Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Našeptávač - 6. kapitola

15.11.2013 (18:45) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1849×

Srdce mi tlouklo jako na heroinu. Doslova lapalo po možnosti vyskočit a spáchat sebevraždu. Snad jen pouhé podřezání levé komory by mu udělalo neodolatelně dobře. Ten pocit, když slyšíte někoho říkat, že vás miluje, má být krásný. Vlastně vůbec ne krásný, ale jedinečný, úžasný, neopakovatelný... Synonym je mnoho, jenomže tupá pravda je jen jediná - pro mě je to jako kudla do zad.

Nikdy jsem si neuvědomovala, že by ke mně mohl někdy něco, cokoliv cítit. Ani jediný nerv v mé mozku by si nedovolil tvrdit, že mě má Frenk rád. A teď mám být já ta nespravedlivá? Ta, která za všechno může? Vždyť on na mne uvalil povinnost, abych mu řekla, co cítím. A já mám být ta krutá, která mu řekne, že brečí u špatného hrobu? 

Říct mu to samé, to by bylo jednoduché. Naprosto prosté, ale říct mu, že už ho nechci nikdy vidět, že si má jít fňukat za někým jiným? Tohle není pro mě. Možná si hraju na zlou, přece jen jí jsem, jenže něco takového se mi ještě nikdy nestalo a mám na to svůj názor. Nemůžete jen tak někomu říci, že ho milujete! 

A toho se právě bojím. Tohle se člověku nedělá. Nemůžete milovat každého, na koho se podíváte. A potom už mu vůbec nesmíte házet na bedra to, že to musí rozhodnout on. Ten, který nikdy ani netušil, že to něco tu někdy bylo, že to tady je.

Mám se smířit s myšlenkou, že mě znásilnil z lásky? Tohle by byla až moc blbá výmluva, aby to nebyla pravda. Sice mi to řekl jen náhodou - prořekl se, ale možná by to ani neřekl. Co potom? Stála bych tu, tady a teď, a jenom na něho ječela, jaké je prase, že ho nenávidím, když by si ve skutečnosti říkal, jak mě miluje?

Obecně nejsem považovaná za citlivku, ale tohle už je prostě moc! Nechci nést tu zodpovědnost! Proč mu mám říkat, že u mě nemá šanci? Zase budu ta špatná já, budu mít černé svědomí a výčitky. Bohužel Frenkovi nemůžu našeptat něco ve stylu - běž si dát čaj a nech mě na pokoji.

Pořád jsem jen omráčeně stála a zírala kmitavě na Frenka a na ledničku. Ani on nemluvil. Jen jsem stáli a nikdo nepropustil ani hlásku, ani vlásek by nebylo slyšet upadnout. A je to všechno samozřejmě na mně. Frenk čumí jako vydra, kterou masíruje slon. Jen čučí a čeká na mou odpověď, ačkoli nepoložil otázku. Nehodlám už to dál snášet, musím si zalézt do bubliny tvrdosti, nenávisti a lhostejnosti.

„Tak řekneš už něco?!" vykřiknu hystericky. To ticho se už nedá poslouchat!
„Myslel jsem, že řekneš něco ty," zapípal pomalu. A je to tu, já jsem na řadě?
„A já zase myslela, že jsem v noční můře. Prosím, štípni mě," řekla jsem sklesle.
„Já jsem ti to nechtěl říkat, ale neudržel jsem to. Prostě to ze mě vyletělo," připustil smířeně.
„Na co se to snažíš sakra vymluvit? Jediné, co vyletí ze mě, je hovno. Tak mluv jasně!" okřiknu ho neuroticky.
„Promiň," řekne a začne se smát. „Zajímavá spojitost."
„Nesměj se tak blbě a vysvětluj."
„Za svou moc nemohu. Dělá si ze mě loutku. Jsem otrok vlastní mysli," řekne ještě s trochou smíchu namaštěném na ústech.
„Snad to dokážeš trochu ovládat. Jsem profesionální vrah kratší dobu než ty a umím si zklidnit myšlenky!" odseknu. „Zvlášť pokud jde o zásadní věci."
„Omlouvám se, Whisper. Neměl jsem to říkat," připustí sladce. „Taky proto nemůžu pracovat sám. Jsem strašně impulzivní. Nedokázal bych být objektivní a klidný. A zásadní věci ze mě vyletí rychleji než sračka, to mi věř!"
„Myslím, že exkrementy už do toho srát nemusíme," zaskřehotala jsem se smíchem. „Ale proč zrovna Cullenovi? Já to radši vzdám."
„Vzdáš?" vyhrkl na mě překvapeně a zároveň se šklebil. „Whisper se snad někdy vzdává? Plazí?" Jeho slova byla sice slizká, ale bohužel pravdivá.
„Proč to neuděláš sám? Dlužíš mi to! A navíc, asi máš lepší moc než já," odvětila jsem vymlouvavě a olízla si rty jazykem. Z té nervozity mám sucho v puse, dokonce i rty se mi lepí k sobě. Poprvé jsem z našeho rozhovoru tak rozpolcená.
„Jak jsem říkal, sám to nezvládnu. Potřebuju objektivního vraha," řekl trpce, tak trpce, jako bych ucítila červené víno na patře. „A i přes omluvy, které ti nejspíš nestačí, dlužím - to přiznávám."
„Chápu, že nejsme tak citliví jako lidští červi, ale pouhá omluva mi fakt nestačí."
„Co se domluvit jinak?" optal se s nápadem vyrytým ve tváři. „Poslední prácička a už mě nikdy neuvidíš! To je přece spravedlivé."

Chvíli jsem jen stála a mozek zkoumal příslušné následky. Klady - zbavím se Frenka, skončím nadobro ve Forks a můžu zase zkusit začít znovu (i když to se mi nejspíš nikdy nepovede). Zápory - budu muset spolupracovat s Frenkem a možná to nepůjde tak lehce, jak si maluje, možná zabijeme Edwarda nebo Alice. Boj pozitiv a negativ je ohledně počtu vyrovnaný, ale pokud jde o váhu, přednější jsem já.

„Beru," řekla jsem nakonec. „Ať už to skončí," dodala jsem ještě a vydala se ke dveřím, Frenk mě ale zastavil. Zachytil mé zápěstí a já ucítila tlak. Takový teplý pocit v dlani. Líce mi hořely a ucítila jsem kapku potu stékající po krku. 

„Co to děláš?" vyjela jsem na něj.
„Promiň," špitl urychleně a pustil moji ruku, jako by to byla půl roku stará houska. „Zase ty pocity..."
„Skvělé!" pochválila jsem ho. „Už mohu odejít, pane?" optala jsem se sarkasticky.
„Nezamiluj se do něj," zašeptal tence jako nitka, ale já jsem to moc dobře slyšela. 
„Nebuď směšný!" okřikla jsem ho. „Raději si zkoordinuj pocity, nebo za chvíli neudržíš ani moč!" štěkla jsem na něj při odchodu.

Nejhorší je, že měl možná i pravdu. Co když jsem k nim až moc přimkla?

Trochu kratší kapitolka, ale vlastně se točila jenom kolem jedné věci. Další plánuju rozhodně delší! ;) Předem díky za komentáře. 

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 6. kapitola: