Whisper se stává upírem... Co prvního udělá po proměně? A co když se její našeptávání změní? Co když se všichni zprostí jejímu rozkazu, který vydala ještě před tím, než začala proměna?
14.02.2014 (18:30) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1704×
12. kapitola:
Slyšela jsem, že ledacos není příjemné. Běžná prohlídka u zubaře, která se změní v boj o nesnesitelnou bolest, na kterou budete vzpomínat v těch nejkrutějších představách. První den - kdekoliv. Odběr krve, injekční stříkačka zabořená hluboko do žíly. Zlomenina, kterou jste nečekali, když jste skákali z mrazáku… Ano, tohle bolí. Pro někoho to mohou být ty nejhorší noční i denní můry, ale věřte, že nejhorší bolest, nejodpornější pocit je tehdy, když vám tělem pomalu, ale jistě prostupuje kyselina upíří, jenž vám pálí poslední zbytky přeživších, kteří chránili vaše tělo před neodvratným koncem.
Po skončení bolesti, je všechno nové, to ano... ale za jakou cenu? Za vaši lidskost, smrtelnost? Zároveň mě pálily a zároveň mi umrzaly ruce, vlastně celé tělo. Šlo jen mlátit sebou o zem a snad doufat, že si tím pomůžete, jenže v této chvíli vám nepomůže ani svěcená. Pamatuji si spíše ten konec mé proměny. Svíjela jsem se ve vlastních zvratkách, snad i moči, krve, kterou jsem zvracela - nejspíš proto, že už jsem v těle neměla nic jiného, jedině střeva, která se ještě držela oběma rukama. Třásla jsem se jako při zimnici, přestože jsem ji nikdy nezažila. Byla mi taková zima, že jsem musela mít něco, co ostatní pojmenovali jako zimnici. Ten pocit, když vám chce srdce vyskočit z hrudy, vyšplhat krkem ven, sklouznout se střevní skluzavkou - jen aby se dostalo ven a umřelo bez bolesti, na kterou čekalo, na upíří jed! Nevím, jestli jsem byla jenom tak zpocená, nebo to můj měchýř opravdu nevydržel a propustil hráz. Každopádně jsem cítila, že by se mi na mozku mohly uprančit vejce. Dokonce i moje lokny na hlavě se snažily spáchat sebevraždu…
Když se mi puls nakonec trošku uklidnil, pochopila jsem, že moje srdce usíná na věčnost. Už nešlo nic udělat. Udusilo se... Jen spi, moje Šípková Růženko, však já tě budu jednou následovat. Jakmile zjistím, jak se dá zabít upír, jak mohu zabít sebe, hned se za tebou vydám, mé srdce, má duše. Počkej na mě před koncem cesty, cíle - budu tam.
Raději bych umřela, než se měnit tímto zvráceným způsobem! Proč mě, do hajzlu, kousl?! Asi si myslí, že mu teď musím sloužit, že jsem mu tímto stvořením něčím zavázaná, jenomže donutit mě nemůže, ale zabít ano, v což tak pekelně doufám.
Jen ležím na studeném betonu, ale jen ze zbytku lidské mysli, si to pamatuji. Momentálně nic necítím. Jsem jako plast, ocel, ten beton. Prakticky ležím sama na sobě. Beton také nemá duši, rovněž nežije. Tak o kolik jsem lepší než on? Chci umřít!
„Vstávej, Whisper! Nemáme na to celý den," mumlal si Aro.
Snad poprvé jsem si všimla i okolního světa, prostředí kolem mě. Nikdo se již nekrčil pod tíhou mého rozkazu. Edwarda držel ten velký upír, Frenk stál s hrůzou nade mnou a Caius ho kontroloval, aby neudělal žádnou blbost. Posadila jsem se, ale byl to těžší úkol, než jsem si myslela. Moje záda vyletěla jako péro z gauče a pak mi náramně křuplo v zádech - jen jsem to slyšela, jinak nic. Žádné pocity, vnímání, bolest, slast… Opatrně jsem chtěla vstát, ale opět jsem vyletěla jako prak. Nejsem vůbec zvyklá na tak prudké pohyby, proto se mi také hned nato zamotaly oči.
„Cos mi to, do hajzlu, udělal?!" zapištěla jsem s náznakem šepotu. Je to tak divné - vše se měnilo, jen můj hlas je neposkvrněný, nezměněný?
„Vítej mezi vyšší rasu," pronesl znuděně Caius. „Pojďme," dodal ještě a už už se chystal odejít.
„Sbohem!" zasyčela jsem. Aro se rozešel za ním, a když ho dohnal, tak stočil svůj pohled zpět na mě.
„Ty jdeš s námi." Každé slovo řekl pečlivě, jako když si přeříkáváte báseň.
„Ty si naser!" pronesla jsem zastřeným hlasem. „Buď mě teď a tady zabijte, nebo mě nechte, ať na to přijdu sama." Nic jiného jsem neřekla a šla klidně pryč z letiště - oni směřovali k letadlu, které měli přistavené nedaleko.
„Až budeš připravená, dojdeme si pro tebe," uslyšela jsem ještě.
Krátká, ale musím se nějak posunout z místa. :) ↓
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Našeptávač - 12. kapitola:
Pěkné, možná krátké, ale to vůbec nevadí...
(krátká kapitola, ktátký komentář)
Super:) jsem líná na delší komentáře, jsem zvědavá jestli bude B+F, B+E nebo snad třeba B+A (Aro):D
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!