co jsme doteď měli. Zabila jsem naše dítě. Naši holčičku. Chtěla jsem se mu omluvit, požádat ho o odpuštění. Lze vlastně za takovou věc žádat odpuštění? Ne! Byla jsem na umření. Nebudu dál schopná s takovou vinou žít.

Opět jsem zvedla hlavu a pohlédla do jeho očí. Viděla jsem tu bolest, kterou v sobě měl. Tu bolest, kterou jsem způsobila já! Měl pocit, že selhal. Věděla jsem, že to tak není. Já to způsobila! Ne on! To já měla být opatrná! Neměla jsem vystavit naše dítě takovému nebezpečí!

„Není to tvoje chyba,“ lehkým tónem jsem vyslovila směrem k němu, moje oči opět sklopené. Nic neřekl.

„Omlouvám se, že jsem zabila naše dítě,“ pokračovala jsem.

„Renesmé! Neříkej to! To není pravda! Nedovolím ti, abys takhle mluvila!“ vykřikla mamka. Rychlostí blesku stála přede mnou a třásla se mnou.

„Všechno bude zase v pořádku! Překonáme to! Všichni!“ Lehce se pootočila směrem k Jacobovi, aby pochopil, že je to myšlené i k němu. Od té doby, co jsme tvořili pár, ho mamka brala jako svého syna. I když to bylo vtipné.

„Slyšíš! Budete mít s Jakem hodně dětí! Uvidíš!“ Třásla se mnou, jako by ze mě tu bolest chtěla setřást. Táta ji okřiknul a jemně ji ode mě odtáhl. Tolika lidem jsem způsobila bolest. Nenáviděla jsem se. Copak můžu takhle beztrestně všem ubližovat?!

„Půjdu si lehnout,“ otočila jsem se směrem ven a opouštěla místnost. Všechny jsem tam nechala. Chci být sama! Poslala jsem myšlenku mému tátovi, věděla jsem, že to zařídí.

„Jaku, ne!“ Zastavil ho, zatímco já šla po schodech nahoru.

„Chce být sama! Prosím, dej jí čas!“

Vzhledem k bouchnutí dveří mi to bylo jasné, odešel. Nechtěla jsem, aby trpěl. A za to utrpení, které teď prožíval, jsem mohla já. Jenom já! Věděla jsem, že jediné, co teď můžu udělat, je zajistit, aby už kvůli mně nikdy netrpěl!

Ležela jsem a hlavou mi probíhalo tisíce možných kdyby! Nevěděla jsem, jak ty myšlenky zastavit. Byla jsem zoufalá. Každá myšlenka mě zabíjela. Nebyla jsem schopná na to přestat myslet. Jediné, co jsem chtěla, bylo umřít místo mého dítěte!

…

Čas ubíhal a s ním se přiblížil podzim. Babička mi přinesla do postele jídlo. Byla tak šíleně hodná. Odměnila jsem ji lehkým úsměvem a poděkováním. Všichni byli šíleně hodní, trpěliví. Dalo by se říct, že okolo mě chodili po špičkách. Bylo na čase, aby to skončilo. Už toho bylo dost. Navždy budu kvůli mému dítěti trpět, ale musím se posunout dál. Nemůžu všechny neustále trápit tím, že je budu od sebe odhánět. Navždy budu vinná, ale musím jít dál. Už je na čase.

„Babi?“ Zastavila jsem ji při odchodu z mého pokoje.

„Chci odsud odejít. Nemůžu tu být. Cítím to tu ze všech stran,“ prosebně jsem se na ni podívala.

„Dobře, zlatíčko, nějak to vymyslíme.“

Dlouho jsme se dohadovali o tom, kam se přestěhujeme. Každý chtěl někam jinam. Bylo jasné, že je to jen dočasně, že se opět vrátíme zpět do Forks. Tak nějak to byl prostě náš domov. Emmett s Jazzem chtěli do Afriky, Rose s Alicí byly pro Jižní Ameriku. Mamka s tátou chtěli Aljašku. Babička s dědou čekali, až se to rozsekne. Bylo totiž jisté, že se zatím přestěhujeme jen my. A až děda ukončí pracovní poměr v nemocnici, tak s babičkou přijedou za námi.

„Do Volterry,“ napadlo mě a hned jsem se o to podělila s ostatními.

„Do Volterry? Ne, to ne,“ zavrhl mi to Emmett. Nabroušeně jsem se na něj podívala. Ale hned mě to přešlo, děda mě totiž podpořil.

„To není špatný nápad. Carlie by Volterru měla vidět. A mimo to, mohli bychom navštívit Volturiovi a oplatit jim návštěvu. Prokážeme tím náš mír s nimi.“ Zbytek rodiny byl na vážkách. Moc se jim to nezamlouvalo. Ale nakonec všichni souhlasili.

Tak doufám, že stále má moje povídka nějaké ty čtenáře. :-)

V další kapitole nás bude čekat odjezd. Přijde se Jacob rozloučit? Prozradím jen, že Bella se pokusí Nessiino rozhodnutí ještě zvrátit, povede se jí to?

Moc děkuji za komentáře k předchozím kapitolám! Potěšily!

2. kapitola          4. kapitola

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náruč plná tulipánů - 3. kapitola: