Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náruč plná tulipánů - 7. kapitola

21.03.2012 (13:30) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1912×

Zaparkovala jsem auto a chvíli v něm seděla. Stále jsem ze sebe nemohla setřást ten pocit strachu, který ve mně ten Volturi vyvolal. Jeho tvář byla tak zvláštně milá, přesto vyzařovala tolik strachu. Svým postojem pouštěl takovou hrůzu. Docela u mě zabodoval, byla jsem totiž z něho tak vystrašená, že jsem na chvíli úplně zapomněla na moje trápení.

Upírsky jsem se přemístila do mého domu, kde už na mě čekala vystrašená máma.

„Můžeš mi vysvětlit, kde jsi byla?!“ spustila na mě.

„Víš kolik je, milá zlatá?! Od odpoledne o tobě nemáme žádné zprávy! Málem jsem umřela strachy!“ Její hysterický tón mě vrátil zpět do reality.

„Promiň, mami. Byla jsem na pláži celé odpoledne. A když jsem už chtěla jít domů, dostala jsem hlad. Šla jsem na lov.“

„Ty jsi byla na lovu, Ness?“ chytil mě táta a já viděla v jeho očích to, co jsem si já přála od té doby, co jsem se vrátila z nemocnice. Není to tak, pomyslela jsem si.

„Ale jo, Ness, je! Je vidět, že pomalinku se to všechno urovnává. Uvidíš, všechno bude už brzy zase v pořádku,“ konejšil mě můj milovaný otec, ale já věděla, že zbytečně. Všechny oči se na mě dívaly a já je nechtěla zklamat.

„Asi máš pravdu,“ otočila jsem se k němu a dala mu pusu.

„Byla jsem na pláži u jedné zátoky, je to tam nádherné! Tohle vám musím ukázat, to nejde slovy popsat!“ Chytila jsem mamku a Rose v podpaží a táhla je do obýváku.

Když jsem skončila s promítáním mého odpoledne, uslyšela jsem divný zvuk.

„Co je to?“ Mé oči směřovaly směrem k  pracovně.

„No, ehm, to je videohovor.“

„Děda?“ radostně jsem se zeptala.

„No, vlastně Jacob, zlato. Říkal, že dnes zavolá,“ objasnila mi mamka.

„Aha, no, já se půjdu naložit do vany a pak bychom mohli mrknout na nějaký film, co Emmette?“ Snažila jsem se přehodit téma a hledala záchranu u mého strýce. Žádná nepřišla.

„No, Ness, vlastně jsme chtěli jít dnes lovit. Tak zítra, ano?“

„Renesmé, nechceš Jaka alespoň pozdravit? Nese to opravdu špatně. Nezaslouží si…“

„Nezaslouží si, abych mu ubližovala, mami!“ skočila jsem jí do věty a odešla do svého pokoje.

Napustila jsem si vanu a vlezla do ní. Všechno se mi zase vracelo. Snažila jsem se na to nemyslet, ale nešlo to. Ta bolest byla zpět. Zavřela jsem oči a uviděla ty zlé, syté oči z lesa. Rychle jsem je zase otevřela a trochu se poposunula k sedu. Byly tak děsivé, plné nenávisti, zlosti. Nedalo mi to, opět jsem si začala v soukromí pod mým štítem, přehrávat scénku z dnešního večera. Z večera, kdy jsem poznala Caiuse Volturiho.

Byl tak děsivý. Ale jeho tvář mluvila jinak.  Když jsem si ho prohlídla z blízka, jeho tvář byla bílá, průsvitná, křehká. Třeba není tak zlý. Ne. Ne, Ness, ty oči mluví za vše. A ta radost, když si myslel, že mě bude mučit. Fuj! Oklepala jsem se a vylezla z vany. Převlékla jsem se do noční košile. Vlezla jsem si do mých domácích papučí a přehodila přes sebe župan. Vlasy jsem si uvázala do turbanu a podívala se na sebe do zrcadla.

„Hrůza!“ promluvila jsem sama na sebe.

„Ness, měla bys se sebou něco udělat,“ pokračovala jsem. Došla jsem do pokoje akorát včas. Táta na mě klepal. Jdou na lov. Všichni.

„Jo, tati, v pohodě, dobrou noc,“ zavolala jsem na něj přes dveře.

„Vrátíme se brzo, Ness, dobrou,“ zakřičela na mě Alice. Ona to přece musí vědět. Škodolibě jsem se usmála a šla si sundat ten turban na hlavě.

S knížkou jsem si vlezla do postele a jedla u toho sušenky. Bylo už hodně pozdě a nakonec jsem usnula.

Pohled Caiuse

Když jsem se s Alecem vrátil z lesa. Byl jsem sám na sebe naštvaný. Jak to, že jsem vyměkl? Nějaká neúplná upírka loví v našem lese a já - nejen že ji nepotrestám, dokonce jí dám svolení!

Stál jsem ve svém pokoji a dusil se ve vlastní šťávě! Zuřil jsem nad pomyšlením, že to ta ubohá poloupírka někomu řekne! Za normálních okolností bych toho dotyčného potrestal, mučil, aby pochopil, že co je Volturiů, to je svaté! U ní ne! Proč?! Vzteky jsem neviděl. Nakonec jsem zavolal Aleca.

„Nikdo! Rozumíš! Nikdo se nesmí dozvědět, co se dnes v tom lese stalo! Dávej si pozor!“ Chytil jsem ho pod krkem a vyhrožoval mu.

„Až se Aro bude ptát, odpovím pouze já, jasný?!“ Z jeho pohledu jsem pochopil, že mi rozumí. Alecovi můžu věřit, vím to. A  Aro, ten bude zase věřit mně. Trochu jsem se uklidnil a poslal ho pryč.

Musím se přesvědčit, že to ta holka nikomu neřekla! Čím dokázala, že jsem se tak zachoval? Jasně, je to čarodějnice! Očarovala mě! To ty její oči! Musím ji zničit! A s ní i celou tu Carlisleovu rodinu!

Zmizel jsem z našeho sídla a po té i z Volterry. Po určité době, jsem ji našel. Bydleli na sídle nedaleko Volterry. Prohlédl jsem si dům a zhodnotil, že není bezpečné se přiblížit. Zůstal jsem na střeše stáje a sledoval, co se u nich děje.

V obýváku jsem viděl větší část rodiny, ale ona tam nebyla. Konečně jsem ji uviděl. Byla v prvním patře toho domu. Pohybovala se zřejmě po svém pokoji. Ani nevím, jak dlouho jsem tam stál, když jsem si všiml, že Cullenovi opouští dům, bez ní. Nechtěl jsem riskovat, že mě zacítí, proto jsem se vzdálil.

Když jsem viděl, že zmizeli za obzorem, opět jsem se přiblížil k domu, tentokrát daleko blíž. V mžiku jsem byl na nejbližším stromě před jejím pokojem. Sundala si ručník z hlavy a prohrábla si ty její kaštanové vlasy. Když přešla zpátky do pokoje, asi si lehla. Neviděl jsem ji. Proto jsem přeskočil na její balkón, abych ji viděl líp.

Opatrně jsem nahlédl do pokoje. Pozoroval jsem ji a nemohl se vynadívat. Po nějaké době zavřela oči. V té chvíli jsem pochopil. Mohla usnout.

Nic nenasvědčuje tomu, že by něco řekla, přesvědčoval jsem se, abych mohl odejít. Na chování Cullenů nebylo nic zvláštního! Můžu v klidu odejít, ujistil jsem se. Neodešel jsem.

Naopak. Po chvilce jsem stál u její postele a zíral na tu kaštanovou krásku před sebou.

Prohlížel jsem si její dokonalou tvář, cítil její krev pod tou průsvitnou dokonalou pletí. Poslouchal každé bouchnutí jejího srdce. Její vlasy rozhozené podél ramen. Stál jsem tam a pozoroval ji, každý kousek jejího těla. Nevím, jak dlouho jsem tam byl. Nezáleželo mi na tom.

Určitě se jí něco zdálo. Pod zavřenými víčky jí kmitaly oči. Zatoužil jsem znát její sen. Přiblížil jsem se k ní ještě blíž, jako kdybych snad mohl ty sny uslyšet. V tom okamžiku se otočila na bok směrem ke mně, na rtech roztomilý úsměv.

Určitě má krásné sny, povzdechl jsem si. Ulevilo se mi. Co to má znamenat?! Záleží mi na té holce přede mnou?! Blbost! Přišel jsem, abych to s ní pro jistotu skoncoval! A dostál tím mé pověsti!

Trochu jsem odstoupil. Začala se roztomile vrtět. Až se tím téměř odkryla. Zůstal jsem stát jako paralyzovaný. Paralyzovaný její nezkrotnou krásou. Nebyl jsem schopný se pohnout, natož odejít. Byl jsem jí fascinovaný.

Po nějaké době se zatřásla. Usoudil jsem, že je jí zima. Přistoupil jsem k ní a opatrně ji přikryl. Byl jsem jí tak neskutečně blízko. Chtěl jsem se jí dotknout. Jen jednou jedinkrát! říkal jsem si v duchu. Ne, mohl bych ji vzbudit! zakázal jsem si. No a co? Stejně ji chci zabít!

Podíval jsem se k oknu a usoudil, že zhruba za dvě hodiny bude svítat. Mohli by se z lovu už vrátit. Trochu mě přepadla myšlenka, jak by se asi Cullenovi tvářili, kdyby ji tu našli mrtvou.

Opět se zavrtěla a tím opět získala moji pozornost. Usmál jsem se nad jejím výrazem. Lehce zkřivený nos, rty našpulené.

Rozhlédl jsem se po jejím pokoji. Měla ho celý vytapetovaný fotkami. Důkladně jsem si je prohlížel. Jednu po druhé. Cítil jsem se, jako kdybych v každé té fotce byl s ní. Sledoval jsem její život a najednou mě začalo štvát, že jen jako divák. Pokračoval jsem prohlížením zarámovaných fotek na její komodě. Vedle nich měla vázu plnou jakýchsi květin. To bych vyhodil, pomyslel jsem si.

Byl čas odejít. Přistoupil jsem zpět k její posteli, naposledy se na ni podíval a zhluboka se nadechl. Chtěl jsem, aby se její vůně dostala do každého koutu mého těla. Potom, co jsem usoudil, že je všude, opustil jsem její pokoj.

Tak co říkáte na Caiuse? Doufám, že si počkáte i na další kapitolky. :-) Moc děkuji za komentíky. :-)

Čím víc o něm píšu, tím víc ho mám ráda. :-)

Sama jsem zvědavá, jak tohle dopadne. Bude to hodně těžká volba. :-)

Tak mi prozraďte, stále chcete Jaka? :-)

6. kapitola              8. kapitola

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náruč plná tulipánů - 7. kapitola: