Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Náruč plná tulipánů - 8. kapitola

22.03.2012 (12:15) • mmonik • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1704×

Od mého setkání s Caiusem Volturim uběhlo už pár dní. Stále jsem v sobě měla zafixovanou podobu jeho očí a tváře. Stále jsem na sobě cítila ten strach, který z něho šel. A nemohla jsem opomenout tu jeho nenávist vůči mně a mé rodině. Znala jsem ten příběh. A dobře jsem věděla, s kýmže jsem to měla tu čest.

Celá moje rodina nastoupila na výšku. Jen já zatím zůstala doma. Mám na všechno ještě dost času, omlouvala jsem si moje rozhodnutí. Byla sobota a všichni jsme byli doma. Válela jsem se na gauči a hrála s Emmettem a Jasperem videohry.

„Ness, volá Nahuel. Chce s tebou mluvit,“ zavolala na mě Rose.

Doběhla jsem k telefonu a vzala si sluchátko.

„Ahoj, bráško,“ zasmála jsem se. Měla jsem radost, že ho slyším. Dlouho jsme se s nimi neviděli. Naposledy, když jsme u nich byli na prázdninách. Byli jsme u nich celá rodina. Včetně Jacoba.

„Tak jak, Ness? Máš se?“ Vyšla jsem z našeho domu na zahradu, zaštítila mojí i jeho mysl. Chtěla jsem mít jistotu, že budeme mít soukromí. A začala jsem se procházet po zahradě.

„No, máme se tu skvěle. Je to tu nádherný! Měli byste přijet na návštěvu! A jak se máte vy?“ 

„No, však víš, pořád stejně dobře.“ Zasmáli jsme se.

„Co Jacob? Jak zvládá, že je pryč od smečky?“ Uvědomila jsem si, že o ničem neví. Můj tón hlasu se změnil.

„Jacob zůstal ve Forks,“ vysvětlila jsem.

„Prosím tě. Neříkej, že to tam bez tebe vydrží?“ zasmál se.

„Nevím, pojďme se bavit o něčem jiném, ano?“ požádala jsem ho a on uposlechl.

Mluvili jsme spolu hodně dlouho. Bylo toho moc k povídání. Jen letošní léto jsem vynechala. Nechtěla jsem poslouchat další útrpné vzlyky a lítost kvůli mně.

Když jsem se vrátila zpět, všem jsem vyprávěla, jak se mají a co dělají. 

„Bello? Jake bude volat,“ prohodil táta. Mamka se zvedla a pomalu se blížila do dědovy pracovny.

„Ness, nechceš?“ zkusil táta.

„Ne!“ zarazila jsem ho, než to stačil dokončit.

Po chvíli se mamka vrátila. A já neudržela svojí zvědavost.

„Jak se má?“ Moje oči přistály na mamce.

„Nic moc, prý je bez nás ve Forks nuda.“ Lehce se pousmála.

„Aha.“

„Chybíš mu, Ness.“ Přisedl si ke mně taťka.

„To on mi taky.“ Sklopila jsem hlavu a zaťala zuby.

„Trpí, Nessie.“

„To já taky.“ Zvedla jsem se a zamířila k východu.

„Kam jdeš, zlato?“ zeptala se mamka.

„Jdu na pláž, dnes je tam opravdu krásně.“ Otočila jsem se a zamířila ke svému autu.

Dorazila jsem k moři, nadlidskou rychlostí jsem seběhla do zálivu a procházela se. Cítila jsem se tady příjemně. Svobodně. Bezbolestně. Stalo se z toho moje nejoblíbenější místo. Posadila jsem se do písku a sledovala vlny moře. Ta příšerná bolest byla zase zpět. Jak ji dostanu pryč? Ve svitu sluníčka se moře třpytilo jako ten nejvzácnější poklad. Vtom jsem zacítila touhu jít blíž.


                
Pohled Caiuse

Stál jsem skrytý ve stínu mezi skálami. Sledoval jsem ji. Procházela se bosá v tom odporném moři. Zatracený sluníčko! To je ten důvod, proč nechodíme přes den ven. Ale já si nemohl pomoct. Musel jsem ji opět vidět. Na pláž chodila často, když jsem ji nenašel doma, bylo jasné, že bude tady.

Dnes byla jiná. Chvěla se a v tváři měla výraz, který se mi vůbec nelíbil. Posadila se do písku a pozorovalo tu vodu před sebou. Vůbec nechápu, co na ní má! A já sledoval ji. V jednom okamžiku se dívala směrem ke mně. Více jsem zaostřil zrak a vyhledal její oči. Byl v nich smutek. Neštěstí. Byla zoufalá. Ve mně to začalo vřít. Chtěl jsem potrestat toho, kdo to způsobil! Jenže, jak zjistím, co se jí stalo? Nezjistím! Sakra! Málem jsem pukl od zlosti.

Zvedla se a já cítil něco, co jsem snad ještě nikdy necítil. Strach. Strach, že už chce odejít a já ji zase neuvidím. Spletl jsem se. Její kroky mířily k vodě. V úžasu jsem stál a pozoroval ji. Co chce dělat? Když byla ve vodě po pás a stále nezastavovala, vyděsil jsem se. Přepadla mě hrůza z toho, že chce udělat něco hloupého. Doslova mě to bodlo u mého ledového srdce.

Přes protivné sluníčko jsem vyběhl rychlostí blesku směrem k místu, ze kterého odešla. Věděl jsem, že nevadí, že se blýskám. Nebyl tu nikdo, kdo by mě odhalil.
Když měla vodu po ramena, nevydržel jsem a zavolal na ni.

„Nessie?“ Můj hrubý a přísný hlas se lámal o skály po obou stranách zátoky. Zbrkle se otočila a naše oči se po dlouhé době opět setkaly. 

V jejich očích jsem viděl hrůzu. Hrůzu ze mě? Bála se mě snad? Nechtěl jsem ji vystrašit! Jen chci, aby byla v pořádku.
Pousmál jsem se na ni, aby viděla, že se mě nemusí bát.

„Dnes bez své zbraně, pane Volturi?“ řekla trochu sarkastickým tónem a já se musel pousmát. Můj úsměv mi opáčila. Jenže ten její! Ten její byl kouzelný! Nedokázal jsem pochopit, co jsem v té chvíli cítil. Z mého zamyšlení mě opět vytáhla.

„Koupu se snad na pozemku Volturiů?“ mířila ke mně její otázka. Šla se jen vykoupat! Uklidnil jsem se a trochu mě ten divný pocit strachu pouštěl.

„Ne.“ 

„Pak tedy, co tu děláte?“ Honem jsem začal přemýšlet. Co jí na tohle odpovím? Jsem to ale idiot! Měl jsem jí říct, že je to naše! Lhal bych a to jsem nechtěl.

„Mám to tu rád,“ vypadlo ze mě, ani nevím jak. Přece to tady nesnáším! Nikdy jsem tu snad ani nebyl!

„Tak to jsme tedy dva.“ Blížila se ke mně.

„Podělíte se se mnou o vaše oblíbené místo, pane Volturi?“ Vylezla ven z vody, celá promáčená. 

„Caius, prosím,“ požádal jsem ji. Široce se na mě usmála a já myslel, že z toho úsměvu oslepnu. Byla nádherná, promáčená, ale naprosto překrásná!

„Zajisté.“

„Něco tě trápí?“ Neudržel jsem svojí zvědavost. Hned jsem si za to začal nadávat. Ale na to už bylo pozdě.

„No, momentálně mě štve, že jsem promočená a že budu muset počkat, než trochu uschnu,“ zasmála se a přitom se snažila ze sebe vyždímat co nejvíce vody.

„Ale stálo to za to.“ Podívala se na mě a věnovala mi další úsměv. Byl jsem z ní celý pryč. Nechtěl jsem odejít. Ne teď, když jsem tu u ní a dokonce s ní mluvím.

„Zůstanu tu s tebou, dokud neuschneš. Tedy, pokud chceš, samozřejmě,“ opět jsem pronesl bez nějakého promyšlení. Když jsem to dořekl, chtěl jsem si ukousnout jazyk. Pozdě.

„To bude fajn,“ pronesla vznešeně.

Procházel jsem se s ní celé hodiny. Neustále jsme si povídali. Tedy především ona povídala. Vyzvídal jsem, co to šlo. Je úžasná. Každé její slovo jsem hltal. Fascinovala mě. Neustále sebou šila. Tak roztomile šila. Byla chytrá a příjemná. Veselá, ale přitom jsem v jejích očích viděl bolest. V jednom momentu jsem se jí zadíval do očí a ona do mých. Ten moment si budu navždy pamatovat.

Když konečně zapadlo slunce a já přestal zářit, oddechl jsem si. Cítil jsem se hned lépe. Hned se zajímala, co se stalo. Vysvětlil jsem jí, že je mi takhle příjemněji, než když jsem zářil. 

„Ale ne, i tak jsi krásný,“ zasmála se. Stál jsem jako omámený.

„Ne, to ty mě děláš krásným,“ vybafl jsem na ni. Plácám blbosti! To ona mě nutí plácat takovýhle hovadiny! Povaha upíra je neměnná! Proč, když jsem s ní, mám pocit, že měknu? Je to čarodějnice! Myslím, že je na čase jít.

„No, jsi suchá, můj úděl skončil. Rozloučím se s tebou.“ Můj hlas už nebyl tak hrubý. V její přítomnosti to už ani nešlo. Vzal jsem její ruku do těch mých. Hřála mě. Její dotek byl tak hebký a voňavý. Pohlédl jsem jí do očí a políbil její ruku na rozloučenou. 

Před očima jsem neustále viděl její úsměv. Stále jsem cítil tu její ruku. Bylo to jasné, dostala mě!

V další kapitole konečně přijede Esmé a Carlisle. :-)

Doufám, že se vám moje povídka pořád líbí. Pokud ano, prosím, zanechte i třeba jen smajlíka. :-) Abych věděla, že mám pokračovat ve psaní. :-)

7. kapitola             9. kapitola

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Náruč plná tulipánů - 8. kapitola: